ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.247.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 247/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2004 o dovolání obviněné D. W., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2003, sp. zn. 11 To 278/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 74/2003, takto:
Dovolání obviněné D. W. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. května 2003, sp. zn. 4 T 74/2003, byla obviněná uznána vinnou pod bodem 1) ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., dále pod bodem 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Uvedené trestné činnosti se měla podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit tak, že:
ad 1) z finančních prostředků obchodní společnosti R. – I., bytové družstvo, se sídlem v T., J. 133, a k jeho škodě svévolně bez vědomí a souhlasu statutárních orgánů postupně odčerpala finanční částku v celkové výši 363.055,- Kč, kterou použila pro potřeby společnosti R., s. r. o., T., v níž je jediným společníkem a jednatelem, a při zohlednění dodatečně uhrazených částek 30.000,- Kč a 1.262,- Kč tak dluží celkem 331.793,- Kč,
ad 2) ke škodě společnosti R., s. r. o., T., zatajila a pro potřeby své společnosti R., s. r. o., T., si ponechala finanční prostředky z plateb jednotlivých osob za byty v R. v celkové výši nejméně 432.250,- Kč, které, ač měly být poukazovány na zvláštní účet společnosti R., s. r. o., získala tak, že z části jednotlivé platící osoby vědomě mylně informovala o možnosti uhradit platby jí v hotovosti, což učinily, z části pak byly tyto platby mylně poukazovány na účet bytového družstva R. – I., odkud je odčerpala.
Pro uvedené byla odsouzena podle §250 odst. 2 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Obviněné dále byla uložena povinnost nahradit poškozenému bytovému družstvu R. – I., se sídlem v T., škodu ve výši 331.793,- Kč a poškozené obchodní společnosti R., s. r. o., se sídlem v T., škodu ve výši 432.250,- Kč (§228 odst. 1 tr. řádu). Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost R., s. r. o., T., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná D. W. odvolání, které zdůvodnila tím, že její nárok na zisk, který byl přibližně v době odčerpávání financí znám, vyplynul ze smlouvy o spolupráci. Dále obviněná namítla, že si soud paradoxně osvojil názor jednatele obchodní společnosti R., s. r. o., T., Ing. F., že nejprve je třeba vrátit peníze a poté vyplácet odměny, čímž v rámci náhrady škody přiznal poškozené i částky, které jí nenáleží, a naopak představují odměnu společnosti R. Ve věci údajného převzetí plnění za družstevní podíly hotovosti je podle obviněné skutečností, že podíly, které měla obdržet společnost R., byly poukázány omylem na účet společnosti R. I., což nebylo zpočátku zaznamenáno obviněnou, ale tato skutečnost byla teprve následně „dohledána“ při kontrole účtů. Obviněná přiznává, že se „dozajista chovala poněkud lehkovážně“, zejména když podepsala uznání dluhu, přičemž „naivně uvěřila“ v tvrzení Ing. F. Obviněná v odvolání do rozsudku nalézacího soudu tvrdí, že svým jednáním nemohla naplnit veškeré znaky skutkové podstaty stíhaných trestných činů z důvodu nenaplnění subjektivní stránky těchto činů a absence vzniku škody.
Odvolání obviněné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. října 2003, sp. zn. 11 To 278/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. května 2003, sp. zn. 4 T 74/2003, podala obviněná D. W. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť „je přesvědčena, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí nesprávným hmotně právním posouzením skutku“, přičemž v podrobnostech odkazuje na odvolání podané ve věci. Uvedla, že celou věc lze ve zjednodušené podobě charakterizovat způsobem, jakým ji popsal krajský soud v ústním odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval, že pro posouzení věci je existence nároku obviněné na odčerpané prostředky, který vyplýval ze smlouvy o spolupráci, jejíž uzavření soudy obou stupňů akceptovaly, nepodstatná, naopak je podstatná skutečnost, že tyto prostředky byly čerpány bez řádného rozhodnutí orgánu společnosti. Dovolatelka je tudíž dle krajského soudu povinna tyto nejprve vrátit a následně po společnosti požadovat. Obviněná v dovolání připomíná, že údajně poškození měli v době, kdy k jednání došlo „svou investici již vrácenou, včetně výplaty své základní části podílu na zisku“. Dále uvádí, že z listiny ve spise založené je zřejmé, že poté, kdy se obchod s byty protáhl, byla přesně v kontextu dohody vypočtena sankce ze strany společnosti R., když tato byla s ohledem na okolnosti snížena proti smlouvě o spolupráci na jednu polovinu, tedy o 0,5 % za každý započatý týden prodlení (čl. IX odst. 5 smlouvy). Dovolatelka upozornila, že teprve při zpracování dovolání si všimla, že výpočet sankce provedený svědkem F. je chybný a vypočítává sankci výrazně vyšší. Konkrétně uvedla, že zpoždění trvalo necelých 19 týdnů, svědek F. ponížil nárok společnosti R. „pouze“ o 9,5 % ze zisku, čímž předpokládaný zisk ve výši 3.974.000,- Kč namísto 30 % vynásobil toliko 20,5 %. Dle textu smlouvy se měl ale o1 % ponížit pouze podíl společnosti R., tedy správný výpočet měl být nikoli 30 % - 9,5 % z celku, ale 30 % - 9,5 % ze 30 %. Tímto pak podle ní došlo ke snížení podílu společnosti R. v řádu set tisíců a navíc vznikl nárok na podíl z navýšení. Dovolatelka dále poukázala na to, že z listiny ze dne 15. ledna 2001 je patrno, že byť chybně vypočtený, ale určitý díl byl společnosti R. přiznáván již v této době. Tvrdí, že prostředky, které odčerpávala, byly vždy ve výši, která odpovídala podílu na zisku společnosti R. Dovolatelka má za to, že její jednání nelze považovat za podvodné, neboť v daném případě nešlo o odčerpání prostředků ke škodě cizího majetku, když čerpala pouze ty prostředky, na které jí vznikl nárok, tento nárok v době čerpání již existoval a jediné co absentovalo, bylo řádné vystavení dokladů. Uvádí, že jí je sice vytýkáno, že prostředky odčerpala bez rozhodnutí příslušného orgánu společnosti, ale v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí orgánu společnosti absentuje i u výplaty zisku, resp. výplaty podílu na zisku společnosti R. a u těchto plnění se jednalo o běžně zavedenou a oboustranně akceptovanou praxi. Podle jejího názoru u předmětného trestného činu podvodu, který je jí kladen za vinu, absentuje naplnění jak subjektivní stránky, tak způsobená škoda. K tomu dodává, že pokud uzavřené smlouvy předpokládají výplatu určité částky tomu, komu stejná částka byla vyplacena, nevzniká společnosti žádná škoda, neboť jednáním nedošlo ke snížení majetku společnosti, protože ten by byl stejný, jakmile by společnost splnila to, k čemu se zavázala. Ve vztahu k posouzení věci jako zpronevěry podle dovolatelky opět absentuje naplnění subjektivní stránky a stejně tak vznik škody. Její nárok i při odhlédnutí toho, co v době, kdy mělo ke skutku dojít, nebylo dosud realizováno, překračuje podle jejího mínění výši škody.
V petitu dovolání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil rozhodnutí soudů I. a II. stupně a sám ve věci rozhodl a rozsudkem dovolatelku zprostil obžaloby.
K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že obviněná podala dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině oběma trestnými činy, a tím i do dalších výroků, s odkazem na dovolací důvod, stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z obsahu předmětného dovolání státní zástupkyně odkázala zejména na skutečnost, že obviněná v dovolání namítla nenaplnění znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., i znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť u obou absentuje naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu a znaku způsobení škody, jelikož po započtení pohledávek mezi všemi společnostmi skutečně žádná škoda poškozeným tak, jak jsou specifikovány v rozsudku soudu I. stupně, s nímž se ztotožnil i soud II. stupně, nedošlo.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že u skutku právně posouzeného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se nejedná o trestný čin, státní zástupkyně se domnívá, že je nutné tomuto názoru přisvědčit, i když nikoliv z důvodů v dovolání uvedených obviněnou. Podle názoru státní zástupkyně podmínkou spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. je, že pachatel nakládá se svěřenou věcí, tedy s věcí, která byla pachateli odevzdána do faktické moci, tedy do držení, s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. V popisu skutku v bodě 1) napadeného rozsudku soudu I. stupně se ale nenachází žádná skutečnost, která by tento znak naplňovala. Nelze na něj usuzovat ani z toho, že obviněná byla v postavení ředitelky společnosti R. – I. a zneužila tohoto postavení, když nakládala s prostředky této společnosti ve prospěch společnosti R., s. r. o., jejímž byla jediným společníkem a jednatelem. Státní zástupkyně se dále domnívá, že nelze dovodit závěr, dle něhož obviněné jako ředitelce společnosti by byly finanční prostředky jen z titulu této funkce či postavení svěřeny, jak předpokládá ustanovení §248 tr. zák. Obviněná byla v postavení ředitelky společnosti R. - I., bytové družstvo, z něhož jí vznikla práva a povinnosti zakotvené stanovami předmětného družstva, dle nichž byla oprávněna mimo jiné nakládat i s peněžními prostředky družstva, jak zprostředkovaně z popisu skutku vyplývá. Státní zástupkyně má za to, že pod takovýto vztah však není možné podřadit, že finanční prostředky, s nimiž měla právo disponovat, by byly věcí svěřenou podle §248 odst. 1 tr. zák. Podle ní tedy soudy byly vedeny nesprávnou právní úvahou, která nekoresponduje s trestním zákonem. V případě jednání popsaného pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Semilech je možné uvažovat o právní kvalifikaci trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., přičemž změna právní kvalifikace by byla při porovnání trestních sazeb v úvahu připadajících právních kvalifikací ve prospěch obviněné.
Pokud jde o skutek pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu v Semilech právně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., státní zástupkyně konstatuje, že právní úvahy soudu odpovídají zvolené právní kvalifikaci, neboť subjektivní znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu jednoznačně vyplynul z dokazování, kdy obviněná uvedla nájemníky bytů v omyl s tím, že je mylně informovala o možnosti uhradit platby za odkup bytů jí v hotovosti, což tyto osoby učinily, neboť peníze poukazovaly na účet společnosti R.-I., odkud je obviněná odčerpala.
Ke skutečnosti vzájemného zápočtu pohledávek mezi společnostmi R. – I., R., s. r. o., a R., s. r. o., není možné v rámci zvažování trestní odpovědnosti obviněné přihlížet.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí, a aby takto v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu/, neboť bylo podáno proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. řádu/ a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné.
Veden v konstantní judikatuře již stvrzenou interpretací dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, omezil se proto Nejvyšší soud toliko na otázku, naplnila-li obviněná svým jednáním dle skutkových zjištění nalézacího soudu, akceptovaných soudem odvolacím, skutky uvedenými pod body 1) a 2) skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2, tr.zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Dovolatelka přitom uplatnila vůči rozhodnutí soudu II. stupně námitku, že u jednání posuzovaného v její věci jako trestný čin zpronevěry absentuje naplnění subjektivní stránky a z hlediska objektivní stránky pak absentuje vznik škody.
Objektivní stránka trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je dána jednáním pachatele, který má u sebe svěřenou cizí věc, přičemž tuto věc si přisvojí a v příčinné souvislosti s tímto jednáním způsobí na cizím majetku škodu nikoli malou, tj. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škodu ve výši nejméně 25.000,- Kč. Dle právního názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství pod pojem svěřené věci podle §248 odst. 1 tr. zák. není však možné podřadit oprávnění disponovat finančními prostředky, plynoucí z funkce ředitelky bytového družstva R.–I.
V posuzovaném případě obviněná podle skutkových závěrů obsažených zejména ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně, jako ředitelka společnosti R. - I., bytové družstvo, z finančních prostředků uvedené obchodní společnosti a k její škodě svévolně bez vědomí a souhlasu statutárních orgánů postupně odčerpala finanční částku v celkové výši 363.055,- Kč, kterou použila pro potřeby společnosti R., s. r. o., T., v níž je jediným společníkem a jednatelem. Obviněná byla v postavení ředitelky společnosti R. - I., bytové družstvo, s nímž byl spjat výkon práv a povinností, vyplývajících ze stanov předmětného družstva.
Pro posouzení jednání obviněné v pozici ředitelky bytového družstva R. – I. v předmětné věci jsou pak relevantní ustanovení čl. 14 odst. 8 a čl. 19 Stanov bytového družstva R. – I. Dle čl. 14 odst. 8 stanov je ředitel družstva jmenován členskou schůzí pro účely běžné činnosti, organizaci a řízení družstva (spis Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 4 T 74/2003, č. l. 148). Dle čl. 19 stanov, a to ve shodě s ustanovením §229 odst. 4 písm. d) obch. zák., v případě dosažení zisku bude zisk užit k těmto účelům v tomto pořadí: a) platby daní do státního rozpočtu a obci; b) doplnění nedělitelného a provozního fondu; c) k dalším platbám podle rozhodnutí členské schůze (spis Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 4 T 74/2003, č. l. 149).
Argumentuje-li dovolatelka nesprávným právním posouzením předmětného skutku z pohledu plnění dle smlouvy o spolupráci uzavřené dne 10. července 1998 mezi obchodními společnostmi R., s. r. o., D. 326, T., a R., s. r. o., N. 1681, T., nutno poukázat na skutečnost, že by pak přicházela do úvahy toliko realizace čl. IX předmětné smlouvy, upravujícího způsob rozdělení zisku mezi obě obchodní společnosti, jenž byl přepokládán prodejem nemovitostí bytovým družstvem R. – I., které za tímto účelem obě smluvní strany založily (spis Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 4 T 74/2003, č. l. 217-218).
Z uvedeného ale zároveň plyne, že se v daném případě jednalo o zisk, jehož užití bylo předvídáno ustanovením čl. 19 písm. c) Stanov bytového družstva R.– I., tj. bylo podmíněno rozhodnutím členské schůze družstva.
Na straně obviněné, ať byly motivy pro vyplacení předmětné sumy jakékoli, tudíž došlo k excesu, tj. k nakládání finančními prostředky družstva, k němuž dle stanov neměla oprávnění.
Ohledně právního obsahu smlouvy o poskytnutí poradenství a administrativní pomoci uzavřené dne 6. ledna 1999 mezi obchodními společnostmi R., s. r. o., D. 326, T., a R., s. r. o., N. 1681, T. (spis Okresního soudu v Semilech sp. zn. 4 T 74/2003, příloha 1), pak z hlediska skutkových zjištění provedených nalézacím soudem nelze než konstatovat, že tato stanovila odměnu obchodní společnosti R., s. r. o., jež byla řádně uhrazena.
Pro právní posouzení skutku je pak rozhodné, zda lze jednání obviněné kvalifikovat jako přisvojení cizí věci dle §248 odst. 2 tr. zák., anebo způsobem odlišným, např. dle §255 odst. 1 tr. zák. jako porušení podle zákona jí uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, v obou případech pak s následkem způsobení škody nikoli malé.
Dle právního názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v rozsudku ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000 (Rt 21/2002) je ustanovení §255 tr. zák. k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. subsidiární, tj. jestliže si tedy pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Jinými slovy vyjádřeno, správa a opatrování cizího majetku představuje vzhledem k takto naznačenému poměru subsidiarity skutkových podstat trestných činů dle §248 a 255 tr. zák. jednu z forem svěření cizí věci.
Uvedený právní závěr plně dopadá i na posuzovaný případ. Obviněná ve funkci ředitelky bytového družstva byla povinna spravovat majetek družstva v souladu se zákonem a stanovami, přičemž v rozporu se zákonem a stanovami svěřenými oprávněními část tohoto majetku převedla na obchodní společnost R., s. r. o., jejíž byla jediným společníkem a jednatelem, což nelze kvalifikovat jinak než obohacení se ve svůj prospěch. Úmyslné jednání obviněné v dané věci pak lze bez důvodných pochybností dovodit z již vyložených okolností objektivní povahy.
Pokud jde o skutek popsaný ve skutkové větě pod bodem 2) výroku nalézacího soudu, soudy obou stupňů u něj konstatovaly naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Uvedeného trestného činu se přitom dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná trestného činu podvodu dopustila tím, že ke škodě společnosti R., s. r. o., T., zatajila a pro potřeby své společnosti R., s. r. o., T., si ponechala finanční prostředky z plateb jednotlivých osob za byty v R. v celkové výši nejméně 432.250,- Kč, které ač měly být poukázány na zvláštní účet společnosti R., s. r. o., získala tak, že zčásti jednotlivé platící osoby vědomě informovala o možnosti uhradit platby v hotovosti, což učinily, zčásti pak byly tyto platby mylně poukázány na účet bytového družstva R.– I., odkud je čerpala.
V jejím jednání nutno spatřovat zamlčení podstatných skutečností, v důsledku kterého ke škodě cizího majetku obohatila sebe.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestného zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněné správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kdy popis skutků, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětných trestných činů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman