ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.290.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 290/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2004 dovolání podané obviněným J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 4 To 378/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 24/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 2 T 24/2003, byl J. Š. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., za které byl podle §224 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, N. P. 25, T., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 4 To 378/2003, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud rozhodl sám tak, že obviněného uznal vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle §224 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Shodně jako soud prvního stupně pak podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, N. P. 25, T., se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněnému dne 2. 12. 2003, jeho obhájci dne 27. 11. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Třebíči dne 26. 11. 2003.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, částečně modifikovaných soudem odvolacím, se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 10. 7. 2001, v době od 21.00 hod. do 22.00 hod., v pohostinství v kempu u rybníku V., v k. ú. obce O., okr. T., v podnapilém stavu v přítomnosti dalších osob fyzicky napadl J. S., oba dva upadli na zem, kdy poškozený S. dopadl na záda a obviněný Š. na něho, přičemž poškozený S. utrpěl roztržení závěsu tlustého střeva v oblasti příčného tračníku v rozsahu 10 až 15 cm, trhlinu horní okružní žíly v délce 1 až 2 mm, utržení první žilní arkády z horní okružní žíly, trhlinu slezinné žíly v délce 1 až 2 mm, masivní zakrvácení břišní dutiny a krvácivý šok, v důsledku kterýchžto poranění byl v době od 11. 7. 2001 do 10. 9. 2001 hospitalizován v J. n. a citelně omezen v obvyklé denní činnosti po dobu nejméně 7 týdnů s prognózou léčby a pracovní neschopnosti nejméně do května roku 2002.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 28. 1. 2004 dovolání (dáno na poštu dne 27. 1. 2004), kterým napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem soudu nalézacího. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že ačkoli nepopírá skutečnost, že mezi ním a poškozeným došlo ke vzájemnému fyzickému napadení, je třeba zdůraznit, že v jeho případě šlo pouze o přiměřenou obranu proti útoku poškozeného. Vzhledem k tomu, že poškozený byl v podnapilém stavu, jeví se mu jako nejpravděpodobnější, že příčinou poškození jeho zdraví mohla být jiná skutečnost než incident ke kterému došlo v pohostinství. Od incidentu do doby, než byl poškozený odvezen do nemocnice, došlo k velké časové prodlevě, takže ke zranění mohlo dojít až po něm. Žádným z důkazů přitom podle něj nebylo prokázáno, že by k těžkému ublížení na zdraví poškozeného došlo v příčinné souvislosti s jeho jednáním a pak by i v tomto směru měla platit zásada \"in dubio pro reo\". Trvá na tom, že jednal za podmínek nutné obrany. Skutečností totiž je, a potvrdila by to doplňující výpověď svědka B., že se nejednalo o napadení vzájemné, nýbrž o jednostranný útok ze strany poškozeného. Poté dovolatel konstatoval jeho pohled na skutkový děj (zjevně odlišný od popisu skutku v odsuzujícím rozsudku), který je podle něj v souladu s provedenými důkazy a dovodil, že pokud soud poukazoval na vzájemnost napadení mezi ním a poškozeným, nebyl tento závěr v souladu se skutečností. Na základě uvedeného je přesvědčen, že za takto \"změněné\" důkazní situace měly soudy svoje závěry přehodnotit tak, že jednal v nutné obraně. Jeho obhajoba v tomto směru přitom nebyla vyvrácena a pokud by soudy provedly citovaný doplňující důkaz, byla by naopak potvrzena. Závěrem konstatuje, že soud vycházel z nesprávného hodnocení provedených důkazů, přičemž jeho tvrzení, že zranění poškozeného bylo výsledkem vzájemné potyčky není důkazně podloženo a je v rozporu se skutečností. Zůstaly-li by pak i po vyčerpání všech dosažitelných důkazů vzhledem k jeho obhajobě pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro posouzení zavinění ve vztahu přivození následku uvedenému v ustanovení §224 odst. 1 tr. zák., měly by soudy rozhodnout v jeho prospěch.
Domáhá se proto, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že ačkoli prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu nelze napadat skutková zjištění, hodnocení důkazů, postup při dokazování apod., ale toliko vybrané námitky právní, dovolatel fakticky uplatnil námitky vztahující se zejména právě k vadám skutkovým. Jejich existenci spatřuje především v neúplném dokazování stran doplnění výslechů přímého svědka a dále v nesprávném hodnocení soudem provedených důkazů. Zbývající výhrady pak zaměřil na nesprávné právní posouzení skutku, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví s tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, a že jednal za podmínek nutné obrany. Závěr o tom, že jednal v nutné obraně byl přitom vyvrácen zjištěním soudu, že došlo ke vzájemnému napadení mezi ním a poškozeným, přičemž z popisu skutkového děje odvolacím soudem nevyplývají žádné skutečnosti, které by mohly vést k důvodnosti právního posouzení jeho jednání jako nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. K příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem pak uvádí, že tato z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá a žádné další důkazy nesvědčí proto, že by na zranění poškozeného mohla mít vliv i jiná skutečnost. Soudy konstatované nedbalostní zavinění pak pokrývá jak jednání tak i jím způsobený následek. Má tedy zato, že ve světle provedených skutkových zjištění soudy právně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. správně. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 však trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Ačkoli dovolatel v textu dovolání hovoří o nesprávných právních závěrech, ať již jde o naplnění podmínek okolnosti vylučující trestnost - nutné obrany podle §13 tr. zák., či nenaplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., z kontextu dovolání je patrné, že odlišné právní hodnocení vždy odvíjí prvotně od konstatování skutkového stavu, jež se neslučuje se skutkovými zjištěními, provedenými nalézacím a odvolacím soudem.
Podstata dovolání spočívá v tvrzení obviněného, podle kterého soudy v předchozím řízení neprovedly všechny důkazy nezbytné k objasnění skutkového stavu a provedené důkazy nehodnotily správně s tím, že kdyby tak učinily, musely by nezbytně dospět k závěru, že jeho jednání bylo toliko přiměřenou obranou proti jednostrannému útoku poškozeného na něj, a dále, že příčinou zranění poškozeného mohla být i jiná skutečnost, než incident k němuž mezi nimi došlo. Od tohoto tvrzení pak dovolatel teprve odvozuje další argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku.
Nelze však přehlédnout, že již jím uvedený popis skutku koliduje se skutkovými zjištěními soudů, uvedenými ve výroku o vině a podrobněji rozvedenými v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Z těchto je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že obviněný poškozeného fyzicky napadl, v důsledku čehož oba upadli na zem tak, že poškozený dopadl na záda a obviněný na něj, což bylo příčinnou ve výroku rozsudku citovaných zranění poškozeného.
Pokud se tedy námitky obviněného primárně odvíjí od jím tvrzených jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy v předcházejícím řízení (v důsledku jiného hodnocení důkazů včetně těch, které soudy neprovedly), není dovolací soud oprávněn k nim přihlížet, neboť jak již bylo řečeno, je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán a nelze je dovoláním v těchto souvislostech napadat.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch