ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.595.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 595/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2004 dovolání podané obviněným P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 2 To 147/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 6/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 52 T 6/2002, byl P. B. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozený Doc. J. V., CSc., bytem B., O. č. 24, se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkového zjištění soudu se obviněný shora uvedeného pokusu trestného činu dopustil tím, že dne 19. 6. 2001 v přesně nezjištěné době od 22.00 hod. do 24.00 hod. v B., v bytě č. 24 panelového domu čp. 62 na ul. V., v úmyslu usmrtit blíže nezjištěným způsobem fyzicky napadl M. V., bytem B., V. čp. 62, jež se nacházela v silně podnapilém stavu, útok soustředil do oblasti nosu, úst a krku s cílem uzavřít přívod vzduchu, přičemž poškozené způsobil zranění spočívající v poranění rtů, podlitiny obou prsů, podlitiny na zevní a zadní ploše pravého stehna a na pravé hýždi, prokrvácení kořene jazyka, oblasti hltanu a hrtanu a prokrvácení obou kývačů, poškozená krátce nato zemřela a následně byla zjištěna jako vlastní a bezprostřední příčina smrti jmenované kombinace dušení a akutní otravy alkoholem s tím závěrem, že nelze jednoznačně stanovit, která z uvedených příčin měla rozhodující podíl na smrti poškozené.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 2 To 147/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 12. 3. 2004, jeho obhájci dne 20. 2. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 18. 2. 2004.
Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 21. 4. 2004 dovolání, jímž napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvody dovolání uvedl, že právní posouzení skutku, který mu je kladen za vinu nemůže mít oporu v hmotném trestním právu a že jeho odvolání bylo zamítnuto, aniž by byl v řízení zjištěn skutkový stav, jak to má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., s tím, že na základě neúplně zjištěného skutkového stavu pak došlo ze strany soudů obou instancí k nesprávnému hodnocení případu a tedy porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Odkázal přitom na zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že od samého počátku kategoricky popírá, že by se dopustil vůči poškozené nějakého útoku, resp. fyzického násilí. Dovodil-li však nalézací soud, že takto vůči poškozené jednal a že tímto jednáním spáchal trestný čin vraždy, a to ve stadiu pokusu jen proto, že nemohl stanovit, která z příčin měla rozhodující podíl na smrti poškozené, pak měl též uvést jakým způsobem ji měl fyzicky napadnout, tedy konkretizovat onen blíže nezjištěný způsob fyzického napadení. Jedním ze základních znaků trestného činu je pachatelovo jednání, které je nutno objasnit co nejpřesněji, neboť právě ze způsobu jakým bylo jednáno, a u násilných činů zejména, lze usuzovat na otázku úmyslu. Jak měl uzavřít přívod vzduchu, zda dušením, škrcením, rdoušením atd., zda za případného použití jiných nástrojů či bez nich, stanoveno, resp. objasněno nebylo. Jestliže pak není přesně určen způsob útoku, tedy mechanizmus, kterým bylo zranění způsobeno, pak lze jen ztěží dovozovat závěr, že spáchal vražedný útok, byť jen v nepřímém úmyslu. Nebyly tedy splněny podmínky pro to, aby byl uznán vinným tak jak bylo rozhodnuto. Dále pak nebyly splněny ani podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, prostřednictvím něhož se dožadoval doplnění dokazování postupem podle §110 tr. ř. k objasnění otázky míry podílu obou konstatovaných příčin na smrt poškozené vyžádáním posudku ústavu. Ze strany soudů obou stupňů došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť nebyl zjištěn skutečný stav věci bez pochybností a na základě takto neúplných zjištění došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako pokusu trestného činu vraždy.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se vyjádřila Nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že při projednání dovolání nelze přihlížet k jeho zásadní námitce, podle které se vůči poškozené žádného násilí nedopustil, ani k dalším dovolacím námitkám, které se týkají úplnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy. Pod dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku, podle které s ohledem na nekonkrétnost popisu způsobu útoku obviněného vůči poškozené v tzv. skutkové větě nelze učinit právní závěr o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu poškozenou usmrtit. Tuto však nepovažuje za důvodnou. V praxi podle něj totiž nelze vyloučit, že v některých případech trestních stíhání vedených proti pachatelům násilných trestných činů se ani za použití veškerých poznatků lékařské vědy nepodaří přesně určit mechanizmus útoku vůči poškozenému, typicky pak v případech, kdy poškozený útok nepřežil a kdy není k dispozici doznání obviněného, v takovém případě musí být mechanizmus útoku objasněn alespoň do té míry, aby bylo možno učinit závěr, že šlo o útok způsobilý vyvolat trestněprávně relevantní následek. V daném případě objektivně zjištěné a v rozsudku nalézacího soudu vylíčené okolnosti týkající se způsobu útoku obviněného vůči poškozené postačují k závěru, že obviněný byl vzhledem k povaze tohoto útoku alespoň srozuměn s tím, že přivodí smrt poškozené, a to bez ohledu na skutečnost, že s ohledem na důkazní situaci nebylo možno mechanizmus útoku objasnit do všech detailů. Skutkové okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě dokonce umožňují závěr, že jednání obviněného mělo být právně kvalifikováno jako dokonaný trestný čin vraždy, neboť jeho útok byl minimálně jednou z příčin smrti poškozené. Obviněný navíc jednal s vědomím, že poškozená před útokem požila velké množství alkoholu a skutečnost, že účinky útoku byly kombinovány s účinky alkoholu, byla tudíž pokryta jeho zaviněním. Uzavírá tedy, že námitky dovolatele dle jeho názoru zčásti neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Jako dovolací důvody obviněný uvedl, že jednak právní posouzení skutku, který mu je kladen za vinu nemůže mít oporu v hmotném trestním právu a jednak, že jeho odvolání bylo zamítnuto, aniž by byl v řízení zjištěn skutkový stav, jak to má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., s tím, že na základě neúplně zjištěného skutkového stavu pak došlo ze strany soudu obou instancí k nesprávnému hodnocení případu a tedy porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V rámci jejich specifikace (§265f odst. 1 tr. ř.) odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Pokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod a k němu dovolatelem připojený odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je třeba konstatovat, že slovní vymezení použité dovolatelem je zcela odlišné od zákonné dikce tohoto důvodu. Ten doslova zní „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“.
Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však dovolatel nesplnění konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 tr. ř.) neuvádí. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se správností a dostatečností řízení provedeného soudem prvního stupně a s jeho skutkovými zjištěními a na ně navazujícím právním hodnocením, neboť podle názoru dovolatele měl odvolací soud po věcném přezkoumání napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu, ale nesprávnost jeho závěrů učiněných na základě věcného přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Konkrétní argumentace dovolání by tak odpovídala spíše druhé alternativě zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně vady a pochybení uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. učiněné u soudu prvostupňového.
Prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. však nelze napadat (resp. namítat), že by napadené rozhodnutí či rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě. Podstatná část námitek dovolatele totiž prvotně směřuje vůči úplnosti dokazování a hodnocení některých provedených důkazů soudy obou stupňů, a z toho vyplývajících závěrů ohledně skutkového děje, ve spojení s jeho tvrzením, že se vůči poškozené žádného násilí nedopustil. Takové závěry soudů jsou však závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Pokud se tedy námitky obviněného primárně odvíjí od jím tvrzených jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy v předcházejícím řízení, není dovolací soud oprávněn k nim přihlížet, neboť jak již bylo řečeno, je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán a nelze je dovoláním v těchto souvislostech napadat.
Nejvyšší soud tedy k této části dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaných zákonných dovolacích důvodů došlo ve zbývající části dovolání, ve které je namítáno, že s ohledem na nekonkrétnost popisu způsobu útoku obviněného vůči poškozené v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nelze učinit právní závěr o tom, že obviněný spáchal vražedný útok, byť jen v nepřímém úmyslu.
Nejvyšší soud pak dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z napadených rozhodnutí přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
K odůvodnění shora uvedeného závěru je třeba konstatovat následující:
Především je nutno uvést, že popis jednání obviněného, máme-li na mysli samotné jednání, nikoli celý skutek, je nekonkrétní pouze v popisu způsobu, jakým mělo být zabráněno v přístupu vzduchu do plic poškozené. Jinak je již z tohoto druhu působení na tělesnou integritu poškozené dostatečně zřejmé, že jde o jednání způsobilé vyvolat následek předpokládaný objektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. - smrt poškozené. Přitom tato skutková podstata, pokud jde o jednání, nestanoví konkrétně, jakým způsobem má být následku - usmrcení jiného - dosaženo. Popis skutku je podle názoru Nejvyššího soudu dostatečný i z hlediska možných právních závěrů o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž úmysl pachatele musí směřovat ke všem obligatorním znakům trestného činu, zejména k následku - usmrcení jiného. Soud prvního stupně sice v tomto směru byl v popisu skutku poněkud obecný, když použil k charakteristice duševního vztahu obviněného k podstatným znakům trestného činu právních termínů. Uvedl totiž, že obviněný vůči poškozené zaútočil v úmyslu ji usmrtit. Z této formulace blíže rozvedené v odůvodnění rozsudku je však zcela zřejmé, že vycházel ze skutkového závěru, že obviněný (vzhledem ke svým znalostem, úměrným dosaženému vzdělání, životním i pracovním zkušenostem, neboť byl také řidičem sanitky) musel vědět, že svým násilným jednáním vůči centru dýchání poškozené může způsobit její smrt a že byl pro případ, že ji způsobí, s tím srozuměn. Nelze tedy dovodit, že by skutková zjištění soudu týkající se útoku obviněného vůči poškozené uvedená ve výroku rozsudku byla natolik neúplná, že by neumožňovala kvalifikovat skutek obviněného jako trestný čin vraždy podle §219 tr. zák., resp. jeho pokus ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud je navíc také toho názoru, že okolnosti vylíčené ve skutkové větě výroku o vině nasvědčují závěru, že jednání obviněného mělo být správně kvalifikováno jako dokonaný trestný čin vraždy, neboť jeho útok byl jednou z příčin smrti poškozené, která v kombinaci s dalším faktorem, způsobila smrt poškozené. Obviněný přitom jednal s vědomím, že poškozená před útokem požila velké množství alkoholu a skutečnost, že účinky útoku byly kombinovány s účinky alkoholu, byla tudíž pokryta jeho zaviněním. Pro vázanost zásadou zákazu reformace in peius, zakotvenou v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř., se však tato úvaha do jeho rozhodnutí nikterak nepromítla.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch