ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.335.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 335/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2004 o dovolání, které podal obviněný R. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2003, č. j. 4 To 93/2003-780, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2003, č. j. 1 T 1/2003-706, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2003, č. j. 4 To 93/2003-780, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ve znění zákona č. 253/97 Sb., trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona ve znění zákona č. 243/97 Sb. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona ve znění zákona č. 253/97 Sb. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že
1. dne 7. 6. 1999 v době kolem 16.00 hod. v D. n. V., ve Slovenské republice, na sídlišti P. h., v místech mezi obytnými bloky č. 1089 a 1086, v úmyslu usmrtit postupně z bezprostřední blízkosti vystřelil z nelegálně drženého samopalu značky UZI IMI Israel s tlumičem, ráže 9 mm, bez výrobního čísla, nejprve na náhodně procházejícího poškozeného A. Č., kterého zasáhl jedním výstřelem do pravé strany prsou a pravého ramene, následkem čehož utrpěl poškozený lehké poranění se zanecháním trvalých následků a poté na poškozeného J. K., kterého zasáhl devíti výstřely do oblasti hlavy, břicha a hrudníku, kdy na následky těchto poranění poškozený na místě zemřel, a R. R., kterého zasáhl pěti výstřely do oblasti břicha, hrudníku, levého ramene a levé ruky, následkem čehož poškozený utrpěl těžké poranění, které jej bezprostředně ohrožovalo na životě, se zanecháním trvalých následků,
2. v přesně nezjištěné době si bez povolení opatřil a do 31. 1. 2002 v bytě I. D. na ulici D. č. 19 ve Z. bez povolení přechovával funkční samonabíjecí pistoli brazilské výroby značky Taurus, model PT 51, ráže 6,35 mm s odstraněným výrobním číslem, s příslušným zásobníkem a čtyřiceti pěti kusy nábojů ráže 6,35 mm Browning.
Za to byl obviněný R. Š. rozsudkem soudu prvního stupně podle §219 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo postupem podle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona rozhodnuto o zabrání věci, a to samonabíjecí pistole brazilské výroby značky Taurus, model PT 51, ráže 6,35 mm s příslušenstvím, tj. zásobníkem a čtyřiceti pěti náboji ráže 6,35 mm Browning.
Tento rozsudek byl napaden odvoláním obviněného R. Š., které však bylo citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci postupem podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 19. 12. 2003, obviněnému R. Š. dne 22. 12. 2003 a jeho obhájci dne 29. 12. 2003.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný R. Š. dne 24. 2. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Obviněný se domnívá, že řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, je zatíženo vadou, která zakládá dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení prvního z žalovaných skutků, když jej shledal vinným a odsoudil jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se svým jednáním dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Zásadní pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotil provedené důkazy a v důsledku toho učinil nejednoznačná a v některých směrech neúplná skutková zjištění, na jejichž základě stíhaný skutek posoudil nesprávně i po právní stránce. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že byl původně stíhán pro pokus trestného činu vraždy spáchaný na dvou osobách, přičemž rozsudkem nalézacího soudu byl odsouzen za pokus trestného činu vraždy spáchaný na více osobách, když jako pokus trestného činu vraždy byl kvalifikován i skutek spočívající v postřelení náhodného chodce A. Č. Současně vyslovuje přesvědčení, že z provedeného dokazování vyplývá, že útočník-střelec - ať už to byl kdokoliv, když on sám trvá na tom, že v inkriminovanou dobu vůbec nebyl na místě činu - jednal v úmyslu zaútočit střelnou zbraní na poškozeného J. K., na něhož směřovala také většina vystřelených ran. K postřelení R. R. a zejména A. Č. přitom podle jeho názoru došlo jen shodou okolností, aniž by tento následek byl pokryt úmyslnou formou zavinění na straně útočníka. Ve vztahu k poškozenému A. Č. poukazuje obviněný na to, že podle výpovědí slyšených svědků vyběhl zpoza rohu budovy střelci přímo \"do rány\" právě v okamžiku, kdy tento již zahájil střelbu na jinou osobu - podle všeho na J. K. - aniž by tušil, že může zasáhnout ještě někoho dalšího. Zároveň zdůrazňuje, že v trestním spise nejsou relevantní důkazy po závěr soudu prvního stupně o tom, že střelec jednal v úmyslu odstranit poškozeného A. Č. jako osobu, která mu bránila ve střelbě. Naopak, o absenci úmyslu střelce usmrtit jej, svědčí to, že jej zasáhl pouze jednou. Z toho pak obviněný dovozuje, že není na místě kvalifikace jednání střelce jako pokusu vraždy, nýbrž toliko jako nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví. Pokud jde o právní posouzení jeho jednání ve vztahu k poškozenému R. R., je sice podle názoru obviněného důkazní a skutková situace složitější, než v případě poškozeného A. Č., nicméně ani v tomto případě není k dispozici dostatek podkladů pro jednoznačný závěr o jeho vině pokusem trestného činu vraždy. Obviněný míní, že soudy prvního i druhého stupně bez dalšího převzaly původní skutkové i právní hodnocení policejních orgánů a státního zástupce, aniž by se s ohledem na časovou posloupnost blíže zabývaly těmi okolnostmi skutkového děje, které sice nalézací soud podrobně popsal jak ve výroku, tak i v odůvodnění svého rozsudku, ale nehodnotil je z hlediska správnosti hmotně právního posouzení. Jak dále obviněný uvádí, z obecného pohledu nelze vyloučit, že střelec, ať už jím byl kdokoliv, neměl v úmyslu po poškozeném R. R. vůbec střílet a vystřelil až poté, kdy se cítil bezprostředně ohrožen jeho střelnou zbraní. Za této situace je podle názoru obviněného zapotřebí důkladně posoudit zejména subjektivní stránku jednání střelce, to paradoxně i ze zorného úhlu možného jednání v nutné obraně. Poněvadž se touto okolností soudy obou stupňů nezabývaly, nelze podle přesvědčení obviněného vyloučit, že mohlo dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť výše uvedené okolnosti byly jednostranně vyhodnoceny v jeho neprospěch a měly tak podstatný vliv na použití přísnější právní kvalifikace jeho jednání. V závěru svého dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že neměl v úmyslu spáchat to, co je mu kladeno za vinu, a že se ničeho takového nedopustil.
S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a věc mu přikázal k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného R. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že obviněný se sice prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu formálně dovolává důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však namítá toliko nedostatečné dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů, čímž však fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a zcela se míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je totiž dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ale ani podle ostatních ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu) nemohou být. Pouhý formální odkaz na některý z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) - l) trestního řádu přitom nepostačuje z hlediska požadavků vymezených v §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť určitý specifický dovolací důvod musí být skutečně v podaném dovolání věcně odůvodněn. V posuzovaném případě se tak ovšem podle názoru státního zástupce nestalo. V tomto kontextu státní zástupce poukazuje na to, že z obsahu podaného dovolání je zcela evidentní, že obviněný opřel svou argumentaci vztahující se k jím tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jen o skutkové námitky, směřující proti tomu, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, jaká zjištění z nich vyvodily a zda provedly všechny dostupné a pro věc podstatné důkazy. Navazující úvahy právní povahy pak obviněný vztahuje ke zcela jinému skutkovému stavu, než byl v rámci daného trestního řízení nejdříve zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen i soudem druhého stupně. Obviněný se tak domáhá revize skutkových zjištění, kterou Nejvyšší soud není oprávněn provést. Z toho státní zástupce současně dovozuje, že jím formálně uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění jeho dovolání.
Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. Pouze nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a přezkumného oprávnění Nejvyššího soudu státní zástupce připouští, že orgány činné v přípravném řízení chybně vnímaly atak obviněného vůči jednomu z poškozených, A. Č., jako samostatný skutek (dílčí útok pokračujícího trestného činu), nikoliv jako jeden jediný skutek (součást trestného činu hromadného), a navíc při jeho vypouštění z obžaloby zvolily neadekvátní procesní postup. Soud prvního stupně pak sice podle jeho názoru stíhané jednání obviněného posoudil po právní stránce správně, avšak v procesní rovině před svým meritorním rozhodnutím opomenul učinit upozornění na možnou změnu jeho právní kvalifikace. Ani jedno z těchto pochybení nicméně obviněný ve svém dovolání nenamítl, proto k nim není možné přihlížet.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. O., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Brně dne 24. 2. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se dále Nejvyšší soud na posouzení otázky, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v uvedeném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Obviněný R. Š. ve svém dovolání označuje za uplatněný dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, anebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, výslovně stanoví za dovolací důvod nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Tyto procesní podmínky jsou přitom taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů, aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě obviněný R. Š. nesplnění žádných konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 trestního řádu) neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením stíhaných skutků, neboť podle názoru obviněného měl odvolací soud po přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a po přezkoumání napadeného rozsudku tento rozsudek zrušit. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu je tedy obviněným namítána nesprávnost skutkových závěrů soudů obou stupňů a z nich vyplývajícího právního posouzení skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Konkrétní argumentace dovolání obviněného tedy odpovídá tomu, s čím počítá druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm l) trestního řádu, a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v §265a odst. 2 písm a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u prvostupňového soudu. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda obviněný řádně uplatnil některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Přitom se řídil následujícími úvahami a učinil následující závěry:
Z dovolání podaného obviněným R. Š. vyplývá, že jím namítá vady řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení naplňující dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči skutkovým závěrům soudů obou stupňů. Na základě těchto tvrzených vad zpochybňuje obviněný správnost právního posouzení skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a tvrdí, že střelci-útočníkovi, za nějž byl soudy obou stupňů označen (sám ovšem zcela popírá jakoukoliv svou účast na daném útoku), je možné klást za vinu pouze jednání v úmyslu zaútočit střelnou zbraní na poškozeného J. K., nikoliv na další dvě zraněné osoby. V tomto kontextu zdůrazňuje, že první z těchto osob - poškozený A. Č. - vyběhl zpoza rohu budovy střelci \"do rány\" v okamžiku, kdy již zahájil střelbu na J. K. Obviněný má tedy za to, že byl zasažen náhodně, aniž by střelec jednal v úmyslu jej rovněž odstranit a aniž by vůbec tušil, že mu do rány vběhne. Stejně tak k zásahu druhého zraněného - poškozeného R. R. - došlo až následně, s určitým časovým odstupem od zahájení střelby. Podle názoru obviněného mu střelec prokazatelně zpočátku nevěnoval žádnou pozornost a plně se soustředil na usmrcení J. K., takže nelze vyloučit, že neměl vůbec v úmyslu na něho zaútočit a posléze na něj opakovaně vystřelil pouze proto, že se cítil bezprostředně ohrožen jeho střelnou zbraní. S ohledem na to obviněný míní, že soudy obou stupňů pominuly posoudit tuto část skutkového děje z pohledu jednání střelce v nutné obraně proti útoku ze strany R. R. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona, nýbrž toliko trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (to ve vztahu k usmrcení poškozeného J. K.) v jednočinném souběhu s nedbalostním trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona (to ve vztahu ke zranění poškozeného A. Č.) a s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona (to ve vztahu k použitému nelegálně drženému samopalu).
Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o okolnosti jeho střelby na poškozené A. Č. a R. R., časový sled událostí s tím bezprostředně spojených a záměr, který tím sledoval. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku rámcově popsaného ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně a blíže rozvedeného v jeho odůvodnění, ale z jiných skutečností, než byly podkladem pro rozhodnutí o jeho vině soudy obou stupňů. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení daného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který obviněný R. Š. uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům obou stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle první alternativy obsažené v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení daného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a návrhu na povolení obnovy řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce nebo právním posouzením určitých dílčích skutkových okolností. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného R. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž kolem 16.00 hodin dne 7. 6. 1999 na sídlišti P. h. v D. n. V. z bezprostřední blízkosti vystřelil ze samopalu značky UZI IMI Israel s tlumičem postupně na tři osoby - na poškozené A. Č., J. K. a R. R. - s tím, že jako prvního poranil jedním výstřelem do pravé strany prsou A. Č. a vzápětí devíti střelnými ranami do hlavy, břicha a hrudníku usmrtil J. K. a pěti zásahy do břicha, hrudníku a levé ruky těžce poranil R. R. (č. l. 706, 720, 726, 727, 789 a 792 trestního spisu). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím byla prioritním záměrem obviněného fyzická likvidace poškozeného J. K. a zneškodnění poškozeného R. R., jenž jej měl chránit. Obviněný tedy chtěl usmrtit oba: poškozeného K. proto, že to bylo jeho základním cílem, poškozeného R. proto, že to bylo nutné v zájmu uskutečnění plánu na likvidaci poškozeného K. (č. l. 726, 727 a 789 trestního spisu). Poškozený A. Č. se na scéně objevil zcela nečekaně ve chvíli, kdy obviněný přibíhal se zbraní k poškozeným K. a R. a svojí momentální pozicí - po vyběhnutí zpoza rohu domu - mu bránil v provedení zamýšleného plánu (usmrcení K. a R.). Proto se obviněný rozhodl - jak po skutkové stránce uzavřely soudy obou stupňů - v zájmu realizace tohoto plánu odstranit ze scény i jej, což pak také učinil za pomoci téže zbraně a byť jediným výstřelem, tak mířeným do oblasti hrudníku s plným vědomím toho, že jím může zasáhnout životně důležité orgány (č. l. 726, 727 a 792 trestního spisu). Zatímco tedy obviněný od počátku mínil usmrtit dvě osoby (K. a R.), ve chvíli kdy se mezi ním a nimi ocitl další náhodný chodec (Č.) představující v jeho očích překážku momentálně bránící uskutečnění sledovaného cíle (usmrcení prvních dvou) střelil ho do hrudníku s vědomím toho, že jej tak může rovněž usmrtit, a plně srozuměn s tímto následkem jako možným (č. l. 727, 789 a 792 trestního spisu). Na základě těchto skutkových okolností učinily soudy obou stupňů závěr, že ve vztahu k poškozeným K. a R. jednal obviněný v přímém úmyslu usmrtit je a ve vztahu k poškozenému Č. v nepřímém úmyslu způsobit stejný následek. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení daného skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, a to jak pokud jde o objektivní stránku tohoto trestného činu, tak i co se týče úmyslné formy zavinění obviněného ve vztahu ke všem znakům jeho skutkové podstaty, tedy i k úmyslu usmrtit celkem tři osoby. Vzhledem k tomu, že ve dvou případech shodou okolností tento následek nenastal, zůstal úmysl obviněného dokonat kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu usmrcením více osob ve smyslu §219 odst. 2 písm. a) trestního zákona ve stadiu pokusu. Naopak ve všech zákonných znacích naplnil obviněný skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona, neboť si bez náležitého povolení opatřil, přechovával a během daného útoku použil uvedený samopal, představující zbraň hromadně účinnou. Tento trestný čin tedy dokonal.
Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů vztahující se k jeho jednání vůči poškozeným A. Č. a R. R. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že střelba na poškozeného J. K. předcházela zásahu poškozeného A. Č. S odkazem na toto skutkové tvrzení pak označuje zásah tohoto poškozeného za zcela nahodilý, byť soudy obou stupňů jej po skutkové stránce vyhodnotily jako cílený, učiněný ve snaze zneškodnit jej, neboť v dané chvíli bránil plánovanému usmrcení J. K. a R. R. Skutkové tvrzení obviněného, že tento poškozený střelci \"vběhl do rány\" a ten jej postřelil bezděky, tedy nekoresponduje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, byť i ty ve shodě s ním připouští, že se poškozený A. Č. na místě činu objevil pouze náhodou a nebyl od počátku plánovaným cílem útoku. Podle jejich závěru se jím však stal v okamžiku, kdy se ocitl mezi obviněným a oběma zbylými poškozenými. V návaznosti na tento závěr pak činí oba soudy skutkové zjištění, že obviněný vystřelil na vzdálenost přibližně dvou metrů do jeho prsou s plným vědomím toho, že může způsobit jeho smrt, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Oproti tomu obviněný odmítá takovýto vědomý útok na poškozeného Č. a právě o to opírá svou argumentaci o nedostatku úmyslného zavinění ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy na tomto poškozeném. Z uvedeného je tedy zřejmé, že přitom vychází ze skutkových tvrzení diametrálně odlišných od skutkových zjištění soudů obou stupňů. Totéž obdobně platí o jeho dovolacích námitkách týkajících se postřelení poškozeného R. R. V této souvislosti obviněný přichází se skutkovou konstrukcí založenou na tvrzení, že cílem útoku byl pouze poškozený J. K. a že střelec - ať už jím byl kdokoliv - neměl vůbec v úmyslu zneškodnit vedle něj stojícího R. R. V jeho podání mu nevěnoval žádnou pozornost až do chvíle, kdy jej tento sám nezačal bezprostředně ohrožovat svou střelnou zbraní. Z toho pak obviněný dovozuje, že střelba na něj mohla být reakcí na toto ohrožení, tedy jednáním v nutné obraně. V návaznosti na to pak namítá, že tato eventualita - byť paradoxní - nebyla soudy obou stupňů zkoumána a jejich skutková zjištění v tomto ohledu označuje za neúplná. Ve skutečnosti však proti těmto jeho skutkovým konstrukcím a hypotézám stojí zcela jednoznačná skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil. Soudy obou stupňů totiž učinily již výše citovaný závěr, že výchozím plánem obviněného bylo jak usmrcení J. K., tak usmrcení R. R. - prvního měl zabýt na objednávku ne zcela bezpečně ztotožněné osoby (zřejmě D. H.) a také mu ve chvíli, kdy již ležel bezvládně na zemi, vstřelil do hlavy dvě \"rány jistoty\", druhého chtěl zneškodnit proto, že to bylo nutným předpokladem realizace celého plánu. Podle závěru soudů obou stupňů tedy jeho záměrem byla od počátku likvidace obou a tento záměr se také snažil naplnit, když na ně zaútočil najednou. Útočníkem přitom byl po celou dobu operace on, nikoliv R. R. Pokud tedy obviněný přichází s tvrzením, že provedené důkazy neumožňují vyloučit eventualitu, že se v určitém stadiu skutkového děje bránil probíhajícímu nebo bezprostředně hrozícímu útoku ze strany tohoto poškozeného, jde o tvrzení zcela odporující hodnocení těchto důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým závěrům. Ty shodně vzaly za prokázaný jeho předem připravený plán na usmrcení obou hlavních poškozených - J. K. a R. R. - s tím, že prvního z nich se obviněnému také skutečně podařilo usmrtit a druhý z nich byl po zásazích jeho výstřely rovněž ohrožen na životě a přežil jen díky shodě okolností.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, který není namístě posoudit jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ve výše rozvedených směrech ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc do značné míry toliko opakuje námitky, které byly součástí jeho obhajoby v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a ty se s nimi ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou. Jak již bylo řečeno, skutkovému stavu zjištěnému soudy obou stupňů - popsanému rámcově ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedenému podrobněji v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů - totiž odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení daného skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Nemohou tedy obstát námitky obviněného proti takto použité právní kvalifikaci, ať už zpochybňují naplnění objektivní stránky a formálních znaků skutkové podstaty uvedených trestných činů nebo naplnění jejich subjektivní stránky.
V tomto kontextu je nicméně namístě zmínit jednu vadu rozsudku soudu prvního stupně, byť tato neměla žádný vliv na jeho celkovou správnost. Popis skutku obsažený pod bodem 1. jeho výroku o vině totiž není úplně přesný pokud jde o vymezení okolností charakterizujících úmyslnou formu jednání obviněného. Tak je tomu proto, že obsahuje toliko obecnou formulaci o tom, že obviněný jednal \"v úmyslu usmrtit\" A. Č., J. K. a R. R. Jednoznačně v něm tedy není zachyceno, co bylo po skutkové stránce podkladem pro právní závěr o tom, že šlo o jednání úmyslné. V tomto případě však jde jen o procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (§120 odst. 3 trestního řádu), nikoli o nesprávné právní posouzení skutku, protože příslušná skutková zjištění - rámcově vyjádřená v citovaném výroku - jsou velice detailně specifikována v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i v usnesení odvolacího soudu a tím pokrývají všechny zákonné znaky použité právní kvalifikace, včetně specifikace příslušné formy úmyslného zavinění obviněného R. Š. ve vztahu k útoku na jednotlivé poškozené. Podle takto rozvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím obviněný chtěl usmrtit poškozené J. K. a R. R. (ve vztahu k nim tedy jednal v přímém úmyslu zavraždit je) a věděl, že svým jednáním může usmrtit i poškozeného A. Č., a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (ve vztahu k němu tedy jednal v nepřímém úmyslu dopustit se jeho vraždy).
Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na to, že usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou mu bylo kladeno za vinu pouze spáchání pokusu vraždy na dvou osobách (poškozených J. K. a R. R.) a rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným i pokusem vraždy na třetí osobě (poškozeném A. Č.), lze souhlasit s tímto soudem v tom, že tak mohl při zachování totožnosti stíhaného skutku rozhodnout. Veškeré jednání obviněného v danou dobu na daném místě totiž bylo spojeno jednotným záměrem a bezprostřední místní a časovou souvislostí i souvislostí v předmětu útoku, takže představovalo po hmotně právní i procesně právní stránce jeden skutek. Aktivity obviněného v rámci něho na sebe kontinuálně a bezprostředně navazovaly a z tohoto hlediska tvořily jediný celek (akt). Obviněný se podle skutkových zjištění soudů obou stupňů na místo činu dostavil, aby usmrtil své oběti, a vzápětí poté, co přistoupil k uskutečnění tohoto záměru, zkřížil mu cestu poškozený A. Č., kterého se proto rozhodl odstranit a také to vzápětí učinil použitím připravené zbraně, což mu umožnilo dokončit jeho záměr zneškodnit J. K. a R. R. Byť tedy šlo o sled postupně na sebe navazujících kroků uskutečněných v určitém časovém úseku, nikoliv o jednorázovou událost soustředěnou do jediného okamžiku, nepředstavovaly tyto kroky samostatné dílčí akty, ale součást jednoho jednání cíleně směřujícího k dosažení vytčeného cíle. Obviněný přišel na místo činu, aby usmrtil J. K. a R. R., a v době, kdy tento záměr začal uskutečňovat, rozhodl se usmrcením A. Č. překonat překážku bránící mu v jeho dosažení a zaútočil na něj výstřelem rovněž způsobilým vyvolat smrt. Motivy jednání obviněného ve vztahu k jednotlivým poškozeným tedy sice byly různé, ale celé jeho jednání na místě činu bylo spojeno snahou dosáhnout jediný sledovaný záměr a v tomto ohledu tvořilo jeden celek. Nejednalo se proto ani o dílčí útoky pokračujícího trestného činu vraždy, jak dovozovaly orgány činné v přípravném řízení, ani o stejný hromadný trestný čin, jak uzavřely soudy prvního a druhého stupně a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Hromadné trestné činy jsou totiž ty trestné činy, u nichž k trestní odpovědnosti nestačí jeden útok (akt), ale je jich třeba několik, popřípadě u nichž je mnohost útoků podmínkou použití vyšší trestní sazby. Jsou tedy charakterizovány tím, že jejich pojmovým znakem je více útoků spojených společným záměrem. Totéž obdobně platí o pokračujících trestných činech. Stejně jako u pokračování musí tu být dána též objektivní a subjektivní souvislost. Jednotlivé akty musí být navíc spojeny i souvislostí časovou a v předmětu útoku. Oproti pokračování je tu ovšem mnohost útoků vyjádřena přímo jako znak skutkové podstaty trestného činu, a je proto podmínkou trestní odpovědnosti nebo okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Mnohost je tu přitom v počtu jednání, nikoliv v počtu předmětů útoku. Proto hromadným trestným činem není například obecné ohrožení podle §179 trestního zákona, ačkoliv se tu předpokládá větší počet ohrožených lidí, a není jím ani spáchání vraždy na dvou nebo více osobách jedním aktem (jednáním). V posuzovaném případě obviněný zaútočil na poškozené najednou, byť každého z nich zasáhl jiným výstřelem. Primárně mu přitom šlo podle skutkových zjištění soudů obou stupňů o likvidaci poškozeného J. K., zatímco jeho úmysl usmrtit zbylé dva poškozené byl spojen se snahou odstranit překážky bránící mu v uskutečnění tohoto záměru. Tím ovšem nedošlo k roztržení jeho jednání na místě činu do dílčích aktů. Samotné námitky obviněného proti těmto skutkovým závěrům soudů obou stupňů a proti rozsahu dokazování ve vztahu k útoku na poškozeného R. R. jsou přitom ryze procesní povahy a z výše rozvedených důvodů nemohou být předmětem přezkumu dovolacího soudu. V procesně právní rovině pak za situace, kdy šlo o jediné jednání tvořící jediný skutek, nic nebránilo tomu uznat obviněného vinným i pokusem vraždy A. Č. a v tomto ohledu jít nad rámec toho, co mu bylo kladeno za vinu obžalobou státního zástupce.
Celkově vzato lze tedy shrnout, že zmíněnými dovolacími námitkami obviněného R. Š. ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení předmětného skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení daného skutku, a proti úplnosti dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění a hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný R. Š. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněného odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář