ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.804.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 804/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný F. Š. a obviněná A. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 235/2002-224, ze dne 29. 8. 2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 137/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění A. Š. a F. Š. byli rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, č. j. 1 T 137/99-188, ze dne 24. 1. 2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 9 To 235/2002-224, ze dne 29. 8. 2002, uznáni vinnými trestným činem útisku podle §237 trestního zákona. Za to byl každý z nich odsouzen k peněžitému trestu ve výši 5.000,- Kč s tím, že pro případ, že by tento trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Současně byla poškozená M. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obvinění uvedeného trestného činu dopustili tím, že poté, co mezi nimi jako spoluvlastníky bytové jednotky č. 1 v domě čp. 721 na ulici A. Š. v B. n. P., získané na základě darovací smlouvy ze dne 9. 4. 1997 od M. P. po skončení nájemní smlouvy na dobu od 1. 7. 1997 do 30. 6. 1998 nedošlo k další dohodě o podmínkách nájemní smlouvy a dne 22. 7. 1998 byla k Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou podána žaloba proti M. P. na vyklizení nemovitosti, když ve věci nebylo zatím rozhodnuto, dali pokyn ke dni 1. 9. 1998 odpojit přívod elektrické energie do bytu, přestože věděli, že na tomto zdroji je závislé i jeho vytápění a dosavadní nájemníci dosud nemají jinou možnost bydlení, což trvalo až do dne 5. 12. 1998, kdy po zjištění napojení přívodu elektrické energie do bytu provizorním napojením jednak na společné prostory v domě a jednak na vedlejší byt, opětovně dali pokyn k odpojení tohoto přívodu i přes pokles venkovních teplot pod bod mrazu, ačkoliv věděli, že se jedná o dočasné řešení do 7. 12. 1998, kdy bude ze strany M. B. n. P. pro oba uživatele bytu připraven k nastěhování byt v domě s pečovatelskou službou.
Oba obvinění napadli citovaný rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou odvoláním, které Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým usnesením podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněné A. Š. doručen dne 4. 11. 2002, obviněnému F. Š. dne 14. 2. 2003, jejich obhájci dne 4. 11. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství téhož dne.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění F. a A. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřeli o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obvinění se domnívají, že rozhodnutí vydaná soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku. Mají totiž za to, že jejich jednání nemohlo po formální stránce naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu útisku, stejně tak jako není dáno jejich zavinění v požadované formě úmyslu, tedy subjektivní stránka tohoto trestného činu. V tomto kontextu sice na jedné straně připouští, že jako majitelé bytu užívaného poškozenou a jejím druhem jim nechali odpojit přívod elektrické energie, na druhé straně však zdůrazňují, že se tak stalo v situaci, kdy poškozená ztratila jakýkoliv právní titul k jeho užívání. Další námitky obviněných směřují k popisu stíhaného skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně a označují jej za nesrozumitelný a nepřesný, neboť z něj není patrné, jakým jednáním měli naplnit zákonné znaky trestného činu útisku. Současně napadeným rozhodnutím vytýkají porušení ustanovení §3 trestního zákona a argumentují tím, že se soudy obou stupňů nedůsledně vypořádaly s otázkou stupně nebezpečnosti jejich činu pro společnost. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, č. j. 1 T 137/99-188, ze dne 24. 1. 2002 a usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 9 To 235/2002-224, ze dne 29. 8. 2002, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněných F. a A. Š. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v odůvodnění tohoto vyjádření připouští, že z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, zda obvinění svým jednáním poškozenou nutili k tomu, aby něco strpěla či určitým způsobem jednala, avšak současně připomíná, že tato skutková zjištění jsou rozvinuta v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a na jejich základě lze bezpečně učinit závěr, že obvinění nutili poškozenou v užívaném bytě trpět jimi vyvolaný stav po odpojení přívodu elektrické energie z bytu a s ohledem na tento stav umocněný klimatickými podmínkami ji fakticky nutili k vyklizení bytu. Za tohoto skutkového stavu je podle názoru státní zástupkyně možné dovodit, že obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útisku, a to jak po formální, tak i po materiální stránce. V tomto kontextu poukazuje státní zástupkyně na to, že ve srovnání s jednáním popsaným v ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona není v případě útisku ve smyslu §237 trestního zákona podmínkou trestní odpovědnosti speciální postavení poškozeného ve vztahu k objektu trestného útoku a zároveň zdůrazňuje, že po stránce materiální vylučují absenci společenské nebezpečnosti daného jednání specifické okolnosti případu, včetně předchozího darovacího právního aktu mezi obviněnými a poškozenou. Za této situace státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněných F. a A. Š. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a o trestu obviněných F. a A. Š. [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali obvinění prostřednictvím svého obhájce, bylo proto podáno osobami oprávněnými ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 31. 12. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněnými F. a A. Š. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obvinění opírají své dovolání o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněných je tvrzení, že se nedopustili žádného trestného činu, tedy ani trestného činu útisku podle §237 trestního zákona, jehož spácháním byli uznáni vinnými, neboť nejednali v úmyslu předpokládaném citovaným ustanovením a nenaplnili zákonné znaky skutkové podstaty daného trestného činu. V tomto kontextu s poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně současně zdůrazňují, že v posuzovaném případě neučinili nic jiného, než že se snažili domoci svého práva k bytu, jenž jim patřil, a že to byla poškozená, kdo jednal v rozporu se zákonem, když v inkriminované době spolu se svým druhem užívala jejich byt bez jakéhokoliv právního titulu. Z toho pak dovozují, že svým jednáním nenaplnili ani objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu útisku, nijak blíže ovšem nespecifikují, v jakém směru ji nenaplnili. Obdobně - bez jakékoliv bližší konkretizace - namítají, že soudy obou stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost společenské nebezpečnosti jejich činu. Jen z celkového vyznění jejich dovolání tedy lze usuzovat, že svůj čin vůbec nepovažují za společensky nebezpečný, a že mají za to, že měli být v plném rozsahu zproštěni obžaloby státního zástupce.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné obviněnými jsou formulovány mimořádně obecně, prakticky bez jakékoliv specifikace toho, v čem konkrétně mají vytýkaná pochybení soudů obou stupňů spočívat. To platí beze zbytku o námitkách proti hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněných, proti závěru o úmyslné formě jejich zavinění i proti popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, do značné míry však také o námitkách proti závěru soudů obou stupňů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu útisku po formální stránce. K prvnímu okruhu těchto námitek obvinění ve svém dovolání pouze bez dalšího konstatují, že se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích \"nedůsledně vypořádaly s tím, do jaké míry v dané věci došlo k naplnění materiální stránky trestného činu, tzn. zda společenská nebezpečnost jejich jednání dosáhla intenzity předpokládané ustanovením §3 trestního zákona\". Ve vztahu k popisu stíhaného skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pak namítají, že \"je nesrozumitelný, neboť z něj není zřejmé, jakým jednáním měli naplnit jednotlivé zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu\" a připomínají, že \"popis skutku ve výroku o vině musí být zcela jednoznačně podřaditelný pod zákonné znaky určitého trestného činu\". Ani rámcově ovšem neuvádí jaké skutkové okolnosti ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně postrádají a proč tedy skutek, tak jak je v tomto výroku popsán, není podřaditelný pod zákonné znaky žádného trestného činu, tedy ani trestného činu útisku, pod něž jej podřadily soudy prvního a druhého stupně. Konečně proti závěru soudů obou stupňů o tom, že se stíhaného skutku a tedy i trestného činu útisku dopustili úmyslně, staví nijak blíže nerozvedené tvrzení, že \"nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, která je zákonným předpokladem pro dovození trestní odpovědnosti\". V konstatování toho, že předpokladem trestní odpovědnosti je i existence subjektivní stránky určitého trestného činu, tedy v daném případě úmyslného zavinění ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu útisku, mají obvinění nepochybně pravdu, avšak důvody toho, proč se domnívají, že v jejich trestní věci nebyla subjektivní stránka naplněna, nijak nekonkretizují. Pouze ze souvislosti, v níž tuto námitku uplatňují, je možné usuzovat na to, že vůbec nepovažují za prokázané, že jednali v úmyslu spáchat daný trestný čin, zneužít tísně poškozené a nutit ji k něčemu, co nebyla beztak povinna učinit. Co se pak týče objektivní stránky trestného činu útisku, namítají sice rovněž jednoznačně, že \"naplněna nebyla\" a že \"jejich jednání vůbec nevykazovalo po formální stránce zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu\", ani tentokrát však neupřesňují jaké znaky mají na mysli a z jakého důvodu nebyly a nemohly být naplněny. Jen z celkového kontextu předchozího textu dovolání, v němž připouští, že \"sice jako vlastníci bytu nechali odpojit přívod elektrické energie do bytu užívaného poškozenou, ale v situaci, kdy tato ztratila jakýkoliv právní titul k jeho užívání\", lze usuzovat na to, že se domnívají, že právní kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu útisku brání již ta skutečnost, že poškozená neměla v inkriminovanou dobu žádný právní titul k užívání předmětného bytu.
Za této situace podané dovolání neposkytuje dostatečný podklad pro kvalifikované přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího již pro svou nekonkrétnost. Navíc zákonem předpokládaným způsobem nevymezuje rozsah této přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Nicméně současně je zřejmé, že námitky neexistence objektivní, subjektivní a materiální stránky trestného činu útisku uplatněné obviněnými jsou nepochybně v obecné rovině právními závěry a s ohledem na to jsou obecně způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž obvinění odkazují. Bylo tedy na místě posoudit, zda je pod ně možné podřadit určitou - byť výslovně neuvedenou - skutečnost vylučující danou právní kvalifikaci jejich jednání. Obecně vzato by totiž nedostatek kterékoliv z namítaných stránek trestného činu útisku bránil uznání obviněných vinnými jeho spácháním. Nejvyšší soud se proto opodstatněností těchto námitek zabýval, nikoliv ovšem bez jakéhokoliv omezení. Zcela jednoznačně za hranicí toho, čím je v dovolacím řízení oprávněn se zabývat, a toho, co patří mezi uplatnitelné dovolací důvody, je totiž přezkoumání a případné přehodnocení skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, jehož se obvinění částečně dovolávají. Činí tak v souvislosti s namítanou absencí subjektivní stránky trestného činu útisku, tedy jejich zaviněním ve formě úmyslu, ať už přímého nebo nepřímého, neboť takto orientované námitky do určité míry opírají o jiné skutkové okolnosti, než jsou ty, z nichž vycházely soudy prvního a druhého stupně. Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedená a v jeho odůvodnění rozvedená zjištění - \"dali pokyn odpojit přívod elektrické energie\", \"ani na naléhání městského úřadu neumožnili připojení bytu na náhradní zdroj elektrické energie\", \"zneužili tísně poškozené\" a \"nutili ji byt opustit před rozhodnutím soudu ve věci žaloby na vyklizení\" - vyjadřující podstatu trestného jednání obviněných, totiž zřetelně vypovídají o jeho úmyslné povaze. Právě tato zjištění soudu prvního stupně, potvrzená soudem druhého stupně, přitom byla pro Nejvyšší soud jako soud dovolací závazná a z podnětu podaného dovolání je nemohl nijak přezkoumávat, neboť pro nic takového platná právní úprava nevytváří prostor. Nejvyšší soud obecně takové oprávnění nemá a obviněným ani jeden z dovolacích důvodů zakotvených v §265b trestního řádu neumožňuje zpochybnit skutková zjištění učiněná v předchozích stadiích řízení. Ta jsou výsledkem zhodnocení provedených důkazů a z nich jsou oprávněny činit příslušná skutková zjištění pouze ty soudy, před nimiž jsou podle zásad bezprostřednosti a ústnosti provedeny, tedy soudy prvního a druhého stupně (§207 a násl., §259 odst. 3 a §263 odst. 6 a 7 trestního řádu), nikoliv Nejvyšší soud (§265r odst. 7 trestního řádu ve spojení s §265b trestního řádu). Navíc provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z nich je upraveno předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanoveními §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207, §211 a §215 trestního řádu, zatímco dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnili obvinění F. a A. Š., je po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať už jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným, příp. že po právní stránce byla nesprávně posouzena jiná hmotně právní otázka. Pokud tedy obvinění F. a A. Š. namítají, že v posuzovaném případě nebylo prokázáno jejich zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu, jde o námitku, která je mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Na druhé straně je na místě uvést, že obvinění v návaznosti na právní posouzení svého jednání soudy obou stupňů jako trestného činu útisku podle §237 trestního zákona spojují namítaný nedostatek svého úmyslného zavinění ve vztahu k němu, tedy nedostatek subjektivní stránky tohoto trestného činu, s námitkou absence jeho objektivní stránky a v tomto kontextu tvrdí, že za daných okolností v posuzovaném případě svým jednáním nenaplnili a ani nemohli naplnit všechny formální znaky jeho skutkové podstaty. Z povahy věci přitom vyplývá, že pokud by tomu tak skutečně bylo a tato jejich námitka byla důvodná, nebylo by možné ve vztahu k chybějícímu znaku daného trestného činu jejich jednáním nenaplněnému dovozovat ani jejich úmysl jej naplnit. Šlo by totiž o jednání beztrestné právě proto, že onen znak nenaplnilo.
Nejvyšší soud se tedy zaměřil na posouzení opodstatněnosti této námitky a vedle ní obviněnými namítaného nedostatečného zohlednění nízké společenské nebezpečnosti jejich činu. V této souvislosti přitom učinil následující zjištění a závěry:
Předně, jak již bylo řečeno, soudy obou stupňů kvalifikovaly stíhaný skutek jako trestný čin útisku podle §237 trestního zákona. K této právní kvalifikaci a k argumentaci použité obviněnými je na místě připomenout, že o útisk ve smyslu §237 trestního zákona jde v případě, že pachatel zneužívá tísně nebo závislosti jiného a nutí ho, aby něco konal, opominul nebo strpěl. Z povahy věci plyne, že musí jít o nucení k něčemu, co by jinak - nebýt tísně, v níž se ocitl - v dané době a za daných okolností neučinil, neopominul nebo nestrpěl. Nucení přitom nemůže mít formu pohrůžky násilím ani formu přímého použití násilí, neboť kdyby tomu tak bylo, šlo by buď o přísněji trestné vydírání ve smyslu ustanovení §235 trestního zákona nebo o ještě přísněji postižitelnou loupež ve smyslu ustanovení §234 trestního zákona. Obě tato ustanovení jsou ve vztahu speciality vzájemně vůči sobě (vydíráním se rozumí nucení jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal, opominul nebo trpěl, zatímco loupeží je užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí k zmocnění se cizí věci, přičemž použitá pohrůžka nebo použité násilí může být rovněž formou nátlaku na držitele věci směřujícího k tomu, aby požadovanou věc vydal útočníkovi) a obě tato ustanovení jsou ve vztahu speciality vůči §237 trestního zákona vymezujícímu skutkovou podstatu trestného činu útisku (útiskem podle tohoto ustanovení je nucení jiného, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl). Po subjektivní stránce vyžaduje aplikace §237 trestního zákona úmyslné zavinění vůči všem uvedeným znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Z uvedeného je zřejmé, že objektem trestného činu útisku je, stejně jako u vydírání, svobodné rozhodování člověka. Pachatel ovšem při útisku ve smyslu §237 trestního zákona neužívá násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné újmy jako u vydírání, ale omezuje se na zneužití něčí tísně nebo závislosti. Jde tedy o méně intenzivní zásah do svobody rozhodování, než je tomu u vydírání.
Samotné pojmy tíseň a závislost nejsou v našem právním řádu nijak definovány. Z povahy věci však vyplývá, že tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé okolnosti se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se určitá osoba ocitá v těžkostech a nesnázích. Není přitom nijak rozhodné, jak se do tohoto stavu dostala, tedy ani to, zda si jej způsobila svým vlastním jednáním, nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na ní nezávislých. Mimořádně tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech osoby, která se ocitla ve stavu tísně. Při vzniku stavu tísně může vedle dalších okolností spolupůsobit i závislost; poměr závislosti však sám o sobě ještě neznamená stav tísně u závislé osoby. Samotnou závislost lze vymezit jako stav, v němž se závislá osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (může jít například o poměr dlužníka a věřitele, učitele a žáka apod., ale i o různé formy faktické závislosti na jiné osobě, spojené se specifickými okolnostmi, v jejichž důsledku jsou kroky závislé osoby podmíněny určitými kroky ze strany osoby, v závislosti na níž jedná). Závislá osoba se při zneužití závislosti podřizuje pachateli proto, že je na něho v určitém směru odkázána. Pokud by této závislosti nebylo, nepodřídila by se mu. K dokonání trestného činu útisku přitom postačí, když pachatel vykoná jednání, jehož obsahem je nucení jiného na základě zneužívání jeho tísně nebo závislosti. Není přitom třeba, aby osoba, na níž pachatel takto působí, vykonala, opominula nebo strpěla to, k čemu je nucena.
Z logiky věci vyplývá, že o trestný čin útisku nemůže jít v případě, že se někdo domáhá dovolenými prostředky, aby jiný konal, opominul nebo trpěl to, k čemu je povinován. Předpokladem toho, aby šlo o tento trestný čin, je tedy neoprávněné jednání. Není proto trestným činem útisku, jestliže například věřitel nutí dlužníka k zaplacení pohledávky na základě vykonatelného rozhodnutí hrozbou, že jinak navrhne exekuci. Takový krok je totiž oprávněn učinit a jde o jeden ze zákonných prostředků dosažení jinak legitimního cíle, vyrovnání určité pohledávky. Oprávněné by však nebylo jednání, v jehož rámci by pachatel použil buď sice jinak dovoleného prostředku, ale k jinému účelu, než k jakému byl určen a než k jakému jej bylo dovoleno použít, anebo kdyby k dosažení obecně dovoleného cíle použil nedovoleného prostředku (například by si úhradu, na niž měl nárok, vynucoval násilím nebo zneužívaje tísně povinné osoby).
Zákonné znaky trestného činu útisku tak může za uvedených předpokladů naplnit i jednání oprávněného majitele domu nebo bytu, který nájemníkům v zimě znemožní topení, aby je donutil k vyklizení užívaných prostor, a to bez ohledu na to, zda je užívají na základě řádného právního titulu nebo bez něj. Vynucovaným konáním ve smyslu §237 trestního zákona tedy může být i vyklizení bytu. Stejně tak je možné zneužít tísně uživatele bytu dané tím, že nemá možnost jiného bydlení, například k vynucování toho, aby strpěl zimu v nevytopeném bytě, jehož zdroj tepla byl odpojen. Závažnější formou takového trestněprávně postižitelného jednání je vynucování si určitého konání, opominutí nebo trpění něčeho pohrůžkou způsobení těžké újmy. Pak ovšem nejde o útisk ve smyslu §237 trestního zákona, ale o vydírání ve smyslu §235 trestního zákona. Pokud si tedy za výše popsaných okolností pachatel vynucuje dosažení sledovaného cíle (vyklizení bytu) užitím násilí, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, naplní po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání.
Ve vztahu k posuzovanému případu je z výše uvedených skutečností zřejmé, že dovolací argumentace obviněných F. a A. Š. založená na právním názoru, že naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku vylučuje již to, že poškozená nebyla nucena k ničemu jinému, než k tomu, co beztak byla povinna učinit, tj. k vyklizení bytu, který užívala bez právního titulu, nemůže obstát. Stejně významné jako sledovaný cíl jsou totiž z hlediska aplikace §237 trestního zákona použité cesty a prostředky sloužící k jeho dosažení. Podstatou jednání naplňujícího znaky trestného činu útisku je nucení jiného, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, k tomu, aby konal, opominul nebo strpěl to, co by jinak - nebýt tohoto nátlaku na něj a jeho tísně nebo závislosti - za daných okolností a v dané době neučinil. Jak již bylo řečeno, rozhodující je přitom to, že ten, kdo je takto k něčemu nucen, je objektivně ve stavu tísně nebo závislosti na tom, kdo si na něm něco vynucuje. Naopak, z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu útisku je právně zcela irelevantní jak se do tohoto stavu dostal, tedy i to, že se tak případně stalo jeho vlastním přičiněním, neopatrností, nerozvážností apod. Stejně tak po formální stránce z hlediska naplnění znaků tohoto trestného činu nehraje žádnou roli to, zda je vynucováno něco, co je dotyčný jinak povinen učinit, či zda je na něj vyvíjen nátlak, aby se zachoval způsobem, kterým není povinen se zachovat. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ve smyslu §237 trestního řádu není podstatné, jaký cíl je sledován vyvíjením nátlaku na poškozeného, ale to, že je na něj tento nátlak vyvíjen ve chvíli, kdy je ve stavu tísně nebo závislosti a není schopen se svobodně rozhodnout.
Z důvodů výše podrobně rozvedených je při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných F. a A. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Ve vztahu k argumentaci obviněných uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry soudu prvního stupně, podle nichž si poškozená M. P. jako stará a nemocná žena ve finanční tísni nebyla schopna sama v inkriminované době zajistit jiné bydlení, než v bytě, který předtím darovala obviněným (č. l. 188 a 196 trestního spisu), ti ovšem bez ohledu na to nechali počátkem září roku 1998 v tomto bytě odpojit přívod elektrické energie tak, že se v něm nedalo topit, ohřívat voda a vařit, takže vzhledem ke stále klesajícím teplotám se postupně stal takřka nevhodným k užívání (č. l. 188, 196 a 197 trestního spisu), a když následně v zimě roku 1998 klesly venkovní teploty pod bod mrazu, zasáhli počátkem měsíce prosince i do nouzového přívodu elektrické energie z vedlejšího bytu zajištěného městským úřadem a nechali odpojit i tento (č. l. 189 a 197 trestního spisu), přičemž to vše činili ve snaze zneužitím tísně poškozené, v jejíž možnostech nebylo vyřešit naléhavou potřebu jiného bydlení, nutit ji trpět zimu a nepohodlí v daném bytě po odpojení jediného jeho použitelného zdroje energie a tím ji vystavit nátlaku směřujícímu k tomu, aby tento byt vyklidila a vystěhovala se do náhradních prostor, o jejichž zajištění pro ni jednalo městské zastupitelstvo (č. l. 197 trestního spisu). S těmito skutkovými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil soud odvolací (č. l. 224 a 225 trestního spisu).
Takto zjištěnému skutkovému stavu - popsanému rámcově ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedenému podrobněji v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů - odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení daného skutku jako trestného činu útisku podle §237 trestního zákona, a to jak pokud jde o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, tak i co se týče úmyslu obviněných je naplnit a společenské nebezpečnosti jejich jednání. Nemohou tedy obstát námitky obviněných proti takto použité právní kvalifikaci, ať už zpochybňují naplnění objektivní stránky a formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu nebo naplnění jeho subjektivní a materiální stránky.
Jinými slovy řečeno, jestliže obvinění F. a A. Š. jako oprávnění majitelé předmětného bytu nutili poškozenou ve stavu její tísně spojené s tím, že neměla jinou možnost bydlení než v jejich bytě, který jim před tím darovala, aby v něm trpěla zimu a nepohodlí, a pokud se ji současně snažili použitým nátlakem přimět k tomu, aby tento byt vyklidila, ačkoliv to jinak v danou dobu neměla v úmyslu, naplnili nepochybně po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu útisku. Soudy prvního i druhého stupně tedy podřadily zjištěný skutkový děj pod znaky tohoto trestného činu plně v souladu se zákonem.
To nicméně neznamená, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnými vadami. V tomto kontextu je na místě dát za pravdu obviněným v tom, že popis daného skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou není úplně přesný pokud jde o vymezení všech podstatných okolností případu. Není z něj totiž zcela jednoznačně zřejmé, zda popsaným jednáním obvinění poškozenou nutili k tomu, aby něco strpěla či určitým způsobem jednala, ani to, k čemu ji vůbec svým jednáním nutili, tedy co měla strpět a co konat. Na důvodnosti této výtky přitom nemohou nic změnit ani ze skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku plynoucí formulace, ze kterých je dovoditelné, že obvinění nutili poškozenou v obývaném bytě trpět jimi vyvolaný stav po odpojení přívodu elektrické energie z bytu a že ji s ohledem na tento stav ještě umocněný tehdejšími povětrnostními podmínkami nutili k vyklizení bytu. To vyniká zvláště v porovnání s poněkud nadbytečnou podrobností údajů charakterizujících kvalifikovanou situaci poškozené v rozhodné době. Je však současně na místě uvést, že v tomto případě jde jen o procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (§120 odst. 3 trestního řádu), nikoli o nesprávné právní posouzení skutku, protože příslušná skutková zjištění - rámcově v základních rysech zachycená ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně - jsou detailněji specifikována v odůvodnění tohoto rozsudku i v usnesení odvolacího soudu a tím pokrývají všechny zákonné znaky použité právní kvalifikace, včetně úmyslného zavinění obviněných ve vztahu k jimi sledovanému cíli, tedy vynutit si vyklizení předmětného bytu.
Co se týče těchto skutkových zjištění, soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil (a odvolací soud se s tímto jeho zjištěním plně ztotožnil), že poškozená byla původní majitelkou předmětného bytu, který také užívala, avšak na základě darovací smlouvy ze dne 9. 4. 1997 jej převedla na obviněné, aniž by si k němu nechala zřídit jakékoliv věcné břemeno. Až do konce června roku 1998 pak v tomto bytě bydlela na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou. Po uplynutí této doby nedošlo k další dohodě o obsahu nové nájemní smlouvy, avšak poškozená v bytě setrvala, neboť neměla jinou možnost bydlení. Proto dne 22. 7. 1998 podali obvinění k soudu žalobu na její vyklizení z tohoto bytu. Řízení zahájené z podnětu této žaloby nebylo dosud skončeno, v mezidobí - dne 8. 3. 1999 - však podala poškozená proti obviněným rovněž žalobu, a to na vrácení darovaného bytu. V inkriminovanou dobu v druhé polovině roku 1998 nicméně užívala tento byt bez jakéhokoliv právního titulu, neboť jí nesvědčilo žádné užívací právo k němu. Do této situace se přivedla vlastním přičiněním - svou neuvážlivostí při darování bytu - avšak díky krokům obviněných se tato její situace postupně stávala mimořádně tíživou. Poškozená nebyla schopna vlastními silami řešit svou bytovou situaci, neboť v jejích finančních možnostech nebylo zakoupit jiný byt, a proto zůstala odkázána na rozhodnutí městského úřadu, kam se obrátila s žádostí o pomoc. Obvinění ovšem - aniž by vyčkali tohoto rozhodnutí a skončení soudního řízení o vyklizení bytu - nechali odpojit přívod elektrické energie do něj. Přitom věděli, že na přívod této energie je odkázáno i vyhřívání tohoto bytu, neboť jeho plynofikace nebyla provedena. Navíc nereagovali ani na žádosti starosty města o opětovné připojení elektrické energie, a to přesto, že tento je informoval o probíhajícím řešení bytové otázky poškozené a že venkovní teplota klesla pod bod mrazu. A nejen to, obvinění v takto vyhrocené situaci zasáhli i do nouzového řešení zajištěného městským úřadem. Nechali totiž odpojit i provizorní přívod elektrické energie do bytu poškozené z vedlejšího bytu, k jehož zřízení dalo pokyn městské zastupitelstvo, vědomo si stáří poškozené, jejích zdravotních problémů a její neschopnosti se sama o sobe postarat. Celkově vzato tedy poškozená sice v inkriminované době předmětný byt užívala již bez právního důvodu (bez ohledu na její pozdější kroky ve smyslu §630 občanského zákoníku směřující k vrácení darovaného bytu s ohledem na chování obdarovaných obviněných hrubě porušujícího dobré mravy), a to v situaci, kdy čekala na zajištění náhradního ubytování, avšak pro absenci jiné možnosti bydlení byla nucena v něm setrvávat a přes velice svízelné podmínky, vytvořené obviněnými, se nemohla svobodně rozhodnout jej opustit. Všechny tyto skutkové okolnosti jsou výslovně vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jediné, co v tomto výroku není jednoznačně specifikováno, je to, k čemu toto jednání obviněných směřovalo, tedy k čemu poškozenou nutili. Obecný závěr o tom, že ji nutili strpět a konat to, co by jinak netrpěla a neučinila, však soud prvního stupně konkretizuje v odůvodnění svého rozsudku tím, že jí nutili strpět zásadní omezení uživatelnosti předmětného bytu v krajně svízelných zimních podmínkách a že celý nátlak na ni vyvíjeli ve snaze uspíšit vyklizení tohoto bytu. Tento skutkový závěr činí soud prvního stupně na základě svědectví poškozené M. P., starosty města B. p. P. J. N., tajemnice městského úřadu JUDr. E. Š., ale i výpovědí samotných obviněných a obsahu opatřených listinných důkazů.
Takto popsaný skutkový děj je beze zbytku podřaditelný pod výše rozebrané zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle §237 trestního zákona, pod něž je podřadily soudy obou stupňů. Pokud obvinění v podaném dovolání tvrdí opak, nemůže to obstát. Poškozená totiž nepochybně byla v inkriminovanou dobu ve stavu tísně, jak to má na mysli citované ustanovení, její možnosti volného rozhodování byly značně omezené a obvinění ji nutili odpojením přívodu jediného zdroje energie do předmětného bytu, aby strpěla a učinila to, co by jinak netrpěla a neučinila.
Stejně tak nemohou obstát ani ničím nedoložená a nijak nekonkretizovaná tvrzení obviněných o absenci skutkových zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k subjektivní stránce stíhaného jednání, jak již bylo podrobně rozvedeno výše. Samotné námitky obviněných proti těmto skutkovým zjištěním jsou ryze procesní povahy a z již uvedených důvodů nemohou být předmětem přezkumu dovolacího soudu. Po právní stránce tedy obvinění jednáním zachyceným v rozsudku soudu prvního stupně nepochybně naplnili všechny zákonné znaky trestného činu útisku v úmyslu přímém, neboť se chtěli popsaným způsobem zachovat a také se tak zachovali [§4 písm. a) trestního zákona]. K dokonání tohoto trestného činu došlo již v okamžiku, kdy zneužívaje tísně poškozené spojené s její tíživou bytovou, finanční a zdravotní situací odpojili přívod elektrické energie do jí užívaného bytu. Na tom nic nemění to, že tímto svým jednáním bezprostředně nedocílili toho, k čemu se ji snažili přinutit, tedy urychleného vyklizení předmětného bytu. Poškozená jej totiž opustila až poté, co jí bylo městským úřadem zajištěno náhradní ubytování.
V této souvislosti nemůže obstát ani argumentace obviněných tím, že se daným způsobem snažili domoci pouze svého práva. Právě způsob jakým to učinili totiž zákon zakazuje a porušení tohoto zákazu za okolností předpokládaných ustanovením §237 trestního zákona sankcionuje jako trestný čin útisku. V tomto kontextu je na místě připomenout, že obvinění měli k dispozici legální cesty k dosažení svého práva a dvě z nich také využili. První z nich bylo přímé jednání s poškozenou uživatelkou jejich bytu a druhou podání soudní žaloby. Pokud se však následně za výše popsaných okolností uchýlili k uvedeným krokům a zneužili přitom tísně poškozené, nepochybně jednali svévolně a v rozporu se zákonem, jak správně dovodily soudy prvního i druhého stupně. Zmíněný motiv jejich jednání a ta skutečnost, že poškozená užívala v inkriminované době jejich byt bez právního titulu, mohla mít význam pouze z hlediska úvahy o společenské nebezpečnosti jejich činu a o trestu, nikoliv však při úvaze o tom, zda svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu útisku či nikoliv. Soud prvního stupně ostatně k těmto okolnostem také skutečně přihlédl při úvaze o trestu a uložil jim pouze velice mírný peněžitý trest při samotné spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí. Na druhé straně však důvodně v tomto kontextu poukázal na to, že obvinění jednali velice necitlivě vůči staré a nemocné ženě, což zvýšilo stupeň nebezpečnosti jejich jednání do té míry, jakou zákon požaduje u trestných činů (§3 odst. 2 trestního zákona). Úvahu o absenci společenské nebezpečnosti jejich jednání přitom vylučují též specifické okolnosti, za nichž se obvinění stali majiteli předmětného bytu, tedy předchozí darovací právní akt mezi nimi a poškozenou. V této souvislosti je na místě poukázat rovněž na to, že svou námitku vůči posouzení společenské nebezpečnosti jejich jednání obvinění - stejně jako většinu dalších uplatněných námitek - ve svém dovolání nijak blíže nerozvádí a neodůvodňují. Za této situace jejich dovolání postrádá právně relevantní argumentaci pro tuto námitku, podobně jako pro většinu jejich ostatních námitek. Už to samo o sobě opodstatňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti takto podaného dovolání. Tento závěr pak umocňuje to, že jejich obsahově totožnými námitkami se důkladně zabývaly již soudy prvního a druhého stupně, neboť je uplatnili již v předchozích stadiích řízení, a oba tyto soudy je také shledaly nepodloženými.
Celkově vzato je tedy zřejmé, že pokud obvinění ve svém dovolání zpochybňují správnost právního posouzení stíhaného skutku soudy prvního a druhého stupně, není to opodstatněné. Skutkovým zjištěním těchto soudů odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu útisku podle §237 trestního zákona. Jestliže pak obvinění ve svém dovolání brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako tohoto trestného činu nepřímo též prostřednictvím toho, že zpochybňují skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k naplnění subjektivní stránky, uplatňují ve skutečnosti skutkové námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž odkazují. V tomto rozsahu je tedy jejich dovolání podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Citovanému dovolacímu důvodu naopak odpovídají ty výhrady obviněných, jimiž se dovolávají toho, že svým jednáním nenaplnili zákonné znaky uvedeného trestného činu a že jejich jednání nevykazovalo žádnou společenskou nebezpečnost. Obvinění tak činí především s odkazem na motivaci tohoto svého jednání, ani tato jejich argumentace však nemůže z důvodů výše rozvedených s ohledem na zjištěné okolnosti případu věcně obstát. Jejich dovolání je v tomto směru zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností tedy dospěl k závěru, že obvinění F. a A. Š. podali proti odvolacímu usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které v části vycházelo z námitek, které vybočovaly z uplatnitelných dovolacích důvodů, a zčásti byly shledány zjevně neopodstatněnými. S ohledem na to jejich odvolání postupem podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář