ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.753.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 753/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2004 o dovolání, které podal obviněný M. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 2 To 148/2003-1265 ze dne 3. 2. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 12/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. F. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 40 T 12/98?1165 ze dne 16. 9. 2003 uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Za to a za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 2 T 135/98 ze dne 24. 8. 1999 byl odsouzen podle §148 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl postupem podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 2 T 135/98 ze dne 24. 8. 1999, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
1. ve dnech 22. 2. až 27. 2. 1995 odebral ve S. u B. 237.269 kg motorové nafty, která mu byla vydána na základě kupní smlouvy č. 200/11895 uzavřené dne 20. 2. 1995 mezi společností Č. r. a p. P., a. s., se sídlem P., S. č. 5, a společnost S., s r. o., se sídlem Š., G. r. č. 5/7, když podle smlouvy byla nafta určena na vývoz do Slovenské republiky, byla účtována bez daně spotřební a daně z přidané hodnoty a přesto, že byla celní službou G. v B. deklarována na vývoz, byla následně obviněným rozprodána na území České republiky již se spotřební daní a s daní z přidané hodnoty společnostem T. U. H., s. r. o., R. M., a. s., a ČSAD O., a. s., a tímto postupem byly zkráceny daň z přidané hodnoty a spotřební daň a byla tak způsobena škoda českému státu ve výši 2.684.557,- Kč.
2. dne 10. 3. 1995 odebral v K. 153.283 kg motorové nafty, která mu byla vydána na základě kupní smlouvy č. 209012/95 ze dne 20. 2. 1995, uzavřené mezi společností Č. p. a r. P., a. s., a společností L. T., s r. o., když podle smlouvy byla nafta určena na vývoz do Slovenské republiky, byla proto prodána bez daně spotřební a daně z přidané hodnoty,k rozprodání této nafty obviněným na území České republiky nedošlo jen proto, že zásilku při přepravě doprovázel pracovník společnosti Č. p.a r., a. s., který zjistil, že nafta nemá být opětovně vyvezena z území České republiky a proto podnikl opatření v součinnosti s celní správou, aby skutečně ke konkrétnímu vývozu nafty do Slovenské republiky došlo, jinak by v případě rozprodání nafty na území České republiky došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty a spotřební daně ve výši 1.751, 824,- Kč.
Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obviněný M. F. a společnost Č., a. s. Odvolání společnosti Č., a. s., Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem, č. j. 2 To 148/2003-1265 ze dne 3. 2. 2004 podle §253 odst. 1 trestního řádu zamítl. Z podnětu odvolání obviněného však postupem podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve smyslu §8 odst. 1 trestního zákona, a za něj jej odsoudil podle §148 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že
1. ve dnech 22. 2. až 27. 2. 1995 odebral ve S. u B. 237.269 kg motorové nafty, která mu byla vydána na základě kupní smlouvy č. 200/11895 uzavřené dne 20. 2. 1995 mezi společností Č. r. a p. P., a. s., se sídlem P., S. č. 5, a společností S., s r. o., se sídlem Š., G. r. č. 5/7, když podle smlouvy byla nafta určena na vývoz do Slovenské republiky, byla účtována bez daně spotřební a daně z přidané hodnoty a přesto, že byla celní službou G. v B. deklarována na vývoz, byla následně obviněným rozprodána na území České republiky již se spotřební daní a s daní z přidané hodnoty společnostem T. U. H., s. r. o., R. M., a. s., a ČSAD O., a. s., a tímto postupem byly zkráceny daň z přidané hodnoty v částce 705.733,- Kč a spotřební daň v částce 1.978.824,- Kč a byla tak způsobena škoda českému státu ve výši 2.684.557,- Kč.
2. dne 10. 3. 1995 odebral v K. u B. 153.283 kg motorové nafty, která mu byla vydána na základě kupní smlouvy č. 209012/95 ze dne 20. 2. 1995, uzavřené mezi společností Č. p. a r. P., a. s., se sídlem P., S. č. 5, a společností L. T., s r. o., se sídlem B., U. č. 6, když podle smlouvy byla nafta určena na vývoz do Slovenské republiky, byla proto prodána bez daně spotřební a daně z přidané hodnoty, k rozprodání této nafty obviněným na území České republiky nedošlo jen proto, že zásilku při přepravě doprovázel pracovník společnosti Č. p. a r., a. s., který zjistil, že nafta nemá být opětovně vyvezena z území České republiky a proto podnikl opatření v součinnosti s celní správou, aby skutečně ke konkrétnímu vývozu nafty do Slovenské republiky došlo, jinak by v případě rozprodání nafty na území České republiky došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty v částce 473.461,- Kč a spotřební daně v částce 1.278.381,- Kč, tedy k celkové škodě českého státu ve výši 1.751, 824,? Kč.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 26. 2. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 25. 2. 2004.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný M. F. dne 23. 4. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněný v tom, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení daného případu uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a zapracoval je do svého odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu. Těžištěm jeho dovolací argumentace je přitom tvrzení, že skutková zjištění soudů obou stupňů učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru správné ani právní závěry soudu druhého stupně promítnuté do napadeného rozsudku. Pochybení soudů obou stupňů shledává konkrétně v tom, že nevyslechly jako svědka T. S., který původně v dané věci vystupoval jako jeho spoluobviněný. Obviněný M. F. zdůrazňuje, že právě T. S. byl ústřední postavou kontraktačních jednání týkajících se předmětných vývozů motorové nafty mezi prodávajícími a kupujícími, zastoupenými osobami vystupujícími pod jmény M., Š. a V. Vzhledem k tomu, že tyto osoby již nejsou mezi živými, nebylo možné nijak nahradit důkaz výslechem svědka T. S. k potvrzení či vyvrácení jeho obhajoby v tom směru, že on sám byl toliko zprostředkovatelem a garantem dopravy pro osoby vystupující pod jmény V. a M. Právě to jej vedlo - jak uvádí ve svém dovolání - k tomu, že trval na jeho výslechu před soudy obou stupňů a že s tímto požadavkem přichází nyní znovu v rámci dovolacího řízení. V této souvislosti označuje za procesní pochybení Krajského soudu v Brně to, že výslechu svědka T. S. v hlavním líčení předřadil výslechy jiné, podle jeho názoru nepodstatné, a svědka T. S. nakonec vůbec nevyslechnul.
S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten poukázal na to, že předmětné dovolání obviněný podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však brojí proti neúplnému dokazování a vadnému hodnocení důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce v tomto kontextu podotýká, že uplatněný dovolací důvod je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, avšak nesprávná skutková zjištění nemohou být jeho podkladem, stejně jako nemohou být důvodem dovolání ani podle žádného jiného ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým bylo po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně nově rozhodnuto o vině i o trestu obviněného M. F. [§265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. T.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Brně dne 23. 4. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným M. F. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči způsobu vedení dokazování soudy obou stupňů a vůči jeho neúplnosti. Obviněný má za to, že nebyl proveden pro právní posouzení věci zcela klíčový důkaz, výpověď svědka T. S. Na základě těchto tvrzených procesních vad zpochybňuje obviněný správnost vymezení klíčových skutkových závěrů soudů obou stupňů a tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, jehož spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že je mu neprávem kladeno za vinu, že v inkriminovanou dobu vědomě na území České republiky rozprodal motorovou naftu určenou podle uzavřených smluv na vývoz do Slovenské republiky. Celkově vzato trvá na tom, že působil toliko jako zprostředkovatel a garant dopravy pro kupující bez znalosti rozhodných skutečností. Z toho pak dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby.
Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho opírá výlučně o tvrzenou neúplnost provedeného dokazování a dovozuje ho z odlišného hodnocení provedených důkazů. Za pochybení soudů obou stupňů současně označuje to, že zcela pominuly jím navrhovaný důkaz výslechem svědka T. S., který mohl potvrdit jeho skutkovou verzi. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný jednoznačně shledává ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v rozsahu jimi provedeného dokazování a v jejich hodnocení opatřených důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný M. F., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného M. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 trestního zákona.
Sám obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že tato skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná díky tomu, že v řízení nebyl proveden výslech klíčového svědka, který může potvrdit jeho alibi. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o tvrzené pochybení soudů obou stupňů v procesu dokazování a o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav R i z m a n
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář