ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.509.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 509/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 9/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. L. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 9/2002-2863 ze dne 10. 9. 2003 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona. Za to a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 2 T 15/97-1651 ze dne 28. 11. 1997 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 26/98-1829 ze dne 13. 5. 1998 byl odsouzen podle §248 odst. 4 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 2 T 15/97-1651 ze dne 28. 11. 1997 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 26/98-1829 ze dne 13. 5. 1998, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni potvrzených odvolacím soudem se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v roce 1996 do 10. 10. 1997 jako předseda představenstva společnosti A. L., a. s., s původním sídlem R., J. 208, nyní L. H., a. s., P. 10, J. 2992/8, v konkursu, převzal částečně z pokladny společnosti A. L., a. s., prostřednictvím členky představenstva a současně osoby, která vedla účetnictví, Ing. L. Š. a částečně nepředal této finanční prostředky z majetku společnosti A. L., a. s., v celkové částce 14.000.000,- Kč, které použil nezjištěným způsobem, když nakládání s touto částkou nebylo z jeho strany žádným způsobem účetně zdokladováno, a až dne 10. 10. 1997 na výzvu ing. L. Š. podepsal potvrzení, ze kterého vyplynulo převzetí částky 14.000.000,- Kč jako platby za budoucí převod akcií společnosti G. C., a. s., se sídlem Ž., M. n. č. 181, společnosti A L., a. s., když k převodu těchto akcií z jeho strany nikdy nedošlo a částka 14.000.000,- Kč nebyla společnosti A. L., a. s., nikdy vrácena ani jí nebylo poskytnuto jiné adekvátní plnění.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. L. V. odvoláním, které Vrchní soud v Praze svým usnesením jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému Ing. L. V. doručen dne 28. 1. 2004, jeho obhájci JUDr. Z. N. dne 13. 1. 2004, jeho obhájkyni JUDr. M. Š. dne 15. 4. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 16. 1. 2004. Vedle toho bylo dne 19. 1. 2004 toto usnesení doručeno též JUDr. J. F.
JUDr. J. F. si obviněný zvolil svou obhájkyní dne 20. 6. 2002 (č. l. 1167 trestního spisu), dne 16. 12. 2003 však vystavil plnou moc pro zastupování ve věci JUDr. M. Š. (č. l. 2922 trestního spisu), která dne 17. 12. 2003 informovala odvolací soud o převzetí obhajoby obviněného s tím, že tento předchozího dne vypověděl plnou moc JUDr. J. F., a požádala o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 18. 12. 2003 (č. l. 2892 trestního spisu). Plná moc jí vystavená je udělena pro „trestní obhajobu“ v dané trestní věci. Odvolací soud její žádosti nevyhověl a dne 18. 12. 2003 konal veřejné zasedání v její nepřítomnosti i v nepřítomnosti obviněného. Na základě požadavku odvolacího soudu obhajobu obviněného u tohoto veřejného zasedání zajistila ještě JUDr. J. F. V jeho průběhu přitom potvrdila, že jí dne 16. 12. 2003 skutečně byla obviněným vypovězena plná moc (č. l. 2897 trestního spisu). Po skončení veřejného zasedání před odvolacím soudem skončilo právo této obhájkyně zastupovat obviněného, nicméně soud prvního stupně jí následně doručil usnesení odvolacího soudu a opomněl je doručit obviněným nově zvolené obhájkyni JUDr. M. Š. Té je na základě upozornění Nejvyššího soudu České republiky doručil až dne 15. 4. 2004. V té souvislosti tato obhájkyně obviněného sdělila, že měla udělenou plnou moc pouze na jeho zastupování v odvolacím řízení a že pro podání dovolání jí plnou moc nevystavil. Obviněný tuto skutečnost následně během svého výslechu před Nejvyšším soudem České republiky potvrdil. Právo JUDr. M. Š. podat jeho jménem dovolání nicméně vyplývalo ze zákona – konkrétně z ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu – podle nějž i když její zmocnění zaniklo skončením trestního stíhání (v daném případě vynesením rozhodnutí odvolacího soudu) byla za obviněného oprávněna nejen podat dovolání, ale i zúčastnit se řízení o něm u Nejvyššího soudu České republiky, stejně jako jí bez dalšího (tedy aniž by k tomu potřebovala nové zmocnění od obviněného) náleželo právo podat za něj žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Doručeno jí muselo být též rozhodnutí odvolacího soudu.
V posuzovaném případě obviněný dne 28. 12. 2003 udělil další plnou moc JUDr. Z. N., a to k tomu, aby jej rovněž zastupoval v dané trestní věci jako obhájce se zmocněním ke všem úkonům podle trestního řádu a specificky i k podání dovolání a k zastupování v řízení před dovolacím soudem (č. l. 2934 trestního spisu). Ani v tomto případě soud prvního stupně nereagoval na tento úkon obviněného vydáním pokynu k doručení napadeného rozhodnutí jeho nově zmocněnému obhájci, přesto však tento obhájce dne 30. 1. 2004 podal jeho jménem dovolání. Vzhledem k tomu, že doručení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze JUDr. J. F. bylo za daných okolností právně irelevantní, soud prvního stupně zhojil toto pochybení až zasláním tohoto rozhodnutí nově zvoleným obhájcům obviněného JUDr. M. Š. a JUDr. Z. N. dne 15. 4. 2004. Obhájce JUDr. Z. N. přitom písemně prohlásil, že předmětné usnesení u soudu prvního stupně osobně převzal již dne 13. 1. 2004 při studiu spisu a na jeho podkladě následně za obviněného vypracoval jeho dovolání. Na základě toho lze učinit závěr, že mu usnesení odvolacího soudu bylo řádně doručeno dne 13. 1. 2004, byť o tom v trestním spise není žádný jiný doklad než zmíněné písemné sdělení, které zaslal soudu prvního stupně.
Za této situace bylo na Nejvyšším soudu České republiky, jemuž byla dne 5. 5. 2004 věc předložena soudem prvního stupně k rozhodnutí o dovolání, předně posoudit, zda již uplynula lhůta k podání dovolání všem oprávněným osobám. To má svůj specifický význam proto, že v této lhůtě mohou oprávněné osoby ve smyslu §265f odst. 2 trestního řádu měnit uplatněné dovolací důvody a tím vymezit rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyššího soudu“). Podle ustanovení §265h odst. 2 věta druhá trestního řádu je přitom předložení spisu Nejvyššímu soudu namístě až v okamžiku, kdy tato lhůta všem oprávněným osobám uplyne. V §265e odst. 1 trestního řádu je pak uvedená lhůta stanovena tak, že se dovolání podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Doručuje-li se rozhodnutí obviněnému i jeho obhájci, běží ve smyslu §265e odst. 2 trestního řádu tato lhůta pro obviněného od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Toto ustanovení řeší danou otázku ve vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem, výslovně však nepamatuje na případy, kdy má obviněný více obhájců. Vychází totiž z toho, že podle §37 odst. 3 trestního řádu je na předsedovi senátu, aby v těchto případech při nečinnosti obviněného sám stanovil, který z jeho obhájců je určen k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení. V posuzované trestní věci ovšem předseda senátu nic takového neučinil. Napadené usnesení odvolacího soudu tedy bylo třeba doručit oběma obviněným zvoleným obhájcům a následně vyřešit otázku, od kterého doručení začala běžet dvouměsíční lhůta pro podání dovolání. Konkrétně šlo o to, zda je ji třeba počítat od 13. 1. 2004, kdy napadené usnesení převzal obhájce JUDr. Z. N., jenž byl obviněným zmocněn k jeho zastupování v dané trestní věci s odstupem deseti dnů od vynesení napadeného usnesení odvolacího soudu, či od 15. 4. 2004, kdy bylo toto usnesení doručeno obhájkyni JUDr. M. Š., která byla obviněného oprávněna zastupovat před odvolacím soudem. Současně bylo třeba posoudit význam vyjádření obhájkyně JUDr. M. Š., potvrzeného obviněným, v tom smyslu, že obviněný nezmocnil k podání dovolání v dané trestní věci ji, nýbrž JUDr. Z. N., a že si nepřál, aby jej zastupovala v dovolacím řízení. To mělo svůj význam z hlediska toho, že soud prvního stupně byl v řízení podle §265h trestního řádu povinen vyčkat s předložením věci Nejvyššímu soudu a ten v řízení podle §265o a násl. trestního řádu se svým rozhodnutím o dovolání uplynutí lhůty k jeho podání všem oprávněným osobám.
Nejvyšší soud přitom učinil závěr, že v posuzovaném případě je namístě počítat běh dvouměsíční lhůty k podání dovolání pro obviněného ode dne 28. 1. 2004, kdy bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze doručeno obviněnému. Rozhodující pro počátek běhu této jeho lhůty totiž bylo doručení daného usnesení jemu a jeho obhájci JUDr. Z. N., jenž jím byl pověřen k podání dovolání. To vyplývá z toho, že podání dovolání je plně v dispozici obviněného a jemu náleží též právo určit, který obhájce ho má za něj podat. V dané trestní věci obhájce JUDr. Z. N., jenž jím byl k tomu zmocněn, napadené usnesení obdržel již dne 13. 1. 2004, tedy předtím, než bylo doručeno samotnému obviněnému. To, jakým způsobem on sám určil, který ze dvou obhájců oprávněných za něj podat dovolání, ho má skutečně podat – konkrétně, že to má učinit JUDr. Z. N., nikoliv JUDr. M. Š. – bylo věcí vztahu mezi ním a těmito jeho obhájci. Obviněný tuto volbu jednoznačně učinil, jak to vyplývá z jeho vlastního vyjádření, ze samotného dovolání i ze sdělení JUDr. M. Š., proto následné doručení napadeného usnesení této obhájkyni již nemělo pro běh dovolacích lhůt žádný význam.
Obviněný své dovolání proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podané prostřednictvím obhájce JUDr. Z. N. dne 30. 1. 2004 opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a k) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že odvolacím soudem byla porušena ustanovení o přítomnosti oprávněných osob u veřejného zasedání nařízeného k projednání jeho odvolání a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Porušení ustanovení o přítomnosti oprávněných osob u veřejného zasedání konaného k projednání odvolání spatřuje obviněný v tom, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací jednal a vynesl své rozhodnutí v jeho nepřítomnosti, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť o nařízeném veřejném zasedání nebyl náležitě vyrozuměn. V tomto kontextu poukazuje na to, že obsílka k danému veřejnému zasedání, nařízenému na den 18. 12. 2003, mu byla zaslána na adresu jeho trvalého bydliště, tedy T. čp. 278, tam však nebyl doručovatelem zastižen, proto byla dne 19. 11. 2003 uložena na poště a následně dne 8. 12. 2003 vrácena zpět odvolacímu soudu. S ohledem na právní úpravu obsaženou v §64 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního řádu přitom vyslovuje přesvědčení, že fikce doručení uložením uvedené obsílky na poště, kterou dovodil odvolací soud, nemohla nastat, neboť zákon pro dané případy vylučuje jakoukoliv jinou formu doručení, než do vlastních rukou adresáta. Proto současně označuje za právně irelevantní to, zda se případně o nařízení veřejného zasedání odvolacím soudem dozvěděl jiným způsobem, například z telefonátu policie dne 14. 12. 2003. Uskutečnění tohoto telefonátu ani nepopírá ani nepotvrzuje, připomíná však, že při anonymitě volajícího vůči volanému se může volanému v podstatě kdokoliv představit jakkoliv a sdělit mu cokoliv, aniž by si volaný mohl ověřit pravdivost tvrzené skutečnosti, kterou případně může považovat i za nemístný žert. Za této situace považuje obviněný za klíčové to, že s ohledem na právní úpravu obsaženou v ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu ve spojení s ustanoveními §233 a §238 trestního řádu měl právo být přítomen veřejnému zasedání před odvolacím soudem a postup orgánů činných v trestním řízení mu to znemožnil. To podle jeho názoru působí zmatečnost napadeného rozhodnutí o jeho odvolání.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, odložil výkon trestu, jenž mu byl uložen, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby jeho odvolání znovu projednal a aby o něm rozhodl při respektování jeho práva na obhajobu, tedy za jeho účasti.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. L. V. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta se ztotožnila s námitkami uplatněnými obviněným v podaném dovolání a za nepochybné označila to, že Vrchní soud v Praze postupoval v rozporu se zákonem, pokud opomněl řádně vyrozumět o konání veřejného zasedání obviněného a podané odvolání projednal v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti poukázala na to, že pokus o doručení vyrozumění obviněného o daném veřejném zasedání poštou skončil neúspěchem a k jeho telefonickému vyrozumění prostřednictvím policie došlo pozdě.
S ohledem na to státní zástupkyně navrhla podanému dovolání obviněného jako důvodnému vyhovět, zrušit napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázat mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného Ing. L. V. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu obviněného Ing. L. V. rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Z. N.; bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Plzni dne 30. 1. 2004. Stalo se tak tedy v místě i ve lhůtě podle §265e trestního řádu. Dovolací lhůta začala z výše rozvedených důvodů běžet ode dne následujícího po 28. 1. 2004, kdy bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze účinně doručeno obviněnému.
Co se týče obsahových náležitostí, musí být v dovolání uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným Ing. L. V. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje především skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Nadto obviněný jako další dovolací důvod uvádí zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. V rámci specifikace tohoto dovolacího důvodu odkazuje na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Přitom však zjevně přehlíží skutečnost, že v okamžiku podání dovolání, tedy dne 30. 1. 2003, již byla v účinnosti novela trestního řádu, provedená zákonem č. 200/2002 Sb., která zaměnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů, uvedených do účinnosti zmíněné novely v §265b odst. 1 písm. k) a l) trestního řádu. Z citace zákonného vymezení původního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu (před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) v podaném dovolání i z jeho obsahu je zřejmé, že obviněný opírá své dovolání o důvod, který je nyní obsažen v ustanovení §265 odst. 1 písm. l) trestního řádu [nikoli pod písmenem k) tohoto ustanovení].
Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, však výslovně stanoví za dovolací důvod to, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí…“. Ony procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a o odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů (například jako opožděně podaný, podaný osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jej výslovně vzdala, anebo jako nesplňující zákonem stanovené obsahové náležitosti), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však obviněný Ing. L. V. nesplnění žádných konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 trestního řádu) neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí spatřuje v podstatě v tom, že odvolací řízení, které předcházelo jeho vydání, bylo provedeno v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, ale porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
Konkrétní argumentace dovolání obviněného Ing. L. V. se za této situace blíží tomu, s čím počítá druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, a to že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení předcházejícího jeho vydání. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda obviněný řádně uplatnil některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Přitom se řídil následujícími úvahami a učinil následující závěry:
Předně, obviněný poukázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, tedy na to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání o jeho odvolání. Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nařídil k projednání jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně veřejné zasedání, o jehož konání se ho pokusil vyrozumět, ale neučinil tak v souladu se zákonem, obeslal ho na adresu, na níž se v té době nezdržoval, a jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné předpoklady.
Takto uplatněná argumentace podaného dovolání odpovídá po věcné stránce dovolacímu důvodu upravenému v §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, resp. v druhé alternativě vymezené ustanovením §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu – obviněný totiž tvrdí, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu d) ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání obviněného bylo v posuzované trestní věci podáno z důvodu zákonem připuštěného.
Za této situace Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání. To mu umožnilo přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu. Přitom vyšel z následujících zjištění a dospěl k následujícím závěrům:
Předně, z trestního spisu vyplývá, že v posuzované trestní věci obviněného Ing. L. V. bylo k projednání jeho odvolání nařízeno Vrchním soudem v Praze jediné veřejné zasedání, a to na den 18. 12. 2003. Odvolací soud nepovažoval jeho osobní účast u něj za nezbytnou, proto jej k němu nepředvolal a učinil toliko kroky směřující k jeho vyrozumění o tom, kdy proběhne (č. l. 2886 trestního spisu). O toto vyrozumění se pokusil nejdříve prostřednictvím pošty. Obviněný však nebyl zastižen na adrese svého trvalého bydliště a vyrozumění o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem si nevyzvedl ani dodatečně. Podle tzv. poštovní dodejky mu bylo uložení zásilky s tímto vyrozuměním na poště oznámeno dne 19. 11. 2003, zásilka zůstala na poště uložena do 4. 12. 2003 a dne 8. 12. 2003 byla vrácena zpět odvolacímu soudu (č. l. 2887 trestního spisu). To vedlo odvolací soud k pokusu o opětovné doručení tohoto vyrozumění prostřednictvím policie. Ani policisté obvodního oddělení S. P. však obviněného v evidenčně hlášeném trvalém bydlišti v T. nezastihli, neboť se v něm dlouhodobě nezdržuje. Odvolací soud obratem informovali o tom, že na označené adrese bydlí pouze jeho bývalá manželka, a o tom, že mu termín konání daného veřejného zasedání sdělili telefonicky dne 14. 12. 2003, tedy čtyři dny před tím, než mělo proběhnout (č. l. 2888 trestního spisu). Údaj o tom, že obviněný v T. dlouhodobě nebydlí vyplývá též ze správy místního obecního úřadu (č. l. 2736 trestního spisu), současně je však z trestního spisu zřejmé, že si na tamější adrese své bývalé manželky (T. čp. 278) a své matky (T. čp. 136) v předchozích stadiích řízení řádně vyzvedával obsílky od orgánů činných v přípravném řízení i od soudu prvního stupně (č. l. 210, 212, 2735 trestního spisu). Ve svých výpovědích nicméně upřesnil, že žije se svou přítelkyní v P. a ani jednu z uvedených adres v T. neoznačil za svou adresu pro doručování (č. l. 211, 213 a 2744 trestního spisu). Tu skutečnost, zda jej dne 14. 12. 2003 policie telefonicky informovala o konání předmětného veřejného zasedání nepotvrdil ani nevyloučil. Jisté je, že k odvolacímu soudu se dne 18. 12. 2003 nedostavil. Jeho i svou nepřítomnost dne 17. 12. 2003 omluvila toliko jeho obhájkyně, a to poukazem na to, že po převzetí jeho obhajoby neměla dostatek času na její přípravu (č. l. 2894 trestního spisu). Odvolací soud nicméně tuto omluvu neakceptoval a za výše popsaných okolností provedl nařízené veřejné zasedání v přítomnosti původní obhájkyně obviněného, jejíž zmocnění k zastupování v dané trestní věci obviněný mezitím odvolal. Z protokolu o tomto veřejném zasedání vyplývá, že odvolací soud považoval za řádně doručené to vyrozumění o konání veřejného zasedání, které bylo uloženo na poště v místě trvalého bydliště obviněného, jeho osobní účast neshledal nezbytnou, a proto konal toto veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti (č. l. 2896 a 2897 trestního spisu). V tomto veřejném zasedání vynesl též napadené usnesení, kterým zamítl jako nedůvodné jím podané odvolání.
K tomu je namístě připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 trestního řádu je obviněný stranou trestního řízení a nepochybně je jednou z nejdůležitějších osob, které mají toto postavení. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 trestního řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. trestního řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 trestního řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 trestního řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 trestního řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 trestního řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněné osoby u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný Ing. L. V. však nebyl v době konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 trestního řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se jej soud rozhodl předvolat k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V posuzovaném případě se však odvolací soud rozhodl obviněného Ing. L. V. o konání veřejného zasedání dne 18. 12. 2003 toliko vyrozumět a na jeho počátku pak vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání jeho odvolání bude konáno i v jeho nepřítomnosti (č. l. 2897 trestního spisu). Tím odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba mu umožnit účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, a výslovně projeví nesouhlas s jeho konáním v jeho nepřítomnosti. Toto právo představuje též jeden ze základních prvků práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předpokladem náležitého uplatnění tohoto práva obviněného je jeho vyrozumění o konání veřejného zasedání způsobem stanoveným trestním řádem a ve lhůtách jím upravených.
V posuzovaném případě obviněný jednoznačně projevil zájem účastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu a prostřednictvím své obhájkyně vyjádřil nesouhlas s jeho konáním ve své nepřítomnosti. O konání veřejného zasedání byl toliko vyrozumíván, neboť odvolací soud neshledal jeho osobní účast u něj nezbytnou. Proto jej ve smyslu §233 odst. 1 trestního řádu k němu také nepředvolával. Jeho vyrozumění o něm sice vyhotovil písemně a doručoval je prostřednictvím pošty i policie, avšak nemusel doručovat a ani je nedoručoval do jeho vlastních rukou. Ustanovení §64 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního řádu, na něž obviněný ve svém dovolání poukazuje, se v takovém případě neuplatnilo. Vzhledem k tomu, že dané vyrozumění mělo písemnou podobu, bylo možné je jako jakoukoliv jinou písemnost doručovat prostřednictvím pošty, orgánu obce, policejního orgánu, soudního doručovatele nebo justiční stráže. Vyloučeno nebylo ani doručení uložením takové písemnosti na poště nebo u obce v místě jeho bydliště. Účinně se tak ovšem mohlo stát pouze v případě, že se obviněný na adrese, na niž mu byla daná písemnost doručována, skutečně zdržoval. Z výše uvedeného je přitom zřejmé, že se obviněný na adrese označené odvolacím soudem v inkriminovanou dobu nezdržoval. Uložením doručovaného vyrozumění o konání veřejného zasedání na poště příslušné pro tuto adresu proto nemohla nastat fikce řádného doručení. Na druhé straně vzhledem k tomu, že zákon nestanoví pro vyrozumění o úkonu trestního řízení písemnou formu, nebyly obecně vyloučeny ani jiné způsoby vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání než doručením písemného vyhotovení takového vyrozumění prostřednictvím uvedených subjektů. K vyrozumění obviněného bylo možné užít jakoukoliv formu nevzbuzující pochybnosti o obsahu sdělované informace a o tom, komu je sdělována. V zásadě tedy nebylo vyloučeno ani telefonické vyrozumění obviněného o nařízeném veřejném zasedání. Bylo však nezbytné dodržet zákonem stanovenou dobu pro jeho přípravu na něj. Ta je stanovena v §233 odst. 2 trestního řádu a činí pět dnů. Zkrácení této lhůty bylo možné pouze se souhlasem obviněného, ten však takový souhlas nedal. Právě naopak prostřednictvím své obhájkyně se domáhal odročení daného veřejného zasedání. Pokud odvolací soud přes to všechno tento jeho požadavek neakceptoval, pochybil a porušil jeho právo na účast u veřejného zasedání.
Dovolací důvod uplatněný obviněným Ing. L. V. podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn byl. Řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí totiž trpí vadou spočívající v tom, že veřejné zasedání před odvolacím soudem bylo konáno v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti.
Celkově vzato proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného Ing. L. V. důvodným. Z jeho podnětu podle §265k odst. 1 trestního řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 85/2003-2900 ze dne 18. 12. 2003 zrušil, a zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení v této věci bude přitom tento soud vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 trestního řádu).
Podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť vada, spočívající v porušení zákonných ustanovení upravujících právo na obhajobu a s ním souvisejících povinností soudu v řízení o odvolání vedoucích k umožnění jeho realizace, nemohla být odstraněna v rámci veřejného zasedání v řízení o dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář