ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.643.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 643/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. června 2004 dovolání obviněného T. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. 3 To 740/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 43/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. L. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. 3 To 740/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 74 T 43/2003, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Uvedeného trestného činu se podle výroku soudu dopustil tím, že poté, co dne 10. 7. 2002 ve F. na ulici N. p. č. 596 v objektu Oblastní pobočky Č. s., a. s. K., pobočka ve F., uzavřel smlouvu o založení sporožirového účtu č. 229 069 a dále smlouvu o vydání debetní karty Č. s., a. s., kdy na tomto základě mu byla vydána karta k výběru z ATM, v úmyslu jiného obohatit, předal platební kartu spolu s PIN kódem další osobě, která pak v období od 23. 7. 2002 do 30. 7. 2002 v O., přestože v té době byl na účtu zůstatek pouze ve výši 240,-Kč, provedla opakované výběry z účtu kartou z ATM v celkové částce 105.000,-Kč, a obžalovaný takto učinil přesto, že věděl, že nemá na účtu dostatek finančních prostředků, a že na účet nebudou žádné finanční prostředky zaslány, svým jednáním způsobil Č. s., a. s. se sídlem P., O. 1929/62 škodu ve výši 104.560,-Kč.
Dovolání opřel obviněný o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm.g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
V dalším textu uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že popis skutku ve výrokové části rozsudku neobsahuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť část popisující objektivní a subjektivní stránku trestného činu považuje za nedostatečnou. Namítá, že není z výroku patrno jakým způsobem měl poškozenou Č. s., a. s. podvést, resp. podle jeho názoru popis skutku je koncipován tak, že se lze domnívat, že celý podvod spočívá jen v předání platební karty spolu s PIN kódem. Další výhrady obviněného se týkají toho, že z popisu skutku nevyplývá, že smlouvu s Č. s. uzavíral již s podvodným úmyslem, a že věděl nebo byl srozuměn s tím, co skutečně ona další osoba s platební kartou udělá. Připomíná, že soudy do popisu skutku nevčlenily ani žádnou nekalou dohodu mezi jím a další osobou a konstatuje, že jestliže je v popisu skutku vznik škody popsán jako následek jednání dvou osob – mohlo by jít o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. , které však ve skutkové větě chybí, takže samostatné jednání jeho osoby popsané ve skutkové větě nemohlo jako zaviněné naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, aniž by součástí popisu skutku byla trestně postižitelná dohoda mezi obviněným a další osobou. Má za to, že může zapůjčit kartu třetí osobě a poskytnout informaci o PINu i k nezávadnému účelu jako např. zaplacení dluhu a nemusí být srozuměn s tím, že tato osoba uskuteční výběr nad určitou mez a připomíná, že k výběru tak vysoké částky je také nutné provést nejprve vklad v hotovosti a to alespoň ve výši 15.000,-Kč, čímž se soudy při dokazování nezabývaly. Namítá, že pokud jednání vedoucí k naplnění skutkové podstaty je rozděleno mezi více osob tak jako v daném případě, musí být součástí popisu skutku i vědomá součinnost jednotlivých pachatelů a opakovaně namítá, že skutek, tak jak je definován ve výroku rozsudku, není trestným činem. Závěrem uvedl, že neexistuje jediný důkaz, který by prokazoval jeho úmysl jiného obohatit nebo poškodit a výrok rozsudku tudíž naprosto neodpovídá provedenému dokazování. Navrhl, aby byla zrušena rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Přisvědčil dovolateli v tom, že popis skutku v tzv. skutkové větě není zcela přiléhavý, neboť v něm není dostatečně vymezeno podvodné jednání obviněného L. ani další nezjištěné osoby a nevyplývá z něj, že podvodný úmysl měl obviněný již v momentě uzavření smluv o založení sporožirového účtu a o vydání debetní karty a není v něm vylíčena trestněprávní relevantní součinnost mezi obviněným L. a další nezjištěnou osobou. Konstatuje, že samotné vybrání nekrytých prostředků na účtu prostřednictvím technického zařízení ani ve smyslu §89 odst. 18 tr. zák. nelze za uvedení někoho v omyl považovat, přičemž ze skutkových zjištění, je zřejmé, že pachatelé využili určitého systému fungování technického zařízení, aniž by je sami ovlivňovali. Připomíná, že při posuzování otázky, zda skutková zjištění opravňují k závěru o existenci zákonných znaků trestného činu je třeba přihlédnout též k rozvedení skutkových zjištění v odůvodnění soudních rozhodnutí a poukazuje na některá konkrétní zjištění v odůvodnění rozsudku, z kterých vyplývá existence podvodného úmyslu již v době uzavírání smluv a dohoda mezi obviněným a třetí osobou jako např. založení účtu obviněným na popud dosud nezjištěné osoby, které smlouvy spolu s kartou a PIN kódem následně předal, z čehož lze dovodit postavení obviněného v pozici „bílého koně“ nastrčeného jinou osobou k páchání trestné činnosti a rovněž k závěru, že obviněný jednal s podvodným úmyslem již v době uzavírání smlouvy o sporožirovém účtu, neboť již tehdy měl úmysl umožnit manipulaci s účtem jiné osobě, nikoliv ho využívat v souladu se sjednanými podmínkami. Uvedl, že na podkladě skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě ve spojení se skutkovými zjištěními rozvedenými v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu lze učinit závěr, že obviněný L. se dopustil spolu s další neznámou osobou trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Závěrem uvedl, že námitky obviněného, které odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§265i odst. 3 tr. ř./. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
V mezích tohoto dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní. Tedy takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně ovšem platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.; nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud je tedy zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav věci zvažovat správnost jeho hmotně právního posouzení. Pokud tedy obviněný v dovolání též namítá nesprávné zjištění skutkového stavu oběma soudy v důsledku jím tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, popřípadě v důsledku neprovedení všech navrhovaných důkazů, a následně pak vyvození nesprávných právních závěrů, pak tyto námitky skutkové povahy nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet. V posuzované věci to platí zejména pokud jde o otázku možnosti výběru z bankomatu bez předchozího vkladu a o tvrzení dovolatele, že pro výrok rozsudku naprosto není důkazní opodstatnění, neboť jde o námitku proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů, což jsou námitky směřující proti zjištění skutkového stavu, a jak bylo výše uvedeno k takovým námitkám nelze přihlížet.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku tak jak byl popsán ve výroku rozhodnutí v tzv. skutkové větě, když namítl, že nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., především znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Tuto námitku dále rozvádí a konkrétně namítá, že z výroku není patrno jakým způsobem měl Č. s., a. s. podvést, není v něm uvedeno, že smlouvu o sporožirovém účtu uzavíral s podvodným úmyslem, že byl srozuměn s tím, co bude další osoba s kartou dělat, a že soudy do popisu skutku nevčlenily ani existenci nějaké dohody obviněného s další osobou. Konstatuje, že ze skutkové věty vyplývá jen to, že zapůjčil platební kartu a poskytl informace o PIN kódu a takovéto jednání samo o sobě není trestné. Namítá, že ve skutkové větě není vyjádřeno spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl / §4 písm. a), b) tr. zák./
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková část výroku o vině rozsudku ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují a naplňují zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Tyto závěry obou soudů nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Pokud je soudu prvního stupně vytýkáno ve vztahu k objektivní stránce trestného činu, že ze skutkové věty rozsudku nevyplývá způsob podvodného jednání obviněného L., existence podvodného úmyslu v jednání při uzavírání smlouvy o založení sporožirového účtu, a existence vědomé trestněprávní součinnosti s další osobou, je třeba připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela přiléhavý a vyčerpávající. Okresní soud měl správně ve skutkové části výroku o vině uvést konkrétní skutková zjištění, která uvedené zákonné znaky naplňují. Jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
Z odůvodnění rozsudku prvního stupně totiž ve vztahu k objektivní stránce trestného činu jasně vyplývá, že Okresní soud v Ostravě zjistil, že obviněný T. L. si založil sporožirový účet na popud dosud neustanovené osoby, které následně předal jak smlouvy k tomuto účtu, tak i vydanou platební kartu a PIN kód, a tím jí umožnil fakticky s tímto účtem nakládat. Z tohoto skutkového zjištění okresní soud správně dovodil a odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil, že obviněný L. již v době uzavírání smlouvy o sporožirovém účtu jednal v dohodě s další dosud neustanovenou osobou podvodným způsobem, když vlastně předstíral, že bude jednat a užívat účet v souladu se smluvními podmínkami, ale ve skutečnosti již v té době zamýšlel umožnit faktickou manipulaci s účtem třetí osobě, které tak umožnil s účtem nakládat a provádět z něj prostřednictvím platební karty výběry. O jeho dohodě s výše uvedenou nezjištěnou osobou, lze dále důvodně usuzovat i ze skutkového zjištění nalézacího soudu, že obviněný si poté co byly na jeho účet poukázány finanční prostředky ve výši 15.000,-Kč, přestože věděl, že do práce nenastoupil, neodpracoval žádnou směnu a nemohl tak z tohoto důvodu očekávat žádné platby, tyto prostředky ve výši 14.800,-Kč vybral, a současně ohlásil odcizení debetní karty a požádal o její zablokování, přičemž u hlavního líčení v rozporu s touto skutečností, která je doložena zprávami z Č. s., a. s. uvedl, že tuto kartu předal spolu s dalšími doklady a PIN kódem osobě, kterou původně označil jménem „J.“. Pokud jde o námitku, že vědomí součinnosti je nepostradatelným prvkem popisu skutku, ve kterém je naplnění skutkové podstaty rozděleno mezi dvě osoby je třeba uvést, že není rozhodující, zda k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním samotného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, tedy v tomto konkrétním případě jednaní třetí blíže nezjištěné osoby. Obviněný tak tím, že s podvodným záměrem uzavřel smlouvu o sporožiru s Č. s., a. s. a následně předáním karty spolu s PIN kódem třetí osobě umožnil výběr finančních prostředků z tohoto účtu v důsledku čehož vznikla Č. s., a. s. škoda ve výši 104. 560,-Kč.
Ve vztahu k subjektivní stránce Nejvyšší soud shledal závěry nalézacího soudu a potažmo odvolacího soudu rovněž za správné, když soudy konstatovaly, že obviněný spáchal trestný čin minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Soudy přitom správně vycházely z toho, že obviněný totiž nejen s ohledem na jeho trestní minulost, prostředí, v němž se pohybuje a osoby, s nimiž se stýká, ale především s ohledem na vědomí, že z technického zařízení lze vybrat na debetní kartu určitou hotovost, avšak jen za předpokladu znalosti PIN kódu, což je každému uživateli bankovní karty známo a s ohledem na obsah smluv, které uzavřel s poškozenou Č. s., a. s., ve které je mimo jiné jasně uvedeno, že karta je nepřenosná a může ji používat jen její držitel, byl při předání platební karty spolu s PIN kódem třetí osobě přinejmenším srozuměn s tím, že tato osoba může provést ze založeného účtu při využití shora uvedené skutečnosti ke škodě banky výběry do debetu. Přičemž je dnes běžně známou skutečností, že výběry z bankomatů se nazaúčtovávají v bance v reálném čase, ale s určitým časovým zpožděním. Pro použití kvalifikované skutkové podstaty §250 odst. 2 tr. zák. postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti a soudy správně dovodily, že obviněný vzhledem k jeho majetkovým poměrům, dispozicí s účtem a vědomostí, že lze čerpat finanční prostředky za určitých okolností do debetu měl a mohl vědět o tom, že předáním karty současně s PIN kódem třetí osobě může způsobit škodu, jejíž výše přesáhne hranici škody nikoliv malé.
Pokud jde o námitku obviněného, že skutková věta neobsahuje výrok o spolupachatelství je třeba připomenout, že pokud se obviněný trestného činu dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti, kterou není nutné vyjadřovat zvlášť ve výroku rozsudku. Naproti tomu, jestliže je obviněný uznán trestným činem spáchaným v některém vývojovém stádiu před dokonáním nebo některou formou účastenství na trestném činu, je třeba tyto okolnosti ve skutkové i právní větě náležitě formulovat.
S ohledem na výše již popsaná skutková zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy nijak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že čin obviněného naplňuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a námitky obviněného jsou proto nedůvodné.
Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného T. L. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík