ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.415.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 415/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. dubna 2004 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 4 To 133/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 73/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 3 T 73/2002, byl obviněný M. H. uznán vinným trestnými činy zatajení věci podle §254 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě 1), podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (v bodě 2 až 5) a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. (v bodě 6). Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 1 T 79/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 6 To 132/2001, byl podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Byla mu též uložena povinnost k náhradě škody.
Proti uvedenému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 4 To 133/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný M. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vytýká soudu druhého stupně, že zamítl jeho odvolání aniž obviněnému uložil souhrnný trest i ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 10 T 81/2000, jímž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně, který ke dni vyhlášení usnesení Krajského soudu v Brně dne 25. 3. 2003, sp. zn. 4 To 133/2003, ještě nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním ze strany státního zástupce i obviněného. Skutečnost, že obviněnému nebyl uložen souhrnný trest za trestné činy i ve vztahu k rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 10 T 81/2000, považuje za pochybení soudů ve výroku o trestu a má za to, že je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Městský soud v Brně, jako soud později rozhodující, měl s ohledem na ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. vyčkat právní moci rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 10 T 81/2000. Tuto vadu namítal též ve svém odvolání, avšak ani Krajský soud v Brně jako soud odvolací jeho námitky neakceptoval.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 4 To 133/2003, zrušil a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitka obviněného směřuje sice do výroku o trestu, ale je dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoliv podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jde totiž o posouzení hmotně právní otázky, zda mezi dvěma, případně více trestnými činy (skutky) je vztah souběhu nebo recidivy, kdy by bylo možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nikoliv o posouzení otázky uložení druhu a výše trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Otázka souběhu nebo recidivy je především hmotně právní charakteristikou trestného činu, pokud jde o poměr k jinému trestnému činu. Způsob rozhodnutí o trestu, tj. uložení samostatného trestu nebo uložení souhrnného trestu, případně upuštění od uložení souhrnného trestu, pak je už jen důsledkem naznačeného hmotněprávního posouzení. Protože dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. H. v dovolání neuvedl a napadenému rozhodnutí nelze vytknout vadu, která by zakládala důvod dovolání zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání bylo sice podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), avšak je n e p ř í p u s t n é .
V posuzovaném dovolání obviněný M. H. namítl, že mu měl být rozhodnutím Městského soudu v Brně, a posléze i Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, uložen souhrnný trest i ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 10 T 81/2000, přičemž jako dovolací důvod výslovně uvedl důvod předvídaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že dovolání obviněného směřuje prostřednictvím napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2003, sp. zn. 4 To 133/2003, výlučně proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 3 T 73/2002, neboť jiné, než výše uvedené námitky v dovolání obviněný neuplatnil.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání však má zásadní význam zjištění vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 6 To 239/2003, kterým bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce a obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 10 T 81/2000. Rozsudek byl vydán krajským soudem 20. 8. 2003, tedy v průběhu doby, která uplynula od podání dovolání obviněným (tj. od 5. 6. 2003) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2003, sp. zn. 4 To 133/2003, do jeho předložení spolu se spisem Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu. Krajský soud v Plzni uvedeným rozsudkem ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 6 To 239/2003, totiž zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 10 T 81/2000, toliko ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uložil obviněnému M. H. souhrnný trest ve výši pěti let a šesti měsíců, přičemž tento trest uložil jak za sbíhající se trestné činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 1 T 79/2000, tak za trestné činy zatajení věci podle §254 odst. 1, 2 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., jimiž byl obviněný M. H. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 3 T 73/2002, a současně podle §35 odst. 2 tr. zák. z r u š i l ohledně obviněného M. H. výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 3 T 73/2002.
Dovolací soud přezkoumává napadené pravomocné rozhodnutí (tj. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků) v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i správnost předcházejícího řízení (srov. §265i odst. 3, 4 tr. ř.), na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc). K provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu je ovšem nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu dovoláním napadené rozhodnutí (popř. dovoláním napadený výrok rozhodnutí) vůbec existovalo. Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé (§265a odst. 1, 2 tr. ř.) došlo k jeho zrušení, popřípadě došlo ke zrušení dovoláním napadeného výroku (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu, či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí, resp. neexistující výrok napadeného rozhodnutí. Dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či neexistujícímu výroku je za této situace nepřípustné, a to i v případě, že ke zrušení napadeného rozhodnutí, popřípadě dovoláním napadeného výroku došlo až poté, co bylo dovolání podáno. Rozhodující je stav existující v době rozhodování dovolacího soudu. Pro úplnost se připomíná, že naproti tomu okolnost, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (např. §24 odst. 2 tr. zák., §60 odst. 3 tr. zák.), není na překážku přípustnosti dovolání, neboť rozhodnutí, jež se stalo podkladem odsouzení i nadále právně existuje.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. H. je nepřípustné, neboť dovoláním napadený výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 3 T 73/2002, proti kterému dovolání prostřednictvím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 4 To 133/2003, směřovalo, byl v rámci ukládání souhrnného trestu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 6 To 239/2003, zrušen a v době rozhodování dovolacího soudu takový výrok již neexistuje. Nápravy, které se dovolatel prostřednictvím dovolání domáhal, bylo skutečně dosaženo, ovšem v rámci řízení o řádném opravném prostředku ve věci Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 10 T 81/2000, a to výše již citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2003.
Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadený rozsudek přezkoumal z hledisek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík