ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.708.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 708/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2004 o dovolání, které podal obviněný R. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 11 To 51/2004-150 ze dne 26. 2. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 267/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, č. j. 4 T 267/2003-133 ze dne 8. 1. 2004 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Za to a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 2 T 216/2003 ze dne 14. 8. 2003 byl odsouzen podle §234 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 2 T 216/2003 ze dne 14. 8. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Nymburce se obviněný R. H. uvedeného trestného činu dopustil společně s P. V. tím, že dne 17. června 2003 kolem 01,00 hodiny v P. na náměstí T. G. M. před domem čp. 1128 fyzicky údery do obličeje a kopáním napadli V. P., po němž současně požadovali, aby jim vydal peníze, roztrhli mu košili a z kapsy košile mu odcizili finanční hotovost ve výši 2.400,- Kč, přičemž uvedeným jednáním mu způsobili mnohačetné pohmožděniny hlavy, hrudníku, hrudní páteře, horních končetin a rtů s drobnou tržnou ránou na dolním krku a otokem a hematomem horního rtu.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. H. odvoláním, které Krajský soud v Praze svým usnesením, č. j. 11 To 51/2004-150 ze dne 26. 2. 2004 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému R. H. a jeho obhájkyni doručen dne 22. 3. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 18. 3. 2004.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolání obviněného směřuje proti výroku o trestu.
Obviněný se domnívá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a pramení z vadného posouzení stíhaného skutku. Má za to, že soudy obou stupňů nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně a jednostranně uvěřily skutkové verzi poškozeného, jenž nadhodnotil intenzitu útoku, který byl proti němu veden, a jeho následky. Současně poukazuje na to, že sám poškozený připustil, že před střetem upadl a způsobil si pohmožděniny na různých částech těla. Za této situace nelze podle názoru obviněného vyloučit, že upadnul vícekrát a způsobil si i ta zranění, která jsou soudy obou stupňů přičítána jemu. Zcela jednoznačně pak obviněný odmítá závěr soudů obou stupňů v tom směru, že se dopustil dané trestné činnosti jenom proto, aby mohl pokračovat ve své vlastní zábavě. V tomto kontextu zdůrazňuje, že poškozený, ačkoliv to popírá, seděl s ním a s P. V. na lavičce na náměstí T. G. M. v P. již před konfliktem a společně popíjeli pivo. Následně došlo k vzájemnému napadení, jehož důvod se nepodařilo objasnit. Za pochybení soudů obou stupňů přitom považuje to, že za útočníka označily jeho, ačkoliv tomu provedené důkazy nenasvědčují. Navíc podle jeho názoru přisoudily danému útoku brutalitu, kterou ve skutečnosti neměl, a zřejmě to je vedlo k uložení trestu odnětí svobody ve výměře neodpovídající rozhodným okolnostem případu. V této souvislosti poukazuje obviněný též na své mládí a na to, že mnoholetý pobyt ve vězení může u něj vyústit do ztráty řady důležitých sociálních dovedností a znesnadnit mu návrat do běžného občanského života.
S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a věc přikázal k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten v odůvodnění svého vyjádření předně poukazuje na to, že dovolací argumentace obviněného směřující proti výroku o trestu měla být podepřena takovým odůvodněním, které odpovídá věcnému zaměření takto výrokově vymezeného specifického dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Ten však podle názoru státního zástupce v daném případě aplikovat nelze, neboť uložený trest je zákonu odpovídající a jeho výměra se pohybuje v rozpětí zákonné trestní sazby. Státní zástupce má dále za to, že ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu není možné za jiné nesprávné hmotně právní posouzení považovat dovoláním fakticky namítanou vadnou aplikaci ustanovení §31 odst. 1 a §23 trestního zákona - zvláště pak nedůsledné zohlednění specifických okolností případu - se závěrem o nepřiměřenosti uložené výměry trestu odnětí svobody. V tomto kontextu připomíná, že ve své podstatě obviněný podané dovolání opírá o námitky ryze procesní povahy, neboť napadá způsob hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně. Namítané skutkové vady však rozhodně nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení věci a proto nemohou být ani předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení.
V závěru svého vyjádření generalizuje státní zástupce své úvahy tak, že dovolání podal obviněný z jiných důvodů, než které jsou zakotveny v §265b trestního řádu, a že formálně uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění jeho dovolání. Státní zástupce se domnívá, že z podnětu podaného dovolání není možno věcně přezkoumat napadené rozhodnutí a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného R. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu obviněného R. H. z rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. C., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Nymburce dne 12. 5. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným R. H. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný opírá své dovolání o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že útok na poškozeného nebyl tak intenzivní a brutální jak dovodily soudy obou stupňů a že nadhodnocené jsou i následky tohoto útoku na zdraví poškozeného. Povahu konfliktu, v rámci něhož k němu došlo, charakterizuje obviněný jako vzájemné napadení. V návaznosti na to označuje za nepřiměřený jemu uložený trest.
Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a jiný rozsah svého jednání a způsobeného následku dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. O takto modifikovaný skutkový stav pak opírá též své námitky proti výši uloženého trestu. Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný R. H., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný R. H. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá jeho posouzením po hmotněprávní stránce. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (i jakéhokoliv jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 trestního řádu) je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného R. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž napadl společně s P. V. údery do obličeje a kopáním poškozeného V. P. s cílem zmocnit se jeho peněz, roztrhl mu košili, odcizil mu hotovost ve výši 2.400,- Kč a způsobil mu mnohačetné pohmožděniny hlavy, krku, hrudníku, páteře a horních končetin.
Sám obviněný v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Má za to, že soudy obou stupňů jednostranně vyšly z výpovědi poškozeného, který nadhodnotil intenzitu proti němu vedeného útoku a rozsah jeho následků. Současně oběma soudům vytýká, že nezvážily tu alternativu, že si poškozený přivodil část předmětných zranění svým vlastním zaviněním. Zcela přitom odmítá jako motiv svého jednání snahu zmocnit se finančních prostředků poškozeného. Právě na základě této argumentace - opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení ? obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí a zejména uložený trest za nezákonný. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného R. H. v tom rozsahu, v němž opíralo existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, bylo podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].
Další námitky obviněného R. H., rovněž opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, se týkají specificky uloženého trestu a spočívají na argumentu, že tento je nepřiměřeně přísný a že mu byl uložen v rozporu s hledisky vymezenými v trestním zákoně.
V tomto kontextu je na místě uvést, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě.
Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítané vady výroku o trestu napadeného rozsudku podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotněprávní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, druhý v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 trestního řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. S ohledem na to tímto způsobem není možné úspěšně uplatnit ani námitky proti vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 trestního zákona.
Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Navíc je třeba říci, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým \"zvláštním podmínkám\" při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V posuzovaném případě však obviněný R. H. napadl rozhodnutí soudů obou stupňů výlučně ve vztahu k stanovené výměře uloženého trestu. V úvahu tedy potenciálně přicházela pouze aplikace §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na nějž ovšem obviněný neodkazuje. Jeho argumentace obsažená v textu tohoto dovolání navíc směřuje výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, spatřované v jeho vysoké výměře neodpovídající hlediskům §31 odst. 1 trestního řádu, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Uložený druh trestu (odnětí svobody) mohl Okresní soud v Nymburce užít a jeho výměra (šest let odnětí svobody) nevybočuje z mezí zákonné trestní sazby stanovené v §234 odst. 1 trestního zákona, podle něhož byl uložen (ta činí dvě léta až deset let odnětí svobody). Tvrzením o nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu tedy není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 trestního řádu. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Celkově vzato dospěl Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností k závěru, že obviněný R. H. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení usnesení soudu druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí bez jeho věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou. Totéž obdobně platí o další formální nepřesnosti ve vymezení toho, kdo dovolání podal. V posuzovaném případě je podané dovolání podepsáno toliko obhájkyní JUDr. J. C. Ta jej však svým jménem nemohla podat. Z jeho obsahu nicméně lze dovodit, že ve skutečnosti jednala jménem obviněného R. H. Konečně zdůraznit je třeba, že pokud v dané trestní věci směřovalo podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toliko do výroku o trestu, byla přezkumná povinnost odvolacího soudu omezena pouze na tento výrok a obviněný byl následně oprávněn podat dovolání pouze proti tomuto výroku, případně namítat určitá pochybení v průběhu řízení, které mu předcházelo. Z jeho podnětu tedy nebylo možné přezkoumat výrok o vině.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání obviněného R. H. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář