ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.575.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 575/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 8 To 8/2003-106, ze dne 12. 2. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 125/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech, č. j. 1 T 125/2002-89, ze dne 19. 11. 2002 uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Pro tyto trestné činy byl odsouzen podle §221 odst. 2, §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1 a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací v trvání 300 hodin. Současně byl podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázán k povinnosti uhradit na nákladech léčení Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 2.826,- Kč, zatímco poškozený J. K. byl postupem podle §229 odst. 1 trestního řádu se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni svým rozsudkem, č. j. 8 To 8/2003-106, ze dne 12. 2. 2003 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že (při modifikovaných skutkových zjištěních) obviněného uznal vinným stejnými trestnými činy jako soud prvního stupně a odsoudil jej pro ně k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu současně uložil povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně K., na nákladech léčení částku 2.826,- Kč, zatímco poškozeného J. K. odkázal postupem podle §229 odst. 1 trestního řádu s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 24. 3. 2002 kolem 01.00 hodin v obci M. u K., ve výčepu kulturního domu, před dalšími hosty po napadení J. K., kdy mezi nimi došlo k fyzickému kontaktu, udeřil poškozeného skleněným půllitrovým pohárem do obličeje a způsobil mu tak tržně-zhmožděnou ránu v levé polovině obličeje, konkrétně v krajině lícní a v přilehlém úseku levé tváře o délce kolem 120 mm, kdy rána musela být ošetřena chirurgickým sešitím, když zhojením došlo k poúrazové jizvě, která trvale změnila vzhled obličeje poškozeného natolik, že to může v okolí vzbuzovat pocit ošklivosti a lítosti, a dále způsobil poškozenému otřes mozku.
Opis tohoto rozsudku Krajského soudu v Plzni byl doručen obviněnému a jeho obhájci dne 11. 3. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Klatovech dne 12. 3. 2003.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dne 14. 4. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání (doplněné na výzvu soudu prvního stupně podáním ze dne 29. 4. 2003), kterým napadl výrok o vině. Jako důvod dovolání v něm uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění svého dovolání obviněný předně zdůrazňuje, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s rozpory ve výpovědích slyšených svědků, zejména pak V. K., K. B., M. Š. a E. Š. V tomto kontextu poukazuje na odlišnosti v jejich líčení průběhu celého konfliktu a v popisu okolností, za nichž došlo k zranění poškozeného, a vyslovuje přesvědčení, že na základě jejich svědectví se nepodařilo dostatečně osvětlit mechanismus úrazového děje. Za této situace podle jeho názoru z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá pouze jediná důležitá skutečnost, totiž že on sám byl poškozeným napaden. Z toho důvodu pak argumentuje ve shodě se svou obhajobou uplatňovanou v průběhu celého trestního řízení tvrzením, že jednal v nutné obraně, při které v důsledku souhry nepříznivých okolností došlo k újmě na zdraví poškozeného, který útok vyvolal. V této souvislosti připomíná, že byl poškozeným překvapivě napaden zezadu opakovanými údery a jeho obrana musela být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tedy musela být silnější než samotný útok. Za těchto okolností podle jeho názoru není možné vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým útokem způsobena, ale je nezbytné přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, a k tomu, jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Současně vyslovuje nesouhlas i s názorem soudů obou stupňů, že mu byl prokázán úmysl ublížit na zdraví poškozeného, a zdůrazňuje, že se musel aktivně bránit a přitom jednal podvědomě, aniž mohl vyhodnotit následky toho, co činí. S ohledem na existenci nutné obrany přitom vylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona i skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby po zrušení obou rozsudků ve věci sám rozhodl.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v odůvodnění tohoto vyjádření zdůrazňuje, že obviněný ve svém dovolání kromě obecného tvrzení o své nevině napadenému rozhodnutí nevytýká žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Ačkoliv se tedy formálně dovolává dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, konkrétní námitky proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení neuplatňuje a napadá toliko správnost zjištěného skutkového stavu. Za této situace je třeba mít podle názoru státního zástupce za to, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. S ohledem na to státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Plzni jako odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto o vině i o trestu obviněného M. V. [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu, byť je nevhodně formulováno tak, jako by ho podával obhájce sám, který ovšem právo podat dovolání nemá. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Klatovech dne 14. 4. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný M. V. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona ani trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, neboť to byl on sám, kdo byl napaden poškozeným, musel se bránit jeho útoku a jen bezděky v rámci této nutné obrany způsobil poškozenému jeho zranění. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným těmito trestnými činy, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné ve věci dříve, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí samotného poškozeného J. K. a svědectví V. K., K. B., M. Š., E. Š. a J. H. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný M. V., přitom je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný M. V. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného napadnout poškozeného a způsobit mu půllitrovým pohárem zranění v obličeji. Soud druhého stupně totiž vzal za prokázané, že poškozený sice jako první napadl obviněného úderem rukou, byl však značně opilý, takže obviněný ho odstrčil a když poté stáli proti sobě napřáhl se rukou s půllitrovým pohárem od piva a zasáhl ho do obličeje tak silně, že tento se rozbil a způsobil mu výše popsaná závažná zranění. Ve chvíli, kdy ho takto napadl, útok poškozeného vůči němu již netrval. On sám naopak učinil svůj vlastní útok proti němu důraznějším cíleným užitím půllitrového poháru, který se stal v jeho rukou účinnou zbraní. Tato skutková verze vyplývá z výpovědi poškozeného potvrzené pokud jde o způsob provedení útoku a mechanismus vzniku zranění závěry znalce z oboru soudního lékařství a svědectvími V. K., J. H. a K. B. Naopak soud prvního i druhého stupně odmítl jako nevěrohodnou a odporující ostatním důkazům skutkovou verzi obviněného, jenž vyloučil jakýkoliv útok na poškozeného pohárem od piva a celý incident vylíčil jako zákeřné přepadení ze strany poškozeného, při němž se svezli na zem, kde mohlo dojít k náhodnému zranění poškozeného. Ve svém dovolání nyní obviněný velice neurčitě charakterizuje svou reakci na útok ze strany poškozeného jako instinktivní obranný úder, aniž by specifikoval, zda mělo jít o úder rukou nebo oním půllitrovým pohárem, a důraz klade na to, že k zranění poškozeného došlo v důsledku souhry blíže neurčených nepříznivých okolností. Zcela zřejmé však je, že i touto skutkovou verzí se dostává mimo rámec skutkových zjištění soudů obou stupňů a svou argumentaci o jednání v nutné obraně zakládá na úplně jiných skutkových okolnostech, než vzaly soudy ve věci činné dříve za prokázané. Ve své podstatě tedy z jeho strany nejde o nic jiného než o pokus zpochybnit skutková zjištění těchto soudů a docílit jejich přehodnocení ze strany Nejvyššího soudu, což zákon neumožňuje.
Zmíněnými dovolacími námitkami obviněného M. V. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. V. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář