ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.340.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 340/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2004 o dovoláních podaných obviněným P. Č. a obviněným P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 193/2001, takto:
1. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
2. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 T 193/2001, byli obvinění uznáni vinnými takto: ·P. Č. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.,
·P. K. jako organizátor trestným činem vydírání podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedené trestné činnosti se obvinění měli dopustit tím, že dne 26. ledna 2001 v P. na stanici MHD P. po předchozí domluvě s obviněným K. obviněný Č. společně se dvěma neztotožněnými muži přinutil nastoupit J. V. do přistaveného vozidla Tatra 613 tím, že obviněný Č. jako řidič přistavil vůz u zastávky MHD, jeden z neztotožněných mužů uchopil poškozeného za ruku a přivedl jej k vozidlu, kde ho oba neztotožnění muži následně posadili na zadní sedadlo vozidla, obviněný Č. pak s neztotožněnými muži a poškozeným tímto vozidlem odjel do lesoparku nad H. p., přičemž ještě ve vozidle byl poškozený jedním z neztotožněných mužů udeřen do obličeje, a následně pak byl v lesoparku před vozidlem poškozený po předchozích výhrůžkách přinucen podepsat připravené dokumenty stvrzující prodej osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz E 3000, které bylo ve vlastnictví poškozeného, přičemž po podepsání dokumentů byl poškozený ponechán na místě a obviněný Č. s neztotožněnými muži odjel na čerpací stanici O., kde čekal obviněný K., který vozidlo ke shora uvedenému účelu dal k dispozici a kontaktoval obviněného Č. a neztotožněné muže.
Za takto zjištěné a právně kvalifikované jednání byl obviněný P. Č. podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců odnětí svobody, přičemž podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) let za současného vyslovení dohledu, a obviněný P. K. podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spojení s §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 32 (třiceti dvou) měsíců, přičemž podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. V. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze dle ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal z podnětu obviněných P. Č. a P. K. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo a usnesením ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, podaná odvolání jako nedůvodná podle §265 tr. řádu zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 T 193/2001, podali obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. F. Š. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolání, neboť dle jejich názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelé především namítli, že se odvolací soud v napadeném usnesení ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, nevypořádal s námitkou porušení zákona usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 436/2002 ze dne 25. listopadu 2002, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 193/2001 ze dne 21. ledna 2002, jímž byli obvinění zproštěni pro předmětný skutek obžaloby. Zrušující rozhodnutí, v němž odvolací soud vytknul nalézacímu soudu náležité nevyhodnocení důkazů a nesprávné rozhodnutí o vině, obsahoval dle názoru dovolatelů toliko kritiku skutečnosti, že nalézací soud pominul okolnost, že údaj poškozeného o tom, že byl udeřen do obličeje, odpovídá lékařské zprávě, která je založena ve spise a dále konstatoval, kterých důkazů si má soud všímat a kterých nikoli, což je v rozporu s §258 tr. řádu. Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že nalézací soud se ve svém rozsudku sp. zn. 3 T 193/2001 ze dne 21. ledna 2002 s těmito skutečnostmi náležitě vypořádal. Porušení ustanovení §258 tr. řádu ze strany odvolacího soudu pak spatřují v okolnosti, že uvedený soud v usnesení ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, nejdřív konstatoval, že hodnocení důkazů je výhradní výsadou soudu I. stupně a pakliže se řídí ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu a zásadami obecné logiky, nemá soud II. stupně do této oblasti právo zasahovat. Současně však napadeným usnesením ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, tuto zásadu popírá, ztotožňuje se s názorem uvedeným ve svém usnesení sp. zn. 8 To 436/2002 ze dne 25. listopadu 2002, a konstatuje, že soud poukázal na rozpory v hodnocení důkazů a lékařský nález považuje za zcela jednoznačný důkaz, že poškozený napaden byl. Dovolatelé zdůrazňují, že již ve svém odvolání poukázali na to, že se nejednalo o žádnou konkrétní výtku, kde by byl rozsudek nejasný nebo neúplný, nebo že by se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Usnesení odvolacího soudu sp. zn. 8 To 436/2002 ze dne 25. listopadu 2002 však na druhé straně závaznými pokyny doporučuje, které důkazy mají být vzaty v úvahu a které nikoli. Pokud jde o výtku, že nalézací soud se nevypořádal s tak závažnou skutečností, jako je konstatování lékařské zprávy, že hematom odpovídá úderu loktem, pak dovolatelé namítají, že se s touto skutečností vypořádal, neboť konstatoval, že v průběhu důkazního řízení bylo vyvráceno samotným poškozeným V., že by jej udeřil kterýkoliv z obviněných, nebo k takovému úderu nabádal. Podle názoru dovolatelů není tato okolnost natolik významná pro rozhodnutí a navíc nalézací soud se rozsudkem sp. zn. 3 T 193/2001 ze dne 21. ledna 2002 se všemi těmito okolnostmi vypořádal. Dovolatelé na základě uvedeného tvrdí, že tato výtka nemohla sloužit jako záminka k přijetí rozhodnutí o zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 193/2001 ze dne 21. ledna 2002. Namítají dále, že odvolací soud se měl otázkou zákonnosti předchozího řízení podrobněji zabývat a reagovat na jejich odvolání ohledně výtky vůči usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 436/2002 ze dne 25. listopadu 2002. Ztotožnil-li se soud se stanoviskem obsaženým v usnesení sp. zn. 8 To 436/2002 ze dne 25. listopadu 2002, podle dovolatelů pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelé dále uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil předmětný skutek, když dovodil, že se jej dopustili a pochybil, když obě jejich odvolání zamítl, aniž by vzal v úvahu jejich argumentaci proti odsuzujícímu rozsudku.
V podrobnostech dovolatelé rozvedli, že soud nesprávně posoudil provedené důkazy a pominul skutečnost pro celé řízení významnou, a to telefonních hovorů před incidentem, v zamítnutí návrhu na prověření předmětných telefonátů pro nedůvodnost spatřují pak pochybení soudu. Dovolatelé tvrdí, že již koncem roku 2000 a počátkem roku 2001 jednali s poškozeným V. ve věci urgování půjčky, přičemž způsob uhrazení půjčky měl spočívat v prodeji předmětného automobilu autobazaru a v úhradě dluhu z utržené ceny. Odmítají dále závěr soudu, dle kterého jim nešlo o zaplacení dluhu, nýbrž o převod vozidla. Namítají, že uvedený skutkový závěr nemá oporu v provedených důkazech, vychází dle jejich přesvědčení zejména z nesprávného hodnocení důkazů. Odkazují v této souvislosti na závěry nalézacího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. 3 T 193/2001 ze dne 21. ledna 2002, dle kterých z pohledu skutkových zjištění jde o incident, kde se setkávají dvě znepřátelené skupiny a proto jejich výpovědi nemohou být zcela věrohodné.
Porušení zákona spatřují dovolatelé ve vybočení odvolacího soudu z mezí přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně, jak jsou tyto vymezeny v §258 tr. řádu v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002, sp. zn. 8 To 436/2002, a dále ve skutečnosti, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož z důkazního materiálu vyplývá, že jsou zde odůvodněné pochybnosti pokud jde o vinu obviněných. Pro uvedené dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 T 193/2001, zrušil a aby vydal nový rozsudek, kterým by v souladu s §265m tr. řádu obviněné obžaloby zprostil anebo aby věc byla vrácena k novému projednání.
K dovolání obviněného se podáním, doručeným Nejvyššímu soudu dne 15. dubna 2004, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce úvodem konstatuje procesní akceptovatelnost předmětného dovolání z pohledu jeho souladu s ustanovením §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, protože napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl ve druhém stupni o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty. Dle státního zástupce dovolání je sice formálně podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však dovolatelé namítají toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů, dále nesprávnost závěrů vyvozených z provedených důkazů, příp. šíři provedených důkazů, a fakticky tak napadají soudem učiněná skutková zjištění. Nadto vytýkají Městskému soudu v Praze porušení §2 odst. 5 tr. řádu v usnesení sp. zn. 8 To 436/2002 ze dne 25. listopadu 2002. Námitky nesprávnosti skutkových zjištění však nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který jinak obvinění uplatnili, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, uvedených v §265b tr. řádu. Mimořádný opravný prostředek směřující k revizi skutkových zjištění byl v daném případě dle státního zástupce podán z jiných důvodů, než které jsou zakotveny v ustanovení §265b tr. řádu (a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02), formálně uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění dovolání, pročež o předmětném dovolání obviněných nelze věcně rozhodnout. Pro uvedené státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, vyjadřuje souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
V doplnění svého vyjádření, doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. května 2004, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, sp. zn. 11 To 70/2003, došlo podle §35 odst. 2 tr. zák. ke zrušení výroku o trestu, uloženého obviněnému P. K. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 T 193/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, jakož i všech dalších výroků, které měly v uvedeném výroku o trestu svůj podklad, a to ve spojitosti s rozhodnutím o vině obviněného P. K. trestným činem úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a o uložení trestu odnětí svobody podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. v trvání tří let. Z uvedeného vyplývá, že ode dne 13. října 2003 přestal právně existovat výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 T 193/2001. Vzhledem ke skutečnosti, že v době, kdy obviněný P. K. napadl dovoláním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, a jeho prostřednictvím výroky o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 T 193/2001, se nejednalo v případě rozhodnutí soudu I. stupně o odsuzující rozsudek ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. řádu, jehož nezbytnou obsahovou náležitostí je i výrok o trestu, tedy rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu. Pro uvedené státní zástupce nově navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K., podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, odmítl z důvodů uvedených v ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Za předpokladu, že dovolací soud učiní shodná zjištění a ztotožní se s výše uvedenou argumentací, považuje státní zástupce za vhodné zaujmout i stanovisko k otázce, jaký měl být správný postup dovolatele v dané věci.
Dle názoru státního zástupce lze tento postup vyvodit opět z dikce ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, podle něhož musí dovolatel napadat odsuzující rozsudek ve smyslu §122 odst. 1 tr. řádu, jehož nezbytnou obsahovou náležitostí je i výrok o trestu. Proto měl obviněný P. K. v daném případě brojit prostřednictvím dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, proti výroku o vině z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 T 193/2001, a současně proti pravomocnému výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, sp. zn. 11 To 70/2003. Lhůta k podání dovolání by pak běžela i ohledně již dříve pravomocného výroku o vině až po doručení rozsudku, kterým byl uložen trest i ve věci, ve které byl mezitím podle §35 odst. 2 tr. řádu zrušen výrok o trestu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného P. Č. je přípustné /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu/, neboť napadá pravomocné usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest; dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. řádu) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
K závěru shodnému dospěl Nejvyšší soud rovněž u dovolání obviněného P. K., jakkoli rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, sp. zn. 11 To 70/2003, došlo podle §35 odst. 2 tr. zák. ke zrušení výroku o trestu, uloženého obviněnému P. K. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 T 193/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, jakož i všech dalších výroků, které měly v uvedeném výroku o trestu svůj podklad, a to ve spojitosti s rozhodnutím o vině obviněného P. K. trestným činem úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a o uložení trestu odnětí svobody podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. v trvání tří let. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, sp. zn. 11 To 70/2003, a to v části, ve které byl obviněnému K. uložen dle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest, by bylo možno pro účely dovolacího řízení považovat v případě zrušení dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, sp. zn. 5 To 441/2003, za další, na zrušené navazující rozhodnutí dle §265k odst. 2 tr. řádu.
Podmínkou přípustnosti dovolání návrhem na zrušení rozhodnutí, jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest a odvinutím lhůty pro podání dovolání od doručení tohoto rozhodnutí, za předpokladu, že dovolatel brojí v dovolání proti výroku o vině v odsuzujícím rozsudku za jiný trestný čin, než je trestný čin tvořící předmět řízení, v němž byl uložen souhrnný trest, je námitka nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení (§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu) spočívající v nedodržení zákonné úpravy uložení souhrnného trestu dle §35 odst. 2 tr. zák. (viz analogický právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 11 Tdo 933/2002).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných P. Č. a P. K. je podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily nebo, že je potřeba provést důkazy další.
Podstata dovolání obviněných Č. a K. spočívá v námitkách směřujících vůči nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a v procesních námitkách vůči usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 436/2002 ze dne 25. listopadu 2002, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 193/2001 ze dne 21. ledna 2002, jímž byli obvinění P. Č. a P. K. zproštěni pro předmětný skutek obžaloby.
Z obsahu podaných dovolání je zjevné, že prostřednictvím uplatněných námitek se snaží dosáhnout změny ve zjištění skutkového stavu a zpochybnit způsob, jakým nalézací soud (ostatně i soud odvolací) hodnotil provedené důkazy.
Ta část dovolání, ve které je namítána nesprávná právní kvalifikace skutku vychází z předpokladu odlišného hodnocení provedených důkazů a rovněž odlišných skutkových zjištění, než jaká byla učiněna nalézacím i odvolacím soudem. Dospěly-li soudy ke skutkovému závěru, dle kterého obviněný Č. po předchozí domluvě s obviněným K. poškozeného V. násilím nutil, aby podepsal připravené dokumenty stvrzující prodej osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz E 3000, a spáchal tento čin nejméně se dvěma dalšími osobami, nepochybily pak v podřazení takto zjištěného skutkového stavu pod znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Obdobný závěr lze konstatovat i v případě obviněného K., u něhož soudy dospěly ku skutkovému zjištění, dle něhož po podepsání dokumentů byl poškozený ponechán na místě a obviněný Č. s neztotožněnými muži odjel na čerpací stanici O., kde čekal obviněný K., který vozidlo ke shora uvedenému účelu dal k dispozici a kontaktoval obviněného Č. a neztotožněné muže, který skutkový stav opodstatněně kvalifikovaly ve smyslu naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spojení s §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. I v uvedeném kontextu nezbývá Nejvyššímu soudu než opakovaně konstatovat, že prostřednictvím uplatněné námitky nesprávné kvalifikace skutku se obvinění snaží dosáhnout změny ve zjištění skutkového stavu a zpochybnit způsob, jakým nalézací soud (ostatně i soud odvolací) hodnotil provedené důkazy.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti obviněnými P. Č. a P. K. uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pro uvedené dovodil, že jimi byl v dovolání uplatněn zcela jiný důvod, než který má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětná dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman