ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.677.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 677/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2004 dovolání podané obviněným R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2004, č. j. 4 To 688/2003-162, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 142/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 9. 2002, č. j. 1 T 142/2001-140, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2004, č. j. 4 To 688/2003-162, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a za to odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Stejnými rozsudky byl za stejné trestné činy spáchané ve spolupachatelství s ním odsouzen obviněný L. Z. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 5.000,- Kč. Rozsudkem soudu prvního stupně pak byli poškození R. J. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázáni se svými nároky na náhradu škody vůči obviněnému R. V. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se obviněný R. V. uvedených trestných činů dopustil společně s obviněným L. Z. tím, že dne 12. 11. 2000 kolem 01.00 hod. v G. C. na ulici L. v B. po předchozí slovní urážce ze strany přítomného hosta R. J., tohoto fyzicky napadl tak, že ho nejprve srazil k zemi a tam ho bil pěstmi do obličeje, dokud mu v tom nebylo zabráněno dalšími přítomnými hosty, poté venku na ulici L. společně s L. Z. fyzicky napadli R. J. a O. K. tak, že R. V. znovu údery pěstmi do obličeje a celého těla bil R. J. a L. Z. několikrát udeřil pěstí do obličeje O. K., v důsledku tohoto jednání pak R. J. utrpěl mnohočetné zhmoždění hlavy, ramen, krku, zlomeninu žebra a malíku pravé ruky s následnou pracovní neschopností od 12. 11. 2000 do 30. 1. 2001, s omezením v obvyklém způsobu života přibližně po dobu tří až čtyř týdnů, a poškozený O. K. utrpěl zlomeninu lícně-čelistního komplexu vlevo a hematom na levém oku s následnou pracovní neschopností od 12. 11. 2000 do 30. 11. 2000 s omezením v obvyklém způsobu života po dobu deseti až čtrnácti dnů.
Z podnětu odvolání podaného poškozeným R. J. byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Krajského soudu v Brně změněn ve výroku o náhradě škody tak, že postupem podle §259 odst. 3 a §228 odst. 1 trestního řádu byl obviněný R. V. zavázán k povinnosti nahradit mu na náhradě škody částku 54.515,- Kč. Odvolání samotného obviněného R. V. bylo současně podle §256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Opis tohoto rozsudku Krajského soudu v Brně byl doručen obviněnému R. V. dne 3. 3. 2004, jeho obhájci dne 16. 2. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 17. 2. 2004.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný R. V. prostřednictvím obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že ačkoliv se žádného trestného činu nedopustil, byl pravomocně uznán vinným. V této souvislosti podotýká, že byl vždy bezúhonným občanem, který řádně plnil veškeré své povinnosti, a v okamžiku, kdy jeho vlastní matka byla naprosto bezdůvodně nazývána nechutnými výrazy ze strany poškozeného R. J., automaticky se jí zastal. Vylučuje však, že by se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu a podání dovolání bere jako možnost očistit svou osobu od nesmyslného obvinění. V tomto kontextu poukazuje na to, že i sám poškozený připouští, že slovně napadl jeho matku a pokud jej tedy následně žádal o omluvu, pak se podle jeho přesvědčení z jeho strany nejednalo o výtržnické jednání mající charakter svévole, bezohlednosti či společensky nepřijatelného zájmu, ale šlo o naprosto logickou, společensky vyžadovanou reakci, která byla vyprovokována jednoznačně neurvalým jednáním poškozeného. Obviněný proto míní, že skutek, kterým byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky trestného činu výtržnictví, neboť z jeho strany rozhodně nedošlo k žádnému výtržnickému jednání hrubě narušujícímu občanské soužití ani k fyzickému napadení poškozeného. Pokud soudy obou stupňů učinily opačný závěr, nemá to podle jeho názoru žádnou oporu v provedeném dokazovaní. Ve skutečnosti totiž došlo k pouhému vzájemnému požďuchování, o kterém vypověděla řada svědků a které inicioval poškozený. Zcela jednoznačně obviněný R. V. odmítá, že by došlo k následnému fyzickému napadení R. J. a O. K. z jeho strany a ze strany spoluobviněného L. Z. V této souvislosti obviněný R. V. poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědích obou poškozených a označuje za nesprávné jejich hodnocení soudy obou stupňů, které právě o ně jednostranně opřely svá skutková zjištění. Navíc podle jeho názoru nijak neprokázaly příčinnou souvislost mezi charakterem jejich zranění a jeho údajným útokem na ně, když se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou založenou na tvrzení, že k venkovnímu napadení žádného z poškozených z jeho strany nedošlo. Přitom vyslovuje přesvědčení, že tato jeho obhajoba je doložena řadou svědeckých výpovědí. Naopak tvrzení R. J. a O. K. o jeho údajné trestné činnosti zůstávají podle jeho názoru v rámci celého řízení naprosto osamocena a pořízený znalecký posudek z oboru zdravotnictví toliko konstatuje jejich zranění, nikoliv to, kdo jim je způsobil.
S ohledem na to obviněný R. V. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného R. V. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že jednání obviněných R. V. a L. Z. bylo správně po právní stránce kvalifikováno v jednočinném souběhu jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Státní zástupkyně míní, že jednání obviněných, kterým byli uznáni vinnými, hrubě narušilo občanské soužití, neboť mělo charakter zjevné svévole a bezohlednosti s tím, že obviněný sledoval prosazení svého zájmu, tedy řešení vzniklého konfliktu, fyzickým násilím. V dané situaci šlo o spor týkající se cti matky obviněného R. V. a její přítelkyně, kdy se obviněný společensky neakceptovatelným způsobem, tedy hrubým násilím, domáhal na poškozeném omluvy a fyzické napadení druhého bylo za dané situace neadekvátní. Státní zástupkyně se tedy domnívá, že jednání obviněného bylo nutno právně kvalifikovat nejen jako trestný čin ublížení na zdraví, ale i jako trestný čin výtržnictví naplněný ve formě napadení jiného.
S ohledem na to státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byl stran obviněného R. V. potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně a nově bylo rozhodnuto o náhradě škody [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný R. V. prostřednictvím obhájce Mgr. Z. H.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Vyškově dne 2. 4. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným R. V. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného R. V. jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících pochybení při vymezení klíčových skutkových závěrů. Obviněný tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, jejichž spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně potvrzená odvolacím soudem nemají oporu v provedeném dokazování. Zpochybňuje hodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů a zdůrazňuje, že se jednostranně opřely pouze o výpovědi poškozených a o znalecký posudek, který však pouze konstatuje zranění poškozených, aniž by cokoliv vypovídal o tom, kdo jim je způsobil.
Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný R. V. shledává ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný R. V., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného R. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ve vztahu k argumentaci obviněného R. V. uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v první fázi předmětného konfliktu uvnitř baru G. C. v B. obviněný R. V. v reakci na neslušná vyjádření poškozeného R. J. na adresu jeho matky tohoto fyzicky napadl tak, že ho nejprve srazil k zemi a tam ho bil pěstmi do obličeje, a v druhé fázi tohoto konfliktu venku před uvedeným barem spolu s L. Z. fyzicky napadli poškozené R. J. a O. K., a to znovu údery pěstmi do obličeje a celého těla. V důsledku tohoto jednání pak poškozený R. J. utrpěl mnohočetné zhmoždění hlavy, ramen, krku, zlomeninu žebra a malíku pravé ruky a poškozený O. K. zlomeninu lícně-čelistního komplexu vlevo a hematom na levém oku. Takto popsané jednání obviněných naplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona i trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Obvinění úmyslně poškozeným svým hrubým fyzickým útokem způsobili podle skutkových zjištění soudů obou stupňů zranění, která je poměrně dlouhou dobu zásadně omezovala v běžném způsobu života. Způsob, jakým na ně zaútočili a hrubé fyzické násilí, které přitom použili, mělo charakter zjevné bezohlednosti a výtržnosti a jako takové také způsobilo pohoršení u dalších přítomných osob. Jen díky jejich zásahu nebyly následky jednání obviněných ještě závažnější.
Sám obviněný R. V. v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že v první fázi předmětného konfliktu došlo pouze ke vzájemnému „požďuchování“ mezi ním a poškozeným R. J., které inicioval poškozený. Současně obviněný R. V. vylučuje, že by poškozenému zasadil rány do obličeje, jak mu je kladeno za vinu. Druhé fáze daného konfliktu se pak podle vlastní skutkové verze vůbec neúčastnil. Vedle toho namítá, že soudy obou stupňů nikterak neprokázaly příčinnou souvislost mezi charakterem zranění poškozených a jeho jednáním. Dovolací argumentaci staví na tom, že hodnocení provedených důkazů těmito soudy bylo jednostranné a v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace – opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení – pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, který nevykazuje znaky žádného trestného činu.
Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu druhého stupně a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář