ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.424.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 424/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2004 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, sp. zn. 61 To 435/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 140/2003, takto:
Dovolání obviněného M. B. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2003, sp. zn. 6 T 140/2003, byl obviněný uznán vinným:
1) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
2) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle §187 odst. 1 tr. zák.
Uvedené trestné činnosti se měl dopustit podle skutkových zjištění nalézacího soudu tak, že:
ad 1) dne 18. dubna 2003 kolem 18:00 hod. přišel do baru B. D. v R. 16 v P. 2 ve společnosti neztotožněného muže a s pistolí v ruce požadoval po barmance V. G. vydání tržby, přičemž svědkyně mu ze strachu vyhověla a provozovateli baru P. G. vznikla škoda ve výši 4.200,- Kč,
ad 2) dne 3. března 2003 kolem 01:00 hod. v C. H. Š. proti M. nádraží v P. poté, co byl P. M. požádán, zda u sebe nemá dávku pervitinu, předal mu bez úplaty dávku pervitinu v hodnotě 500,- Kč, tedy drogu uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č.167/98 Sb. jako psychotropní látka.
Pro uvedené byl obžalovaný odsouzen:
ad 1) za skutek pod bodem 1) obžaloby podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou a podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 3 let,
ad 2) za skutek pod bodem 2) obžaloby podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. března 2003, sp. zn. 7 T 29/03.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. B. odvolání, a to do výroku o vině skutkem popsaným pod bodem 1) a do navazujícího výroku o trestu. V odvolání napadenému rozsudku vytkl neúplnost skutkových zjištění a skutečnost, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dále uvedl, že soud neprovedl všechny potřebné a reálně dosažitelné důkazy, které by mohly přispět k úplnému objasnění skutkového stavu věci, a to zejména doplnění dokazování výslechem svědků F. T. a T. Č., kteří by se při svém výslechu vyjádřili k tomu, kde se nacházel obviněný v době, kdy mělo dojít k trestné činnosti popsané pod bodem 1) výroku o vině. Obviněný dále zpochybnil věrohodnost svědkyně V. G. Označil uložený trest za nepřiměřeně přísný, přičemž tvrdil, že loupež nespáchal a ani nikdy v minulosti nepáchal násilnou trestnou činnost. Závěrem obviněný navrhl, aby odvolací soud v napadeném výroku o vině a v navazujícím výroku o trestu rozsudek nalézacího soudu zrušil a poté věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednání. Podané odvolání obviněný doplnil o návrh na výslech dalšího svědka M. T., který by svou výpovědí rovněž mohl přispět k objasnění okolností, kde a v přítomnosti jakých osob se obviněný nacházel v době, kdy mělo dojít k projednávané trestné činnosti.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. října 2003, sp. zn. 61 To 435/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2003, sp. zn. 6 T 140/2003, podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel odmítá, že by se jednání popsaného v obžalobě pod bodem 1) dopustil. Dále poukazuje na to, že i v případě, že by požadoval na barmance V. G. vydání tržby, z popisu skutku nevyplývá, že by se tak stalo z toho důvodu, že by na jmenovanou mířil pistolí nebo že by pociťovala důvodnou obavu z toho, že snad zbraň použije. V dovolání zdůraznil, že z důkazního řízení vyplynulo, že jmenovaná barmanka obviněného znala, že se jí v jednom případě zastal vůči zákazníkovi, který podvodně pod záminkou rozměnění peněz požadoval na ní předání větší hotovosti. Dovolatel dále vyloučil, že by se dopustil pohrůžky bezprostředního násilí nebo snad přímo násilí na osobě, kterou znal jako častý návštěvník herny a která jej tak pochopitelně dobře znala a která by jej byla schopna kdykoli identifikovat. Uvedl dále, že vzhledem k absenci „bezprostřednosti“ násilí, kterým mělo být barmance vyhrožováno, nelze předmětný skutek právně posoudit jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dovolatel shodně s obsahem dosavadní obhajoby poukázal na to, že soudy obou stupňů neprovedly všechny potřebné a reálně dosažitelné důkazy a tudíž nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, když při hodnocení shromážděných důkazů se nevypořádaly se všemi okolnostmi pro řešení souzené problematiky významnými, přičemž zejména pominuly ty, které by mohly svědčit i ve prospěch obviněného, a tedy nedůvodně neprověřily obhajobu obviněného. Konkrétně namítl neprovedení důkazu výpovědí svědků, kteří by mohli potvrdit jeho přítomnost v době vykonání skutku na jiném místě, neprovedení výslechu svědka M. T., který by svou výpovědí mohl přispět k objasnění, kde se nacházel obviněný a za přítomnosti jakých osob toho dne, kdy došlo ke skutku, který je obviněnému kladen za vinu.
V petitu dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, sp. zn. 61 To 435/2003, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2003, sp. zn. 6 T 140/2003, a věc vrátil soudu I. stupně, aby o ní znovu rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že část námitek dovolatele byla frekventována v jeho odvolání, přičemž tyto výhrady mají ryze procesně právní povahu, a proto nenaplňují deklarovaný (ale ani jiný) dovolací důvod. Pokud jde o námitku týkající se nesprávné právní kvalifikace, pak dovolatel dle státního zástupce zjevně ignoruje skutečný obsah popisu skutku v rozhodnutí nalézacího soudu. Jestliže je skutek mj. formulován tak, že „s pistolí v ruce požadoval po barmance … vydání tržby, přičemž svědkyně mu ze strachu vyhověla“, pak podle názoru státního zástupce je v tomto popisu dostatečně zřetelně vyjádřena jak bezprostřednost pohrůžky násilím (užitím střelné zbraně vůči poškozené), tak i účinek, jímž toto chování obviněného na svědkyni působilo (z obavy před naplněním hrozby střelnou zbraní vydala pachateli požadované peníze z tržby). V tomto ohledu státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a nelze mu vyhovět. Státní zástupce ještě poznamenává, že námitka dovolatele, podle níž se tohoto činu nedopustil, je skutkové povahy a tudíž nespadá do oblasti vad definovaných v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Domnívá se dále, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda dovolání podané v této trestní věci splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 tr. řádu, tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 tr. řádu, pro který by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání je přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. řádu/, oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/ a obsahuje všechny náležitosti /§265f odst. 1 tr. řádu/.
Obviněným výslovně uvedený dovolací důvod pak odpovídá konkrétně uplatněným argumentům i zákonnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Důvod dovolání podle citovaného ustanovení zákona je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případ, na který dopadá ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro uplatnění přezkumu dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tudíž popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil dílem námitky, které směřovaly proti skutkovým zjištěním obou soudů (zejména námitka dovolatele, že se tohoto činu nedopustil), proti tomu, jak byly hodnoceny provedené důkazy, resp. proti tomu, že nebylo uvěřeno tvrzením, které prezentoval v rámci své obhajoby a nebyly vykonány navržené důkazy. Tyto námitky svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiný dovolací důvod, takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel.
Vedle těchto námitek uplatnil obviněný i výhrady proti právnímu posouzení skutku oběma soudy a uvedl konkrétní skutečnosti, které dle jeho mínění měly vést k odlišnému právnímu posouzení jeho jednání. Těmi se Nejvyšší soud věcně zabýval.
Podle názoru dovolatele nesprávné právní posouzení skutku má být spatřováno v tom, že v jeho jednání absentuje „bezprostřednost“ násilí, kterým mělo být barmance vyhrožováno.
Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu, se kterým se ztotožnil i soud odvolací, se obviněný trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil tak, že proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obhajoba obviněného je účelová. Sám připustil, že v předmětném baru byl již dříve a se svědkyní G. měl incident, když mu tato odmítla vyplatit peníze za výhru na automatech. Soud uvěřil svědkyni G., která vypověděla, že obviněného poznala právě na základě tohoto incidentu, popsala a usvědčila jako toho z pachatelů, který na ni mířil pistolí a vzal jí finanční hotovost. Jestliže je skutek formulován tak, že „s pistolí v ruce požadoval po barmance vydání tržby, přičemž svědkyně mu ze strachu vyhověla“, Nejvyšší soud považuje za dostatečně zřetelně vyjádřenou jak bezprostřednost pohrůžky násilím (užitím střelné zbraně vůči poškozené), tak účinek, jímž toto chování obviněného na svědkyni působilo (požadované peníze z tržby vydala z obavy před naplněním hrozby střelnou zbraní).
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění formální stránky trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zák., dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestního zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v činu obviněných správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman