ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.398.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 398/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2004 o dovolání, které podal obviněný M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2003, č. j. 5 To 820/2003-104, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 64/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 8. 2003, č. j. 10 T 64/2003-80, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2003, č. j. 5 To 820/2003-104, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že dne 16. 5. 2001 v místě trvalého bydliště v domě č. p. 81E v O.-m. převzal od spoluobviněného M. G. technický průkaz osobního motorového vozidla Ford Sierra RZ, SPZ VSI 71-62 s tím, že za úplatu 1.500,- Kč provede do tohoto technického průkazu zápis o technické kontrole vozidla bez toho, aby uvedené vozidlo bylo přistaveno k provedení technické kontroly, přičemž poté v převzatém technickém průkazu vozidla vyhotovil záznam o technické kontrole na STK v H. S. s datem vystavení 17. 5. 2001, tento záznam opatřil otiskem padělaného razítka STK v H. S. a takovýto technický průkaz předal následujícího dne spoluobviněnému M. G. Za to byl podle §176 odst. 1 trestního zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře šesti tisíc Kč.
Obviněný napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě postupem podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl obhájkyni obviněného a příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 10. 12. 2003 a obviněnému dne 23. 12. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. Z. dne 12. 2. 2004 prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se dopustil stíhaného skutku a svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že skutková zjištění učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru správné ani právní závěry soudů obou stupňů. V tomto kontextu obviněný vyslovuje přesvědčení, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že sporný otisk kulatého razítka na textu potvrzení o provedení STK je otiskem padělku. Opačný skutkový závěr soudu prvního stupně, opírající se o závěry odborného zkoumání technického průkazu č. AO 4589.. k vozidlu Ford Sierra RZ, SPZ VSI 71-62, potvrzený soudem odvolacím, označuje za jednoznačně mylný. Pochybení soudů prvního i druhého stupně shledává též v tom, že neprovedly všechny podstatné důkazy a tak výrazně v jeho neprospěch porušily zásady platné pro dokazování v trestním řízení. Svá skutková zjištění přitom podle jeho názoru opřely o ne zcela jednoznačné výpovědi spoluobviněného M. G. V této souvislosti připomíná, že již z úředního záznamu o podaném vysvětlení spoluobviněného je zřejmé, že z jeho strany nešlo o spontánní doznání, jak tvrdí odvolací soud, nýbrž o útržkovité popsání některých dílčích částí skutkového děje. Za podstatné považuje obviněný to, že se M. G. jen velice nejasně vyjádřil k okolnostem předání dokladů od vozidla a finanční hotovosti ve výši 1.500,- Kč muži, kterého nedokázal blíže popsat a neznal ani jeho jméno. Za zcela jednoznačně nezákonný současně označuje postup policie při provádění rekognice s ním jako poznávanou osobou a se spoluobviněným M. G. jako poznávající osobou. V tomto kontextu poukazuje na to, že spoluobviněný nejprve na žádost policie označil dne 5. 2. 2002 dům v D., kde mělo dojít k předání dokladů i peněz, přičemž jej tam viděl, jak hovoří s přítomným policistou. Samotná rekognice pak byla provedena až následně, dne 17. 1. 2003, a během ní jej spoluobviněný označil za osobu, se kterou v inkriminované době jednal o opatření padělku potvrzení o provedení státní technické kontroly jeho vozidla. Stejně tak za nesprávný považuje obviněný postup orgánů činných v trestním řízení, které nepovažovaly za nutné zkoumat pravost známek stvrzujících provedení technické a emisní kontroly, které měl rovněž spoluobviněnému předat současně s padělkem potvrzení o provedení státní technické kontroly. V tomto ohledu obviněný připomíná, že všechny nyní namítané vady uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné a podle §265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání je sice formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však namítá toliko nedostatečné dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů, čímž však fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a zcela se míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je totiž dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutkových okolností zjištěných soudy prvního a druhého stupně. V této souvislosti státní zástupce zdůrazňuje, že nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ale ani podle ostatních ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu) nemohou být. Pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) - l) trestního řádu přitom nepostačuje z hlediska požadavků vymezených v §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť určitý specifický dovolací důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a věcně odůvodněn. V posuzovaném případě se tak ovšem podle názoru státního zástupce nestalo. Z obsahu předmětného dovolání je totiž zcela evidentní, že obviněný opřel svou argumentaci vztahující se k jím tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jen o skutkové námitky, směřující proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká zjištění z nich vyvodily a zda provedly všechny dostupné a pro věc podstatné důkazy. Navazující úvahy právní povahy pak obviněný vztahuje ke zcela jinému skutkovému stavu, než byl v rámci daného trestního řízení nejdříve zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen i soudem druhého stupně. Obviněný se tak domáhá revize skutkových zjištění, kterou Nejvyšší soud není oprávněn provést. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného M. Z. a trest uložený mu rozsudkem soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Karviné dne 12. 2. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným M. Z. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení opatřených důkazů soudy obou stupňů a vůči neúplnosti jimi provedeného dokazování. Na základě těchto tvrzených procesních vad zpochybňuje obviněný správnost vymezení jejich klíčových skutkových závěrů a tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, jehož spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že je mu neprávem kladeno za vinu autorství padělaného záznamu o provedení státní technické kontroly vozidla spoluobviněného M. G. v jeho technickém průkazu i použití padělaného razítka STK v H. S. Celkově vzato trvá na tom, že nespáchal stíhaný skutek, a vyslovuje přesvědčení, že provedeným dokazováním nebylo bezpečně prokázáno ani to, že se tento skutek vůbec stal. Má totiž za to, že z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit, že použité razítko STK v H. S. bylo padělané ani to, že předmětná státní technická kontrola nebyla vůbec provedena. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby.
Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí spoluobviněného M. G., výsledků odborného zkoumání sporného otisku kulatého razítka STK v H. S. a skutečností vyplývajících z provedené rekognice se spoluobviněným M. G. jako poznávající osobou. Za pochybení soudů obou stupňů současně označuje to, že nevěnovaly žádnou pozornost známkám stvrzujícím provedení technické a emisní kontroly, které obdržel spoluobviněný M. G. spolu s technickým průkazem od svého motorového vozidla, a nenechaly zpracovat odborné vyjádření k posouzení jejich pravosti. Právě doplnění dokazování v tomto směru přitom mohlo podle jeho názoru potvrdit jeho skutkovou verzi. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný jednoznačně shledává ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v rozsahu jimi provedeného dokazování a v jejich hodnocení opatřených důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Karviné, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný M. Z., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a návrhem na povolení obnovy řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného M. Z. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž dne 16. 5. 2001 převzal od spoluobviněného M. G. technický průkaz jeho motorového vozidla s příslibem, že v něm za úplatu 1.500,- Kč vyznačí provedení státní technické kontroly, aniž by skutečně byla provedena, což také učinil a vyhotovený záznam opatřil datem 17. 5. 2001 a otiskem padělaného kulatého razítka STK v H. S. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, a to jak pokud jde o naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu, tak i co se týče úmyslné formy zavinění obviněného ve vztahu ke všem znakům jeho skutkové podstaty.
Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že se spoluobviněným M. G. o padělání záznamu o státní technické kontrole do technického průkazu jeho motorového vozidla vůbec nejednal, tento technický průkaz od něj nepřevzal a nic v něm nevyhotovil. Zcela vylučuje též to, že by jakkoliv manipuloval s padělaným kulatým razítkem STK v H. S., a namítá, že vůbec nebylo prokázáno, že otisk kulatého razítka tohoto STK je padělkem. Soudy obou stupňů přitom v posuzované trestní věci tuto variantu skutkového děje vyloučily. Za prokázané provedenými důkazy naopak vzali užití padělaného kulatého razítka STK v H. S. na záznamu o fiktivní státní technické kontrole v technickém průkazu vozidla obviněného M. G., stejně jako to, že toto razítko užil a předmětný záznam pořídil obviněný M. Z. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, který nevykazuje znaky žádného trestného činu a kterého se nedopustil. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. Z. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení usnesení soudu druhého stupně i rozsudku soudu prvního stupně a přikázání věci soudu druhého stupně k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář