ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.685.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 685/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2004 o dovolání, které podal obviněný L. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 2 To 918/2003-197 ze dne 19. 12. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 T 50/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, č. j. 8 T 50/2003-152 ze dne 8. 8. 2003 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za to a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 2 T 425/99 ze dne 17. 5. 2002 byl odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle §228 odst. 1 trestního řádu byl vedle toho zavázán k povinnosti zaplatit poškozené firmě J. K.-e. z O. škodu ve výši 1.502.449,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 14. 5. 2002 do zaplacení, přičemž co do zbytku svého nároku byla poškozená firma ve smyslu §229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §35 odst. 2 trestního zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 2 T 425/99 ze dne 17. 5. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný L. P. uvedeného trestného činu dopustil tím, že (doslova citováno) \"dne 22. 2. 2001 v O. uzavřel Z. P. v rámci své podnikatelské činnosti pod přiděleným IČO: 687 646 .. s firmou J. K.-e. se sídlem v O., D. n. č. 42, IČO: 166 029 .., smlouvu o obchodním zastoupení č. 2/01 a smlouvu o spolupráci při prodeji mobilních telefonů GSM, služeb GSM a příslušenství GSM, na jejichž základě dodávala firma J. K. firmě Z. P. podle jeho požadavků a objednávek zboží - mobilní telefony, SIM karty a dobíjecí kupony - kdy po ověření platební morálky a spolehlivosti odběratele bylo firmou J. K. firmě Z. P. postupně umožněno odebírat zboží za přesně stanovenou částku, kterou byla limitována hodnota zboží odebíraného na fakturu, tzv. kreditlimit, následně v měsíci únoru roku 2002 v O., v sídle a v provozovnách firmy J. K.?e., v rámci shora popsané obchodní spolupráce obviněný L. P., bratr Z. P., který v jeho firmě pomáhal a vyjednával objednávky zboží a jeho odebírání, se záměrem opatřit si nedovoleným způsobem finanční prostředky pod nepravdivým tvrzením o získání velkého odběratele mobilních telefonů a dobíjecích kuponů společnosti C. M., s. r. o., B., která měla mít podle jeho tvrzení miliardové roční obraty, vyjednal u firmy J. K. zvýšení kreditlimitu až do částky 1.500.000,- Kč, přičemž po tomto zvýšení kreditlimitu Z. P. postupně v relativně krátké době po sobě ve dnech 8. 3. 2002, 11. 3. 2002, 12. 3. 2002 a 13. 3. 2002 a zároveň před splatností první z těchto faktur odebral od firmy J. K. z jeho skladu v O. na N. ulici č. 29 různé zboží, zejména mobilní telefony a dobíjecí kupóny specifikované ve fakturách založených ve spise v celkové hodnotě 1.836.780,- Kč, a to konkrétně:
- dne 8. 3. 2002 v O., na ulici N. č. 29, ve skladu firmy J. K.?e., odebral dobíjecí kupony Go a Twist v hodnotě 610.197,- Kč na základě faktury č. 3585/02/3 ze dne 8. 3. 2002 se splatností dne 13. 3. 2002, dodací list č. 3/08?03-02 z 8. 3. 2002, zboží převzal obviněný L. P.,
- dne 11. 3. 2002 v O., na ulici N. č. 29, ve skladu firmy J. K.?e., odebral dobíjecí kupony Go, Twist a Oskar v hodnotě 627.732,- Kč na základě faktury č. 3676/02/03 ze dne 11. 3. 2002 se splatností 16. 3. 2002, dodací list č. 45/11-03-02, zboží převzal obviněný L. P.,
- dne 12. 3. 2002 v O., na ulici N. č. 29, ve skladu firmy J. K.?e., odebral mobilní telefony v hodnotě 286.303,- Kč na základě faktury č. 3792/02/3 ze dne 12. 3. 2002 se splatností dne 17. 3. 2002, dodací list č. 107/12?03?02, zboží dodáno prostřednictvím externího dopravce na adresu provozovny Z. P. v B., v ulici Š. č. 14, dne 13. 3. 2002,
- dne 13. 3. 2002 v O., na ulici N. č. 29, ve skladu firmy J. K.?e., odebral mobilní telefony v hodnotě 44.751,- Kč na základě faktury č. 3876/02/3 ze dne 13. 3. 2002 se splatností dne 27. 3. 2002, dodací list č. 103/13?03?02, zboží dodáno prostřednictvím externího dopravce na adresu provozovny Z. P. v B., v ulici Š. č. 14, dne 14. 3. 2002,
- dne 13. 3. 2002 v O., na ulici N. č. 29, ve skladu firmy J. K.?e., odebral dobíjecí kupony Go a Twist v hodnotě 267.797,- Kč na základě faktury č. 3876/02/3 ze dne 13. 3. 2002 se splatností dne 18. 3. 2002, dodací list č. 105/13-03-02, zboží dodáno prostřednictvím externího dopravce na adresu provozovny Z. P. v B., v ulici Š. č. 14, dne 14. 3. 2002,
přičemž tyto odběry se uskutečnily na základě zvýšení kreditlimitu ze strany firmy J. K., ke kterému však došlo na základě nepravdivého tvrzení obviněného L. P., neboť bylo zjištěno, že tento nikdy nejednal o obchodní spolupráci se společností C. M., s. r. o., po tomto zvýšení bylo zboží odebráno a následně prodáváno jednotlivým zákazníkům a z fakturovaných částek byla uhrazena dne 13. 3. 2002 částka 300.000,- Kč a dne 25. 3. 2002 částka 10.197,- Kč z faktury č. 3585/0213 a dne 25. 3. 2002 částka 20.732,- Kč z faktury č. 3676/02/3, na upomínky dodavatele obviněný L. P. reagoval nepravdivými výmluvami, že zboží dodal společnosti C. M., s. r. o., ale ta dodávku dosud neuhradila, že na úhradu faktur hodlal použít právě finanční prostředky obdržené za realizaci obchodu s touto společností, že faktury uhradí poté, co zboží dostane zaplacené a že jejich (míněn i Z. P.) právní zástupce již údajně jedná s touto společností o úhradě dodaného zboží, avšak kontakt na právního zástupce odmítl sdělit a doposud z uvedené částky vyjma částečných úhrad ničeho obviněný L. P. ani Z. P. neuhradili, čímž obviněný L. P. způsobil firmě J. K.-e. škodu v celkové částce odebraného nezaplaceného zboží ve výši 1.502.449,- Kč.\"
Stejným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl zproštěn obžaloby státního zástupce Z. P. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, jehož se měl dopustit společně se svým bratrem L. P. výše popsaným jednáním. Obžaloby byl zproštěn proto, že nebylo prokázáno, že spáchal stíhaný skutek.
Z podnětu odvolání podaného obviněným L. P. zrušil Krajský soud v Ostravě citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově svým rozsudkem, č. j. 2 To 918/2003-197 ze dne 19. 12. 2003 obviněného odsoudil při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Olomouci podle §250 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku nepodmíněně. Podle §39a odst. 3 trestního zákona současně obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem.
Opis tohoto rozsudku Krajského soudu v Ostravě byl obviněnému L. P. doručen dne 5. 2. 2004, jeho obhájci dne 29. 1. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství téhož dne.
Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný L. P. dne 23. 3. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovoláním. Své dovolání obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s argumentem, že napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku. V tomto kontextu současně odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, jehož prostřednictvím namítl, že v řízení předcházejícím vynesení napadeného rozsudku, tedy v řízení před soudem prvního stupně, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný L. P. vytýká soudům prvního i druhého stupně, že jej neprávem shledaly vinným stíhaným skutkem a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se tohoto skutku dopustil a že jednal v podvodném úmyslu. Současně připomíná, že veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení daného případu uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního a druhého stupně. Těžištěm jeho dovolací argumentace je přitom tvrzení, že skutková zjištění promítnutá soudem prvního stupně do výroku o vině jím vyneseného rozsudku nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru správné ani právní závěry tohoto soudu potvrzené soudem druhého stupně. Obviněný má za to, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně právně posoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. V této souvislosti rozsudku soudu prvního stupně vytýká rozpornost skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě jeho výroku o vině a skutkových zjištění popsaných v jeho odůvodnění. Zatímco ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku mu je přisuzován úmysl podvést poškozeného J. K. a obohatit se na jeho úkor, v odůvodnění téhož rozsudku konstatuje soud prvního stupně, že peníze utržené za zboží odebrané od poškozeného J. K. řádně předal svému bratrovi Z. P. a až následně se jich bez jeho vědomí a souhlasu opět zmocnil, aby je použil podle svých záměrů. Obviněný L. P. přitom označuje za správné skutkové závěry vyjádřené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zdůrazňuje, že škoda nebyla v daném případě způsobena poškozenému J. K. tím, že jej uvedl v omyl, ale Z. P. v důsledku toho, že proti jeho vůli použil jeho peníze a tak mu znemožnil zaplatit za zboží odebrané od J. K. V tomto kontextu obviněný L. P. zdůrazňuje, že úmysl zmocnit se peněz svého bratra Z. P. - a to v mnohem vyšší částce než činil jeho závazek vůči poškozenému J. K. - pojal až po odebrání předmětného zboží od poškozeného. Zároveň vyslovuje přesvědčení, že toto jeho jednání je namístě posoudit jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci nebo trestný čin krádeže spáchaný ke škodě Z. P., nikoliv jako podvod na poškozeném J. K., neboť tomuto vznikla škoda toliko nepřímo jako důsledek ztráty schopnosti Z. P. dostát svým závazkům poté, co se sám stal obětí uvedené trestné činnosti. Na základě této argumentace obviněný L. P. zpochybňuje správnost skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a své jednání vůči J. K. označuje za beztrestné. Současně vylučuje i možnost svého postihu na základě podané obžaloby za své jednání vůči Z. P. Toto jednání totiž podle jeho názoru není součástí skutku, pro který byl postaven před soud a pro který byl v posuzovaném případě odsouzen.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve všech výrocích, které se ho dotýkají. Současně žádá, aby Nejvyšší soud odložil podle §265o odst. 1 trestního řádu výkon napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného L. P. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání obviněného je sice formálně podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však napadá soudy prvního a druhého stupně učiněná skutková zjištění a zcela se míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Dovolání tedy podle jejího názoru bylo podáno z jiného než zákonem připuštěného důvodu. Současně státní zástupkyně poukazuje na to, že argumentace, o niž obviněný své dovolání opírá, je víceméně opakováním stěžejních námitek, kterými operoval již ve svém odvolání, s nimiž se náležitě vypořádal soud druhého stupně.
Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného L. P. vyslovená rozsudkem soudu prvního stupně a nově rozhodnuto o trestu [§265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. M. S.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Olomouci dne 23. 3. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným L. P. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to jak přímo, tak i prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) trestního zákona. Dovolává se přitom toho, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku. To však samo o sobě neznamená, že věcně uvedený dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného L. P. je tvrzení, že úmysl zmocnit se peněz utržených za mobilní telefony značek Go, Twist a Oskar a za dobíjecí kupony do nich v celkové hodnotě 1.836.780,- Kč pojal až po jejich dodání poškozeným J. K. a že tak učinil ke škodě svého bratra Z. P., jehož jménem byly objednány. Škoda na straně J. K. pak v jeho podání vznikla toliko zprostředkovaně tím, že v důsledku jeho trestné činnosti přišel jeho bratr o značnou část svého majetku a ztratil schopnost dostát svým obchodním závazkům, a proto neuhradil ani kupní cenu za zboží dodané J. K. Touto svou dovolací argumentací zpochybňuje obviněný L. P. správnost klíčových skutkových závěrů obsažených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím. Z toho pak dovozuje, že v posuzované trestní věci neměl být uznán vinným žádným trestným činem, neboť se trestného činu podvodu skutkem, pro nějž byl stíhán, nedopustil, a jeho jednání vůči jeho bratrovi Z. P., kvalifikovatelné podle jeho názoru po právní stránce buď jako trestný čin krádeže nebo jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, nebylo předmětem trestního stíhání. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný jednoznačně shledává ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Olomouci, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze namítat, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný L. P., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného L. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Ve vztahu k argumentaci obviněného L. P. uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž obviněný v inkriminovanou dobu pomáhal svému bratrovi Z. P. v jeho podnikatelských aktivitách a v té souvislosti využil k vlastnímu obohacení jeho dlouholeté obchodní spolupráce s J. K., dodavatelem mobilních telefonů, SIM karet a dobíjecích kuponů. Nepravdivým tvrzením o tom, že získal velkého odběratele tohoto zboží, společnost C. M., s. r. o., s údajně miliardovými ročními obraty, docílil zvýšení tzv. kreditlimitu, tj. možnosti odebrat zboží bez přímé platby až do částky 1.500.000,- Kč, a vzápětí se záměrem opatřit si finanční prostředky pro svou vlastní potřebu toho využil k odběru mobilních telefonů a dobíjecích kuponů v celkové hodnotě 1.836.780,- Kč, za něž zaplatil pouze 334.331,- Kč. Veškeré odebrané zboží následně prodal jednotlivým zákazníkům a utržené peníze sám použil. Se všemi zákazníky přitom jednal jménem svého bratra Z. P., ale bez jeho vědomí. Na upomínky poškozeného dodavatele J. K. reagoval nepravdivými tvrzeními, že zboží prodal společnosti C. M., s. r. o., a ta dosud neuhradila sjednanou cenu. Opakovaně poukazoval také na to, že je s touto společností v jednání o vyrovnání jejího závazku, ačkoliv ve skutečnosti s ní tehdy ani nikdy jindy o ničem nejednal.
Soudy obou stupňů na základě těchto skutkových zjištění učinily skutkový závěr, že obviněný svým jednáním způsobil poškozenému J. K. škodu v celkové výši 1.502.449,- Kč. Tento skutkový závěr i všechna výše uvedená skutková zjištění jsou promítnuta ve velice obsáhlé skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. I v nich je totiž ? v rozporu s dovolacím tvrzením obviněného - jednoznačně řečeno, že to byl on, kdo uvedl v omyl poškozeného J. K. tvrzením o obchodní spolupráci se společností C. M., s. r. o., že takto docílil navýšení tzv. kreditlimitu, aby mohl odebrat vyhlédnuté zboží bez přímé úhrady kupní ceny za něj, že vzápětí na poškozeném skutečně vylákal předmětné zboží, a to bez vědomí svého bratra, jehož jménem jednal, a že právě poškozenému J. K., nikoliv svému bratrovi, způsobil škodu v celkové výši 1.502.449,- Kč a sám se na úkor J. K. obohatil (č. l. 158 až 163 a 200 trestního spisu). Celá předmětná obchodní operace mohla proběhnout jen díky tomu, že poškozený J. K. uvěřil jeho nepravdivým tvrzením (č. l. 159 trestního spisu). Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom obviněný jednal od počátku s cílem opatřit si nedovoleným způsobem finanční prostředky (č. l. 163 a 200 trestního spisu) a tyto finanční prostředky po realizaci odebraného zboží prodejem také sám použil (č. l. 159 a 200 trestního spisu); zcela jednoznačně se nepodařilo objasnit pouze to, jakým způsobem je použil (č. l. 163 a 200 trestního spisu). Jisté však je, že to byl on - jak konec konců potvrzuje i ve svých výpovědích - kdo v inkriminovanou dobu zajišťoval za Z. P. na základě jeho pověření veškerý obchodní styk se společností K.-e. (č. l. 159 trestního spisu).
Právě tato skutková zjištění jsou také rozhodující z hlediska použité právní kvalifikace. Soudy obou stupňů na jejich základě důvodně dospěly k závěru, že obviněný L. P. svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Pokud obviněný L. P. ve svém dovolání bez bližšího odůvodnění argumentuje tím, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže nebo trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, spáchaný ke škodě jeho bratra Z. P., nemůže to obstát.
Posouzení jednání obviněného jako neoprávněného užívání cizí věci ve smyslu §249 trestního zákona brání již to, že předmětem útoku u tohoto trestného činu může být jen taková věc, kterou lze užívat a po určité době ji vlastníku vrátit. Věc, jejíž užívání spočívá v jejím spotřebování, včetně peněz, nemůže být předmětem útoku trestného činu podle uvedeného ustanovení. Přitom obviněný v posuzovaném případě tvrdí, že se zmocnil právě peněz, a to - jak dovozuje v rozporu s citovanými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů - na úkor svého bratra.
Krádeží ve smyslu §247 trestního zákona si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Takovou věcí mohou být nepochybně i peníze v hotovosti. O krádež - na rozdíl od zpronevěry a podvodu - však může jít pouze tehdy, když se věc dostane do moci pachatele bez přivolení jejího majitele nebo oprávněného uživatele. Jinými slovy řečeno, předpokladem toho, aby mohlo jít o krádež, je to, že pachatel nemá takovou věc ve své moci před tím, než si ji přisvojí. Má-li ji ve své moci na základě toho, že mu ji oprávněná osoba svěřila, a v této situaci si jí přisvojí, jde o zpronevěru ve smyslu §248 trestního zákona. Pokud je však svěření věci nebo jejího převodu dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu anebo zamlčením podstatných skutečností, jde o trestný čin podvodu ve smyslu §250 trestního zákona. Pachatel zpronevěry tedy na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání omylu nebo využití omylu, popř. bez zamlčení podstatných skutečností. V obou případech mu ji oprávněná osoba poskytne dobrovolně. V posuzovaném případě obviněný L. P. získal do své dispozice jak předmětné mobilní telefony a jejich příslušenství dodané J. K., tak i peníze utržené jejich prodejem plně se souhlasem oprávněných osob, konkrétně J. K., jenž dodal požadované mobilní telefony a jejich příslušenství na základě uzavřené smlouvy, Z. P., který obviněného pověřil veškerým obchodním stykem se společností K.-e. a realizací zakázek týkajících se této společnosti, a konečných odběratelů daných mobilních telefonů, kteří řádně zaplatili jejich prodej. V daném kontextu se tedy obviněný nemohl dopustit krádeže. Nešlo však z jeho strany ani o zpronevěru, neboť na počátku celé posuzované operace bylo uvedení v omyl poškozeného J. K. Právě v důsledku tohoto omylu poškozený poskytl předmětné plnění - dodal mobilní telefony a jejich příslušenství - aniž by sám obdržel náležité protiplnění. Zatímco na jeho straně tak vznikla škoda odpovídající neuhrazené ceně dodaného zboží, obviněný se obohatil použitím výtěžku z dodaného zboží pro svou potřebu. Tím naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona.
K argumentaci uplatněné obviněným L. P. v jeho dovolání je namístě připomenout jednak to, že podvodným jednáním ve smyslu §250 trestního zákona může být obohacen jak sám pachatel, tak i někdo jiný, jednak to, že podstatou tohoto trestného činu - odlišující ho od ostatních trestných činů - není na jedné straně způsobení škody a na druhé straně obohacení určité osoby, neboť tyto znaky charakterizují i skutkové podstaty řady dalších majetkových a hospodářských trestných činů, ale podvodný úmysl pachatele - uvedení určité osoby v omyl, využití jejího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností v úmyslu obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku - a provedení majetkové dispozice v omylu nebo s neznalostí určitých podstatných skutečností v důsledku jednání pachatele. Z tohoto hlediska je právně bezvýznamné, zda byl v posuzovaném případě danou majetkovou dispozicí - dodávkou mobilních telefonů a jejich příslušenství - obohacen obviněný nebo jeho bratr, jehož jménem obviněný jednal, podstatné však je, že tuto majetkovou dispozici provedl poškozený J. K. v omylu vyvolaném obviněným a že mu také touto majetkovou dispozicí vznikla značná škoda.
Jak již bylo řečeno, v posuzované trestní věci učinily soudy obou stupňů skutkový závěr, že obviněný L. P. uvedl v omyl poškozeného J. K. tím, že ho nepravdivě informoval o navázání obchodní spolupráce se společností C. M., s. r. o., a právě v důsledku toho docílil dodávky objednaného zboží bez přímé úhrady kupní ceny. Poškozený by se podle skutkových zjištění soudů obou stupňů takto nezachoval, nebýt omylu vyvolaného obviněným. Zatímco kupní cena za dodané zboží mu ani dodatečně nebyla uhrazena, obviněný dodané zboží rozprodal a získané peníze sám použil. Soudy obou stupňů přitom dospěly ke shodnému závěru, že se záměrem takto neoprávněně získat dané finanční prostředky jednal od samého počátku realizace dané operace. Obviněný se s nimi v popisu skutkových okolností rozchází pouze v tom, že na rozdíl od nich tvrdí, že pojal úmysl zmocnit se tržeb za uvedené mobilní telefony a jejich příslušenství dodané poškozeným až následně, poté co je předal svému bratrovi. Z toho pak dovozuje, že jednal primárně na jeho úkor, nikoliv na úkor poškozeného J. K., a že ke způsobení škody na majetku J. K. přispěl jen zprostředkovaně, neboť v důsledku toho, jak se zachoval, ztratil jeho bratr schopnost vyrovnat svůj závazek vůči němu. Ve svých úvahách přitom pomíjí to, že na počátku daného skutkového děje to byl on, kdo uvedením poškozeného v omyl docílil zvýšení tzv. kreditlimitu a tím vytvořil podmínky pro realizaci celé operace, a to bez ohledu na to, zda v první fázi z ní byl obohacen jeho bratr nebo on sám. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je přitom podstatné to, že soudy obou stupňů na rozdíl od něj učinily skutkový závěr, že od počátku jednal v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného J. K. a vylákat na něm předmětné zboží, což se mu také podařilo. Pokud obviněný L. P. tento skutkový závěr ve svém dovolání zpochybňuje, dostává se mimo rámec zákonem připuštěných dovolacích důvodů. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak namítá nesprávnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká žádnou specifickou vadu v právním posouzení jimi zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudků soudu prvního a druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Vzhledem k tomu, že obviněným L. P. namítané skutečnosti věcně nezaložily žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a podané dovolání bylo třeba odmítnout, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu ani důvody k postupu podle §265o odst. 1 trestního řádu, tj. k odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, jak se toho obviněný ve svém dovolání domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3 trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vypracoval:
JUDr. Alexander Sotolář