ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.153.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 153/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Pavla Kučery a JUDr. Alexandra Sotoláře projednal v neveřejném zasedání dne 28. července 2004 dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 12 To 240/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 40/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 12 To 240/2003, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. května 2003, sp. zn. 2 T 40/2003, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 a §226 písm. b) tr. řádu se obviněný J. K. z p r o š ť u j e obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Příbram sp. zn. 1 Zt 612/2002 ze dne 31. března 2003, která mu kladla za vinu, že
dne 20. září 2002 okolo 00:45 hod. ve vojenském výcvikovém prostoru S., okres P., jako voják z povolání v hodnosti podpraporčíka provedl neoprávněnou kontrolu spočívající ve fingovaném přepadení hlídky ve složení četař D. F., velitel stráže, svobodník V. M. a svobodník J. D., strážní, tím způsobem, že si obličej zakryl černou kuklou a v doprovodu psa předstoupil před hlídku, na kterou mířil vzduchovou pistolí zn. LOV ráže 4,5 mm a požadoval po ní předložení vojenských knížek a následně i předložení klíčků od střežené vojenské techniky, jakož i sdělení možnosti hlídky spojit se s nadřízenými, t e d y měl nižšímu svévolně ztěžovat výkon jeho služby a čin spáchal se zbraní, čímž měl spáchat trestný čin porušování práv a chráněných zájmů vojáků podle §279b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. května 2003, sp. zn. 2 T 40/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování práv a chráněných zájmů vojáků podle §279b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §279b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §60 odst. 1 tr. zák. za použití §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled podle §26a, §26b tr. zák. Podle §49 odst.1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce příslušníka ozbrojených složek nebo ozbrojeného sboru na dobu 3 (tří) roků.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný takto kvalifikované trestné činnosti měl dopustit tak, že dne 20. září 2002 okolo 00:45 hod. ve vojenském výcvikovém prostoru S., nedaleko obce J., okr. P., jako voják z povolání v hodnosti podpraporčíka, provedl neoprávněnou kontrolu spočívající ve fingovaném přepadení hlídky střežící vojenskou techniku a munici, přičemž hlídka byla ve složení velitel stráže čet. D. F., zástupce velitele stráže svobod. J. D. a člen hlídky svobod. V. M., tím způsobem, že si zakryl obličej černou kuklou s vystřiženými otvory pro oči a ústa a v doprovodu psa rasy husky, kterého měl na vodítku bez košíku, předstoupil před hlídku, přičemž v jedné ruce držel vzduchovou pistoli zn. LOV, r. 4,5 mm, černé barvy, kterou držel u pasu a namířil s ní ve směru hlídky, a ve druhé ruce držel baterku, kterou svítil směrem proti hlídce, čímž ji částečně oslňoval a zároveň požadoval po hlídce předložení vojenských knížek a následně se dotazoval, kde mají klíčky od vojenské techniky, o jaký druh techniky se jedná a jakou má hlídka možnost spojit se s nadřízenými.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které směřovalo proti všem výrokům. Uvedl v něm, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu, se dopustil v civilním oblečení s kuklou na hlavě, takže osoby, se kterými jednal, vůbec nevěděly, že se jedná o vojáka, natož o osobu s vyšší hodností. Podle názoru odvolatele je trestný čin podle §279b tr. zák. speciálním trestným činem, který dopadá jen na jednání pachatele jako nadřízeného či hodnostně vyššího vůči podřízenému či hodnostně nižšímu. Objektem trestného činu podle §279b tr. zák. je dle něj čest a vážnost vojáků, která je chráněna proti útokům nerespektujícím nebo zneužívajícím podřízenosti nebo jejich jiného nerovného postavení. V odvolání dále namítl, že při svém jednání vůbec nevyužil svého postavení vojáka vyšší hodnosti a vojáci, vůči nimž jednání směřovalo, nevěděli a ani nemohli vědět, že se jedná o vojáka vyšší hodnosti. Z toho obviněný vyvodil, že soud I. stupně nesprávně aplikoval ustanovení §279b tr. zák., neboť si neuvědomil, co je skutečným objektem tohoto trestného činu. Obviněný dále namítl, že v posuzovaném případě nedosahuje společenská nebezpečnost jeho jednání potřebného stupně pro posouzení, že se jednalo o trestný čin. V této souvislosti poukázal na to, že z jeho strany sice šlo o kontrolu neoprávněnou, i ta však může splnit stejný účel jako kontrola oprávněná, tj. odhalit nedostatky při výkonu strážní služby, upozornit na ně a v konečném důsledku provést nápravu závadného stavu. Odvolatel vyslovil názor, že hodnocení okolností případu soudem I. stupně se blížilo až takovému pohledu na věc, že hlídkující voják má jakýsi nárok na klidný nerušený výkon strážní služby a na strážní službu bez mimořádných událostí. Podle odvolatele výkon strážní služby naopak předpokládá u vojáků statečnost a odvahu a nikoli zbabělost. Zdůraznil, že jeho jednání trvalo jen minimální dobu a nelze je srovnávat s jinými případy soustavné šikany. O tom, jak své jednání chápal, svědčí i to, že se po činu dobrovolně veliteli hlídky demaskoval a probíhal mezi nimi již v podstatě přátelský rozhovor. Vzhledem k tomu, že je dosud bezúhonný, jako voják je hodnocen kladně, projevil lítost v tom smyslu, že chápe, že jeho jednání byla „hloupost“ a navíc se jednání dopustil ve věku blízkém věku mladistvých a pokud se jedná o možný následek, mohl způsobit nebezpečí škody na zdraví v podstatě jen sám sobě, namítl v odvolání nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Trest zákazu činnosti považoval odvolatel pak za obzvláště přísný, neboť vystudoval střední vojenskou školu, ihned po ukončení studia nastoupil k armádě jako voják z povolání a v podstatě žádné jiné zaměstnání nevykonával a vykonávat neumí. Uvedl, že v případě propuštění ze služebního poměru bude mít problémy najít si nové zaměstnání, což se projeví tíživě především pro jeho rodinu.
K odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 12 To 240/2003, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, načež při nezměněném výroku o vině, nově podle §279b odst. 3 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. opětovně podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a znovu nad obviněným po zkušební dobu vysloven dohled. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu v tom, že zákonem je chráněn rovněž řádný a nerušený výkon vojenských povinností, což jistě nelze vysvětlovat jako obhajobou zmiňovaný nárok vojáka na klidný a nerušený výkon strážní služby bez mimořádných událostí. Odvolací soud považuje za správné postihnout takové jednání, jakým je svévolné, bezdůvodné a zbytečné ztěžování výkonu vojenských povinností vojáka (například výkonu strážní služby) provedením neoprávněné kontroly způsobem, jaký zvolil v projednávaném případě obviněný. Pokud se jedná o právní posouzení projednávaného skutku, soud nalézací dle něj nepochybil. Trest odnětí svobody vyměřený na samotné spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby uvedené v §279b odst. 3 tr. zák., přičemž jeho výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu vyměřenou v polovině zákonného rozpětí uvedeného v §60a odst. 2 tr. zák., považoval odvolací soud za adekvátní všem okolnostem případu i skutečnostem zjištěným k osobě obviněného, jakož i souladný s hledisky uvedenými v §23 a §31 tr. zák. o účelu a podmínkách ukládání trestu. Ohledně nalézacím soudem uloženého trestu zákazu činnosti odvolací soud přihlédl k námitkám obviněného uvedeným v odvolání a dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu je pro obviněného ve svých důsledcích až nepřiměřeně přísný, korigoval přezkoumávané rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o trestu, obviněnému trest zákazu činnosti neuložil, protože dle něj lze důvodně předpokládat, že samotný postih výchovným trestem odnětí svobody splní svůj účel, navíc v kontextu s pravidelným dohledem probačního úředníka.
Proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel interpretuje trestný čin dle §279b odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. z hlediska znaků jeho skutkové podstaty a namítá jejich nenaplnění v jeho trestní věci. Ve vztahu k objektu uvedeného trestného činu zdůrazňuje, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se dopustil v civilním oblečení a s kuklou na hlavě, takže poškození, s nimiž takto jednal, nemohli tušit, že se vůbec jedná o vojáka, natož vojáka vyšší hodnosti. Podle všech okolností a výsledku dokazování byl považován za pouhého civilistu a objekt trestného činu, kterým podle dovolatele je zájem na ochraně vztahu subordinace v armádě, nebyl jeho jednáním dotčen, neboť pro poškozené se nemohl jevit jako nadřízený či hodnostně vyšší.
Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podle §279b tr. zák., která obsahuje formulaci „ztěžuje výkon služby“, poukazuje na to, že zákonodárce dává najevo, že předmětem trestného postihu podle tohoto ustanovení má být určitá soustavná činnost, směřující ke svévolnému ztěžování výkonu služby a nikoli jen ztížení jednorázové a krátkodobé. Podotýká, že hlavním účelem, který předmětné ustanovení sleduje, je postih různých forem tzv. šikan, jež se ve vojenském prostředí často stávají běžnou praxí a jejichž prostřednictvím vojáci v postavení nadřízeného nebo s vyšší hodností zneužívají své pravomoci na úkor svých podřízených nebo hodnostně nižších, a které jsou vesměs soustavného a dlouhodobého charakteru, přičemž jeho jednání bylo jednorázové a trvalo minimální dobu. Dle dovolatele je nutno pod pojmem ztěžování výkonu služby chápat bezdůvodné neoprávněné ztěžování výkonu konkrétních služebních povinností nad rámec obvyklých obtíží spojených s jejich řádným výkonem nebo svévolné rozšiřování rozsahu těchto povinností. Odvolávajíc se na základní řády ozbrojených sil dovolatel uvádí, že hlavní povinností stráže je zabezpečovat střežení a obranu vojenských objektů a objektů důležitých pro obranu státu. Každý příslušník stráže je povinen střežit a také bránit svěřené stanoviště a k tomu má předepsanou ústroj a předepsané zbraně, k jejichž použití je vycvičen. Dovolatel má za to, že při jeho jednání byli poškození jako příslušníci stráže vystaveni jen takové situaci, kvůli níž strážní služba vůbec existuje, a to je ochrana před případným narušitelem. Z těchto důvodů také vojáci prochází řádným výcvikem, jehož prostřednictvím mají být na takové situace připraveni, přičemž důvodem jeho jednání bylo provést kontrolu strážní služby a prověřit její připravenost, která se ukázala jako nedostatečná. V důsledku jeho jednání byli poškození vystaveni pouze tomu, k čemu mají výslovnou povinnost. Z uvedeného vyvozuje, že v žádném případě nemohl svévolně ztěžovat výkon služby, protože poškození měli jednat právě tak, jak se od nich jako od strážných očekávalo, přičemž v tom jim nekladl žádné omezení.
Ve vztahu ke společenské nebezpečnosti jednání namítl, že jeho jednání nedosáhlo potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, aby se vůbec jednalo o trestný čin. V této souvislosti zejména podotkl, že základní pohnutkou jeho jednání byla kontrola, jakým způsobem stráž vykonává strážní službu. I když šlo o kontrolu neoprávněnou, v jejím průběhu vyšla najevo řada nedostatků na straně stráže, čímž splnila stejný účel, jako kontrola oprávněná. O tom, že byl veden pouze úmyslem provést kontrolu, svědčí i to, že po činu se dobrovolně demaskoval veliteli stráže a mezi nimi probíhal přátelský rozhovor, ačkoli mohl z místa činu odejít zamaskován. Považuje za evidentní, že stráž by ho nechala z místa činu bez problémů odejít. Dovolatel se dále domnívá, že pro posouzení společenské nebezpečnosti je nutno brát v úvahu, že svého jednání se dopustil vůči vojákům, tedy vůči osobám, u nichž se předpokládá, a to zejména při výkonu strážní služby, určitá statečnost a odvaha a nikoli zbabělost. Nesouhlasí se soudem I. stupně, který celou věc hodnotí jako by se svého jednání dopustil vůči civilistům. Dále připomenul, že vojáci, kteří prodělali vojenský výcvik, musí mít základní znalost zbraní a při svém jednání byl vyzbrojen pouze pistolí zn. LOV, která je zcela neškodná a má řadu odlišností od běžných smrtících zbraní, které vycvičenému vojáku musí být zřejmé.
V petitu dovolání z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 12 To 240/2003, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolatel opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel se totiž domnívá, že jeho jednání, kdy „kontroloval“ podřízené v civilním oblečení a s kuklou na hlavě, v důsledku čehož poškození nemohli tušit, že jde o jejich nadřízeného, nebylo možno posoudit jako trestný čin podle §279b tr. zák. Kromě toho dovolatel vykládá zákonný znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu „ztěžuje výkon služby“ tak, že musí jít nikoli o jednorázové, nýbrž do jisté míry soustavné jednání, neboť jinak by zákonodárce užil tvaru „ztíží“. Navíc dovolatel považuje za vyloučené pojímat jeho jednání za ztížení služby, protože poškození měli jednat právě tak, jak se od nich ve funkci strážných očekávalo, přičemž v tom jim nekladl žádná omezení. Dovolatel dále namítá, že jeho jednání nedosáhlo potřebného stupně společenské nebezpečnosti, aby je bylo možno považovat za trestný čin, přičemž poškození měli v jím držené zbrani (vzduchové pistoli zn. Lov) poznat zbraň v podstatě zcela neškodnou.
Státní zástupce má za to, že dovolání je třeba přisvědčit. Soudy rozhodující v této věci se dle něj nedostatečně zabývaly povahou objektu tohoto trestného činu, pokud vycházely z představy, že k naplnění znaků tohoto trestného činu je důležité pouze to, v jaké roli vystupuje pachatel, nikoli jak jej vnímali poškození, přičemž jimi použité srovnání se zamaskovaným pachatelem trestného činu podle §279a tr. zák. nemůže podle státního zástupce obstát. Už sama rozdílnost trestních sazeb, stanovených v těchto dvou skutkových podstatách, odráží skutečnost, že v případě páchání deliktu podle §279b tr. zák. pachatel zneužívá svého postavení nadřízeného a oprávnění vydávat rozkazy podřízeným, a současně zde musí být též dáno vědomí poškozených, že jsou v dané situaci podřízenými pachatele. Toto jejich vědomí podřízeného postavení vůči pachateli má za následek ztížení možnosti jejich obrany proti nezákonnému jednání pachatele - nadřízeného a nese v sobě i další důsledky (například deziluzi o systému velitelské pravomoci, o smyslu a dalších podmínkách výkonu jejich vojenské služby apod.). Proto je podle státního zástupce nutné vědomí poškozených o identitě pachatele jako nadřízeného, vybaveného vůči nim velitelskou pravomocí, pokládat v případě závěru o trestnosti jednání pachatele podle ustanovení §279b tr. zák. za podmínku sine qua non.
Státní zástupce dále uvedl, že i kdyby rozhodnutí netrpělo výše popsanou vadou, nelze se s použitou právní kvalifikací ztotožnit. Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti tohoto případu jsou natolik zvláštní, je třeba pečlivě hodnotit společenskou nebezpečnost jednání obviněného, především pokud jde o naplnění okolností naplňujících použití vyšší trestní sazby. Soudy při odůvodnění právní kvalifikace podle státního zástupce vcelku správně poukazují na to, že v obecném slova smyslu je třeba za naplnění znaku „se zbraní“ považovat i to, pokud se pachatel vybaví např. atrapou střelné zbraně, takže i použití pistole „Lov“ by mohlo tento pojmový znak za jistých okolností naplnit, právě tak jako skutečnost, že pachatel měl s sebou psa na vodítku, ovšem bez náhubku. Ani jeden soud se však nezabýval hodnocením těchto okolností z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., přičemž podle tohoto ustanovení musí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby svou závažností podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti trestného činu. Státní zástupce upozornil, že nebylo zjištěno, že by obviněný vůči příslušníkům stráže užil výslovné pohrůžky zbraní (ať již střelnou či poštváním psa), či se choval tak, aby podobnou hrozbu mohli poškození v jeho jednání vnímat. O tom podle státního zástupce svědčí i klidné chování příslušníků stráže a ukončení jednání obviněným, kdy se s vojáky ve stráži normálně bavil. Z těchto skutkových zjištění nelze proto dovozovat, že by držení neškodné pistole a psa na vodítku zvyšovalo do té míry nebezpečnost jednání pachatele, aby bylo důvodně posouzeno jako trestný čin podle §279b odst. 1, 3 písm. a) tr.zák., který je ohrožen trestní sazbou na tři až deset let odnětí svobody. Již tento zřetelný nepoměr trestní sankce a povahy jednání obviněného měl dle státního zástupce vést k pečlivé úvaze o naplnění požadavku §88 odst. 1 tr. zák. a k následnému hodnocení věci z hlediska ustanovení §294 tr. zák.
Podle státního zástupce shora popsané vady nepochybně zakládající důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jimiž bylo zatíženo již rozhodnutí nalézacího soudu, soud druhého stupně tyto vady neodstranil a ponechal výrok o vině beze změny, pouze zmírnil nepřiměřeně přísnou sankci zakotvenou v napadeném rozsudku, jinak však odvolání obviněného nevyhověl. Tím odvolací soud rozhodl vadně a naplnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
I. podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 12 To 240/2003, jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. května 2003, sp. zn. 2 T 40/2003,
II. podle §265k odst. 2 druhá věta tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
III. dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně státní zástupce souhlasil s tím, aby toto, případně i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu/, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst.1, 3 tr. řádu) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející řízení, a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné.
Trestného činu dle §279b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo podřízeného nebo hodnostně nižšího zvlášť surovým způsobem nebo se zbraní nutí k osobním úsluhám nebo ho omezuje na právech nebo svévolně ztěžuje výkon jeho služby.
Objektem uvedeného trestného činu, tj. hodnotami, jež trestní zákon v tomto případě chrání, jak plyne i z marginální rubriky ustanovení §279a a §279b tr. zák., jsou práva a chráněné zájmy vojáků, v posuzovaném kontextu pak zejména lidská důstojnost v postavení podřízených, resp. hodnostně nižších. Smyslem a účelem daného trestného činu je trestněprávní sankcí postihnout jednání těch nadřízených a hodnostně vyšších, kteří zneužívají vztahů subordinace.
V rozhodované věci bylo dovolateli kladeno za vinu, že svým podřízeným a hodnostně nižším se zbraní svévolně ztěžoval výkon strážní služby. Ze skutkových zjištění konstatovaných nalézacím soudem vyplývá, že předmětného jednání se obviněný dopustil tím způsobem, že si zakryl obličej černou kuklou s vystřiženými otvory pro oči a ústa, zůstal nepoznán podřízenými a hodnostně nižšími vojáky a jako nadřízený a hodnostně vyšší nevystupoval.
Nejvyšší soud při podřazení uvedených skutkových zjištění pod skutkovou podstatu trestného činu podle §279b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. nesdílí názor státního zástupce, dle něhož je v případě závěru o trestnosti jednání pachatele podle ustanovení §279b tr. zák. za podmínku sine qua non nutné pokládat vědomí poškozených o identitě pachatele jako nadřízeného, vybaveného vůči nim velitelskou pravomocí.
Pro naplnění objektivní stránky daného trestného činu totiž postačuje jednání, které reálně vede ke ztížení výkonu služby a dále skutečnost, že pachatel si je vědom svého postavení nadřízeného nebo hodnostně vyššího a při svém jednání z něho vychází.
Je nepochybné, že vzduchová pistole, kterou pachatel použil při činu jakož i pes (živý nástroj) jsou z hlediska trestního pravá považovány za zbraně. Zároveň ale, a to vycházeje z ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., v předmětné věci pasivní použití vzduchové pistole zn. LOV ráže 4,5 mm a psa na vodítku při činu, vzhledem k charakteru použité pistole a způsobu zacházení s ní a s použitým psem, nelze považovat za tak závažné, aby bylo možné dospět k závěru o podstatném zvýšení společenské nebezpečnosti trestného činu dle kvalifikované skutkové podstaty §279b odst. 3 písm. a) tr. zák. s ohledem na okolnost umožňující použití vyšší trestní sazby.
Je-li podmínkou hmotně právního posouzení skutku jako trestného činu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, nelze než konstatovat, že jednání obviněného v předmětné věci směřovalo proti objektu chráněnému ustanovením §279b odst. 1 tr. zák., ke svévolnému ztížení výkonu strážní služby došlo zneužitím vztahu vojenské subordinace, a tudíž předmětným jednáním obviněného došlo k naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty trestného činu dle §279b odst. 1 tr. zák.
Dle ustanovení §294 tr. zák. malý stupeň nebezpečnosti předmětného jednání obviněného pro společnost vylučuje trestnost jednání, jež by formálně naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podle §279b odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že účelem jednání obviněného byla kontrola plnění povinností ve strážní službě, čili došlo z jeho strany k použití neoprávněného a neadekvátního postupu k opodstatněnému cíli, dále vzhledem k tomu, že se obviněný po činu dobrovolně veliteli hlídky demaskoval a vedl s ním nekonfliktní rozhovor, a pokud se jedná o možný následek daného jednání, mohl jím způsobit nebezpečí škody na zdraví v podstatě jen sám sobě, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného nepřesáhlo malý stupeň nebezpečnosti pro společnost, a tudíž dle §294 tr. zák., předmětný čin obviněného, který vykazuje formální znaky trestného činu podle §279b odst. 1 tr. zák., není trestným činem.
Dle názoru Nejvyššího soudu by žalovaný skutek mohl být posouzen příslušným orgánem jako kázeňský přestupek, ale vzhledem k ustanovení §55 zák. č. 221/1999 Sb., podle kterého lze za kázeňský přestupek uložit kázeňský trest do jednoho roku ode dne jeho spáchání, nebyly naplněny podmínky postupu dle §222 odst. 2 tr. řádu.
Pro uvedené Nejvyšší soud dle ustanovení §265m odst. 1 tr. řádu při zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí tomuto rozhodnutí předcházejícího a rozhodnutí na něj obsahově navazujících, ve věci rozhodl sám rozsudkem tak, že z důvodů výše rozvedených obviněného J. K. podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby pro trestný čin porušování práv a chráněných zájmů vojáků podle §279b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem, který je uveden ve výroku tohoto rozsudku, zprostil, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman