ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.419.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 419/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2004 o dovolání, které podal obviněný R. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 2 To 235/2003-211 ze dne 16. 4. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 141/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, č. j. 1 T 141/2002-169 ze dne 13. 11. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 2 To 235/2003-211 ze dne 16. 4. 2003 uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že společně s T. S. a L. D. v nočních hodinách ze dne 27. 2. 2002 na den 28. 2. 2002 po rozbití skleněné výplně dveří a vypáčení zámků a ochranné mříže vnikli do prodejny smíšeného zboží SD J. Z. v L. u Š. a odcizili zde karty do mobilních telefonů, cigarety značky MARS, START, PETRA a SPARTA, nejméně pět lahví alkoholu Rum, Griotka, Karpatská hořká a Amareto, cukrovinky, čokolády, oplatky, vánoční a velikonoční čokoládové figurky, kompoty broskve, ananas a jahoda, konzervy hotových jídel, uzeniny, nejméně deset balíčků kávy, ovocné čaje, nápoje v prášku zn. TANGO a prášky na praní zn. Lanza, Tix, Palmex a Bioma a způsobili tak J. - s. d. Z. odcizením zboží škodu ve výši 28.849,- Kč a poškozením zařízení škodu ve výši 5.1555,40 Kč. Za toto jednání byl obviněnému R. S. uložen podle §247 odst. 2 trestního zákona a §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, postupem podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 20. 5. 2003, obhájkyni obviněného dne 22. 5. 2003 a obviněnému dne 26. 5. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný R. S. dne 16. 7. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že tímto usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, vynesený v předcházejícím řízení, spočívá na nesprávném právním posouzení žalovaného skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. l), g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se dopustil stíhaného skutku a svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že skutková zjištění učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru správné ani právní závěry soudů obou stupňů. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že v celém trestním řízení nebyly sneseny žádné přímé důkazy, které by podpořily závěr soudů obou stupňů o jeho vině, vyjma zcela nevěrohodných výpovědí spoluobviněného T. S. z přípravného řízení. Tyto výpovědi - navíc několikrát změněné - označuje obviněný za zmanipulované a připomíná, že v hlavním líčení je spoluobviněný odvolal a uvedl, že se stíhaného jednání dopustil s úplně jinými osobami. Za nelogické v té souvislosti považuje obviněný to, že soud prvního stupně na jedné straně neakceptoval změnu této výpovědi v jeho prospěch a na druhé straně uvěřil spoluobviněnému v tom směru, že původně nepravdivě obvinil z účasti na předmětné krádeži též L. P. Jeho další námitky se týkají ostatních důkazů provedených v průběhu hlavního líčení z hlediska posouzení jejich vypovídací hodnoty. V závěru obviněný polemizuje s hodnocením rozhodných skutkových okolností soudem druhého stupně a zvlášť důrazně se ohrazuje proti tomu, že v jeho neprospěch posoudil i to, že má bydliště v místě vykradené prodejny. Jeho skutkové závěry označuje za čistě spekulativní.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání je sice formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, ve skutečnosti však namítá toliko nedostatečné dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů, čímž však fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a zcela se míjí s podstatou uplatněných dovolacích důvodů. Nesprávná skutková zjištění totiž podle názoru státního zástupce nemohou být důvodem dovolání podle žádného ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, tedy ani podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Jestliže se za této situace obviněný fakticky domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud jí není oprávněn provést. S ohledem na to státní zástupce navrhuje podané dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnout jako podané z jiných důvodů než jsou zákonem připuštěny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného R. S. a trest uložený mu rozsudkem soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Šumperku dne 16. 7. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným R. S. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje především skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nadto obviněný jako další dovolací důvod uvádí zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. V rámci specifikace tohoto dovolacího důvodu odkazuje na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, však výslovně stanoví za dovolací důvod to, že \"bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí…\". Ony procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů (například jako opožděně podaný, podaný osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jej výslovně vzdala, anebo jako nesplňující zákonem stanovené obsahové náležitosti), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však obviněný R. S. nesplnění žádných konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 trestního řádu) neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením stíhaných skutků, neboť podle názoru obviněného měl odvolací soud po přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a po přezkoumání napadeného rozsudku tento rozsudek zrušit. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, ale nesprávnost jeho skutkových závěrů a z nich vyplývajícího právního posouzení stíhaných skutků.
Konkrétní argumentace dovolání obviněného R. S. se za této situace blíží tomu, s čím počítá druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm l) trestního řádu, a to že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v §265a odst. 2 písm a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u prvostupňového soudu. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda obviněný řádně uplatnil některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Přitom se řídil následujícími úvahami a učinil následující závěry:
Předně, obviněný poukázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že rozhodnutí vydaná v dané trestní věci soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících pochybení při vymezení klíčových skutkových závěrů. Obviněný tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, jejichž spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že s předmětným vloupáním do prodejny smíšeného zboží v L. nemá nic společného, takže mu je podíl na něm neprávem kladen za vinu. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedenými trestnými činy, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný jednoznačně shledává primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutků obsažených ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Šumperku, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaných skutků z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný R. S., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného R. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v noci z 27. 2. 2002 na 28. 2. 2002 po předchozí domluvě s T. S. a L. D. spolu rozbili skleněnou výplň dveří, vypáčili zámek a odstranili ochranou mříž prodejny smíšeného zboží SD J. v L., vnikli dovnitř a tam odcizili zboží v celkové hodnotě 28.849,- Kč. Poškozením zařízení přitom způsobili další škodu ve výši 5.155,40 Kč. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, a to jak pokud jde o naplnění objektivní stránky těchto trestných činů, tak i co se týče úmyslné formy zavinění obviněného ve vztahu ke všem znakům jejich skutkových podstat.
Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že se spoluobviněnými T. S. a L. D. v inkriminovanou dobu na místě činu nebyl a s vloupáním do předmětné prodejny nemá nic společné. Stejně tak vylučuje, že by se s nimi na vniknutí do ní domlouval. V jeho podání byla původní usvědčující výpověď T. S. zmanipulovaná policií. Soudy obou stupňů přitom v posuzované trestní věci tuto variantu skutkového děje vyloučily. Za prokázanou provedenými důkazy naopak vzali jeho aktivní účast na vniknutí do dané prodejny i na odcizení zboží z jejích prostor. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, jehož se nedopustil. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. S. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení usnesení soudu druhého stupně a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář