ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.336.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 336/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2004 dovolání podané obviněným V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 1 To 109/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 8/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 2 T 8/2002, byl V. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za který byl podle §234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl, spolu s dalšími spoluodsouzenými, uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to černé plastové pistole Golgen Round MOD - 268, kovových pout se štítkem \"P.\", kovových pout se štítkem \"B.\", dvojích kovových pout se štítkem \"Ú.\" a kovových pout se štítkem \"R.\". Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně se spoluodsouzenými K. a K. K. p. a. s., P., T. č. 5, škodu ve výši 727 271 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 31. 5. 2002, P. O., bytem B., V. č. 19, škodu ve výši 33 613 Kč; společně a nerozdílně se spoluodsouzeným K. pak M. M., bytem O., Š. č. 4, škodu ve výši 11 237 Kč a R. N., bytem B., M. č. 19, škodu ve výši 200 746 Kč; a konečně společně a nerozdílně se spoluodsouzeným K. M. J., bytem B., H. n. č. 6, ve výši 211 454 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byli J. M. a P. O. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali spoluobvinění K. a K. a státní zástupce odvolání, z jejichž podnětu byl tento rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 1 To 109/2002, v celém rozsahu zrušen, a to ve vztahu k obviněnému V. podle §258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. Nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný V. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za to mu byl uložen podle §234 odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za použití §42 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl, spolu s dalšími spoluodsouzenými, uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to černé plastové pistole Golgen Round MOD - 268, kovových pout se štítkem \"P.\", kovových pout se štítkem \"B.\", dvojích kovových pout se štítkem \"Ú.\" a dvojích kovových pout se štítkem \"R.\". Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně se spoluodsouzeným K. K. p. a. s., P., T. č. 5, škodu ve výši 727 271 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 31. 5. 2002, P. O., bytem B., V. č. 19, škodu ve výši 33 613 Kč; sám pak M. M., bytem O., Š. č. 4, škodu ve výši 11 237 Kč a R. N., bytem B., M. č. 19, škodu ve výši 200 746 Kč a M. J., bytem B., H. n. č. 6, ve výši 211 454 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byli J. M. a P. O. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněnému V. dne 9. 10. 2003, jeho obhájci dne 8. 10. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 7. 10. 2003.
Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný V. V. dne 27. 11. 2003 prostřednictvím obhájce dovolání, jímž napadl výroky o vině a o trestu vztahující se k jeho osobě. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje v tom, že jeho jednání bylo odvolacím soudem, na rozdíl od soudu prvního stupně, kvalifikováno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. Zatímco formální zákonné podmínky pro tuto klasifikaci nepochybně dány byly, nebyla dle jeho názoru splněna materiální podmínka spočívající v tom, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu po potrestání za jiný takový trestný čin, podstatně zvyšuje pro svoji závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tuto skutečnost je třeba hodnotit v kontextu všech okolností daného konkrétního případu. Je třeba přihlédnout k významu a závažnosti předchozího odsouzení, chování ve výkonu trestu a okolnostem současného případu, jako jsou jeho následek, způsob spáchání či motivace. V jeho případě předchozí výkon trestu proběhl bez kázeňských trestů. Při páchání současného činu se vůči poškozeným nedopustil fyzického násilí a používal toliko maketu zbraně. Jeho motivem bylo získání prostředků k zaplacení dluhu peněžnímu ústavu a tak odvrácení dražby domu jeho rodičů. V rámci trestního stíhání pak s orgány v něm činnými spolupracoval a napomohl odhalit i rozsáhlou trestnou činnost v zahraničí. Trestné činnosti litoval a omluvil se všem poškozeným. Pro uvedené skutečnosti má tedy zato, že jednoznačně nebyla materiální stránka kvalifikace jeho jednání ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle §265k odst. 1 tr. ř. ve výroku o vině a ve výroku o trestu zrušil a sám podle §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že jej uzná vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §9 odst. 2, §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a uloží mu trest ve stejné výši jako soud prvního stupně.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že v předmětné věci je předchozím odsouzením rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 1997, jímž byl V. V. uznán vinným mimo jiné trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Z jeho výkonu byl usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 3. 2000 podmíněně propuštěn při stanovení zkušební doby v trvání šesti let. Již dne 26. 5. 2001 se pak dopustil dalšího útoku, který byl prvním ze série pokračujících útoků trestného činu loupeže podle §243 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jenž páchal do 6. 10. 2001. Tato trestná činnost přitom spočívá v sérii loupežných přepadení prodejen mobilních telefonů, resp. výpočetní techniky, kdy obviněný přepadl se spoluobviněnými jejich prodavače a za užití násilí a pod pohrůžkou bezprostředního násilí se zmocnil finanční hotovosti a zboží v celkové hodnotě 1 396 542,70 Kč. Obviněný V. ohrožoval napadené plastovou maketou pistole, zatímco ostatní spoluobvinění se zmocňovali zboží. Na základě uvedeného konstatovala, že obviněný V. je osoba, která má v krizových situacích finanční nouze sklony k řešení této situace pácháním úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru. S ohledem na charakter a závažnost trestných činů, za které byl odsouzen, spolu s rozhodnými skutečnostmi to znamená, že naplnil i po materiální stránce zákonné požadavky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a byl proto uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu v souladu se zákonem. K naplnění uplatněného dovolacího důvodu tedy nedošlo. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání podané v této trestní věci splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř., tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a obsahuje všechny náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Obviněným výslovně uvedený dovolací důvod pak odpovídá konkrétně uplatněným argumentům i zákonnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval otázku opodstatněnosti dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle shora uvedených ustanovení. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě nesprávného právního posouzení skutku může být naplněn též v případě chybného posouzení právní otázky, zda byl skutek spáchán zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek. První skupinu tvoří podmínky formální, které spočívají v opětovném spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, a to poté, co již v minulosti obviněný spáchal takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za něj potrestán. Proti tomu, že soudy, které byly dříve činné v předmětné trestní věci, shodně konstatovaly splnění těchto formálních podmínek, ve svém dovolání ničeho nenamítá ani obviněný.
Druhým předpokladem zvlášť nebezpečné recidivy je pak podmínka materiální, jejíž podstatou je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Její naplnění již obviněný v předmětné trestní věci neshledává.
V rámci posouzení existence naznačené materiální podmínky ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. je především nutné - jak také zákon výslovně požaduje - zhodnotit délku doby od posledního odsouzení do spáchání dalšího, nyní posuzovaného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci dřívějšího rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání dřívějšího trestu odnětí svobody, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný ztíženou možnost páchání další trestné činnosti (srov. rozh. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Dále je nutné v obecném smyslu komplexnějším způsobem přezkoumat trestnou činnost pachatele, tedy i např. konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaných trestných činů, přičemž ohledně dříve spáchaného trestného činu se zhodnotí takový stupeň, jaký byl v minulosti soudem zjištěn. Obdobně je nutné posoudit i intenzitu naplnění formálních znaků trestného činu, osobu a osobnost pachatele, případně i další okolnosti.
Nejvyšší soud shledal, že jak nalézací soud, tak i soud odvolací shodně správně posoudily naplnění formálních podmínek kvalifikace trestné činnosti obviněného V. ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Již nalézací soud se v odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí s tímto zjištěním dostatečným způsobem vypořádal. Od nalézacího soudu rozdílný právní názor však odvolací soud zaujal ve vztahu k naplnění shora citované materiální podmínky, když konstatoval, že tato je ve věci splněna. Nejvyšší soud pak dospěl k témuž závěru, a to na základě následujících úvah:
Jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v předmětné trestní věci, obviněný V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 1997, sp. zn. 32 T 16/96, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1997, sp. zn. 3 To 98/97, odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, konkrétně pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Zmíněného dřívějšího trestného činu se dopustil v březnu 1995, přičemž tento útok co do způsobu jeho provedení a jeho účelu vykazoval mnohé společné rysy s útoky provedenými v rámci nyní posuzovaného činu. Mimo jiné za toto jednání mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, z jehož výkonu byl na základě usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. Pp 21/99, uvedeného dne podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání šesti let.
Ve dnech 26. 5. 2001 až 6. 10. 2001 potom obviněný spáchal nyní posuzovaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Námitkou dovolatele bylo nedostatečné zohlednění významu a závažnosti předchozího odsouzení, chování ve výkonu trestu a okolností současného případu, jako jsou jeho následek, způsob spáchání či motivace, s tím že v jeho případě předchozí výkon trestu proběhl bez kázeňských trestů, při páchání současného činu se vůči poškozeným nedopustil fyzického násilí a používal toliko maketu zbraně, jeho motivem bylo získání prostředků k zaplacení dluhu peněžnímu ústavu, v rámci trestního stíhání spolupracoval, trestné činnosti litoval a omluvil se všem poškozeným.
Pokud jde o citované námitky, Nejvyšší soud musí konstatovat, že tyto v kontextu všech relevantních okolností, jež je třeba v rámci posouzení naplnění materiální stránky kvalifikace činu jako spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou brát v úvahu, nejsou okolnostmi natolik podstatnými, aby snížily stupeň nebezpečnosti trestného činu pod míru požadovanou ustanovením §41 odst. 1 tr. zák. Nadto s některými z nich nemůže souhlasit.
Pokud jde o námitku spočívající v bezvadném chování obviněného ve výkonu trestu, pak tuto okolnost je nutno posuzovat v souvislostech celého časového rozmezí oddělujícího předchozí a současnou trestnou činnost. Přitom z tohoto pohledu je mnohem podstatnější ten aspekt, že k nyní souzenému jednání došlo 14 měsíců od podmíněného propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný se tedy dopustil posuzovaného trestného činu více útoky v krátkém časovém rozmezí jednak poměrně nedlouho od podmíněného propuštění z výkonu trestu uloženého mu pro předchozí trestnou činnost obdobného charakteru a navíc v počátcích zkušební doby podmíněného propuštění. Těmito skutečnostmi je do značné míry zvýšena nebezpečnost jeho činu pro společnost.
Ani s argumentací dovolatele vztahující se k neužití násilí, ale toliko jeho pohrůžky s maketou střelné zbraně, nebylo namístě se ztotožnit. Je třeba vzít v úvahu, že obviněný spáchal všech šest útoků se zbraní, přičemž poškozené zastrašoval jejím bezprostředním užitím. Skutečnost použití pouhé makety zbraně byla z pohledu účinnosti a účelnosti jejího použití (v případě hrozby touto napodobeninou) při činu zcela bezpředmětná za situace, kdy poškození nebyli schopni skutečnost, že nešlo o funkční střelnou zbraň rozlišit.
Mezi další okolnosti, jež Nejvyšší soud v rámci hodnocení předmětné materiální stránky kvalifikace zohlednil (kromě již výše zmíněné délky od posledního odsouzení a hrozby násilí), bylo zejména to, že jde o speciální recidivu, v obou případech jednání obviněného naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu shodného zvlášť závažného úmyslného trestného činu, nynější trestné činnosti se dopustil vícero útoky v relativně krátkém časovém rozmezí, ve všech případech se útoku dopustil společně s dalšími osobami, což rovněž zvyšovalo nebezpečnost činu, škoda na majetku v nyní posuzovaném případě dosáhla výše téměř 1 400 000 Kč. Zatímco všechny popsané okolnosti výrazně zvyšují nebezpečnost trestného činu pro společnost, mezi okolnosti působící opačně lze zařadit toliko soudy konstatovanou pohnutku obviněného a jeho chování v průběhu trestního stíhání. Jak však již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud po jejich porovnání, jakož i ostatních souvislostí daného případu, dospěl k závěru, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je zde ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. podstatně zvýšen.
Vzhledem ke shora uvedenému výkladu je tedy zřejmé, že v dané věci byly naplněny podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a to jak formální tak materiální a odvolací soud v předchozím řízení tedy zcela v souladu se zákonem posoudil předmětné jednání obviněného jakožto spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou, z čehož následně vyvodil odpovídající důsledky.
Nejvyšší soud tak, vycházeje z údajů obsažených ve spisu, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch