ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.808.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 808/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2004 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 5 To 754/2003-241 ze dne 13. 1. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 367/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech, č. j. 2 T 367/2003-225 ze dne 6. 10. 2003 společně s obviněným T. Š. a mladistvým Č. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. H. uvedeného trestného činu dopustil společně s T. Š. a mladistvým Č. S. tím, že dne 28. 3. 2003 po předchozí dohodě o rozdělení úloh při násilném odcizení peněz z příručního trezoru v recepci hotelu U. v L. v ulici B. z L. č. 139 a poté, co všichni obhlédli situaci na místě činu, kolem 00.15 hodin obviněný J. H. zazvonil u vstupních dveří hotelu, předstíral zájem o ubytování, a když mu recepční V. P., odemkla dveře, všichni obvinění vtrhli do vstupní haly hotelu, T. Š. V. P. uchopil za krk, zakryl jí ústa, aby nemohla křičet, a když se bránila a hlasitě křičela, pomáhal mu i mladistvý Č. S., zatímco obviněný J. H. měl v úmyslu zmocnit se v recepci hotelu trezorku, avšak v důsledku křiku poškozené na místo přiběhl číšník restaurace J. B., T. Š. v reakci na to poškozenou V. P. odhodil do prosklené výplně skříňky, obviněný J. H. a mladistvý Č. S. z místa utekli, a když J. B. chytil zezadu za bundu T. Š., tento na něj vytáhl nůž, vyhrožoval mu bodnutím a řízl jej do ruky, takže jej J. B. pustil a T. Š. z místa rovněž utekl.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. H. odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem, č. j. 5 To 754/2003?241 ze dne 13. 1. 2004 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Současně částečně vyhověl odvolání T. Š. a zmírnil mu původně uložený trest. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému J. H., jeho obhájkyni a příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 3. 3. 2004.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolání obviněného směřuje proti výroku o trestu; obviněný v něm však zpochybňuje i právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným.
Obviněný má totiž za to, že soudy obou stupňů stíhaný skutek nesprávně kvalifikovaly, neboť jeho jednání hodnotily jako dokonaný trestný čin loupeže, ačkoliv z provedených důkazů je zřejmé, že on ani jeho spolupachatelé poškozeným nic neodcizili. Současně obviněný spatřuje uplatněný dovolací důvod v tom, že ve věci bylo nesprávně rozhodnuto o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen. V tomto kontextu namítá, že soudy obou stupňů dostatečně nezhodnotily všechny skutečnosti významné z hlediska aplikace §39a trestního zákona a nevyužily možnosti zařadit jej postupem podle §39a odst. 3 trestního zákona do jiného typu věznice, než do kterého byl zařazen s odkazem na ustanovení §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona. Domnívá se totiž, že se zřetelem na závažnost daného trestného činu a na stupeň a povahu jeho narušení bude jeho náprava lépe zaručena v mírnějším typu věznice než je věznice s ostrahou, do níž byl pro výkon trestu zařazen.
Dovolání obviněného postrádá jakoukoliv specifikaci návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. V jeho závěru obviněný toliko opakuje, že jím napadá citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2004 z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta ve svém vyjádření konstatuje, že dovolání obviněného by mohlo být v dané trestní věci úspěšné jen za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu, konkrétně že by odvolací soud pochybil některým ze způsobů specifikovaných v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, anebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b písm. a) až k) trestního řádu. Současně státní zástupkyně připomíná, že obviněný mohl podaným dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, popřípadě změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. V posuzovaném případě přitom obviněný obsahem svého odvolání, které směřovalo výlučně proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, omezil přezkumnou povinnost a zároveň právo odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně pouze na výrok o trestu, proto mohl podle názoru státní zástupkyně směřovat své dovolací námitky rovněž výlučně proti uloženému trestu, případně proti průběhu řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, jímž mu byl uložen. V tomto kontextu státní zástupkyně poukazuje na to, že obviněný v podaném dovolání vůbec necituje specifický dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, umožňující brojit proti výroku o trestu, a jen nepřímo jej uplatňuje cestou námitek proti způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Státní zástupkyně však má za to, že jeho dovolací argumentace nemůže obstát, neboť pouhá nepřiměřenost trestu ani nevhodný způsob jeho výkonu nemohou být důvodem dovolání.
S ohledem na to státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") dovolání obviněného J. H. odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného J. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V posuzovaném případě podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. Š. Bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Lounech dne 23. 4. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným J. H. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 trestního řádu), a zda napadají rozsudek soudu druhého stupně z hledisek, které zákon připouští (§265a trestního řádu ve spojení s §265b trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný opírá své dovolání o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Svým dovoláním výslovně napadá uložený trest, avšak brojí jím i proti právní kvalifikaci skutku, pro nějž byl odsouzen.
Podstatou námitek obviněného J. H. je tvrzení, že zamýšlenou loupež, pro níž byl postaven před soud, nedokonal, neboť se během přepadení hotelu U. v L. nezmocnil žádné věci. Za pochybení soudů obou stupňů považuje to, že jej i přesto uznaly vinným dokonaným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. V souvislosti s tím označuje za nepřiměřeně přísný uložený trest odnětí svobody, a to zvláště vzhledem k tomu, že pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, vyznačující se tvrdým vnitřním režimem bez jakékoliv možnosti výdělku.
Takto uplatněnými dovolacími námitkami však obviněný J. H. překračuje přípustné meze dovolání v posuzované trestní věci, a to z následujících důvodů:
Předpokladem přípustnosti dovolání je podle §265a odst. 1 trestního řádu skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 trestního řádu. Zákonná dikce tak z hlediska přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu].
Dovolatel tedy může podaným dovoláním napadnout pouze rozhodnutí soudu druhého stupně a může s ním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) trestního řádu. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že soud druhého stupně svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením §265b odst. l písm. a) až k) trestního řádu nebo že rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Dovolání je tedy přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit.
V posuzované trestní věci podal obviněný J. H. odvolání pouze proti výroku o trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Lounech, č. j. 2 T 367/2003-225 ze dne 6. 10. 2003, a domáhal se jím výlučně svého zařazení do mírnějšího typu věznice než je věznice s ostrahou. Přitom argumentoval svými osobními poměry a zejména tím, že svůj předchozí trest vykonává ve věznici s dozorem, v níž je zařazen do pracovního procesu a má možnost hradit soudní výlohy i náhrady poškozeným.
Podle §254 odst. l trestního řádu přitom odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 trestního řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jedním z oddělitelných výroků je i výrok o trestu.
Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 trestního řádu). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Obviněný J. H. se totiž svým odvoláním domáhal toliko změny způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 trestního řádu, neboť ve věci nebylo podáno odvolání proti výroku o vině.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel, ať již se jedná o obviněného nebo o státního zástupce, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 až 3 trestního řádu, neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni. Jinými slovy řečeno, jestliže bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 trestního řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 trestního řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto podané dovolání nebo jeho část proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 trestního řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 trestního řádu, je třeba jej považovat celé nebo v příslušné části za nepřípustné [§265i odst. 1 písm. a) trestního řádu].
Protože odvoláním obviněného J. H., které bylo v posuzované věci podáno jen proti výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle §254 odst. 2 trestního řádu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat jím napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Zpochybňuje-li tedy obviněný v podaném dovolání i právní kvalifikaci stíhaného skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tvrzením, že nešlo o dokonaný trestný čin loupeže, nýbrž o jeho blíže nespecifikované vývojové stadium, uplatňuje v tomto ohledu nepřípustnou dovolací argumentaci, z jejíhož podnětu nemohl Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení mu předcházející přezkoumat.
S ohledem na argumentaci uplatněnou obviněným nicméně považuje Nejvyšší soud za účelné připomenout - byť tak činí nad rámec právně relevantní části dovolání ? že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. O trestný čin loupeže tedy jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na pohrůžku bezprostředního násilí nebo na již užité násilí. Pohrůžka bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci přitom nemusí být vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní jednání. Takovým jednáním může být například obstoupení napadeného nebo napřahování k úderu. To pochopitelně platí pouze za předpokladu, že z takového jednání a z ostatních okolností je zřejmé, že k násilí dojde ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Za přímé násilí v tomto smyslu je přitom třeba považovat i znemožnění napadenému bránit se útoku na něj jeho přidržením. Trestný čin loupeže je za této situace dokonán již samotným užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti napadenému v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby byl tento úmysl uskutečněn. Z toho je zřejmé, že k spáchání tohoto trestného činu obviněným J. H a jeho spolupachateli plně postačovalo již použití násilí vůči recepční hotelu U. v L. V. P. a proti číšníkovi sousední restaurace J. B., neboť z okolností nepochybně vyplývalo - jak dovodily soudy obou stupňů - odhodlání všech tří útočníků překonat odpor napadené recepční a ihned se násilím zmocnit finanční hotovosti uložené v recepci. Totéž ostatně doznali i obvinění. To, že se jim nepodařilo zmocnit se peněz v příručním trezoru díky křiku napadené recepční a zásahu J. B., nic nemění na tom, že k dokonání trestného činu loupeže ve smyslu §234 trestního zákona došlo již použitím násilí vůči V. P. v úmyslu zmocnit se uvedených peněz. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, pokud jednání obviněného J. H. kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, a soud druhého stupně správně vyšel z této právní kvalifikace jednání obviněného i při přezkoumání výroku o trestu uloženého obviněnému soudem prvního stupně. Námitka obviněného uplatněná v tomto směru proti použité právní kvalifikaci je tedy zjevně neopodstatněná.
Podané dovolání opírá obviněný J. H. výlučně o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Z výše rozvedených důvodů jej přitom lze považovat za přípustné pouze v části, kterou brojí proti výroku o trestu uloženého mu rozsudkem soudu prvního stupně. V tomto směru jím uplatněné dovolací námitky spočívají na argumentu, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, neboť byl pro jeho výkon zařazen v rozporu s hledisky vymezenými v ustanovení §39a odst. 3 trestního zákona do přísnějšího typu věznice než bylo nezbytné.
V tomto kontextu je na místě uvést, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě.
Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítané vady výroku o trestu napadeného rozsudku podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, druhý v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 trestního řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, specificky pak ani jeho nepřiměřenou tvrdost, byl-li uložen v rámci výměry stanovené zákonem. S ohledem na to tímto způsobem není možné úspěšně uplatnit ani námitky proti vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 trestního zákona, a jde-li o trest odnětí svobody, ani hledisek vymezených v §39a trestního zákona pro stanovení způsobu jeho výkonu.
Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Navíc je třeba říci, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a k výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým \"zvláštním podmínkám\" při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V posuzovaném případě však obviněný J. H. napadl prostřednictvím rozsudku soudu druhého stupně rozsudek soudu prvního stupně právě ve vztahu k uloženému druhu trestu a způsobu jeho výkonu. Výkon uloženého trestu odnětí svobody ve věznici je ze zákona spojen s každým trestem tohoto druhu a stanovení typu věznice, v němž má být vykonán, je nedílnou součástí výroku o jeho uložení. Samotný způsob jeho výkonu v různých typech věznic pak spoluurčuje jeho dopad do poměrů obviněného, zvláště pak míru omezení s ním spojených. S ohledem na to a na argumentaci použitou obviněným v podaném dovolání za této situace v úvahu potenciálně přicházela pouze aplikace §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na nějž ovšem obviněný neodkazuje. Jeho námitky obsažené v textu tohoto dovolání navíc směřují výlučně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu odnětí svobody, spatřované v jeho zařazení pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Uložený druh trestu (odnětí svobody) mohl Okresní soud v Lounech užít a jeho výměra (pět let) nevybočuje z mezí zákonné trestní sazby stanovené v §234 odst. 1 trestního zákona, podle níž byl uložen (ta činí dvě léta až deset let). Stejně tak pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen zcela v souladu s hledisky uvedenými v §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou (obviněný již byl ve výkonu trestu odnětí svobody pro jiný úmyslný trestný čin a výměra trestu odnětí svobody uloženého mu v posuzované trestní věci výrazně převyšuje dva roky), přičemž zcela jednoznačně nesplňuje zákonná kriteria pro výkon uloženého trestu ve mírnějších věznicích s dohledem a s dozorem [§39a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona]. Dovolává-li se obviněný v této souvislosti právní úpravy obsažené v §39a odst. 3 trestního zákona, pak je na místě uvést, že toto ustanovení upravuje toliko fakultativní možnost zařazení pachatele trestného činu do jiného typu věznice, než do které má být zařazen podle §39a odst. 2 trestního zákona, a to se zřetelem na závažnost jím spáchaného trestného činu a na stupeň a povahu jeho narušení. Na postup podle tohoto ustanovení tedy není právní nárok a zákon ponechává jeho aplikaci na uvážení soudu, jenž rozhoduje o trestu. Uplatnit ho může pouze, má-li za to, že náprava pachatele bude zaručena v jiném typu věznice, než stanoví §39a odst. 2 trestního zákona, lépe. V tomto kontextu je na místě uvést, že v posuzované trestní věci se soudy obou stupňů zabývaly touto možností velice důkladně již proto, že obviněný J. H. se postupu podle tohoto ustanovení domáhal v průběhu celého trestního řízení. Dospěly přitom k jednoznačnému závěru, že podmínky pro tento postup u něho nejsou dány s ohledem na jeho trestní minulost i jeho osobní poměry. Nejvyšší soud přitom nemá žádný důvod zpochybňovat tyto jejich závěry ani k tomu není oprávněn. Námitkou nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu odnětí svobody s ohledem na tvrzené zařazení obviněného pro jeho výkon do přísnějšího typu věznice než bylo nezbytné totiž není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 trestního řádu. Podaným dovoláním tedy nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu uplatněný obviněným. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání obviněného odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Podané dovolání tento návrh totiž zcela postrádá a jen nepřímo lze z jeho textu usuzovat na to, čeho se obviněný domáhá. S přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, nicméně Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář