ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.1467.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1467/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2004 o dovolání obviněného A. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2003, sp. zn. 8 To 305/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 514/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. M. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 8 To 305/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 6 T 514/2002, kterým byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a byl mu za tento trestný čin za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle skutkových zjištění soudu se uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že dne 25. 10. 2002 v B. na ul. M. vlákal P. J. a D. Č. do chodby restaurace, zde přitiskl P. J. ke zdi tak, že mu hranou dlaně tlačil na krk, a oba přitom vyzval k vydání peněz; když mu sdělili, že žádné peníze nemají, uchopil je za hlavy a udeřil jimi proti sobě, načež jmenovaní za strachu před dalším násilím vytáhli peněženky s doklady, které jim vytrhl z rukou a z místa činu odešel, a krátce na to byl zadržen policejní hlídkou, přičemž dne 4. 5. 2002 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 29 měsíců, který si odpykával mimo jiné i za trestný čin loupeže.
Dovolání podal obviněný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť odvolací soud zamítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku /tedy, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Domáhal se, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a současně zrušil též rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2003 , sp. zn. 6 T 514/2002, a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.
V dovolání namítá, že jeho jednání nenaplňuje materiální podmínku trestnosti činu, neboť nemá potřebný stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Dále má za to, že je nelze podřadit pod trestný čin loupeže, neboť tímto nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku tohoto trestného činu, poněvadž neměl v úmyslu svým násilným jednáním zmocnit se cizí věci, ale pokud použil vůči poškozeným násilí, pak jen jako výchovný prostředek vůči P. J., aby ho varoval před braním drog. Připustil, že napadl jiného na veřejně přístupném místě, avšak tímto jednáním se dopustil jen trestného činu výtržnictví. Pokud by bylo prokázáno, že poškozeným vytrhl peněženky z ruky, pak by se mohlo jednat pouze o trestný čin krádeže ve smyslu §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Ovšem v tomto směru namítl, že ve skutečnosti žádné peněženky s doklady od poškozených nevzal a ani jim je z ruky nevytrhl, protože tyto byly poškozenými vydány svědku I. jako zástava za převzaté drogy do doby, než si opatří peníze na zaplacení dluhu za odebrané drogy. Dále v dovolání odkázal na svou výpověď z hlavního líčení ze dne 5. 5. 2003, ze které vyplývá průběh celé události.
Z obsahu vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel pouze formálně deklaroval dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v mezích ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatněnými dovolacími námitkami se dovolatel totiž domáhá změny skutkových zjištění, na kterých soudy založily použitou právní kvalifikaci jeho činu jako trestného činu loupeže. Při respektování skutkového stavu popsaného v rozhodnutích soudů dovolatel neuvádí žádnou námitku podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky pro přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., a přitom shledal, že jsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
K důvodu odmítnutí dovolání pak Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením §265i odst. 2 tr. ř. uvádí:
Důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce zákona tak vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, kdy tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Tzn., že s odkazem na tento dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav je v takovém případě posuzován pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu se zákonem, tj. zda jsou právně kvalifikovány ve shodě s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy řečeno, dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný sice namítá, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle ustanovení §202 tr. zák., popřípadě i jako trestný čin krádeže podle ustanovení §247odst. 1 písm. d) tr. zák., a nikoliv jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ovšem jeho námitky se opírají o výhrady vůči skutkovým závěrům soudů obou stupňů, dovolatel tedy vychází z jiných skutkových předpokladů. Po formální stránce dovolatel uvádí dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné dovolací námitky po obsahové stránce tvrzený dovolací důvod nenaplňují, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění. Obviněný dovozuje neexistenci svého úmyslu zmocnit se cizí věci násilím z jiných skutkových okolností případu, než které vzaly za prokázané soudy obou stupňů. Soudy došly ke skutkovým zjištěním, podle nichž obviněný použil fyzické násilí, které spočívalo v tom, že jednoho z poškozených přitiskl ke zdi, hranou dlaně mu tlačil na krk, přičemž po poškozených požadoval vydání peněz, následně hlavami obou poškozených udeřil proti sobě a tím je přinutil k vydání jejich peněženek. Naproti tomu obviněný v dovolání opakuje svoji obhajobu, že násilí užil ve vztahu k poškozenému P. J. jako výchovného prostředku před braním drog a peněženky byly poškozenými vydány přítomnému svědku I. jako zástava za převzaté drogy do doby, než si opatří peníze na zaplacení dluhu za odebrané drogy. Dovolatel se tedy prostřednictvím uvedených námitek domáhá primárně změny skutkových zjištění a předkládá svou verzi skutkového děje a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku a snaží se tak dosáhnout změny právní kvalifikace.
Tímto pojetím dovolání se však obviněný ocitl mimo rámec deklarovaného zákonného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozsudku tento, ale ani jiný, dovolací důvod obsahově nenaplňují.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dále uplatněn námitkou, že trestný čin nenaplnil materiální podmínku trestnosti, tedy že jednání, kterého se obviněný dopustil nemá potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Dovolatel však v tomto směru jednak neuvedl žádné konkrétní okolnosti, jež by snižovaly stupeň nebezpečnosti jeho jednání, jednak i při uplatnění této námitky vychází z jiných skutkových zjištění než byly učiněny oběma soudy, když nedostatek materiální podmínky trestnosti činu dovozuje ze své skutkové verze posuzovaného případu. Proto se i touto námitkou dovolatel ocitl mimo rámec deklarovaného zákonného dovolacího důvodu.
S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík