ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.491.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 491/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2004 o dovolání, které podala obviněná L. C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 8 To 166/2003-227, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 5/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná L. C. byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 49 T 5/2003-188, ze dne 24. 9. 2003 uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona a za to odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazena do věznice s dozorem. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že v přesně nezjištěnou dobu v nočních hodinách z 4. 7. 2002 na 5. 2. 2002 v L., ve V. u. č. 361/12, v bytě, který užívala, po předchozím utajovaném těhotenství v koupelně ve vaně porodila životaschopné dítě ženského pohlaví a poté, co oddělila pupeční šňůru, jej v úmyslu usmrtit nechala bez jakékoli nezbytné poporodní péče, v důsledku čehož dítě zemřelo.
Obviněná napadla odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. 8 To 166/2003-227, ze dne 28. 1. 2004 postupem podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 6. 2. 2004, obhájkyni obviněné dne 10. 2. 2004 a obviněné dne 11. 2. 2004.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná L. C. dne 24. 2. 2004 prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázala přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněná namítá, že soudy prvního i druhého stupně ji neprávem shledaly vinnou stíhaným skutkem a tento nesprávně posoudily po právní stránce. Jejich klíčové pochybení spatřuje v nesprávném zhodnocení provedených důkazů. Za zcela nemístné považuje především odkazy soudů obou stupňů na pořízené znalecké posudky a na úvahy přibraných znalců, které byly podle jejího přesvědčení nekriticky bez dalšího vzaty za základ veškerých skutkových zjištění a fakticky rozhodly o její vině, ačkoliv měly být hodnoceny stejně jako všechny ostatní důkazy. V tomto kontextu současně poukazuje na to, že soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly se všemi aspekty její obhajoby a v rozporu se zákonem hodnotily v její neprospěch tu skutečnost, že v přípravném řízení využila své právo odmítnout vypovídat. Důsledkem toho pak jsou podle jejího názoru nepřesná skutková zjištění. Poukazem na ně a na ustanovení §220 trestního zákona pak obviněná zpochybňuje zvolenou právní kvalifikaci stíhaného skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona. Těžiště její argumentace v tomto ohledu spočívá v tvrzení, že jednala v rozrušení z porodu a pokud přitom došlo k usmrcení jejího novorozeného dítěte, mohla se dopustit maximálně trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §220 trestního zákona. V návaznosti na to připomíná, že každý porod je zcela individuální záležitostí, všem porodům je však vlastní to, že uvádí rodičku do stavu rozrušení. V této souvislosti odmítá tvrzení soudem prvního stupně slyšeného porodníka, že její porod byl nekomplikovaný, stejně jako zjištění soudů obou stupňů v tom smyslu, že jednala plánovitě v úmyslu své novorozené dítě usmrtit. Skutkový závěr těchto soudů o tom, že již během těhotenství se rozhodla svého dítěte zbavit, označuje za pouhou domněnku. Na nic takového nelze podle jejího názoru usuzovat ani z toho, že nebyla na řádných lékařských prohlídkách, rodila doma a nepřipravovala si pro novorozence věci. Další výhrady obviněné směřují proti výši uloženého trestu. Ten je podle jejího názoru v příkrém nepoměru s tím, jaké tresty jsou ukládány za zákeřná jednání, jimiž jsou úmyslně mařeny lidské životy.
S ohledem na to obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné L. C. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta v odůvodnění svého vyjádření připouští, že námitky uplatněné obviněnou v jejím dovolání jsou v obecné rovině právně relevantní, vyslovuje však přesvědčení, že v konfrontaci s výsledky provedeného dokazování nemohou věcně obstát. V této souvislosti připomíná, že zákonodárce v ustanovení §220 trestního zákona, jehož aplikace se obviněná domáhá, zohlednil zvláštní stav ženy, ve kterém se nachází po porodu, kdy není zcela v psychické normě a v důsledku toho může jednat jinak než za normálních okolností. Zdůrazňuje ovšem, že toto rozrušení musí být objektivizováno znalcem z oboru porodnictví, event. z oboru psychologie nebo psychiatrie, a podotýká, že představuje zvláštní znak trestného činu podle §220 trestního zákona, který nelze zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti vyjádřenými v ustanoveních o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. V posuzované trestní věci pak podle názoru statní zástupkyně žádný z pořízených důkazů nenasvědčuje tomu, že by obviněná jednala právě ve stavu rozrušení způsobeném porodem. Za správné přitom považuje to, že soudy obou stupňů vzaly za základ svých skutkových zjištění závěry pořízených posudků znalců z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, psychiatrie a psychologie, z nichž vyplývá, že v období gravidity ani období porodním či poporodním nedošlo u obviněné k žádnému stavu, který by měnil kvantitu jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností. Obviněná byla podle přesvědčení státní zástupkyně schopna v inkriminovanou dobu po porodu poskytnout dítěti základní péči a její úmyslné nekonání, resp. opomenutí, bylo cílené. Dítě totiž zcela vědomě nezaopatřila a nechala je bez pomoci zemřít.
S ohledem na to navrhuje státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněné L. C. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. Č., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 24. 2. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněnou L. C. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněná opírá své dovolání o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněné je tvrzení, že v inkriminovanou dobu po porodu jednala v rozrušení, které jí znemožnilo náležitě posoudit důsledky toho, co činí. Zcela jednoznačně přitom odmítá závěr soudů obou stupňů v tom směru, že svému nově narozenému dítěti úmyslně neposkytla poporodní péči a že se na jeho usmrcení cíleně připravovala po celou dobu těhotenství. Z toho pak obviněná dovozuje, že neměla být uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, nýbrž buď v plném rozsahu zproštěna obžaloby nebo odsouzena za trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle §220 trestního zákona. Za zásadní pochybení soudů obou stupňů přitom označuje jejich hodnocení jejího jednání v době těhotenství a bezprostředně po porodu.
Tyto názory obviněné jsou sice v obecné rovině právními závěry, avšak obviněná je dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné ve věci dříve, a to zejména pokud jde o posouzení jejích vlastních výpovědí, závěrů pořízených znaleckých posudků, obsahu opatřených listinných důkazů a svědeckých výpovědí R. P., J. U., O. C., Š. Š. a J. H., kteří se vyjadřovali k okolnostem předcházejícím porodu i k tomu, jak se chovala po něm. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněná shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnila obviněná L. C., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněná L. C. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněná neuplatnila.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byla obviněná osoba uznána vinnou. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněné L. C. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila stíhaného skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji rozvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve vztahu k argumentaci obviněné uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry těchto soudů, podle nichž obviněná po těhotenství, které tajila před všemi svými známými, v nočních hodinách ze 4. 7. 2002 na 5. 7. 2002 ve vaně koupelny svého bytu porodila živé dítě ženského pohlaví, oddělila mu pupeční šňůru a s cílem přivodit jeho smrt ho zanechala bez jakékoliv poporodní péče, v důsledku čehož dítě skutečně zemřelo, ačkoliv po fyzické i psychické stránce byla schopna dítěti pomoci (č. l. 188, 189, 192 a 228 trestního spisu). Bezprostřední příčinou smrti dítěte byl otok mozku při podchlazení a krvácení z neošetřeného pupečníku při současném vdechnutí plodové vody (č. l. 192 trestního spisu). Samotný porod ani poporodní bolesti přitom pro obviněnou podle závěru soudů obou stupňů neznamenaly takovou fyziologickou ani psychickou zátěž, jež by výrazněji ovlivnila její jednání a znemožnila jí ošetřit nově narozené dítě, případně pro něj přivolat pomoc (č. l. 193 a 229 trestního spisu) – místo toho, aby se věnovala dítěti, se postarala sama o sebe: umyla se, zhruba uklidila stopy po porodu a své vlastní zdravotní problémy se snažila svým bratrům i ošetřujícím lékařům vysvětlit tvrzením, že má menstruační krvácení (č. l. 189 a 192 trestního spisu). Tělíčko dítěte vložila do plastového kbelíku a přikryla jej špinavými oděvy (č. l. 189 trestního spisu). Tyto skutečnosti soudy obou stupňů dovodily jak z listinných důkazů, především z opatřených lékařských zpráv a protokolu o ohledání místa činu, tak z opatřených znaleckých posudků z oboru soudního lékařství, porodnictví, psychologie a psychiatrie, a ze svědectví R. P., J. U., O. C., Š. Š. a J. H. Právě tyto důkazy vzaly soudy obou stupňů za základ svých skutkových zjištění a jejich vyhodnocením dospěly k závěru, že byla bezpečně vyvrácena obhajoba obviněné postavená na tvrzení, že dítě usmrtil její přítel R. P. a že sama jednala v rozrušení po porodu a neuvědomovala si plně co činí. Naopak, soudy obou stupňů učinily jednoznačné skutkové zjištění, že se na usmrcení dítěte dlouhodobě připravovala a vůbec nepočítala s tím, že by jej nechala na živu – nešlo tedy z její strany o náhlý popud ani afekt, nýbrž o předem pojatý a realizovaný úmysl (č. l. 229 trestního spisu).
Sama obviněná v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů vztahující se k okolnostem, za nichž došlo k porodu a smrti novorozeněte. V důsledku toho se ve své argumentaci opírá o úplně jiné skutkové okolnosti, než jsou ty, z nichž při úvaze o právní kvalifikaci jejího jednání vyšly soudy obou stupňů. Na základě této argumentace – opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení – pak obviněná napadá i samotnou správnost skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná. Zatímco totiž oba tyto soudy učinily na základě závěrů vyžádaných znaleckých posudků, výpovědí slyšených svědků a provedených listinných důkazů jednoznačný skutkový závěr, že své novorozené dítě usmrtila zcela cíleně tím, že mu neposkytla náležitou poporodní péči, ona sama tvrdí, že žádný takový úmysl neměla a nic pro jeho naplnění neučinila. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založila svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněné L. C. v tom rozsahu, v němž opírá existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, je podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Citovanému dovolacímu důvodu částečně odpovídají jen ty výhrady obviněné, jimiž zpochybňuje závěry soudů obou stupňů ohledně toho, že svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnila skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona. Obviněná totiž ve svém dovolání namítá, že byla odsouzena za skutek, který nevykazuje znaky tohoto trestného činu, nýbrž v krajním případě znaky mnohem mírněji trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §220 trestního zákona.
V této souvislosti je nutno předně poukázat na to, že takto uplatněnou námitku obviněná ve svém dovolání nijak blíže po právní stránce nerozvádí a neodůvodňuje. Omezuje se v podstatě na pouhé povšechné konstatování, že zákonodárce zakotvil v trestním zákonu speciální skutkovou podstatu trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou v reakci na obecně známou skutečnost, že po porodu jedná matka v rozrušení, které jí brání posoudit náležitě dopad všeho toho, co činí. V návaznosti na to pak zpochybňuje výše popsaným způsobem skutkový závěr soudů obou stupňů v tom směru, že v posuzovaném případě sama během páchání stíhaného skutku nejednala v takovém rozrušení. I v tomto kontextu tedy primárně polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které dovodily úmyslnou formu jejího zavinění ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 trestního zákona z jejího chování během těhotenství a z okolností, za nichž utajeně porodila své dítě. Za této situace tedy její dovolání postrádá jakoukoliv právně relevantní argumentaci pro tvrzení, že soudy obou stupňů něco pominuly při posuzování těchto otázek, a dokonce z něj vůbec není patrné co konkrétně jim vytýká ve vztahu k aplikaci ustanovení §219 trestního zákona vymezujícího znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy. Už to samo o sobě opodstatňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti takto podaného dovolání.
Tento závěr pak umocňuje to, že soudy obou stupňů se těmito jejími námitkami důkladně zabývaly, shledaly je neopodstatněnými a náležitě to promítly do svých skutkových zjištění, v nichž jednoznačně vyjádřily tu skutečnost, že obviněná promyšleně, po dlouhodobé přípravě, sama usmrtila své utajeně porozené dítě tím, že mu po porodu neposkytla náležitou péči. Obviněná přitom v celém průběhu trestního stíhání opírala své námitky o skutková tvrzení diametrálně odlišná od těchto skutkových zjištění. Tvrdila totiž, že se smrtí svého dítěte nemá nic společného, neboť je usmrtil její přítel R. P. Ve svém dovolání pak položila důraz na argumentaci opřenou o to, že jednala v rozrušení po porodu. Proti této její skutkové verzi však stojí závěry pořízených znaleckých posudků, obsah opatřených listinných důkazů a svědectví výše zmíněných svědků. Pokud soudy obou stupňů vzaly za základ svých skutkových zjištění právě tyto důkazy, nelze jim v tomto ohledu nic oprávněně vytknout.
Z výše uvedeného je navíc zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěly ve svých rozhodnutích soudy prvního a druhého stupně, a to na otázky, zda obviněná jednala s cílem usmrtit své dítě, dlouhodobě se na to připravovala a svůj záměr také realizovala, aniž by na to měl jakkoliv vliv její fyziologický a psychický stav po porodu, by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, zvláště pak opatřených znaleckých posudků a výpovědí slyšených svědků. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právě takováto situace nastala podle skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v posuzované trestní věci. Těmto skutkovým zjištěním, která jsou z výše rozvedených důvodů pro dovolací soud rozhodující, pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, a to i co se týče úmyslu obviněné usmrtit své novorozené dítě a vyloučení jakéhokoliv vlivu rozrušení obviněné po porodu na realizaci tohoto záměru. Pokud pak obviněná ve svém dovolání brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako tohoto trestného činu prostřednictvím toho, že zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, uplatňuje ve skutečnosti skutkové námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž odkazuje.
Pod tento dovolací důvod ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b trestního řádu nespadají ani námitky obviněné proti uloženému trestu odnětí svobody. Obviněná totiž brojí proti jeho druhu a výměře poukazem na jeho nepřiměřenou přísnost nekorespondující podle jejího názoru se specifickými okolnostmi případu, avšak trestní řád umožňuje zpochybnit jeho druh a výměru dovoláním k Nejvyššímu soudu jen za podmínek stanovených v §265b odst. 1 písm. h), které v posuzované trestní věci nejsou splněny. Tak je tomu proto, že podle citovaného ustanovení lze podat dovolání pouze v případě, že byl obviněné osobě uložen takový druh trestu, který je podle zákona nepřípustný, nebo výměra uloženého trestu je mimo trestní sazbu stanovenou na daný trestný čin zákonem. V posuzované trestní věci mohl Krajský soud v Ústí nad Labem užít uložený druh trestu (odnětí svobody) a jeho výměra (dvanáct let odnětí svobody) nevybočuje z mezí zákonné trestní sazby zakotvené v ustanovení §219 odst. 2 trestního zákona, podle něhož byl uložen (ty činí dvanáct až patnáct let odnětí svobody). Tvrzením o nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu tedy není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b trestního řádu.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněná L. C. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však její dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení usnesení soudu druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář