ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.618.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 618/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2004 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 729/2003-143 ze dne 26. 11. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 243/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích č. j. 4 T 243/99-127 ze dne 7. 10. 2003 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Současně byl zavázán k povinnosti uhradit poškozenému L. L. škodu ve výši 81.000,- Kč s tím, že co do zbytku svého nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 24. 6. 1996 kolem 01:00 hodin v T. v N. ulici před restaurací U M. v podnapilém stavu po předchozí hádce úderem do obličeje napadl L. L., který v důsledku toho upadl a utrpěl poranění hlavy, spočívající v otřesu a ložiskovém pohmoždění mozku s krvácením mezi tvrdou lební plenu a kost s porušením lebky drobnou puklinou levé temenní kosti, včetně rány v dutině ústní, přičemž vzhledem k způsobenému poranění mozku se jednalo o vážnou poruchu zdraví s trvalými následky, zásadně snižujícími základní kvalitu života poškozeného, který je závislý na péči jiné osoby.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. V. odvoláním, které Krajský soudu v Ústí nad Labem svým usnesením č. j. 4 To 729/2003?143 ze dne 26. 11. 2003 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému J. V. doručen dne 19. 1. 2004, jeho obhájkyni JUDr. H. T. dne 21. 1. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 22. 1. 2004.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dne 19. 3. 2004 prostřednictvím obhájce dovolání. Jako dovolací důvody v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku a že jeho vynesení je nezákonné s ohledem na to, že trestnost daného skutku již zanikla. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. e) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že spáchal stíhaný skutek a dopustil se jím určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že dokazováním provedeným v dané trestní věci před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že původcem zranění poškozeného byl právě on. Opačná skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů soudy obou stupňů nejsou proto podle jeho názoru správná a v důsledku toho nejsou správné ani jejich právní závěry. Další dovolací argumentaci obviněný soustřeďuje na doložení toho, že v jeho případě bylo na místě aplikovat ustanovení §65 trestního zákona. Má totiž za to, že trestnost stíhaného skutku, ať už se jej dopustil kdokoliv, v mezidobí zanikla, neboť zanikla jeho nebezpečnost pro společnost. V tomto kontextu obviněný poukazuje především na to, že od jeho spáchání uplynulo již více než osm let a poškozený po svém zranění dál normálně žije a je nadále stálým hostem restaurace U M. v T., kde došlo k jeho napadení. Za pochybení soudů obou stupňů označuje to, že nevyslechly pracovníky obsluhujícího personálu této restaurace, J. a J. B. a J. R., kteří uvedené skutečnosti mohou potvrdit. Současně připomíná, že nebezpečnost daného činu otupilo i dlouho probíhající trestní stíhání. Celkově vzato pak považuje své odsouzení za nezákonné právě pro porušení ustanovení §65 trestního zákona orgány činnými v trestním řízení.
S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. V. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta v odůvodnění svého vyjádření předně poukazuje na to, že obviněným uváděné důvody pro podání dovolání [§265b odst. 1 písm. g) a e) trestního řádu] nekorespondují s obsahem odůvodnění jeho dovolání, neboť v něm použité argumenty se týkají výlučně hodnocení provedených důkazů z hlediska použité právní kvalifikace a v návaznosti na to ukládání trestu. Navíc ve své podstatě jde o pouhé opakování obhajoby obviněného z jeho odvolání a s tou se odvolací soud podle názoru státní zástupkyně náležitě vypořádal. Ve shodě s ním proto míní, že k zániku nebezpečnosti činu obviněného pro společnost v posuzovaném případě nedošlo. Obviněným namítaný časový odstup od jeho spáchání podle jejího přesvědčení soudy obou stupňů dostatečně zohlednily při úvaze o trestu.
S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného J. V. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. T.; bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Teplicích dne 19. 3. 2004. Stalo se tak tedy v místě i ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Co do obsahových náležitostí, musí být v dovolání uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným J. V. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný opírá své dovolání o důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a e) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku nebo jiném hmotně právním posouzení a že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se stíhaného skutku nedopustil a není původcem zranění poškozeného, za jehož způsobení byl odsouzen. V té souvislosti argumentuje nesprávným zhodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů. Současně namítá jejich pochybení v tom směru, že neaplikovaly ustanovení §65 trestního zákona, ačkoliv pro to byly podle jeho názoru splněny všechny předpoklady. Má totiž za to, že nebezpečnost stíhaného činu zanikla v důsledku toho, že od jeho spáchání uplynula velice dlouhá doba a poškozený již není v důsledku svých poranění nijak omezen ve svém běžném životě. Skutečnost, že soudy obou stupňů označily zdravotní stav poškozeného nadále za špatný, zásadně limitující jeho denní aktivity, zpochybňuje poukazem na to, že nevyslechly všechny svědky, kteří jsou obeznámeni s jeho aktuálními životními poměry.
Existenci tvrzených dovolacích důvodů tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, v neobjektivním hodnocení provedených důkazů a v opomenutí některých důležitých důkazů. Svou beztrestnost v návaznosti na to dovozuje především z jím modifikovaného skutkového stavu a z celkově odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. O co konkrétně přitom opírá své vlastní hodnocení provedených důkazů však nijak nespecifikuje; zejména pak nijak neupřesňuje v čem konkrétně a ve vztahu k jakým důkazům soudy obou stupňů pochybily. Zmiňuje pouze důkazy, které podle jeho názoru mohly přispět k objasnění věci a zatím nebyly provedeny. Jím zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou nicméně zcela nepochybně z větší části závěry skutkovými. Až od nich pak odvíjí své úvahy právní.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění ani nedostatečný rozsah dokazování, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 trestního řádu je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce, případně jinými namítanými skutečnostmi. Ve vztahu k prvnímu z dovolacích důvodů uplatněných obviněným J. V. - dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu - tak Nejvyšší soud posuzuje, zda jsou za zjištěného skutkového stavu ve věci dány okolnosti předpokládané ustanovením §11 odst. 1 trestního řádu, zakládající nepřípustnost trestního stíhání. S odkazem na další z obviněným uplatněných dovolacích důvodů - dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu - lze oproti tomu úspěšně dovolání uplatnit tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním a zda tu nejsou okolnosti, s nimiž zákon spojuje nepřípustnost trestního stíhání. V trestní věci obviněného J. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž to byl právě on, kdo v noci dne 24. 6. 1996 před restaurací U M. v T. po předchozí hádce napadl úderem do obličeje L. L., jenž v důsledku toho upadl a utrpěl poranění hlavy a poškození mozku s trvalými následky, zásadně snižujícími kvalitu jeho života. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů jde o vážnou poruchu zdraví, v jejímž důsledku je poškozený závislý na péči jiné osoby. Soudy obou stupňů shodně dovodily vyhodnocením provedených důkazů rovněž to, že tato porucha zdraví vznikla v příčinné souvislosti s útokem obviněného proti poškozenému, stejně jako to, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že jí svým jednáním může způsobit.
Sám obviněný v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami, které zpochybňují rozsah provedeného dokazování a směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Má za to, že nebylo bezpečně prokázáno, že tím, kdo v inkriminovanou dobu zaútočil na poškozeného, byl právě on. Jednoznačně přitom vylučuje, že by měl s celým incidentem cokoliv společného. Současně tvrdí, že poškozený neutrpěl žádnou dlouhotrvající poruchu zdraví a není nijak omezen v běžném způsobu života. Tím se dostává do příkrého rozporu s výše citovanými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Právě na základě této argumentace - opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - obviněný také skutečně zpochybňuje správnost těchto skutkových zjištění a označuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nezákonná. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného J. V. v tom rozsahu, v němž opíralo existenci uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, bylo podáno z jiných důvodů, které nejsou dovolacími důvody upravenými zákonem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].
Další námitky obviněného J. V., rovněž opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, vycházejí z toho, že od spáchání stíhaného činu uplynula velice dlouhá doba a že tato skutečnost ve spojení s dlouhotrvajícím trestním řízením a s již zmíněnou konsolidací zdravotního stavu poškozeného umožňuje učinit závěr o zániku nebezpečnosti daného činu pro společnost a tudíž i o zániku jeho trestnosti ve smyslu §65 trestního zákona. Takto uplatněné námitky po věcné stránce odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani ony však nemohou podle zjištění Nejvyššího soudu věcně obstát.
Podstatou těchto námitek obviněného je tvrzení, že zánik nebezpečnosti činu pro společnost a s ním spojený zánik jeho trestnosti ve smyslu §65 trestního zákona může přivodit změna poměrů na straně poškozeného a běh času.
V tomto kontextu je především na místě připomenout, že důvodem zániku trestní odpovědnosti podle §65 trestního zákona může být pouze zánik nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost vzhledem ke změnám nastalým v době od jeho spáchání do rozhodování soudu o vině pachatele. Procesním důsledkem zániku trestnosti podle §65 trestního zákona je buď zastavení trestního stíhání (to v přípravném řízení a při předběžném projednání obžaloby) nebo zproštění obžaloby (to v hlavním líčení). Na rozdíl od případů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 trestního řádu, není zjištění skutečností odůvodňujících aplikaci §65 trestního zákona myslitelné bez jejich prokázání opatřenými důkazy. Samotné posouzení toho, zda za zjištěných skutkových okolností došlo k zániku trestnosti stíhaného činu, je pak hmotně právní otázkou, takže pochybení v tomto směru lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nikoliv též dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, jak to kumulativně činí obviněný J. V.
S ohledem na argumentaci uplatněnou obviněným je navíc na místě zdůraznit, že zánik společenské nebezpečnosti trestného činu ve smyslu §65 trestního zákona může být důsledkem toliko dvou zákonem výslovně stanovených skutečností, konkrétně změny situace a osoby pachatele. Obě tyto skutečnosti uvádí zákon alternativně, a proto k zániku trestnosti zásadně postačí, způsobí-li zánik nebezpečnosti činu pro společnost existence jen jedné z nich.
Změnou situace ve smyslu §65 trestního zákona se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. V důsledku změny situace pak zanikne nebo se sníží na stupeň nepatrný konkrétní společenská nebezpečnost toho činu, který je předmětem rozhodování. Za takovouto změnu situace však nelze považovat samu o sobě změnu poměrů na straně poškozeného, k níž pachatel stíhaného činu nijak nepřispěl. Není jí tedy ani případné postupné zlepšování zdravotního stavu poškozeného v důsledku úspěšného léčení zranění, které mu způsobil pachatel. Stejně tak za ní není možné považovat ani změny, k nimž dochází prostým během času, jak dovozuje obviněný J. V. Na běh času totiž trestní zákon pamatuje v souvislosti se zánikem trestnosti činu v ustanoveních o promlčení trestního stíhání, zvláště pak v §67.
V posuzovaném případě činila promlčecí doba pět let [§67 odst. 1 písm. c) trestního zákona]. Běžet započala dnem spáchání stíhaného činu (tedy dnem 24. 6. 1996), avšak ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) trestního zákona byla kromě jiného přerušena sdělením obvinění (k tomu došlo dne 16. 10. 1998) a podáním obžaloby (to se stalo dne 19. 11. 1999). Poté při dlouhodobé nečinnosti soudu prvního stupně započala běžet znovu, nicméně do vynesení napadeného rozhodnutí nemohla doběhnout. Obviněný ostatně ani ničím takovým ve svém dovolání neoperuje. Spojuje však s jejím během snížení společenské nebezpečnosti stíhaného činu ve smyslu §65 trestního zákona, což nemůže z již uvedených důvodů s ohledem na právní úpravu obsaženou v §67 trestního zákona bez dalšího obstát. To pochopitelně neznamená, že ve spojitosti s plynutím času nemůže v praxi dojít k snížení nebezpečnosti činu pro společnost. Předpokladem toho, aby to mělo svůj význam z hlediska aplikace §65 trestního zákona, je však současné další snížení této nebezpečnosti činu vzhledem k reálné změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele. Právě v důsledku těchto skutečností přitom musí dojít k snížení společenské nebezpečnosti činu nad rámec jejího typového snížení spojeného se samotným během času. Prostým během času může totiž dojít k zániku trestnosti činu pouze promlčením trestního stíhání.
Zatímco k změně situace ve výše uvedeném smyslu dochází bez přímého vlivu pachatele, zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost vzhledem k osobě pachatele předpokládá zpravidla určitou aktivitu z jeho strany.
Vzhledem k osobě pachatele zaniká totiž trestnost činu ve smyslu §65 trestního zákona tehdy, když pachatel přestal být pro společnost nebezpečným. Tak tomu může být zejména v důsledku změny jeho chování prokazující, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a jeho postoj k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o jeho trvalé nápravě. Je přitom nezbytné, aby tuto změnu svého postoje pachatel demonstroval i konkrétními činy a aby vyvinul mimořádné úsilí o odčinění veškerých způsobených škodlivých následků. Nepostačí tedy prosté slovní projevy vyjadřující změnu jeho postoje k spáchané trestné činnosti, dodatečné splnění povinnosti, kterou svým činem porušil, ani samotné nahrazení způsobené materiální škody. V zásadě vyloučeno je přitom dovození zániku trestnosti činu v případech, kde zanechal trvalé následky.
Nebezpečnost osoby pachatele pro společnost - a v návaznosti na to i nebezpečnost jeho činu pro společnost - však může zaniknout i v důsledku takové události, kterou on sám nezamýšlel vyvolat a která tudíž není jím chtěným výsledkem jeho jednání. V praxi může jít zejména o případy zásadního zhoršení jeho zdravotního stavu, které zcela vyloučí jeho schopnost kohokoliv ohrozit a způsobit jakoukoliv škodu (například v důsledku svého onemocnění zůstane upoutaný na lůžko, zcela odkázaný na pomoc jiných osob a na speciální zdravotnické přístroje zajišťující jeho základní životní funkce). Skutečnost, že již nehrozí opakování trestné činnosti z jeho strany, přitom může spolupůsobit při zániku trestnosti činu, jehož se dopustil v minulosti, jak to má na mysli ustanovení §65 trestního zákona.
Při posuzování toho, zda došlo k zániku nebezpečnosti již spáchaného trestného činu pro společnost, se ovšem nelze omezit na izolované zkoumání daného případu z hledisek vymezených v §65 trestního zákona. V rámci zkoumání toho, zda došlo k zániku trestnosti činu určitého pachatele v důsledku zániku jeho společenské nebezpečnosti, je totiž nutné současně přihlížet k povaze a k závažnosti tohoto jeho činu a důkladně se zabývat všemi hledisky významnými pro posouzení konkrétního stupně jeho společenské nebezpečnosti tak jak jsou upraveny v §3 odst. 4 trestního zákona. Z logiky věci a z ustanovení §65 trestního zákona přitom vyplývá, že za okolnosti snižující v uvedeném smyslu společenskou nebezpečnost jeho činu lze považovat pouze okolnosti, které nastaly v době mezi spácháním činu a rozhodováním o něm a přivodily takový pokles jeho společenské nebezpečnosti, že z činu původně společensky nebezpečného a trestněprávně postižitelného se stane čin, jenž postrádá zákonem předpokládanou společenskou nebezpečnost a s ohledem na to není ani trestný.
Žádné takové okolnosti týkající se osoby obviněného J. V. však v posuzovaném případě nevyšly najevo a obviněný je nezmiňuje ani ve svém dovolání. Stejně tak neargumentuje ani žádnou změnou celkové situace, jak to má na mysli ustanovení §65 trestního zákona, na nějž odkazuje. Vedle velkého časového odstupu probíhajícího trestního stíhání od spáchání stíhaného činu se dovolává pouze toho, že poškozený je na tom po zranění zdravotně dobře a nijak zásadně není omezen v běžném občanském životě. Z dovolání obviněného přitom není zřejmé, zda to míní tak, že po činu neměl poškozený vůbec žádné zdravotní potíže, nebo tak, že se jeho zdravotní stav následně zlepšil. V každém případě se však toto jeho tvrzení zcela rozchází se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které dovoláním nelze zpochybnit. Navíc obviněným tvrzené skutečnosti by nemohly z výše rozvedených důvodů přivodit zánik trestnosti stíhaného činu ani kdyby byly pravdivé. V tomto ohledu je tedy podané dovolání zjevně neopodstatněné a reálně nenaplňuje žádný ze zákonem zakotvených dovolacích důvodů.
Celkově vzato za této situace dospěl Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutečností k závěru, že obviněný J. V. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a e) trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář