ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.446.2004.2
11 Tdo 446/2004 - I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2004 dovolání podané obviněným L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, č. j. 3 To 179/2003-1145, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 11/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, č. j. 3 To 179/2003-1145, v části týkající se obviněného L. M. z r u š u j e.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby trestní věc obviněného L. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný L. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, č. j. 33 T 11/2002-1034, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2004, č. j. 3 To 179/2003-1145, uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl stejnými rozsudky za pomoc k témuž trestnému činu, ovšem provedenou jiným způsobem, odsouzen k trestu odnětí svobody ve stejné výměře obviněný J. P. Oproti tomu obvinění R. N. a JUDr. V. J. byli zproštěni obžaloby pro souběžně stíhaný skutek kvalifikovaný státním zástupcem jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Vrchní soud v Praze následně výše citovaným rozsudkem zavázal obviněného L. M. k náhradě škody poškozené společnosti J. B. – K. B., a. s., jednak samostatně ve výši 4.848.712,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002, jednak společně a nerozdílně s J. P. ve výši 1.253.786,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002, přičemž co do zbytku uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se obviněný L. M. pomoci k uvedenému trestnému činu dopustil tím, že
1. dne 13. 10. 1994 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. sám jako řidič převzal v K. V. u a. s. J. B. – K. B. na základě objednávky na přepravu fiktivního subjektu náklad alkoholických nápojů, o němž věděl, že má být podle smlouvy přepraven do Maďarska, neboť zboží bylo nakoupeno bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, na pokyn neztotožněných osob však zboží vyložil na přesně nezjištěném místě poblíž Ž. a s prázdným vozidlem se vrátil zpět do H., přičemž jednáním neztotožněných osob, které přepravu objednaly, byla zkrácena spotřební daň o 779.760,- Kč a daň z přidané hodnoty o 341.244,- Kč, celkem tedy o 1.121.004,- Kč,
2. ve dnech 2. 2. 1995, 15. 12. 1995, 1. 3. 1995 a 29. 5. 1995 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba, používající obchodního označení A. I. H., dal pokyn svým zaměstnancům, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali v K. V. u a. s. J. B. – K. B. náklad alkoholických nápojů a přepravili jej podle instrukcí těchto osob kamkoli, tedy i na označené místo v České republice, ačkoliv věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do Maďarska, přičemž jednáním nezjištěných osob, které přepravu objednaly, byla zkrácena spotřební daň o 3.521.232,- Kč a daň z přidané hodnoty o 1.460.262,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný L. M., obviněný J. P. a státní zástupce. Z podnětu odvolání obviněného J. P. byly rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve výše uvedeném smyslu změněny výroky o trestu a o náhradě škody. Oproti tomu odvolání obviněného L. M. a státního zástupce byla jako nedůvodná postupem podle §256 trestního řádu zamítnuta.
Opis tohoto rozsudku Vrchního soudu v Praze byl doručen obviněnému L. M. a jeho obhájci dne 13. 2. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 12. 2. 2004.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. M. dne 29. 3. 2004 prostřednictvím obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu nebo se účastnil na takovém činu někoho jiného. Odmítá tedy i účastenství na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve formě pomoci, které mu kladou za vinu soudy obou stupňů. Současně připomíná, že po celou dobu trestního stíhání nikterak nezpochybňoval uskutečnění předmětných přeprav alkoholických nápojů ani to, že jejich náklad byl složen na různých místech v České republice, nikoliv v zahraničí, jak bylo deklarováno. Zdůrazňuje však, že jinak postupovat nemohl, neboť v inkriminované době měl uzavřenou smlouvu o pronájmu vozidel s firmami K. F. a M. a zástupci těchto firem mu dávali dispozice k přepravě zboží, které musel respektovat, neboť jinak by jednal protiprávně, v rozporu se závazky vyplývajícími pro něj z uzavřené smlouvy a z platných vnitrostátních i mezinárodních právních předpisů upravujících přepravu zboží. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že nebylo jeho povinností přezkoumávat, zda plátce spotřební daně či daně z přidané hodnoty splnil své povinnosti, případně zda exportér ve stanovené lhůtě zboží vyvezl. Zároveň zdůrazňuje, že mu nebylo vůbec známo za jakých podmínek bylo přepravované zboží nakupováno, jaká byla jeho cena a zda zahrnovala spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Opakovaně přitom poukazuje na to, že složením zboží podle dispozic vlastníka pouze splnil své povinnosti dopravce. To vše podle jeho názoru vylučuje možnost dovodit na jeho straně naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Opačný závěr soudů obou stupňů označuje za nesprávný a navíc za vnitřně rozporný, neboť jejich skutková zjištění vyjádřená v odůvodněních jejich rozhodnutí popírají skutková tvrzení obsažená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, na jejichž základě byl odsouzen. Oba soudy totiž v odůvodněních svých rozhodnutí po skutkové stránce uzavřely, že se v posuzovaném případě nepodílel jako spolupachatel na stíhaném zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty a nejednal na základě předchozí domluvy s neztotožněnými pachateli tohoto trestného činu, takže před uskutečněním přepravy ani nemohl vědět, jaké zboží a kam bude převáženo a zda bylo zakoupeno s příslušnými daněmi nebo bez nich. Současně mu však soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku, s nímž se ztotožnil soud druhého stupně, klade za vinu, že svým zaměstnancům, kteří přepravu jako řidiči zajišťovali, dal předem pokyn, aby na základě instrukcí nezjištěných osob náklad určený na vývoz do Maďarska převzali a přepravili jej kamkoliv, tedy i na jimi stanovené místo v České republice, ačkoliv věděl, že má jít o zboží zakoupené bez spotřební daně a bez daně z přidané hodnoty. V tomto kontextu obviněný zdůrazňuje, že pokud je správný závěr soudů obou stupňů vyjádřený v odůvodněních jejich rozhodnutí – a připomíná, že právě na jeho základě nebylo jeho jednání kvalifikováno jako spolupachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby – pak je rovněž vyloučeno, aby v souvislosti s těmi inkriminovanými přepravami, které neprovedl osobně, poskytl jakoukoliv pomoc ke spáchání žalovaného trestného činu, neboť předem ani v průběhu páchání činu nemohl nijak přispět k naplnění záměru hlavních pachatelů, o němž nevěděl, a tudíž v jejich prospěch nemohl potřebným směrem ovlivnit ani chování svých zaměstnanců. V další části svého dovolání rozvádí obviněný pojem účastenství na trestném činu ve formě pomoci a poukazuje na to, že mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah, jenž musí zahrnovat i tu skutečnost, že pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele ještě před spácháním trestného činu nebo v době jeho páchání. Podle názoru obviněného tedy nepostačí případné přispění hlavnímu pachateli až po činu. Z toho pak dovozuje, že pokud dostal příslušné informace o průběhu přeprav od svých řidičů až po jejich uskutečnění, což ovšem také zpochybňuje, není možné jeho jednání kvalifikovat jako pomoc ke stíhanému trestnému činu, a to nejen z hlediska subjektivní stránky, ale ani z hlediska objektivní stránky této formy účastenství. V návaznosti na to opakovaně vyzdvihuje to, že on i jeho řidiči v inkriminovaném případě pouze plnili své povinnosti vyplývající pro ně z uzavřeného závazkového vztahu, tedy jednali tak, jak jim přikazovala smlouva a platné právní předpisy. Vedle toho obviněný polemizuje se závěry soudů obou stupňů o jeho nepřímém úmyslu pomoci hlavním pachatelům v případě první jízdy uskutečněné na základě smlouvy s nimi, kterou absolvoval osobně. Ze zjištěného sledu událostí totiž podle jeho přesvědčení nelze dovodit, že si musel být vědom toho, že dochází ke krácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Obviněný nijak nezpochybňuje, že nejdříve zavezl zboží na vnitrostátní celnici, kde byla vystavena jednotná celní deklarace a náklad byl opatřen celní plombou, že potom uposlechl pokynu objednatele, aby nejel do Maďarska, kam bylo zboží určeno podle jednotné celní deklarace, ale na blíže nespecifikované místo poblíž Ž., a že tam byla odstraněna celní plomba a nakonec zboží vyloženo. Má však za to, že takovýto postup nebyl sám o sobě nelegální a poukazuje na to, že po vystavení jednotné celní deklarace nemusí být zboží vždy vyvezeno do zahraničí. Celní zákon totiž umožňuje, aby u zboží určeného na vývoz bylo posléze na celním úřadě prohlášením změněno místo jeho určení a mohlo zůstat v České republice. Za zcela nepřijatelné současně označuje činění jakýchkoliv závěrů z toho, že zboží bylo vyloženo v místě, kde se pohybovalo větší množství Vietnamců, neboť jejich přítomnost nemůže být bez dalšího spojována s pácháním trestné činnosti. V návaznosti na to připomíná, že z žádného důkazu nevyplývá, že by věděl o falšování otisků razítek na jednotné celní deklaraci a jejím zasílání zpět na celní úřad, a namítá, že za dané situace nemohl předpokládat, že když zboží zůstane v České republice, nebude řádně zdaněno. Zároveň argumentuje tím, že v inkriminované době byl zákon o dani z přidané hodnoty a zákon o spotřební dani v účinnosti jen krátce a tudíž neznal podmínky pro osvobození zboží od těchto daní. Navíc vyslovuje přesvědčení, že po dopravci není možné požadovat, aby měl tak hluboké znalosti celních a daňových předpisů, aby mohl rozeznat, že konkrétní vývoz nebo umístění zboží na jiné místo, než označené v jednotné celní deklaraci, je v rozporu s těmito předpisy.
Celkově vzato, označuje obviněný zároveň za nesprávný postup odvolacího soudu, který potvrdil výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu poukazuje na to, že všechny nyní namítané vady a nesprávné použití právní kvalifikace svého jednání soudem prvního stupně uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal.
S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k trestního řádu zrušil a postupem podle §265m trestního řádu rozhodl o jeho zproštění obžaloby a o odkázání poškozené společnosti J. B. – K. B., a. s., s jejím nárokem na náhradu škody vůči němu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného L. M. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta v odůvodnění tohoto vyjádření předně připomíná, že odpovědnost za účastenství na trestném činu je podmíněna příčinným vztahem mezi činem účastníka a činem hlavního pachatele a úmyslným zaviněním účastníka. V návaznosti na to ve vztahu k popisu skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně konstatuje, že v něm není zahrnut úmysl obviněného pomoci ke konkrétnímu trestnému činu a že z tohoto hlediska nejsou skutková zjištění nijak rozvedena ani v odůvodnění tohoto rozsudku. Ohledně skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně poukazuje na to, že popis tohoto skutku v tzv. skutkové větě neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů v procesu dokazování shrnutým v odůvodněních jejich rozhodnutí. Zatímco v popisu tohoto činu ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je vyjádřen přímý úmysl obviněného pomoci blíže neztotožněným pachatelům zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, a to slovy „ač věděl, že přepravuje zboží zakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do Maďarska“, skutková zjištění zachycená v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů nedávají podklad pro závěr o vědomosti obviněného o tom, že zboží bylo zakoupeno bez uvedených daní, nicméně oba soudy shledaly na jeho straně zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Tento rozpor však není možné podle názoru státní zástupkyně korigovat v rámci dovolacího řízení, neboť uplatnění žádného dovolacího důvodu neumožňuje přezkoumat skutkové závěry soudů prvního a druhého stupně.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství proto s ohledem na námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl stran obviněného L. M. potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně a nově bylo rozhodnuto o náhradě škody [§265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. S.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Plzni dne 29. 3. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Právě existence dovolacího důvodu vymezeného v tomto ustanovení je podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Obviněný L. M. ve svém dovolání poukazuje na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud se proto zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto uplatněného dovolacího důvodu. Přitom shledal, že námitky obviněného, jimiž zpochybňuje správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku jako pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, mohou být úspěšně uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Protože v této části dovolání obviněného, která vychází z citovaných výhrad, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 trestního řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozsudku. Po přezkoumání dospěl k závěru, že podané dovolání je zčásti důvodné.
V rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání obviněný L. M. zpochybňuje závěr soudů prvního a druhého stupně, podle něhož jednal v úmyslu pomoci blíže neztotožněným osobám při zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, přičemž příčinu tohoto jím tvrzeného pochybení shledává jednak v absenci důkazů, které by tuto skutečnost dokládaly, jednak v nesprávném právním posouzení skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování. Současně namítá, že tato jejich skutková zjištění jsou značně rozporná a postrádají bližší objasnění okolností, za nichž se trestného činu dopustili hlavní pachatelé a z nichž vyplývá, že věděl o záměru, který svým jednáním sledují, a že jim úmyslně pomáhal k jeho dosažení. Z naznačených skutečností pak obviněný dovozuje, že u něj neexistuje zavinění v potřebné formě a že jeho jednání nevykazuje všechny znaky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
Ke zmíněným argumentům obviněného Nejvyšší soud především konstatuje, že uplatněný dovolací důvod obviněný zčásti spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů.
Reálné naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. V tom rozsahu, v němž tedy obviněný L. M. namítá nesprávnost právního posouzení skutku s poukazem na nedostatek úmyslného zavinění, ale tento svůj názor dovozuje jen z jiného průběhu skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, nevytýká soudům vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není o becnou třetí instancí, ve které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci obviněného L. M. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění obsažená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný jako podnikatel v dopravě – fyzická osoba, buď sám v pozici řidiče nebo prostřednictvím svých zaměstnanců, převzal k přepravě na základě objednávky blíže neztotožněných osob opakovaně náklad alkoholických nápojů s vědomím toho, že toto zboží je s ohledem na jeho deklarovaný vývoz do Maďarska zakupováno bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, dostavil se s ním na vnitrostátní celnici k celnímu odbavení, avšak následně při realizaci samotné přepravy nedbal celní plomby a podle instrukcí objednatelů, kteří tak zkrátili spotřební daň o 4.300.992,- Kč a daň z přidané hodnoty o 1.801.506,- Kč, nechal zboží vyložit v České republice na místě jimi označeném. Ty dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti těchto skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. Shledal však, že citovaná zjištění nejsou co do svého rozsahu dostatečně úplná z hlediska užité právní kvalifikace. To se týká zejména formy úmyslu obviněného pomoci blíže neztotožněným hlavním pachatelům, rozsahu vědomosti obviněného o jejich aktivitách a jednání, jímž tito naplnili zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona.
Pokud jde o právní posouzení stíhaného skutku obviněného L. M., soudy obou stupňů v něm spatřovaly pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zmíněné formy účastenství se dopustí ten, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí a slibem přispět po trestném činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon v ustanovení §10 odst. 1 písm. c) pouze demonstrativně.
S ohledem na argumentaci použitou soudy obou stupňů a obviněným L. M. je namístě zdůraznit, že pomoc hlavnímu pachateli může být poskytnuta jak před činem, tak i při činu. V zásadě vyloučena je však po činu. U některých trestných činů, zvláště pak u trestných činů trvajících, pokud trvá protiprávní stav, přichází v úvahu pomoc i po dokonání činu, ovšem toliko před jeho dokončením. Tam, kde pak čin sestává z několika dílčích aktů, je pomoc možná až do posledního aktu uzavírajícího trestný čin. Obdobně tomu je i u trestných činů, u nichž jednání, které je jejich součástí, přesahuje okamžik dokonání. I v tomto případě je možnost pomoci prodloužená až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího v tomto případě objektivní stánku trestného činu. Na druhé straně však obecně pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona není možná po dokončení trestného činu, nejde-li o případ příslibu přispění po činu daného před jeho dokončením (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 3/1970, č. 51/1967 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytovaná, si byl této pomoci vědom. Jde tedy o pomoc i v tom případě, že pachatel neví, že mu ke spáchání trestného činu přispěl pomocník. Zásada úmyslného spojení jednání účastníka (v daném případě pomocníka) a pachatele se v této souvislosti neuplatní. Na druhé straně však je pomoc trestněprávně postižitelná ve smyslu §10 trestního zákona a pomocník trestně odpovědný podle tohoto ustanovení pouze pokud jedná v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli.
Účastenství ve formě pomoci tedy předpokládá úmysl směřující k účasti v této formě na konkrétním úmyslném trestném činu. Čin přitom musí být konkretizován individuálními rysy, nikoliv jen zákonnými znaky skutkové podstaty. Může jít jak o úmysl přímý, tak i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu eventuálního (např. pomocník si je vědom toho, že může svým jednáním přispět hlavnímu pachateli ke spáchání trestného činu, a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn).
Po stránce subjektivní předpokládá tedy trestněprávně postižitelná pomoc, že pomocník ví o úmyslu hlavního pachatele spáchat určitý trestný čin a jedná v úmyslu, aby byl tento jemu známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn. Není přitom třeba, aby pomocník měl přesnou představu o trestném činu zamýšleném hlavním pachatelem ve všech podrobnostech, zejména pak pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje skutek zamýšlený hlavním pachatelem v základních rysech, opodstatňujících závěr o naplnění znaků určité trestněprávně postižitelné skutkové podstaty, že ví, že osobou, které je nápomocen, bude porušen (případně ohrožen) zájem chráněný trestním zákonem jednáním (konáním nebo opomenutím), které náleží mezi jednání stíhaná trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4686/1933 Vážného sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že k naplnění pojmu pomoci na jedné straně není třeba, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, byl s pomocníkem v tomto směru domluven, resp. aby o jeho úmyslu pomoci mu vůbec věděl (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1952 Sb. rozh. tr.), pomocník však musí jednat s úmyslem mu pomoci k spáchání činu vykazujícího znaky trestného činu podle trestního zákona, přičemž jestliže se jeho úmysl vztahuje i na okolnost podmiňují použití vyšší trestní sazby, má to i pro něho za následek trest podle vyšší trestní sazby (srov. rozhodnutí publikované od č. 42/1954 Sb. rozh. tr.). Z povahy věci vyplývá, že pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost hlavního pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání a tedy ani spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona, úmyslně však přispívá ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah: pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Trestněprávně postižitelná aktivita pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství ve formě pomoci je tedy z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Trestněprávně postižitelná pomoc je v našem trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §10 trestního zákona trestná jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje pomoc, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Proto pomoc (a obdobně organizátorství a návod) k trestnému činu osoby, která není trestně odpovědná, není pomocí ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona a může být trestná pouze za podmínek §7 trestního zákona. Jestliže však účastník vědomě užívá „živého nástroje“, jde o tzv. nepřímého pachatele. Všem případům nepřímého pachatelství je společné to, že tzv. živý nástroj není buď vůbec trestně odpovědný (například pro nepříčetnost, nedostatek věku nebo pro omyl) nebo odpovídá jen omezeně (například za kulpózní trestný čin), anebo alespoň není trestně odpovědný za týž trestný čin. Nepřímý pachatel je trestně odpovědný za čin, který prostřednictvím „živého nástroje“ spáchal. Úmysl nepřímého pachatele se přitom musí vztahovat i ke skutečnosti, že využívá ke spáchání činu tzv. živého nástroje.
Za splnění uvedených podmínek je možný i postih za pomoc ke zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §148 trestního zákona. V této souvislosti je důležité si uvědomit, že trestní zákon upravuje v ustanovení §148, aplikovaném soudy obou stupňů, dvě samostatné skutkové podstaty tohoto trestného činu. První je vymezena v odstavci 1 tohoto ustanovení a druhá v jeho odstavci 2.
Zkrácením daně ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákona je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň nebo k jejímu vyměření vůbec nedojde. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení této povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Při úvaze o tom, zda došlo ke zkrácení daňové povinnosti, záleží na tom, o jaký typ daně se jedná, co je předmětem zdanění, na jakou skutečnost je vznik daňové povinnosti vázán, od čeho se tato daňová povinnost odvozuje, zda a jakým způsobem se daň přiznává, vyměřuje a platí; tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy příslušného druhu daně, popř. z předpisů o řízení ve věcech daní a poplatků. Jde zvláště o zákon o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zákon o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zákon o dani z přidané hodnoty (s účinností do 30. 4. 2004 zákon č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 5. 2004 zákon č. 235/2004 Sb.), a zákon o spotřebních daních (s účinností do 31. 12. 2003 zákon č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2004 zákon č. 353/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Z hlediska posouzení předmětné trestní věci je podstatná právní úprava spotřebních daní a daně z přidané hodnoty účinná v době stíhaného činu, tedy právní úprava obsažená v zákonu č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a v zákonu č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“).
Ve vztahu k dani z přidané hodnoty je v tomto kontextu namístě připomenout, že jí lze zkrátit mimo jiné – vedle samotného nepodání daňového přiznání a následného nezaplacení daně (§37 zákona o dani z přidaného hodnoty) – zatajením zdanitelných plnění (§7 zákona o dani z přidané hodnoty), účelovým snižováním základu daně (§14 zákona o dani z přidané hodnoty) či neoprávněným uplatněním odpočtu daně (§19 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty). Co se pak týče způsobu zkrácení této daně, v úvahu přichází různé manipulace s daní na vstupu [§2 odst. 2 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty] i na výstupu [§2 odst. 2 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty], včetně předstírání vývozu zboží do zahraničí. Trestněprávně postižitelným je rovněž neoprávněné uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty [§2 odst. 2 písm. h), §37a zákona o dani z přidaného hodnoty], nikoli však jako trestný čin podle §148 odst. 1 trestního zákona, nýbrž jako trestný čin podle §148 odst. 2 trestního zákona.
Spotřební daně mohou být zkráceny zejména nepodáním daňového přiznání a neodvedením daně (§13 a §14 zákona o spotřebních daních), zatajením zdanitelných plnění (§4, §5, §20, §26 a §34a zákona o spotřebních daních), účelovým snižováním základu daně (§6, §21, §27, §32, §36 a §39 zákona o spotřebních daních) či neoprávněným uplatněním nároku na vrácení daně (§12 zákona o spotřebních daních) a na osvobození od daně (§8, §23 a §29 zákona o spotřebních daních). Co do způsobu zkrácení těchto daní přichází v úvahu různé manipulace s nimi v souvislosti se vznikem daňové povinnosti, s osvobozením od daní a s nároky na vrácení daní (§5, §8, §12, §23 a §29 zákona o spotřebních daních), včetně předstírání dovozů zboží do tuzemska a jeho vývozů do zahraničí. Neoprávněné uplatnění nadměrného nároku na vrácení daně (§12 zákona o spotřebních daních ve spojení s §13 a §14 zákona o spotřebních daních) je obdobně jako u daně z přidané hodnoty trestněprávně postižitelné jako trestný čin podle §148 odst. 2 trestního zákona, nikoliv jako trestný čin podle §148 odst. 1 trestního zákona.
Výši zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákona představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil. Nebyla-li daň vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Podstatou zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákona přitom je podvodné jednání vyznačující se uváděním v omyl příslušného správce daně nebo využíváním jeho omylu.
Zkrátí-li pachatel více druhů daní, půjde o jeden skutek zkrácení daně, jde-li se zřetelem k objektivním a subjektivním souvislostem o pokračování v trestném činu. Jsou-li splněny podmínky §89 odst. 3 trestního zákona a §12 odst. 11 trestního řádu, lze z hlediska posouzení toho, zda byla zkrácena daň ve větším rozsahu, sčítat částky připadající na jednotlivé daně, a to i za více zdaňovacích období u každé takové daně. Na druhé straně s účinností od 1. 1. 1998 je vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 trestního zákona konstruováno jako samostatná skutková podstata, proto její výši nelze sčítat se zkrácením daně podle §148 odst. 1 trestního zákona, jak tomu bylo předtím, pokud nedojde k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §148 odst. 3 písm. c) trestního zákona (způsobení značné škody) nebo podle §148 odst. 4 trestního zákona (způsobení škody velkého rozsahu), u nichž je vzhledem k výslovnému odkazu na oba odstavce 1 i 2 sčítání škod možné.
Vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 trestního zákona ve vztahu k dani z přidané hodnoty přichází v úvahu v souvislosti s postupem předpokládaným v ustanoveních §19 zákona o dani z přidané hodnoty (nárok na odpočet), §25 zákona o dani z přidané hodnoty (osvobození od daně), §45 zákona o dani z p řidané hodnoty (osvobození od povinnosti uplatnit daň na výstupu při vývozu zboží do zahraničí), §45a zákona o dani z přidané hodnoty (vrácení daně), §45b zákona o dani z přidané hodnoty (prodej bez daně), §45c zákona o dani z přidané hodnoty (osvobození při nenávratné zahraniční pomoci), §45d zákona o dani z přidané hodnoty (vrácení daně zahraničním osobám), §45e zákona o dani z přidané hodnoty (vrácení daně zahraničním fyzickým osobám při vývozu zboží), §45f zákona o dani z přidané hodnoty (vrácení daně zdravotně postiženým osobám), §45g zákona o dani z přidané hodnoty (vrácení daně ozbrojeným silám cizích států), §46 zákona o dani z přidané hodnoty (osvobození od daně při poskytování služeb do zahraničí) a §47 zákona o dani z přidané hodnoty (osvobození mezinárodní přepravy zboží, peněz a přepravy osob). Totéž ohledně spotřební daně přichází v úvahu za okolností předpokládaných v ustanoveních §4 zákona o spotřebních daních (prodej bez daně), §8 zákona o spotřebních daních (osvobození od daně), §12 zákona o spotřebních daních (nárok na vrácení daně), §23 zákona o spotřebních daních (osvobození od daně z paliv a maziv) a §29 zákona o spotřebních daních (osvobození od daně z lihu a lihovin).
Ve všech těchto případech může jít i o zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákona, pokud pachatel jen neoprávněně uplatňuje některé osvobození, odpočet nebo snížení daně, a tím zkracuje svou skutečně existující daňovou povinnost, například u daně z přidané hodnoty neoprávněným uplatněním odpočtu z této daně, aniž by vznikl nadměrný odpočet a tedy daňová výhoda ve smyslu §148 odst. 2 trestního zákona spočívající v povinnosti státu (správce daně) takový nadměrný odpočet vrátit ve formě přeplatku plátci daně z přidané hodnoty. Za vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 trestního zákona nelze totiž považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně ve smyslu odstavce 1, ale fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně určité plnění.
Při vývozu zboží do zahraničí plátcem daně z přidané hodnoty lze uplatnit odpočet této daně na výstupu podle §19 a násl. a §37a zákona o dani z přidané hodnoty. Vývoz zboží do zahraničí uskutečněný plátcem je totiž osvobozen od povinnosti uplatnit daň na výstupu. Důvodem pro toto osvobození je skutečnost, že země příjemce dovezené zboží zdaní vlastní daní z přidané hodnoty a toto zboží by tak vlastně bylo zdaněno dvakrát. Plátce, který zboží vyváží, má však zachován nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu. Ten odpovídá uhrazené dani na vstupu a není nijak závislý na ceně zboží na výstupu, tedy při vývozu. Pokud převýší nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu celkovou daňovou povinnost za příslušné zdaňovací období na výstupu, vznikne tzv. nadměrný odpočet a v tomto případě se stát fakticky stane dlužníkem plátce, neboť stát je podle §37a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty povinen vrátit plátci vratitelný přeplatek do třiceti dnů od vyměření nadměrného odpočtu, a to i bez žádosti.
Obdobná situace může nastat v souvislosti s vývozem lihovin do zahraničí ve vztahu k platbám spotřebních daní. Daň z lihu a lihovin je totiž jednou ze spotřebních daní, která patří - stejně jako daň z přidané hodnoty - mezi nepřímé daně. Plátci daně jsou všechny osoby, které v tuzemsku vybrané výrobky vyrábějí nebo kterým mají být vyvážené nebo dovážené výrobky propuštěny do volného oběhu. Daňová povinnost pak vzniká při tuzemské výrobě lihovin dnem vyskladnění vybraných výrobků od výrobce [§5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních]. Subjekt daně je tedy v této době povinen zaplatit. Nárok na vrácení spotřební daně podle §12 zákona o spotřebních daních pak vznikne na základě potvrzení celního prohlášení celním orgánem o přechodu vyvážených zdaněných lihovin do zahraničí v rámci podnikatelské činnosti nebo potvrzení celního orgánu o propuštění zdaněných lihovin do svobodného celního pásma nebo do svobodného celního skladu v rámci podnikatelské činnosti [srov. §12 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních]. Ani v tomto případě není výše vracené daně nijak závislá na prodejní ceně lihovin sjednané s vývozcem. Přesáhne-li ve zdaňovacím období částka nároku na vrácení daně částku daňové povinnosti, postupuje se při vypořádání rozdílu mezi těmito částkami obdobně jako při vypořádání jakéhokoli jiného daňového přeplatku podle zákona o správě daní a poplatků. I v tomto případě se fakticky stát stane dlužníkem plátce, který uplatnil nárok na vrácení spotřební daně. Vylákat daňovou výhodu ve formě peněžitého plnění od státu přitom lze především uplatněním nároku na vrácení spotřební daně na základě fingovaných dokladů o vývozu lihovin do zahraničí.
Z uvedeného je zřejmé, že záleží na konkrétních okolnostech každého případu a na tom, zda a jaká daňová povinnost určitému subjektu vznikla, jakým jednáním a jaký prospěch pachatel ve vztahu k ní dosáhl. Od toho se odvíjí i rozlišení, zda se jedná o zkrácení příslušné povinné platby ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákona anebo zda jde o vylákání neoprávněné výhody na takové platbě podle §148 odst. 2 trestního zákona.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v obou jeho formách je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat i na to, že je zkracována daň nebo jiná povinná platba anebo že je vylákávána daňová výhoda. Nejde přitom o normu s blanketní dispozicí, a proto je třeba omyl pachatele ohledně předpisů o daních (event. jiných povinných platbách) posuzovat jako omyl skutkový. Z toho plyne, že i subjektivní stránku tohoto trestného činu je třeba prokazovat stejně jako každý jiný znak skutkové podstaty. V daném kontextu je třeba pachateli prokazovat všechny skutkové okolnosti naplňující obsah právních pojmů použitých v ustanovení §148 odst. 1 a 2 trestního zákona a rozvedených v příslušných daňových předpisech.
Pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle §148 odst. 1 trestního zákona i podle §148 odst. 2 trestního zákona může být nejen subjekt daně (event. jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (event. jiná povinná platba) nebyla jemu nebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec anebo nikoli v zákonné míře, a daň (event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo kdo úmyslně vyláká výhodu na dani (event. jiné povinné platbě), například nadměrný odpočet. Subjekt daně (event. jiné povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona nebo podle §148 odst. 2 trestního zákona nemusí být totožný, a proto nelze zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (event. jiné povinné platby) a za vylákání výhody na dani (event. jiné povinné platbě). Za výše rozvedených podmínek je možné i nepřímé pachatelství trestného činu podle §148 odst. 1 trestního zákona a trestného činu podle §148 odst. 2 trestního zákona. Co se pak týče forem trestné součinnosti s daňovým subjektem jako pachatelem některého z těchto trestných činů, přichází s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu v úvahu jak spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, tak jednotlivé formy účastenství, zvláště pak v podobě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona a pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, stejně jako pachatelství trestného činu nadržování podle §166 trestního zákona. Záleží vždy na míře aktivity osoby poskytující součinnost pachateli trestného činu podle §148 odst. 1 trestního zákona nebo podle §148 odst. 2 trestního zákona, na stadiu trestné činnosti, ve kterém k jednání pachatele přistoupil, a na dalších konkrétních okolnostech.
Soudy prvního a druhého stupně však všem těmto aspektům stíhané trestné činnosti v posuzovaném případě nevěnovaly náležitou pozornost. To se promítlo nejen do jejich právních úvah, ale i do zaměření jimi prováděného dokazování a do šíře jimi prokazovaných skutečností vztahujících se k trestnému činu blíže neztotožněných hlavních pachatelů, jimž měl obviněný pomáhat, a k subjektivní stránce jeho jednání. Důsledkem toho jsou neúplná skutková zjištění, neumožňující po právní stránce náležitě kvalifikovat stíhaný skutek obviněného L. M. Skutková věta výroku o vině soudu prvního stupně ani skutková zjištění soudů obou stupňů rozvedená v odůvodněních jejich rozhodnutí totiž nevyjadřují to, v čem spočívalo tvrzené zkrácení daně z přidané hodnoty a spotřební daně hlavními pachateli, ani to, co bylo po skutkové stránce podkladem pro právní závěr o tom, že ze strany obviněného, jenž jim pomáhal, šlo o jednání úmyslné.
Okolnosti charakterizující úmyslnou formu jednání obviněného jsou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů popsány velice kuse a navíc v některých směrech rozporně. Tuto skutečnost ve vzájemné shodě namítají Nejvyšší státní zástupkyně i obviněný a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje. Z hlediska přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího z podnětu dovolání obviněného opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm, g) trestního zákona je nicméně z důvodů výše podrobně rozvedených směrodatné to, jak jsou rozhodující skutková zjištění zachycená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud. Právě jich se Nejvyšší soud důsledně držel.
Uvedený výrok přitom obsahuje ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněného L. M. toliko obecnou formulaci o tom, že obviněný „věděl, že přepravované náklady alkoholických nápojů mají být podle smlouvy vyvezeny do Maďarska a že jde o zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty“. Vedle toho v tomto výroku soud prvního stupně konstatuje, že obviněný převzal – v jednom případě osobně a ve čtyřech zbylých případech prostřednictvím svých řidičů – objednaný náklad alkoholických nápojů a zajistil jeho přepravu na přesně nezjištěná místa v České republice. V prvním případě tak podle závěru soudů obou stupňů učinil osobně, v dalších případech dal pokyn svým řidičům, aby se drželi instrukcí objednatele a respektovali jím specifikovaná místa určení, byť by se jednalo o místa na území České republiky. Současně je v tomto výroku bez dalšího řečeno, že „jednáním neztotožněných osob, které přepravu objednaly, byla zkrácena spotřební daň a daň z přidané hodnoty“, aniž by byl jakkoliv vyjádřen subjektivní vztah obviněného k těmto neztotožněným osobám a k jejich činu (č. l. 1035 trestního spisu).
Takto formulované skutkové závěry rozhodně nepostačují ke kvalifikovanému posouzení subjektivní stránky jednání obviněného a neumožňují dovodit úmyslnou formu jeho zavinění, která je zákonným předpokladem trestnosti pomoci k trestnému činu, kladené mu za vinu. Tak je tomu nejen vzhledem k chybějícímu vyjádření jeho subjektivního vztahu k činu blíže neztotožněných hlavních pachatelů, ale i s ohledem na to, že vědomost obviněného o určitých rozhodných skutečnostech – v daném případě o tom, že přepravované náklady alkoholických nápojů mají být podle smlouvy vyvezeny do Maďarska a že jde o zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty - charakterizuje jak úmyslnou formu jednání, tak i jednání ve vědomé nedbalosti.
Navíc ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů není nijak specifikováno, v čem spočívalo ono tvrzené zkrácení daně z přidané hodnoty a spotřební daně hlavními pachateli, tedy to, k čemu měl obviněný L. M. hlavním pachatelům pomáhat. V této souvislosti soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku pouze konstatuje – a odvolací soud se s ním plně ztotožňuje – že „přepravované zboží bylo zakoupeno bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty“ (č. l. 1035 trestního spisu) a že „jednáním nezjištěných osob, které přepravu objednaly, byla zkrácena spotřební daň o 779.760,- Kč a o 3.521.232,- Kč a daň z přidané hodnoty o 1.121.004,- Kč a o 1.460.262,- Kč“ (č. l. 1035 trestního spisu), a v odůvodnění svého rozsudku doplňuje, že „pachateli trestného činu zkrácení daně jsou neztotožněné osoby, které vědomě zneužily doklady firmy T. S. a předstíraly, že tato firma zboží u firmy J. B. – K. B., a. s., nakupuje za účelem exportu do Maďarska“ (č. l. 1039, 1042 a 1044 trestního spisu).
Samotným zakoupením zboží „bez spotřební daně a bez daně z přidané hodnoty“ přitom ke zkrácení těchto daní nedošlo a ani nemohlo dojít, neboť koupě a prodej zboží je svou podstatou obchodně právním vztahem, jehož subjekty jsou kupující a prodávající osoba, zatímco daňovou povinnost mají plátci daní vůči státu a jen v souvislosti s jednáním s jeho příslušnými orgány lze spáchat trestný čin podle §148 trestního zákona. Kromě toho o ceně zboží bez daně lze z právního hlediska uvažovat jen v případech zboží osvobozeného od daně (ve vztahu ke spotřební dani tak tomu může být v případech předpokládaných v §4, §8, §23 a §29 zákona o spotřebních daních, ve vztahu k dani z přidané hodnoty v případech vymezených v §8, §25, §35a, §43 odst. 6, §45, §45b, §45c odst. 1, §45h, §46 a §47 zákona o dani z přidané hodnoty), což není případ zboží, jehož převoz v inkriminovanou dobu zajišťoval obviněný L. M., ať už osobně nebo prostřednictvím svých řidičů. V tomto případě šlo o prodej zboží, u něhož byl plátce osvobozen od povinnosti uplatnit daň z přidané hodnoty na výstupu a u něhož byl oprávněn požadovat vrácení odvedené spotřební daně.
Pokud tedy soudy obou stupňů mluví ve spojení s vývozem zboží – v daném případě alkoholických nápojů – do zahraničí o zakoupení tohoto zboží bez spotřební daně a bez daně z přidané hodnoty, nemůže to po právní stránce obstát. Tím ovšem není řečeno, že dodavatel předmětného zboží – společnost J. B. – K. B., a. s., – reálně zahrnul uvedené daně do prodejní ceny. Nemusel totiž s nimi kalkulovat, neboť – jednaje v omylu vyvolaném hlavními pachateli – vycházel z toho, že zboží bude řádně vyvezeno a že uplatní nárok na odpočet z daně z přidané hodnoty a nárok na vrácení spotřební daně. Soudy obou stupňů nicméně této okolnosti nevěnovaly prakticky žádnou pozornost a jejich skutková zjištění neumožňují ani potvrzení ani vyvrácení této varianty skutkového děje. Jisté na druhé straně je to, že blíže neztotožnění hlavní pachatelé nebyli v žádném vztahu ke správci daní – státu, resp. příslušnému finančnímu úřadu, jenž jednal jeho jménem. Plátcem daně z přidané hodnoty i spotřební daně totiž byl dodavatel předmětného zboží, tj. společnost J. B.-K. B., a. s., a ta jednala v omylu, do něhož ji uvedli oni blíže neztotožnění hlavní pachatelé fingující vývoz prodaných alkoholických nápojů do Maďarska. Ani této okolnosti nepřisoudily soudy obou stupňů v rámci svých právních úvah žádný význam, byť nepochybně má svůj význam z hlediska právní kvalifikace stíhaného skutku.
Jak již bylo řečeno, ke zkrácení daně ve smyslu §148 trestního zákona, kterého se ve skutkové verzi soudů obou stupňů dopustili blíže neztotožnění hlavní pachatelé, jimž pomohl obviněný, může totiž dojít v principu pouze jednáním ve vztahu ke správci daně, neboť jemu se daň odvádí a on zúčtovává uplatněné odpočty z ní, vyrovnává nároky na její vrácení, vyplácí nadměrné odpočty z ní a vra cí přeplatky na ní. Jen stát, jehož jménem jedná, lze přitom poškodit zatajením daňové povinnosti, úhradou nižší daně, než odpovídá zákonu, nebo vylákáním daňového plnění, na něž nevznikl nárok. Učinit to lze mnoha různorodými způsoby. Pokud tedy soudy obou stupňů kladou obviněnému za vinu pomoc ke „zkrácení daně z přidané hodnoty a spotřební daně“, jde o zcela neurčité vyjádření. Nečiní tak totiž nic jiného, než že operují právním pojmem, který může být naplněn velice variabilním jednáním, od již zmíněného zatajení daňové povinnosti, přes fiktivní snižování daňového základu až po neoprávněné využívání osvobození od daně nebo daňových odpočtů. Popis skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění přitom obsahuje pouze tuto obecnou právní charakteristiku jednání blíže neztotožněných hlavních pachatelů, aniž by v něm byly specifikovány okolnosti charakterizující jejich vlastní jednání a aniž by v něm bylo zachyceno, co bylo po skutkové stránce podkladem pro právní závěr o tom, že šlo o jednání naplňující pojem zkrácení daně a znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Právní závěr o tom, že určitá osoba poskytla jiné osobě pomoc ke spáchání trestného činu přitom lze učinit pouze na podkladě skutkových zjištění charakterizujících konkrétní trestný čin hlavního pachatele a skutkových zjištění obsahujících okolnosti, za nichž pomocník napomohl ke spáchání tohoto trestného činu, a forem, jakými to učinil. Jinými slovy řečeno, čin, k němuž směřuje pomoc účastníka, musí být konkretizován individuálními rysy, nikoliv jen zákonnými znaky skutkové podstaty. Po subjektivní stránce pak musí pomocník – má-li být trestněprávně odpovědný - vědět o úmyslu hlavního pachatele spáchat tento čin a musí jednat v úmyslu přispět k uskutečnění tohoto jemu známého úmyslu hlavního pachatele. Není přitom třeba, aby pomocník měl úplně detailní vědomost o trestném činu zamýšleném nebo již páchaném hlavním pachatelem, musí však mít jasnou představu o rozhodných skutkových okolnostech a základních rysech tohoto činu, které opodstatňují závěr o tom, že je trestněprávně postižitelný.
Z akcesority účastenství zároveň vyplývá, že v řízení musí být bezpečně zjištěno, jakým způsobem hlavní pachatelé naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu, k jehož spáchání jim pomocník dopomohl, čím jim k jeho spáchání pomohl a jaké okolnosti svědčí o tom, že tak učinil úmyslně. Předpokladem toho, aby takové jednání bylo možné označit za pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je současně zjištění, že hlavním pachatelům tohoto trestného činu poskytl pomoc před činem nebo v jeho průběhu, a že si byl vědom toho, že jednání, kterého se hlavní pachatelé dopouští, je trestněprávně postižitelné. Subjektivní stránku činu pomocníka je přitom třeba prokazovat stejně jako každý jiný znak skutkové podstaty, přičemž jeho případný omyl ohledně daňových předpisů je nezbytné posoudit jako skutkový omyl, neboť – jak již bylo řečeno - ustanovení §148 trestního zákona není normou s blanketní dispozicí a proto nelze ve vztahu k mimotrestním daňovým předpisům vymezujícím některé jeho právní pojmy bez dalšího aplikovat pravidlo, že jejich neznalost neomlouvá.
V posuzované trestní věci přitom bylo namístě zvážit hned několik možných právních kvalifikacích jednání hlavních pachatelů, a to v závislosti na okolnostech, za nichž získali do své dispozice zakoupené alkoholické nápoje, jak s nimi následně naložili a jakým způsobem došlo k poškození státu na daních. Až v návaznosti na to bylo možné dostatečně kvalifikovaně učinit úvahu o tom, k čemu případně obviněný L. M. pomáhal a za jakých okolností se tak stalo. Nezbytným předpokladem k tomu bylo učinit dostatečně konkrétní a široká skutková zjištění.
Předně, nezbytné bylo specifikovat kdo a jakým způsobem v souvislosti s fingovaným vývozem předmětných alkoholických nápojů nesplnil svou daňovou povinnost a kdo za to trestněprávně odpovídá. Z listinných důkazů obsažených v trestním spise – zvláště pak z dodatečných platebních výměrů daně z přidané hodnoty a spotřební daně vystavených F. ú. v K. V. a z odvolacích rozhodnutí F. ř. v P. – lze usuzovat na to, že k poškození státu došlo v daném případě neoprávněným odpočtem z daně z přidané hodnoty a vrácením spotřební daně z lihovin. Tyto listinné důkazy rovněž dokládají to, že poté, co vyšla najevo fiktivnost deklarovaného vývozu předmětných alkoholických nápojů, byly příslušným finančním úřadem společnosti J. B. – K. B., a. s., jako plátci obou uvedených daní tyto daně doměřeny a tato společnost musela uhradit to, co jí bylo předtím odpočteno a vráceno z uvedených daní. Zároveň zaplatila stanovené penále. Dosud opatřené důkazy však neobsahují informace o tom, jakou celkovou daňovou povinnost měla tato společnost v příslušných zdaňovacích obdobích. Proto z nich není zřejmé ani to, zda v posuzovaném případě šlo o nadměrný odpočet z daně z přidané hodnoty, který jí byl původně finančním úřadem uhrazen, a zda jí byla původně reálně vrácena odvedená spotřební daň, anebo zda tyto položky byly toliko započteny proti ostatním odváděným daním a o to snížena její celková daňová povinnost v příslušných zdaňovacích obdobích. To brání kvalifikovanému posouzení nastalé situace z hlediska aplikace §148 trestního zákona, konkrétně učinění závěru o tom, zda v posuzovaném případě šlo o zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 trestního zákona nebo o vylákání neoprávněné daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 trestního zákona (blíže k tomu viz výklady k aplikaci §148 trestního zákona rozvedené výše).
Další otázkou k zodpovězení bylo posouzení trestní odpovědnosti hlavních pachatelů za jednání, které ve svých důsledcích vedlo k onomu zkrácení daně nebo vylákání neoprávněné daňové výhody. Trestněprávní postižitelnost jejich jednání totiž byla s ohledem na akcesoritu účastenství též podmínkou trestní odpovědnosti obviněného L. M. jako pomocníka k jejich trestnému činu. Přitom je nepochybné, že ani jeden z těchto hlavních pachatelů nepatřil podle skutkových závěrů soudů obou stupňů mezi zaměstnance společnosti J. B. – K. B., a. s., která byla plátcem předmětných daní. Žádný z nich tedy ani nebyl v posuzovaném případě v přímém vztahu ke státu jako správci těchto daní a nemohl být z výše rozvedených důvodů přímým pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. To však nevylučuje nepřímé pachatelství těchto hlavních pachatelů k tomuto trestnému činu.
Z tohoto hlediska bylo klíčové důkladné posouzení objektivní i subjektivní stránky jednání hlavních pachatelů. Skutková zjištění soudů obou stupňů však pro to neposkytují dostatečný podklad, neboť jsou v tomto směru velice kusá. Vyplývá z nich toliko to, že jde o neztotožněné osoby, které vědomě zneužily doklady společnosti T. S. a předstíraly, že tato společnost nakupuje u společnosti J. B.– K. B., a. s., předmětné alkoholické nápoje za účelem exportu do Maďarska, ve skutečnosti je však nechaly dopravit na blíže neurčená místa na území České republiky. Listinné důkazy založené v trestním spise současně svědčí o tom, že na jednotné celní deklaraci vystavené na přepravu těchto nápojů na vnitrostátním celním úřadu v K. V. nechali hlavní pachatelé otisknout padělek razítka pohraničního celního úřadu v B., aby tak zakryli skutečnost, že v rozporu s kupní smlouvou zůstaly tyto alkoholické nápoje na území České republiky za účelem tuzemského prodeje. Tuto skutečnost konstatují soudy obou stupňů v souvislosti s rozhodnutím o vině Jiřího Přibyla, stíhaného společně s obviněným L. M. Z jejich skutkových zjištění ve vztahu k J. P. též vyplývá, že takto padělané jednotné celní deklarace poslali jeho prostřednictvím na vnitrostátní celní úřad v K. V., místně příslušný pro společnost J. B. – K. B., a. s. Tak současně uvedli v omyl tuto společnost, která uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a na vrácení spotřební daně, i tento celní úřad, jenž vyrovnal tyto pohledávky.
Za této situace se nabízely dvě potenciálně možné kvalifikace jednání hlavních pachatelů. První bylo jeho posouzení jako nepřímého pachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to buď ve variantě podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, nebo ve variantě podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve vztahu ke státu jako správci daní. Druhou byla kvalifikace tohoto jednání jako podvodu ve smyslu §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchaného na úkor společnosti J. B. – K. B., a. s.
Trestný čin podvodu ve smyslu §250 trestního zákona lze spáchat na úkor dodavatele zboží za situace, kdy pachatel odebere zboží s nepravdivým tvrzením, že ho vyveze do ciziny, a v důsledku toho s dodavatelem sjedná cenu, v níž není zakalkulována daň z přidané hodnoty a spotřební daň – fakticky tedy za zboží nezaplatí dodavateli v ceně zboží daň, kterou by dodavatel jinak (nebýt jeho omylu ohledně místa určení zboží) do prodejní ceny zahrnul - poté pachatel zboží prodá na území České republiky za cenu s daní a způsobí, že dodavatel v důsledku neprokázaného vývozu zboží musí daň doplatit. Škodu v takovém případě představuje výše daně, kterou dodavatel zboží fakticky nedostal zaplacenu v prodejní ceně zboží a jejíž odpočet tudíž nemohl uplatnit z důvodu neprokázaného vývozu zboží. Prospěchem pachatele je nižší cena (fakticky bez daně), za kterou zboží koupil od dodavatele. Sám se pak obohatí prodejem takto získaného zboží za vyšší cenu, než zaplatil dodavateli. Jeho podvodný úmysl přitom směřuje k obohacení se na úkor poškozeného dodavatele.
Naopak o nepřímé pachatelství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §148 trestního zákona může za daných okolností jít v případě, že pachatel uvede v omyl dodavatele odebíraného zboží nepravdivým tvrzením o tom, že ho vyveze do ciziny, a tím docílí sjednání ceny, v níž není zakalkulována daň z přidané hodnoty a spotřební daň, zároveň však vytvoří podmínky pro to, aby dodavatel mohl uplatnit odpočet z daně z přidané hodnoty a vrácení spotřební daně, a následně sám zboží prodá na území České republiky, takže stát na uvedených daních přijde o částky, které dodavateli odpočte nebo vrátí s ohledem na to, že uvěří jeho tvrzení o vývozu prodaného zboží do zahraničí. Za této situace úmysl pachatele směřuje k obohacení se na úkor státu spravujícího daně a dodavatel zboží jednající v omylu je v jeho rukou „živým nástrojem“, prostřednictvím něhož svůj záměr realizuje. Poškozeným je v takovém případě stát, a to bez ohledu na to, že případně následně – po odhalení neoprávněné manipulace s příslušnými daňovými doklady – doměří plátci obě uvedené daně (škoda na straně tohoto plátce může vzniknout jen zprostředkovaně úhradou požadovaných doplatků daní, příp. i vyměřením penále). O tom, že právě tato situace v posuzovaném případě nastala, může svědčit to, že blíže neztotožnění hlavní pachatelé, jednající jménem maďarské společnosti T. S., vyhotovili padělané doklady o vývozu odebraných alkoholických nápojů přes hraniční přechod v B. Právě to zřejmě byly klíčové podklady, na jejichž základě následně příslušný finanční úřad akceptoval nároky společnosti J. B. – K. B., a. s., na odpočet a vrácení daní. Tento závěr je však nyní ryze spekulativní, neboť soudy obou stupňů tyto okolnosti nijak do hloubky neobjasňovaly a proto nejsou pokryty jejich skutkovými zjištěními.
Právní posouzení jednání obviněného L. M. je přitom přímo závislé na objasnění těchto okolností a na právní kvalifikaci činů hlavních pachatelů. Úvahu o tom, zda hlavním pachatelům pomáhal a je za to ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona trestně odpovědný, lze totiž učinit až po objasnění toho, čeho se hlavní pachatelé dopustili, zda šlo o jednání trestné a pokud ano, jaké znaky a kterého trestného činu naplnilo. Až v návaznosti na takovouto specifikaci trestného činu hlavních pachatelů a konkretizaci toho, co jim z jednání obviněného L. M. objektivně pomohlo ke spáchání jejich trestného činu, lze také posoudit vnitřní vztah obviněného k tomuto jejich činu a subjektivní stránku jeho jednání. O pomoc v uvedeném smyslu přitom může jít pouze pokud byla poskytnuta před činem hlavních pachatelů nebo v průběhu jeho páchání, jak bylo výše rozvedeno. Navíc předpokladem trestní odpovědnosti obviněného za takovou pomoc je jeho jednání v úmyslu pomoci k dosažení záměru hlavních pachatelů a s plným vědomím všech skutečností podstatných pro posouzení povahy a smyslu jejich činu. Jestliže obviněný tyto skutečnosti neznal nebo ohledně nich jednal v omylu, pak i v případě, že hlavním pachatelům objektivně pomohl k uskutečnění jejich činu, byl stejně jako zaměstnanci společnosti J. B. – K. B., a. s., trestně neodpovědným „živým nástrojem“ v rukou hlavních pachatelů.
Neobsahuje-li tedy napadený rozsudek soudu druhého stupně ani odsuzující rozsudek soudu prvního stupně konkrétní skutkové okolnosti charakterizující trestný čin hlavních pachatelů a skutkový podklad nezbytný k posouzení subjektivní stránky pomoci obviněného ke spáchání tohoto trestného činu, pak zatím nelze dovodit ani jeho trestní odpovědnost za účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona.
Lze tedy uzavřít, že na základě doposud ustáleného skutkového stavu věci není možné určit, zda se obviněný L. M. skutkem stíhaným v této trestní věci dopustil pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, případně pomoci k jinému trestnému činu nebo úplně jiného trestného činu, anebo žádného trestného činu. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, za jakých okolností došlo ke spáchání trestného činu hlavními pachateli, jak konkrétně přispělo jednání obviněného k jeho spáchání a zda je pomoc obviněného pokryta jeho zaviněním v potřebné formě.
Zjištění, že dovolání obviněného L. M. je v uvedených směrech opodstatněné, vedlo Nejvyšší soud k tomu, že postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Podle §265k odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc přikázal k dalšímu projednání tomuto soudu proto, že zjištěné nedostatky může odstranit postupem podle §263 odst. 6 a 7 a §259 odst. 3 trestního řádu v rámci odvolacího řízení.
Vrchní soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného L. M., vypořádá se důkladně se všemi aspekty jeho obhajoby a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především v potřebném rozsahu doplní dokazování ve vztahu k trestné činnosti hlavních pachatelů, důkladně posoudí okolnosti zkrácení předmětných daní nebo neoprávněného vylákání výhod na nich a kroky, jimiž k tomu obviněný přispěl, a to zejména z toho hlediska, zda si přitom byl vědom všech rozhodných skutečností a trestněprávní povahy jednání hlavních pachatelů. Dále odvolací soud zjistí a náležitě vyloží, jaký byl vnitřní psychický vztah obviněného k tomuto jednání, zejména z kterých skutečností lze na jeho zavinění usuzovat.
Vrchní soud v Praze tedy předně opatří listinné důkazy dokládající výši celkové daňové povinnosti společnosti J. B. – K. B., a. s., v předmětných zdaňovacích obdobích a vyslechne příslušné zaměstnance této společnosti k okolnostem uzavření smluv o prodeji inkriminovaných alkoholických nápojů, a to se zaměřením na to, jakým způsobem byly kalkulovány prodejní ceny těchto nápojů. Podle potřeby pak doplní dokazování i provedením dalších důkazů charakterizujících čin blíže neztotožněných hlavních pachatelů a důkazů významných z hlediska posouzení povahy jednání obviněného L. M.
V návaznosti na to Vrchní soud v Praze opětovně posoudí, jestli jsou stíhané skutky pokračující pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, či zda šlo o pomoc k jinému trestnému činu, případně o jinou formu trestněprávně postižitelného účastenství na trestném činu nebo o úplně jiný trestný čin anebo o jednání beztrestné. Při úvaze o tom, jestli jde o některou z forem účastenství, důkladně posoudí též to, zda se jedná o účastenství na trestném činu stejných hlavních pachatelů. Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně to totiž není jednoznačně patrné. Přitom účastenství podle §10 odst. 1 trestního zákona na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jedno pokračující účastenství (pomoc, návod nebo organizátorství), byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §89 odst. 3 trestního zákona.
Současně Vrchní soud v Praze zváží účelnost spojení této trestní věci ke společnému projednání a rozhodnutí s další trestní věcí obviněného L. M. vedenou u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, nyní rovněž projednávanou v odvolacím řízení před ním. V obou těchto věcech jsou totiž ve vztahu k obviněnému L. M. dány zákonné podmínky pro vedení společného řízení. Tak je tomu proto, že předmětem trestního stíhání v rámci nich jsou skutky, které byly soudem prvního stupně po hmotně právní stránce kvalifikovány jako dílčí útoky pokračující pomoci k témuž trestnému činu blíže neztotožněných hlavních pachatelů. Právě s ohledem na to také Krajský soud v Plzni převzal v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 33 T 7/2002, postupem podle §37a trestního zákona do výroku o vině svého rozsudku č. j. 33 T 7/2002-7861 ze dne 20. 4. 2004 výrok o vině z rozsudku č. j. 33 T 11/2002-1034 ze dne 10. 10. 2003 vyneseného v této trestní věci a za veškerou tuto trestnou činnost uložil obviněnému L. M. společný trest ve výměře tři a půl roku odnětí svobody nepodmíněně. V souladu s §37a trestního zákona současně zrušil původně pravomocný výrok o vině a o trestu rozsudku č. j. 33 T 11/2002-1034 ze dne 10. 10. 2003, jenž byl napaden dovoláním projednávaným nyní Nejvyšším soudem v této trestní věci. Proti nově vynesenému rozsudku ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, si obviněný L. M. i státní zástupce podali odvolání, jehož projednání nyní náleží Vrchnímu soudu v Praze. Výroky o vině i o trestu tohoto rozsudku přitom částečně ztrácí svůj podklad tímto zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu, vydaným z podnětu dovolání podaného obviněným, neboť jejich součástí jsou skutková zjištění z nyní opět nepravomocného výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 33 T 11/2002-1034 ze dne 10. 10. 2003. Na druhé straně není rozsudek téhož soudu č. j. 33 T 7/2002-7861 ze dne 20. 4. 2004 sám o sobě tímto rozhodnutím nijak dotčen, neboť Nejvyšší soud jej s ohledem na to, že dosud nenabyl právní moci, nemohl z podnětu dovolání podaného v této trestní věci zrušit ani změnit.
Nespojí-li za této situace Vrchní soud v Praze obě tyto souběžně projednávané trestní věci ke společnému řízení a rozhodnutí, bude na něm, aby procesní postup v každé z nich zkoordinoval tak, aby v případě závěru o vině obviněného L. M. stíhanými skutky a v případě jejich posouzení jako dílčích útoků pokračující pomoci k uvedenému trestnému činu bylo možné za ně uložit společný trest podle §37a trestního zákona.
Všechna podstatná skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry Vrchní soud v Praze náležitě vyjádří ve skutkové a právní větě svého rozhodnutí a blíže je rozvede v jeho odůvodnění tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením §125 trestního řádu.
Podle §265s odst. 1 trestního řádu je Vrchní soud v Praze v dalším řízení vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 trestního řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného L. M. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář