ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.642.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 642/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 dovolání podané obviněným R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 4 To 489/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 44/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. července 2003, sp. zn. 2 T 44/2003, byl R. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená S. K., trvale bytem T. 8, okr. B., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění městského soudu se R. K. dopustil uvedené trestné činnosti tím, že v přesně nezjištěné době okolo 24.00 hod. ze dne 1. 11. 2002 na 2. 11. 2002 na ul. S. před domem č. 16 udeřil pěstí S. K. nad levé oko takovou silou, že vzápětí upadla na záda, přičemž ztratila schopnost jakékoli obrany, načež ji spolu s dosud neustanovenými osobami odtáhl do blízkého domu, kde ji odcizil finanční hotovost 1 800 Kč, vyjímatelný panel do autorádia zn. Sony 5100, doklady, klíčky od vozidla, bytu a pracoviště, dámskou kosmetiku a peněženku.
Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 4 To 489/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému a jeho obhájci dne 29. 1. 2004 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 26. 1. 2004.
Proti shora citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný dne 26. 3. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli byl v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v pochybení soudu prvního stupně, spočívajícím v nesprávném a jednostranném hodnocení důkazů v jeho neprospěch a nedostatečném zohlednění důkazů svědčících v jeho prospěch. Závěry o vině soud opřel toliko o výpovědi poškozené a jejího přítele, svědka P. Poukázal na rozpory v jejich výpovědích, a označil je za nevěrohodné. Dále poukázal na procesní nepoužitelnost v řízení provedené rekognice a tendenční hodnocení výslechů dalších svědků, kteří potvrzovali jeho alibi. Na podporu své obhajoby v řízení navrhl provedení dalších důkazů, které pokud byly soudem provedeny, byly opět hodnoceny v jeho neprospěch. Již od přípravného řízení bylo přitom řízení vedeno pouze k objasnění skutečností svědčících v jeho neprospěch. Vzhledem k tomu považuje skutková zjištění soudu za nedostatečná a nesprávná, což se následně odrazilo na nesprávném právním posouzení skutku.
S poukazem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení krajského soudu a jemu předcházející rozsudek městského soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i rozhodnutí obsahově navazující ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolatelem uváděný důvod dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jejíž nesprávnost namítá. Za této situace však dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), ačkoli napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Podstata dovolání zde spočívá v nesouhlasu obviněného s dostatečností provedeného dokazování, s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně podstatných okolností skutkového stavu. Takové závěry soudů jsou však závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.
Jinými slovy, odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. Dovolací soud pak není oprávněn k těmto námitkám přihlížet, neboť je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch