ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.53.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 53/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2004 o dovolání, které podali obviněný MUDr. P. V. a obviněný Š. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 2 To 42/2003-6557 ze dne 28. 4. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 7/2002 takto:
I. Dovolání obviněného Š. M. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II. Dovolání obviněného MUDr. P. V. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Odůvodnění:
Obvinění MUDr. P. V. a Š. M. byli rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 63 T 7/2002-6456 ze dne 6. 8. 2002 uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst 2 písm. a) trestního zákona. Za to byl obviněný MUDr. P. V. odsouzen podle §187 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 trestního zákona mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Obviněný Š. M. byl za stejný trestný čin odsouzen podle §187 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění uvedeného trestného činu dopustili tím, že po předchozí dohodě
1. využívajíc toho, že spoluobviněná H. V. je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o. se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. 77, poté co odebrala v době od 29. 1. 1999 do 29. 12. 2000 údajně pro potřeby této lékárny od různých farmaceutických firem postupně celkem 91 630 kusů balení léku Rohypnol (jedno balení o 20 tabletách), obsahující látku Flunitrazepam, tj. 1,3 dihydro-5-(o-fluorfenyl)-1-methyl-7-nitro-2H-1,4- benzodiazepin-2-on, jež je uvedena v příloze č. 6 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, za celkovou nákupní cenu maximálně 3.064.098,60 Kč, tyto léky po jejich obdržení vždy obratem bez povolení, pod falešnou záminkou, že je vydává na objednávku psychiatra MUDr. Č., předala obviněnému MUDr. P. V., který tyto léky opět bez povolení vzápětí poté v P. předal obviněnému Š. M., jenž s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž spoluobviněná V. z této činnosti získala nejméně 2.623.701, 40 Kč a obviněný MUDr. P. V. nejméně 816.300,- Kč,
2. využívajíc toho, že spoluobviněná H. V. je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o. se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. 77, v době od 7. 12. 1999 do 8. 11. 2000 nakoupila od firmy A. P. za částku 896.137,90 Kč celkem 17.352 kusů balení léku Apo-Diazepam 10 mg (balení po 100 tabletách), obsahující látku 1,3 dihydro-5-fenyl-7-chlor-1-methyl-2H-1,4-benzodiazepin-2-on, která je uvedena v příloze č. 7 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, tyto léky obratem bez povolení předala obviněnému MUDr. P. V., aniž by příjem léků evidovala v účetnictví lékárny, a obviněný MUDr. P. V. předal vzápětí tyto léky obviněnému Š. M., který s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž obviněná H. V. z této činnosti získala nejméně 1.735.200,-Kč a obviněný MUDr. P. V. nejméně 86.760,- Kč.
Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto odsuzujícím výrokem ohledně spoluobviněných H. V. a Mgr. J. H.
Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných MUDr. P. V. a Š. M. byl rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se těchto obviněných, postupem podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu zrušen a rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č. j. 2 To 42/2003-6557 ze dne 28. 4. 2003 byli oba obvinění znovu uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustili tím, že po předchozí dohodě
1. využívajíc toho, že spoluobviněná H. V. je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o. se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. 77, poté, kdy na základě předchozí domluvy s obviněným MUDr. P. V. odebrala v době od 29. 1. 1999 do 29. 12. 2000 údajně pro potřeby této lékárny od různých farmaceutických firem postupně celkem 91 630 kusů balení léku Rohypnol (jedno balení o 20 tabletách), obsahující látku Flunitrazepam, tj. 1,3 dihydro-5-(o-fluorfenyl)-1-methyl-7-nitro-2H-1,4-benzodia-zepin-2-on, jež je uvedena v příloze č. 6 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, za celkovou nákupní cenu maximálně 3.064.098,60 Kč, tyto léky po jejich obdržení vždy obratem bez povolení, pod falešnou záminkou, že je vydává na objednávku psychiatra MUDr. Č., předala obviněnému MUDr. P. V., který tyto léky opět bez povolení vzápětí poté v P. předal obviněnému Š. M., jenž s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž spoluobviněná H. V. z této činnosti získala nejméně 2.623.701,40 Kč a obviněný MUDr. P. V. získal nejméně 816.300,- Kč,
2. využívajíc toho, že spoluobviněná H. V. je majitelkou a jednatelkou společnosti F. P. s. r. o., se sídlem P., C. 11, která provozovala lékárnu B. v P., B. 77, poté, kdy na základě předchozí domluvy s obviněným MUDr. P. V. v době od 7. 12. 1999 do 8. 11. 2000 nakoupila od firmy A. P. za částku 896.137,90 Kč celkem 17.352 kusů balení léku Apo-Diazepam 10 mg (balení po 100 tabletách), obsahující látku 1,3 dihydro-5-fenyl-7-chlor-1-methyl-2H-1,4-benzodiazepin-2-on, která je uvedena v příloze č. 7 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, tyto léky obratem bez povolení předala obviněnému MUDr. P. V., aniž by příjem léků evidovala v účetnictví lékárny, a obviněný MUDr. P. V. předal vzápětí tyto léky obviněnému Š. M., který s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž obviněná H. V. z této činnosti získala nejméně 839.062,10 Kč a obviněný MUDr. P. V. nejméně 86.760,- Kč.
Za toto jednání byl obviněný MUDr. P. V. podle §187 odst. 2 trestního zákona odsouzen znovu k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1, 3 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výši 900.000,- Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou let pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Oproti tomu obviněný Š. M. byl za stejný trestný čin podle §187 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem. Tento trest mu byl uložen jako trest samostatný.
Opis tohoto rozsudku Vrchního soudu v Praze byl obviněným MUDr. P. V. a Š. M. doručen dne 7. 10. 2003, jejich obhájcům a příslušnému státnímu zastupitelství dne 6. 10. 2003.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění MUDr. P. V. a Š. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný MUDr. P. V. tak učinil dne 3. 12. 2003, obviněný Š. M. dne 10. 11. 2003.
Obviněný MUDr. P. V. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zásadní pochybení soudů činných ve věci dříve spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a některé pro rozhodnutí podstatné skutečnosti zcela pominuly. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že jeho výpovědi byly při neexistenci dalších důkazů určující pro stanovení míry spoluodpovědnosti všech stíhaných pachatelů dané trestné činnosti. Za této situace měly být podle jeho názoru přijmuty vcelku anebo odmítnuty v těch částech, které jsou vyvráceny jinými důkazy. Soudy obou stupňů je nicméně odmítly pouze v části týkající se jeho vlastního prospěchu, ačkoliv ohledně této skutkové okolnosti neměly k dispozici žádný jiný důkaz. Přitom podle jeho vlastních propočtů činil jeho prospěch pouhých 200.000,-Kč, nikoliv 903.060,-Kč, jak jej vyčíslily soudy obou stupňů. V návaznosti na to obviněný označuje za nezákonný i vyměřený peněžitý trest a připomíná, že tento není úměrný jeho finančnímu prospěchu z trestné činnosti, neodpovídá jeho majetkovým poměrům a je ve zřejmém nepoměru k obohacení dalších spoluobviněných. Pochybení soudů obou stupňů v této souvislosti spatřuje v nesprávné aplikaci hmotněprávních ustanovení §31 odst. 1 a §54 odst. 1 trestního zákona. Současně zdůrazňuje, že uložený peněžitý trest je pro něho a pro jeho rodinu zcela likvidační. Další námitky obviněného směřují proti použité právní kvalifikaci stíhaného jednání. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že kvalifikační znak organizované skupiny ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona, byl naplněn jen po formální stránce, a to pouze skutečností, že se na předmětné trestné činnosti podílely tři osoby. V praktické realizaci této trestné činnosti však podle jeho názoru nebyl tento znak naplněn, neboť součinnost jednotlivých participujících osob nebyla nikterak plánována, vyplynula spíše z reálné situace a z faktických možností, přičemž každý z účastníků sledoval svůj osobní zájem, jejich vzájemná kooperace nebyla domluvena a někteří z nich se navzájem ani neznali. Navíc v průběhu celého trestního řízení nebyl zjištěn konkrétní cíl, kam byly léky určeny. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu jeho dovolání zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Obviněný Š. M. ve svém dovolání necituje paragrafové znění žádného dovolacího důvodu. Z obsahu podaného dovolání je však patrné, že má na mysli dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního i druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, když jej shledaly vinným a odsoudily, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že stíhaný skutek spáchal. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy, některé pro posouzení věci významné důkazy neprovedly a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že po celou dobu trestního stíhání popírá spáchání skutku kladeného mu za vinu a že proti němu svědčí pouze výpovědi spoluobviněného MUDr. P. V., které nejsou podpořeny žádným jiným důkazem a působí nevěrohodně. Soudy prvního i druhého stupně se však podle jeho názoru jím uplatněnými námitkami náležitě nezabývaly a nesprávně zamítly jeho návrh na doplnění dokazování o listiny a svědectví dokládající legálnost nabytí finančních prostředků zajištěných na jeho účtu. Současně zdůrazňuje, že i v případě, kdyby byla výpověď spoluobviněného MUDr. P. V. pravdivá a byl to skutečně právě on, kdo inicioval předmětný obchod s léky, pak jeho jediná činnost měla spočívat v tom, že jej požádal o obstarání léků a poté je od něj odkoupil, aniž by byla prokázána jakákoliv jeho další dispozice s nimi. Stejně tak se v průběhu řízení nepodařilo specifikovat jeho finanční prospěch z této aktivity. Úvahy soudů obou stupňů o jeho dispozicích s předmětnými léky označuje za čistě spekulativní, nepodepřené provedeným dokazováním. Za této situace má za to, že rozhodně nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných nebo psychotropních látek nebo jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, kterým byl uznán vinným, nýbrž nanejvýš skutkové podstaty trestného činu přechovávání omamných nebo psychotropních látek nebo jedů v množství větším než malém spáchaném ve větším rozsahu ve smyslu §187a odst. 1 a 2 trestního zákona. Právní hodnocení provedené soudy obou stupňů tedy podle jeho názoru nemá oporu v provedených důkazech a je v hrubém rozporu se zásadou in dubio pro reo. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a buď jej v plném rozsahu zprostil obžaloby nebo věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně žádá, aby Nejvyšší soud České republiky odložil podle §265o odst. 1 trestního řádu výkon napadeného rozsudku.
Nejvyšší státní zástupkyně se k oběma podaným dovoláním vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
V odůvodnění svého vyjádření k dovolání obviněného MUDr. P. V. státní zástupkyně předně zdůrazňuje, že co do povahy jeho dovolací argumentace se tato z větší části míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť se v ní obviněný zabývá vlastním hodnocením provedeného dokazování co do průkaznosti rozsahu jím získaného majetkového prospěchu a tak nepřípustným způsobem zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů. V návaznosti na to pak za pomoci nevysloveného odkazu na jiné nesprávné hmotně právní posouzení napadá výrok o uloženém peněžitém trestu. Přitom podle mínění státní zástupkyně argumentuje námitkami sice hmotně právní povahy, avšak uplatnitelnými jen ve fázi před pravomocným ukončením trestního řízení a významově nedosahujícími mimořádnosti kvalitativně výraznějšího porušení těch hmotně právních ustanovení o ukládání trestů, která jsou v uvedeném směru na úrovni dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu či jsou s jeho podmínkami srovnatelné. Konečně zbývající část podaného dovolání, týkající se kvalifikačního znaku jednání v organizované skupině ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona, sice podle názoru státní zástupkyně plně odpovídá významovému zaměření použitého dovolacího důvodu, avšak co do opodstatněnosti použité argumentace mu nelze přisvědčit. Za této situace má státní zástupkyně za to, že v posuzovaném případě došlo k naplnění uvedeného kvalifikačního znaku a soudy obou stupňů se touto otázkou také podrobně a zákonným způsobem zabývaly. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného MUDr. P. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ve svém vyjádření k dovolání obviněného Š. M. státní zástupkyně poukazuje na to, že v jeho textu je sice formálně správně řečeno, že se opírá o námitku nesprávného právního posouzení skutku, ale tuto námitku nespojuje s paragrafovým označením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Státní zástupkyně má přitom za to, že tuto skutečnost nelze ponechat bez povšimnutí, neboť odkaz na příslušné ustanovení trestního řádu nesmí vzhledem k požadavkům obsahových náležitostí dovolání podle §265f odst. 1 trestního řádu i k požadavku na nezbytnou míru kvalifikovanosti jeho formy ve smyslu §265d odst. 2 trestního řádu chybět. Z tohoto důvodu upozorňuje na možnost odmítnutí dovolání z formálních důvodů vymezených v §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu. Co se pak týče vlastního posouzení uplatněné dovolací argumentace z pohledu jediného do úvahy připadajícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ta nemůže podle jejího názoru obstát, neboť obviněný sice namítá nesprávné právní posouzení skutku, avšak z jím použité argumentace je zřejmé, že takovou námitku vybudoval na jiném než přisouzeném skutkovém základě. Cestou námitky neúplnosti skutkových zjištění a jejich nesprávného hodnocení totiž zpochybňuje jak svou účast na stíhaném skutku, tak i okolnosti, za nichž se tak mělo stát. S ohledem na to vyslovuje státní zástupkyně přesvědčení, že podané dovolání po věcné stránce neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud České republiky odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu nebo podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací především zkoumal, zda mají podaná dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo nově rozhodnuto o vině obou obviněných a oběma byly nově uloženy tresty [§265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali oba obvinění prostřednictvím obhájců JUDr. F. M. a JUDr. J. J., byla proto podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání obou dovolání došlo v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále ve smyslu §265f odst. 1 trestního řádu uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Zatímco obviněný MUDr. P. V. ve svém dovolání výslovně poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v dovolání podaném obviněným Š. M. není výslovně citováno žádné z uvedených ustanovení vymezujících dovolací důvody. Tato okolnost je nepochybně v rozporu s §265f odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení totiž upravuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání s tím, že v něm musí být vedle obecných náležitostí podání (§59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá, a čeho se dovolatel domáhá, včetně již zmíněného konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s citací zákonného ustanovení vymezujícího uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu]. Dovolatel je tedy povinen uvést ve svém dovolání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, a to v zásadě jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen. Jak již bylo řečeno, v posuzovaném případě obviněný Š. M. tuto povinnost nesplnil. Slovně je však i v jeho dovolání zcela jednoznačně formulován dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jelikož nejde o úplnou absenci dovolacího důvodu a s přihlédnutím k dalším vadám podaných dovolání, jež ve svých důsledcích vedly k jejich odmítnutí bez jejich věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení jednoho z dovolatelů za nezbytnou a vyšel z toho, že obvinění MUDr. P. V. i Š. M. opírají svá dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podstatou námitek obviněného Š. M. je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, neboť se nikterak nezapojil do nedovoleného obchodování s léky. V rámci konkretizace uplatněného dovolacího důvodu pak obviněný především namítá, že soudy obou stupňů odmítly řadu jím nabízených důkazů, vyšly jednostranně z výpovědi spoluobviněného MUDr. P. V. jako jediného přímého důkazu svědčícího proti němu a zcela spekulativně dovodily jeho další dispozice s převzatými léky. O to pak obviněný opírá své tvrzení, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí spoluobviněného MUDr. P. V. a vypovídací hodnoty prokázaného značného množství finančních prostředků na jeho účtu v rozhodné době. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný Š. M., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný Š. M. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Š. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek (spolu s MUDr. P. V. a H. V.) tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu druhého stupně a rozvedeno v jeho odůvodnění. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona.
Stran dovolání obviněného Š. M. lze tedy konstatovat, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů. To platí i o jeho úvaze o možnosti alternativně posoudit jeho čin jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1, 2 trestního zákona. Pokud totiž tuto úvahu odvíjí od tvrzení o spekulativnosti závěrů soudů obou stupňů ohledně jeho nakládání s převzatými léky, nejde o nic jiného, než o polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Tak je tomu proto, že součástí těchto jejich zjištění je i to, že byl jedním z článků v řetězci obchodníků s danými léky a že to byl právě on, kdo do tohoto řetězce začlenil obviněného MUDr. P. V. a průběžně mu poskytoval finanční částky na úhradu těchto léků jejich dodavatelce, spoluobviněné H. V. Soudy obou stupňů učinily shodně rovněž skutkový závěr, že zajišťoval další distribuci těchto léků. Nepodařilo se jim objasnit pouze to, kdo byl jejich cílovým odběratelem. Tato skutečnost nicméně sama o sobě nijak nezpochybňuje závěr o tom, že se společně s ostatními spoluobviněnými a dalšími blíže neztotožněnými spolupachateli jako člen širší organizované skupiny spolupodílel na distribuci daných léků. Jestliže proti této skutkové verzi - rámcově zachycené v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedené v jeho odůvodnění - obviněný staví tvrzení, že mu lze klást za vinu maximálně přechovávání daných léků pro vlastní potřebu ve smyslu §187a odst. 1 a 2 trestního zákona, je to zjevně v rozporu s uvedenými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Z hlediska posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu je přitom v tomto kontextu zásadní to, že samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. Právě jejich přezkumu a přehodnocení se však obviněný Š. M. dovolává. Ve svém dovolání sice cituje zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, avšak konkrétní argumenty obsažené v tomto dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Lze proto uzavřít, že obviněný Š. M. podal dovolání z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b trestního řádu a jaký činí dovolání přípustným.
Obviněný MUDr. P. V. své dovolací námitky soustřeďuje do tří oblastí: zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů vztahující se k rozsahu jeho majetkového prospěchu z dané trestné činnosti, napadá výrok o uloženém peněžitém trestu a brojí proti skutkovým a právním závěrům týkajícím se naplnění kvalifikačního znaku \"jednání v organizované skupině\" ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Za maximální výši získaného majetkového prospěchu označuje částku 200.000,- Kč, tedy finanční hodnotu několikanásobně nižší než je ta, k níž dospěly soudy obou stupňů na základě vyhodnocení jeho výpovědi a ostatních provedených důkazů. Současně vyslovuje přesvědčení, že soudy vůbec nedbaly na zachování potřebné proporce mezi tímto jeho prospěchem a ukládaným peněžitým trestem. Ten je podle jeho názoru navíc nepřiměřený závažnosti jeho činu a jeho majetkovým poměrům. Konečně, co se týče kvalifikačního znaku organizované skupiny, připouští, že po formální stránce byl naplněn, vylučuje však, že by došlo k jeho naplnění i po materiální stránce, neboť jednání všech participujících osob nebylo dostatečně koordinované a vedené společným cílem.
Pokud jde o námitky obviněného MUDr. P. V., jejichž podstatou je tvrzení o pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, konkrétně jeho vlastních výpovědí ve vztahu k rozsahu jeho majetkového prospěchu, zpracovaných zpráv o jeho osobních poměrech v souvislosti s úvahou o peněžitém trestu a celého souboru provedených důkazů ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku jednání v organizované skupině, jedná se o výhrady proti správnosti zjištěného skutkového stavu. Platí o nich tedy totéž, co bylo uvedeno výše o dovolání obviněného Š. M., protože takové námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jímž obviněný MUDr. P. V. argumentuje. Jím provedené vlastní hodnocení celého dokazování co do průkaznosti rozsahu jím získaného majetkového prospěchu, co do přiměřenosti uloženého peněžitého trestu a co do provázanosti jeho jednání s jednáním Š. M. a H. V. nemůže být pro Nejvyšší soud jako soud dovolací podnětem k přezkumu skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a k jejich změnám nebo doplněním, neboť k tomu není oprávněn. S poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ani s poukazem na jakýkoliv jiný dovolací důvod) se totiž nelze domáhat přehodnocení skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Nedostatky ve skutkových zjištěních je možné řešit jinými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) nebo obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutkové okolnosti zjištěné nalézacím a odvolacím soudem byly po právní stránce posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv. Jestliže se obviněný MUDr. P. V. přesto všechno dovolává jiných skutkových okolností a o ně opírá svou právní argumentaci, ocitá se mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního zákona i mimo všechny ostatní dovolací důvody. V tomto směru tedy podal i obviněný MUDr. P. V. své dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným.
Obdobně je tomu s dovolacími námitkami obviněného napadajícími správnost výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně s argumentem, že tento výrok spočívá na nesprávném právním posouzení druhu a výše trestu. Tyto námitky obviněný vztahuje k zákonnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z charakteru obviněným uplatněné argumentace lze přitom jednoznačně dovodit, že jeho námitky týkající se uložených trestů - a specificky pak peněžitého trestu - nesměřují proti právnímu posouzení skutku. Právním posouzením skutku se totiž rozumí jeho kvalifikace podle příslušných ustanovení hmotného práva. Oproti tomu jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku, spadajícím rovněž do rámce dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je právní zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm g) trestního řádu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 trestního řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestů uvedených v §31 až §34 trestního zákona a v ustanoveních vymezujících právní rámec pro uplatnění jednotlivých druhů trestů).
Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a k výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a k výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h). Navíc je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a k výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým specifickým podmínkám ukládání trestů, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V posuzovaném případě však obviněný napadl rozsudek soudu druhého stupně výlučně ve vztahu k jím uloženému druhu a výměře trestu. V úvahu tedy potenciálně přicházela pouze aplikace §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na nějž ovšem obviněný neodkazuje. Jeho argumentace obsažená v textu jeho dovolání navíc směřuje výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého peněžitého trestu, spatřované v jeho vysoké výměře neodpovídající hlediskům §31 odst. 1 trestního řádu a §54 odst. 1 trestního zákona, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Uložený druh trestu (peněžitý trest) přitom mohl Vrchní soud v Praze užít a jeho výměra (900.000,-Kč) nevybočuje z mezí zákonné trestní sazby stanovené v §53 odst. 1 trestního zákona, podle nějž byl uložen (ta činí 2.000,-Kč až 5.000.000,- Kč). Obviněným uplatněnými dovolacími námitkami vztahující se k výroku o trestu napadeného rozsudku tedy není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 trestního řádu. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Jinými slovy řečeno, z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v posuzovaném případě.
Zbývající dovolací námitky obviněného MUDr. P. V., rovněž opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního zákona, se týkají naplnění kvalifikačního znaku \"organizované skupiny\" ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Také tyto námitky mají převážně skutkovou povahu, současně se však alespoň částečně týkají hmotněprávního posouzení daného skutku. Obviněný totiž namítá, že svým jednáním nenaplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, nýbrž toliko základní skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle §187 odst. 1 trestního zákona. Tato námitka je obecně způsobilá naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního zákona. Z tohoto hlediska proto bylo nezbytné posoudit, zda je opodstatněná či nikoliv. V souvislosti s tím přitom Nejvyšší soud učinil následující zjištění a závěry:
Co se týče rozhodných skutkových okolností, obviněný tvrdí, že účast jednotlivých osob podílejících se na distribuci obou druhů psychofarmak nebyla nikterak plánována a vyplynula z jejich faktických možností, specifických zájmů a reálné situace. Podle jeho názoru provedené důkazy svědčí pro závěr, že jejich vzájemná kooperace nebyla pro budoucnost nikterak domluvena, navzájem se neznaly a každá z nich sledovala své vlastní dílčí zájmy: obviněná H. V. se trestné činnosti dopouštěla s cílem zvýšit obrat lékárny, kterou provozovala, on sám vše činil výhradně pro svůj vlastní majetkový prospěch a u obviněného Š. M. nebyl vůbec zjištěn důvod jeho účasti. Tato skutková tvrzení obviněného MUDr. P. V. jsou ovšem v diametrálním rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů promítnutými do výroků o vině a do odůvodnění jejich rozsudků. Podle jejich skutkových závěrů totiž obvinění Š. M., MUDr. P. V. a H. V. postupovali zcela plánovitě a koordinovaně plnili každý svoji specifickou roli při zajišťování distribuce uvedených psychofarmak od státem uznaných výrobců léčiv jako prvotních zdrojů, přes fingovaný způsob jejich medicínského využití až po jejich další prodej a distribuci k jejich konzumentům. Zakoupení těchto léků od jejich legálních výrobců nebo dodavatelů zajišťovala obviněná H. V., následně společně s obviněným MUDr. P. V. fingovali jejich lékařské využití a jejich další distribuci zajišťoval obviněný Š. M. Ten sice s ohledem na velké objemy takového zboží nemohl být posledním článkem řetězu, avšak z hlediska naplnění minimálního počtu tří členů organizované skupiny ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona to není podstatné. Obviněným zmiňovaná reálná situace a faktické možnosti jednotlivých na věci zúčastněných osob nijak nevylučovaly cílené usměrnění jejich aktivit a ve skutečnosti napomohly při zajištění nezbytné plánovitosti a koordinovanosti jejich trestného jednání. Tato koordinace jejich kroků současně zvýšila pravděpodobnost úspěchu tohoto jednání. V tomto ohledu není nijak rozhodující, že se nepodařilo zjistit konkrétní cíl sledovaný jejich jednáním, tedy komu byla daná psychofarmaka určena a za jakých okolností docházelo k jejich distribuci konzumentům, jestliže výsledek vzájemné na sebe navazující činnosti obviněných spočíval v prodeji nebo jiném způsobu opatření psychotropních látek jinému, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně. V tom je třeba spatřovat též rámcový obecný cíl sledovaný obviněnými, jenž není možné zaměňovat s individuální představou každého z nich o vlastním prospěchu z účasti na této operaci, jak to činí obviněný MUDr. P. V. ve svém dovolání. Z hlediska subjektivního přitom nebylo nutné, aby se všichni, kteří figurovali v řetězci takto fungující organizované skupiny, osobně znali. Plně postačovalo vědomí vlastní role každého z nich jako článku řetězce, vedoucího od výchozího zdroje přes prostředníka až k dalšímu členu takové skupiny zprostředkujícímu pohyb zboží na cestě ke konzumentovi. Soudy obou stupňů učinily na základě provedeného dokazování závěr, že všichni obvinění v posuzované trestní věci jednali s tímto vědomím. Jestliže obviněný MUDr. P. V. - působící v roli prostředníka mezi spoluobviněnými H. V. a Š. M. - zpochybňuje v podaném dovolání ve vztahu k sobě tento závěr, zjevně to nemůže obstát, nehledě na to, že toto jeho tvrzení se zcela rozchází se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
Uvedené skutečnosti jednoznačně svědčí pro závěr, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny, v níž bylo provedeno určité účelné rozdělení úloh mezi nimi, přičemž jejich vzájemná součinnost na trestné činnosti vykazovala plánovitost, promyšlenost a koordinovanost do té míry, že usnadňovala a zvyšovala možnost dosažení sledovaného cíle, jímž byla v obecné rovině finančně výnosná distribuce uvedených psychofarmak bez náležitého povolení. Proto závěr soudů obou stupňů o naplnění kvalifikačního znaku \"jednání v organizované skupině\" ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona všemi obviněnými byl zcela na místě a námitky uplatněné obviněným MUDr. P. V. v podaném dovolání, které jej zpochybňují, jsou zjevně neopodstatněné. To platí tím spíše, že obviněný - jak již bylo řečeno - primárně brojí proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů, které dovodily úmyslnou formu jeho zavinění ze způsobu, jakým se zapojil do manipulace s předmětnými psychofarmaky, a náležitě se vypořádaly se všemi aspekty jeho obhajoby, kterou zopakoval ve svém dovolání. Závěr o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání navíc umocňuje to, že žádné pochybnosti nevznikly ani o současném naplnění dalšího kvalifikačního znaku daného trestného činu ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) trestního zákona, totiž jeho spáchání ve větším rozsahu.
Současně je z výše uvedeného zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěly ve svých rozhodnutích soudy prvního a druhého stupně, a to na otázku, zda obviněný MUDr. P. V. jednal s vědomím, že se podílí na činnosti organizované skupiny zabývající se nezákonným opatřováním a prodejem psychofarmak, by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.
Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k pochybnostem o správnosti závěru Vrchního soudu v Praze, který učinil ve svém odsuzujícím rozsudku, a podle něhož byl obviněný MUDr. P. V. po dobu téměř dvou let zapojen do činnosti skupiny osob věnující se bez náležitého povolení opatřování a prodeji léků Rohypnol a Apo?Diazepam, přičemž sám působil jako prostředník mezi spoluobviněnými H. V. a Š. M. a touto činností získal nejméně 903.060,- Kč. Vrchní soud v Praze proto nepochybil, jestliže svým rozsudkem uznal obviněného vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona.
Nejvyšší soud na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl k závěru, že obviněný MUDr. P. V. podal proti odvolacímu rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které v části vycházelo z námitek, jež se opíraly o jiné důvody, než jaké jsou uvedeny v §265b trestního řádu, a ve zbylém rozsahu nebylo toto dovolání shledáno opodstatněným. Obviněný podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stejně tak Nejvyšší soud rozhodl i o odmítnutí dovolání obviněného Š. M., a to podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť, jak vyplynulo již z výše uvedeného, jeho mimořádný opravný prostředek byl podán z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem podle §265b trestního řádu.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Vzhledem k tomu, že obviněným Š. M. namítané skutečnosti věcně nezaložily žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a podané dovolání bylo třeba odmítnout, aniž by bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu ani důvody k postupu podle §265o odst. 1 trestního řádu, tj. k odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, jak se toho obviněný ve svém dovolání domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3 trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář