ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.608.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 608/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2004 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 261/2003-117 ze dne 14. 8. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 386/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č. j. 2 T 386/2002-78 ze dne 10. 9. 2002 uznán vinným dvěma pokusy trestného činu podvodu, jednou podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1 trestního zákona a podruhé podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1, 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusů uvedených trestných činů dopustil tím, že
1. sám dne 28. 1. 2002 v době mezi 9:00 až 12:00 hodin v M. v ulici P. čp. 2636 v prodejně N. E. se pokusil po předložení zfalšovaného potvrzení o výši příjmů u společnosti D., s. r. o., C., vylákat na leasing videokameru značky Panasonic v hodnotě 19.990,- Kč, což se mu však nepodařilo a leasingová smlouva s ním nebyla uzavřena,
2. společně s odděleně stíhaným J. K.
dne 20. 5. 2002 po předchozí dohodě v provozovně A. D.-P. v M. s využitím osobních dokladů na jméno P. Ch., které měl J. K. v držení a předal je obviněnému P. B., se pokusili vylákat uzavření smlouvy o zapůjčení vozidla Peugeot Boxer, SPZ MEK 53-.., v hodnotě 346.602,- Kč, v úmyslu vozidlo prodat ke škodě shora uvedené společnosti, avšak to se jim nepodařilo a obviněný P. B. byl ve chvíli uzavírání smlouvy zadržen policií.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. B. odvoláním, které Krajský soudu v Praze svým usnesením č. j. 11 To 261/2003-117 ze dne 14. 8. 2003 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému P. B. doručen dne 12. 9. 2003, jeho obhájci JUDr. J. S. dne 19. 9. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 12. 9. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dne 6. 11. 2003 prostřednictvím obhájce dovolání. Jako dovolací důvody v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že jeho jednání cíleně směřovalo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Současně zdůrazňuje, že dokazování provedené v dané trestní věci v hlavním líčení před soudem prvního stupně bylo značně kusé a nebyly v něm provedeny některé pro rozhodnutí klíčové důkazy. Skutková zjištění učiněná na jeho základě nejsou proto podle názoru obviněného správná a v důsledku toho nejsou správné ani právní závěry soudů obou stupňů. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že co se týče skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1., zařizovali předmětný leasing videokamery značky Panasonic J. D. a J. Č., kteří též vyplnili veškeré potřebné formuláře, vše dohodli s prodavačkou a jej toliko poslali jako prostředníka pro vyhlédnutou videokameru, zatímco sami čekali venku. Z důvodů, kterým nerozumí, pak policie zadržela pouze jeho, ačkoliv – jak zdůrazňuje – mu nebylo známo nic bližšího o záměrech obou skutečných organizátorů celé akce, kteří nakonec nebyli k věci ani vyslechnuti. Ve vztahu ke skutku popsanému ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2. potvrzuje obviněný, že do předmětné prodejny vozidel přišel společně s J. K. a že věděl o jeho záměru půjčit si tam vyhlédnuté vozidlo značky Peugeot Boxer. Vylučuje však, že by cokoliv věděl o původu dokladů, které přitom použili, a o úmyslu J. K. zapůjčené vozidlo prodat. V tomto kontextu zdůrazňuje, že v inkriminovanou dobu pouze vyhověl prosbě J. K. o to, aby v prodejně uzavřel a podepsal příslušnou smlouvu o zápůjčce daného vozidla. Za pochybení soudů obou stupňů přitom označuje to, že tuto jeho obhajobu neprověřily ani jeho výslechem ani výslechem J. K. a spokojily se s protokoly o jejich výpovědích z přípravného řízení, které jsou značně nepřesné. Celkově vzato odmítá jakýkoliv svůj podvodný úmysl. Současně namítá, že hlavní líčení před soudem prvního stupně proběhlo v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti, neboť v inkriminovanou dobu byl po těžkém úrazu a podroboval se rehabilitaci. Omluvit svou nepřítomnost u soudu nemohl, jelikož si právě sháněl ubytování, a když ho sehnal, bylo již pozdě. Konečně za nesprávný označuje obviněný též postup odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu poukazuje na to, že všechny nyní namítané vady a nesprávné použití právní kvalifikace svého jednání soudem prvního stupně uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal.
S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. B. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten v odůvodnění svého vyjádření předně poukazuje na to, že svou dovolací argumentaci obviněný opírá o námitky ryze procesní povahy, neboť napadá rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění soudů obou stupňů. Namítané skutkové vady však rozhodně nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení věci a proto nemohou být ani předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení a ve své podstatě nenaplňují žádný z přípustných dovolacích důvodů. K námitce obviněného o zásahu do jeho práva na projednání věci před soudem prvního stupně v jeho přítomnosti státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný tuto námitku v rozporu se zákonem formálně neopřel o tomu odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, a byť je toto pochybení postupem podle §265h odst. 1 trestního řádu odstranitelné, není důvod trvat na jeho odstranění, neboť ani tato námitka nemůže věcně co do své opodstatněnosti obstát. V této souvislosti státní zástupce vyslovuje přesvědčení, že ze strany obviněného jde o projev účelové snahy protáhnout řízení, a poukazuje na to, že obviněný byl k hlavnímu líčení řádně a včas obeslán a mohl se ho zúčastnit nebo se omluvit, ani jedno však neučinil.
S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného P. B. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu obviněného P. B. rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Mělníku dne 6. 11. 2004. Stalo se tak tedy v místě i ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Co se týče obsahových náležitostí, musí být v dovolání uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným P. B. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný opírá své dovolání o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že jeho podíl na stíhané trestné činnosti nebyl takového rozsahu a charakteru jak dovodily soudy obou stupňů, neboť neznal všechny souvislosti jednání těch osob, které vše zorganizovaly (v prvním případě J. D. a J. Č., ve druhém případě J. K.). V té souvislosti také vylučuje, že by jednal v podvodném úmyslu, a zdůrazňuje, že mu nebylo nic známo ani o takovém úmyslu spolupachatelů. Současně namítá pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti.
Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném dokazování, a jinou povahu svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. O takto modifikovaný skutkový stav pak opírá též své námitky proti použité právní kvalifikaci svého jednání. Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění ani nedostatečný rozsah dokazování, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný P. B., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný P. B. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného P. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil obou stíhaných skutků tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž dne 18. 1. 2002 chtěl na vlastnoručně zfalšované potvrzení o výši příjmu vylákat na leasing videokameru značky Panasonic v hodnotě 19.990,- Kč a dne 20. 5. 2002 po předchozí dohodě s J. K. se snažil s využitím osobních dokladů znějících na jméno P. Ch., za něhož se vydával, vylákat uzavřením smlouvy o zápůjčce vozidlo značky Peugeot Boxer v hodnotě 346.602,- Kč s cílem následně jej prodat a utržené peníze užít pro vlastní potřebu. Ani v jednom případě se mu to však nepodařilo.
Sám obviněný v posuzované trestní věci operuje v dovolání převážně námitkami, které zpochybňují rozsah provedeného dokazování a směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Má za to, že nebyla náležitě objasněna a zohledněna povaha jeho jednání, jeho podíl na dané trestné činnosti a role dalších osob, které se jí zúčastnily, jakož i rozsah informací, které měl k dispozici. Zcela jednoznačně vylučuje, že by věděl o tom, že jsou předmětné věci vylákávány s cílem následně je ke škodě jejich majitelů zpeněžit. Tím se dostává do příkrého rozporu s výše citovanými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Právě na základě této argumentace - opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - obviněný také zpochybňuje správnost těchto skutkových zjištění a označuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nezákonná. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného P. B. v tom rozsahu, v němž opíralo existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, bylo podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].
Další námitka obviněného P. B., rovněž opřena o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, se týká zákonnosti řízení předcházejícího vynesení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze v tom směru, že bylo hlavní líčení před soudem prvního stupně konáno v jeho nepřítomnosti. Takto uplatněná námitka po věcné stránce odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, ani ona však nemůže podle zjištění Nejvyššího soudu věcně obstát.
Podstatou této námitky obviněného je tvrzení, že sice byl předvolán k nařízenému hlavnímu líčení, avšak s ohledem na svůj zdravotní stav a naléhavost záležitostí, které musel vyřídit, se nemohl dostavit k soudu. Vyřizováním záležitostí týkajících se jeho bydlení také odůvodňuje to, že řádně a včas neomluvil svou nepřítomnost u hlavního líčení a nepožádal o jeho odročení. V tomto kontextu zdůrazňuje, že jednání v jeho nepřítomnosti mohlo zásadně ovlivnit rozhodnutí soudu.
Z trestního spisu vyplývá, že v posuzované trestní věci obviněného P. B. bylo nařízeno hlavní líčení nejdříve na den 29. 7. 2002 a poté na den 10. 9. 2002. Obviněný byl k oběma těmto hlavním líčením řádně předvolán. Obsílku k prvnímu z nich převzal dne 15. 7. 2002 a k druhému dne 21. 8. 2002. První z nich dne 29. 7. 2002 se však nekonalo pro onemocnění předsedy senátu a k druhému dne 10. 9. 2002 se nedostavil a svou nepřítomnost nijak neomluvil. Soud nicméně měl k dispozici jeho doznání k oběma stíhaným skutkům z přípravného řízení a protokol o jeho výpovědi, v níž detailně rozvedl i motiv svého podvodného jednání a záměr, který měl s věcmi, jichž se chtěl zmocnit. Proto dne 10. 9. 2002 jednal v jeho nepřítomnosti. V tomto hlavním líčení vynesl též odsuzující rozsudek. Ten byl obviněnému doručen až 13. 5. 2003, neboť v mezidobí opustil azylový dům N. F. v M., kde původně bydlel. Následně, dne 14. 8. 2003, se řádně účastnil veřejného zasedání u Krajského soudu v Praze nařízeného k projednání jeho odvolání.
K tomu je na místě připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 trestního řádu je obviněný stranou trestního řízení a nepochybně je jednou z nejdůležitějších osob, které mají toto postavení. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
Předpoklady, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, upravují ustanovení §202 odst. 2 a 5 trestního řádu. Případy, kdy nelze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného jsou vymezeny v §202 odst. 4 trestního řádu. Podle těchto ustanovení se může hlavní líčení provést v nepřítomnosti obviněného, když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom (a) obžaloba mu byla řádně doručena a k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán a (b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 trestního řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 trestního řádu). V jeho nepřítomnosti nelze hlavní líčení konat, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. To neplatí, pokud obviněný požádá, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, může k jeho naplnění dojít především porušením zmíněných ustanovení §202 odst. 2, 4 a 5 trestního řádu. Jde totiž o jediná ustanovení trestního řádu, která vymezují předpoklady, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediná ustanovení, z kterých vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněné osoby u hlavního líčení nezbytná. Obviněný P. B. však nebyl v době konání hlavního líčení u Okresního soudu v Mělníku ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, a nebyl stíhán pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin s trestní sazbou převyšující pět let odnětí svobody. Tudíž ustanovení §202 odst. 4 a 5 trestního řádu bylo v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno. Současně byly splněny veškeré podmínky pro konání daného hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného P. B. vymezené v §202 odst. 2 trestního řádu. Soud prvního stupně v tomto hlavním líčení konaném dne 10. 9. 2002 vydal usnesení, že jej provede v nepřítomnosti obviněného (č. l. 74 trestního spisu). Tím dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného u tohoto hlavního líčení za nezbytně nutnou a že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez jeho přítomnosti. Trestní stíhání obviněného bylo řádně zahájeno usnesením ze dne 20. 5. 2002, obžaloba na něj byla k soudu podána dne 1. 7. 2002 a dne 15. 7. 2002 mu byla řádně doručena. Ke skutkům, které byly jejím předmětem, byl obviněný vyslechnut policejními orgány již dne 20. 5. 2002. Téhož dne byl též vyrozuměn o tom, že seznámení se spisem proběhne dne 24. 6. 2002 a také se jej zúčastnil. Při té příležitosti byl upozorněn na možnost navrhnout doplnění dokazování, ale tuto možnost nevyužil. Předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 10. 9. 2002 mu bylo doručeno s dostatečným časovým předstihem, a to plně v souladu se zákonem do vlastních rukou.
S ohledem na ústavní právo obviněné osoby vyplývající z ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo třeba za této situace posoudit, zda obviněnému P. B. v účasti u hlavního líčení objektivně nebránila určitá překážka a zda učinil vše nezbytné pro to, aby o ní případně informoval soud. Obviněné osobě je totiž třeba umožnit účast u hlavního líčení též v případě, kdy na tom ona sama trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním hlavního líčení v její nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného hlavního líčení včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které jí objektivně brání dostavit se k soudu.
V posuzovaném případě sice obviněný P. B. tvrdí, že měl zájem účastnit se hlavního líčení před soudem prvního stupně, sám však zároveň připouští, že svou neúčast na něm řádně neomluvil. Činí tak s odkazem na to, že si v té době sháněl ubytování, což zjevně nemůže obstát jako přijatelný důvod pro toto opomenutí. Navíc soudu, jenž již předtím jedno hlavní líčení odročil, nedal žádným způsobem vědět, že vůbec má zájem zúčastnit se dalšího hlavního líčení. Pokud současně argumentuje tím, že mu v účasti u hlavního líčení bránily jeho zdravotní problémy po úraze, který prodělal, ani to není možné akceptovat. K zmiňovanému úrazu totiž došlo již před 15. 7. 2002, kdy byl k předsedovi senátu předveden policejními orgány a bylo mu předáno předvolání k hlavnímu líčení na den 29. 7. 2002. Tehdy byl schopen účasti u jednání před soudem a nic nesvědčí pro to, že později se jeho zdravotní stav zhoršil. Předvolání k odročenému hlavnímu líčení na den 10. 9. 2002 pak převzal osobně dne 21. 8. 2002 v místě svého tehdejšího bydliště – v A. d. v M. Tento dům však vzápětí poté, dne 23. 8. 2002, opustil a jak vyplývá ze zprávy Městského úřadu v Mělníku, učinil tak, aniž by zanechal svoji novou adresu.
Nejvyšší soud má tedy za to, že v posuzovaném případě měl obviněný možnost se k hlavnímu líčení ve stanoveném termínu na základě řádného a včasného předvolání dostavit, případně, měl-li zájem o jeho odročení, sdělit tuto skutečnost soudu a omluvit se. Nic z toho však neučinil. Jeho nynější námitky proti postupu soudu prvního stupně jsou za této situace zcela nepodložené.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn nebyl. Nedošlo totiž k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení před soudem prvního stupně. Tento soud proto nepochybil, jestliže provedl toto hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, když dospěl k závěru, že jeho účast není nezbytná. Obviněný ostatně ani sám v dovolání neuvedl, které konkrétní ustanovení o přítomnosti u hlavního líčení mělo být v jeho případě porušeno a které tak podle jeho názoru založilo některý z dovolacích důvodů. Námitka obviněného uplatněná v tomto směru byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.
Celkově vzato dospěl Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností k závěru, že obviněný P. B. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář