ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.827.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 827/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2004 o dovolání, které podal obviněný D. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 10/2004-663 ze dne 2. 3. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 101/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 7 T 101/2003-619 ze dne 7. 11. 2003 uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 a 4 trestního zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 trestního zákona k §247 odst. 1 a 4 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že společně s dalším blíže neztotožněným pachatelem vnikl nezjištěným způsobem dne 13. 10. 1999 v době kolem 8:45 hodin do domu čp. 134 v P. ulici v L. n. L. majitele J. R., kde odcizil kovový trezor v hodnotě nejméně 1.200,- Kč s finanční hotovostí ve výši 3.950.000,- Kč, nejméně 11 vkladních knížek s vklady v celkové hodnotě 2.212.525,40 Kč, 6 zlatých prstenů a hodinky v celkové hodnotě nejméně 8.150,- Kč, přičemž vklady na vkladních knížkách zůstaly nedotčeny, a tím způsobil poškozenému J. R. škodu nejméně 799.350,- Kč a P. R., P. R., M. R. a Z. J. každému škodu ve výši 790.000,- Kč. Za to byl podle §247 odst. 4 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému P. R. škodu ve výši 790.000,- Kč, poškozenému M. R. škodu ve výši 790.000,- Kč, poškozenému J. R. škodu ve výši 799.350,- Kč a poškozenému Z. J. škodu ve výši 790.000,- Kč. Stejným rozsudkem byli obžaloby státního zástupce pro tentýž skutek postupem podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěni obvinění L. J. a P. d. G.
Obviněný D. G. napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, jemuž Vrchní soud v Praze částečně vyhověl, když jej svým rozsudkem č. j. 12 To 10/2004-663 ze dne 2. 3. 2004 při nezměněných skutkových zjištěních uznal vinným toliko trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 a 4 trestního zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 trestního zákona k §247 odst. 1 a 4 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona. Za takto kvalifikovaný skutek mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Vedle toho jej postupem podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázal k povinnosti zaplatit poškozeným P. R., M. R., J. R. a Z. J. škodu ve stejné výši, jakou stanovil svým rozsudkem soud prvního stupně.
Opis tohoto rozsudku Vrchního soudu v Praze byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 16. 4. 2004, obhájci obviněného D. G. dne 19.4.2004 a samotnému obviněnému dne 21. 4. 2004.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný D. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem odsoudily, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Současně zdůrazňuje, že veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení daného případu uplatnil již v rámci předchozích stadií trestního řízení před soudy prvního a druhého stupně. Těžištěm jeho dovolací argumentace je přitom tvrzení, že skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nemůže podle jeho názoru obstát ani výrok o vině a trestu napadeného rozsudku soudu druhého stupně, který z nich vyšel. V tomto kontextu obviněný připomíná, že ve stadiu řízení předcházejícím vynesení tohoto rozsudku Vrchní soud v Praze svým usnesením č. j. 12 To 92/2003-592 ze dne 30. 9. 2003 zrušil postupem podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu v celém rozsahu první odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byli vedle něho uznáni vinnými stíhaným skutkem a odsouzeni rovněž spoluobvinění L. J. a P. d. G. Toto své zrušující rozhodnutí Vrchní soud v Praze opřel o zjištění, že o vině obviněných neexistuje žádný přímý důkaz a že odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je z hlediska hodnocení opatřených nepřímých důkazů nepřezkoumatelné. Přitom vyslovil názor, že za dané důkazní situace lze obviněné uznat vinnými stíhaným skutkem pouze v případě, že důkazy nepřímé vytváří logickou, ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti daného skutku a usvědčují jednotlivé obviněné z jeho spáchání, ale současně vylučují možnost jakéhokoli jiného závěru. To podle názoru obviněného D. G. umožňovalo reálně předpokládat, že soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem soudu odvolacího, všechny obviněné zprostí obžaloby státního zástupce s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo. Namísto toho však tento soud v dalším řízení zprostil obžaloby toliko spoluobviněné L. J. a P. d. G., zatímco jeho opět uznal vinným. Vzhledem k tomu, že skutkový stav zůstal nezměněn ve srovnání s dobou, kdy ve věci poprvé rozhodovaly soudy prvního a druhého stupně, vyslovuje obviněný D. G. přesvědčení, že důvody prvního zrušovacího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze prospívaly rovněž jemu. Pokud přes to všechno nebyl obžaloby zproštěn, stalo se tak podle jeho názoru v rozporu se zákonem. Za procesní pochybení označuje též to, že Vrchní soud v Praze v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a znovu rozhodl o jeho vině a trestu. Obviněný totiž dovozuje, že tímto postupem mu de facto odejmul možnost dvoustupňového projednání věci. Současně namítá, že Vrchní soud v Praze nesprávně specifikoval výši způsobené škody. V této souvislosti připomíná, že širší rodina poškozeného J. R. má určité patriarchální rysy, když jmenovaný sám hospodaří s veškerými výnosy pocházejícími ze zemědělské činnosti všech rodinných příslušníků a disponibilní finanční prostředky má z nepochopitelných důvodů uloženy na hotovosti ve svém přenosném trezoru. Žádným spolehlivým důkazem přitom nebylo podle názoru obviněného D. G. postaveno na jisto, jaká konkrétní částka byla v tomto trezoru v době krádeže uložena, a to proto, že až na jmenovaného neměl o této skutečnosti nikdo přehled. Obviněný nezpochybňuje výši vkladů na odcizených vkladních knížkách, avšak zcela jednoznačně odmítá závěr Vrchního soudu v Praze, že pokud jde o hotovost, existují pro její výši spolehlivé důkazy. Dokazování navíc v tomto směru zůstalo podle jeho přesvědčení zcela neúplným, takže neskýtá spolehlivý podklad pro správnou právní kvalifikaci stíhaného skutku.
Z těchto důvodů obviněný D. G. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného D. G. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta ve svém vyjádření namítá, že dovolací důvod, o nějž obviněný D. G. opírá své dovolání - důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu - nekoresponduje s obsahem odůvodnění jeho dovolání. Jím uváděné argumenty se totiž týkají výlučně hodnocení provedených důkazů a navíc jsou pouhým opakováním jeho obhajoby z předchozích stadií řízení a specificky pak z odvolacího řízení. S těmito argumenty se přitom podle názoru státní zástupkyně zcela jednoznačně vypořádal soud druhého stupně. Státní zástupkyně má proto za to, že dovolání v posuzované trestní věci bylo podáno z jiných důvodů, než jsou důvody vyjmenované v §265b trestního řádu.
S ohledem na to státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto o vině i o trestu obviněného D. G. [§265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. L. T.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Praze dne 18. 6. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným D. G. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení opatřených důkazů soudy obou stupňů a vůči neúplnosti jimi provedeného dokazování. Na základě těchto tvrzených procesních vad zpochybňuje obviněný správnost vymezení jejich klíčových skutkových závěrů a tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 a 4 trestního zákona ani trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona, jejichž spácháním byl uznán vinným. Současně namítá, že žádným spolehlivým důkazem nebylo postaveno na jisto, jaké konkrétní částky se skuteční pachatelé stíhaného skutku - sám jednoznačně vylučuje, že by byl jedním z nich - zmocnili v trezoru uloženém v domě poškozeného J. R. Dokazování v tomto směru pokládá za zcela neúplné, neskýtající spolehlivý podklad pro správnou právní kvalifikaci stíhaného skutku a pro kvalifikované rozhodnutí o náhradě škody. Celkově vzato trvá na tom, že stíhaný skutek nespáchal a že mu stejně jako spoluobviněným L. J. a P. d. G. prospívaly důvody prvního zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze, které bylo vydáno v předchozím řízení. Tím, že Vrchní soud v Praze následně napadeným rozsudkem zrušil druhý odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze a sám jej uznal vinným stíhaným skutkem, mu podle jeho názoru fakticky odejmul možnost dvoustupňového projednání dané věci. Sám přitom dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedenými trestnými činy, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby.
Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho opírá výlučně o zpochybnění skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně a v důsledku toho i o odlišné skutkové okolnosti, než vzaly tyto soudy za prokázané. Na vrub nedůslednosti těchto soudů současně přičítá neúplnost provedeného dokazování. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak jednoznačně shledává ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, a v rozsahu jimi provedeného dokazování. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkových podstat určitých trestných činů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze namítat, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný D. G., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dokládá jen zpochybňováním správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů a jimi zvolených procesních postupů, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl soudy zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného D. G. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno ve výrocích o vině rozsudků soudů obou stupňů, neboť jejich skutková zjištění jsou zcela shodná, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodněních těchto rozhodnutí.
Ve vztahu k argumentaci obviněného D. G. uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž dne 13. 10. 1999 v době kolem 8:45 hodin vnikl společně s dalším blíže neztotožněným pachatelem nezjištěným způsobem do domu čp. 134 v P. ulici v L. n. L., jenž patří J. R., a uvnitř odcizil kovový trezor s finanční hotovostí ve výši 3.950.000,- Kč, nejméně jedenáct vkladních knížek s vklady v celkové hodnotě 2.212.525,40 Kč, šest zlatých prstenů a hodinky v celkové hodnotě nejméně 8.150,- Kč. Vzhledem k tomu, že hodnota odcizeného trezoru činila 1.200,- Kč a vklady na odcizených vkladních knížkách se obviněnému nepodařilo vybrat, způsobil poškozeným J. R., P. R., P. R., M. R. a Z. J. škodu v celkové výši 3.959.350,- Kč. Způsobení další škody ve výši 2.212.525,40 Kč jim hrozilo z možného odčerpání vkladů na odcizených vkladních knížkách. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 a 4 trestního zákona, dílem dokonaného, dílem nedokonaného, a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona. Obviněný totiž podle skutkových zjištění soudů obou stupňů neoprávněně vnikl do domu jiného a v něm se zmocnil cizích věcí, které tam nalezl, tedy peněz, trezoru, prstenů a hodinek. Do své moci získal i současně odcizené vkladní knížky, avšak vzhledem k tomu, že vklady na nich se do zahájení trestního stíhání nepokusil vybrat, zůstalo v tomto směru jeho jednání ve stadiu přípravy ve smyslu §7 odst. 1 trestního zákona.
Sám obviněný D. G. v posuzovaném případě ve svém dovolání zpochybňuje prakticky všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů, avšak činí tak z větší části v obecné rovině, zdůrazňováním toho, že stíhaný skutek nespáchal a že s ním nemá nic společného. V tomto ohledu nijak nespecifikuje, v čem konkrétně spatřuje pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů a při ustalování skutkových závěrů, na jejichž základě dovodily, že pachatelem tohoto skutku je právě on. Na to, že proti těmto skutkovým závěrům brojí, lze usuzovat především z toho, že svědčí jednoznačně o jeho vině, zatímco on ji popírá. Navíc obecně namítá, že nesprávné právní posouzení stíhaného skutku soudem druhého stupně vyplývá z jeho nesprávných skutkových zjištění. Výslovně přitom zmiňuje pouze pochybnosti, které podle jeho názoru přetrvávají ohledně výše způsobené škody. I v tomto směru však zůstává jeho argumentace značně neurčitá. Jen povšechně totiž poukazuje na zvláštní poměry panující v rodině poškozeného J. R. a dovolává se neúplnosti provedeného dokazování ve vztahu ke specifikaci způsobené škody, aniž by ovšem jakkoliv konkretizoval, které důkazy podle jeho názoru soudy obou stupňů pominuly a které jejich hodnotící úvahy nemohou obstát. To mu nicméně nebrání v tom, aby jednoznačně odmítl závěr soudu druhého stupně v tom ohledu, že pokud jde o odcizenou hotovost, existují pro její výši spolehlivé důkazy. Vzhledem k tomu, že nejzásadnějšími z těchto důkazů jsou svědectví poškozeného J. R. a jeho synů, zpochybňuje zřejmě obviněný jejich vypovídací hodnotu, ani to však ve svém dovolání neuvádí výslovně. Nezbývá tedy než konstatovat, že takto koncipované podání by neposkytovalo dostatečný podklad pro kvalifikované přezkoumání rozhodnutí učiněných v posuzované trestní věci ani v případě, kdyby přezkum průběhu dokazování, hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění učiněných na jeho základě byl z podnětu dovolání možný. Zákon však takový přezkum, jak již bylo podrobně rozvedeno, Nejvyššímu soudu neumožňuje. Jeho provedení svěřuje odvolacímu soudu, avšak i tomu pouze z hlediska vytýkaných vad výslovně specifikovaných v podaném odvolání.
Celkově vzato lze tedy shrnout, že obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou nepřesná a neúplná a ve svých důsledcích vedou k závěru, že se dopustil stíhaného skutku, ačkoliv to není pravda. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, který nespáchal. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Navíc ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
Stejně tak žádný dovolací důvod za daných okolností nenaplňuje ani tvrzení obviněného D. G. - opět nijak blíže argumentačně nepodložené - že mu bylo napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze odňato právo na dvoustupňové projednání jeho věci. Námitka tohoto typu zjevně nespadá pod žádný zákonem vymezený dovolací důvod a už vůbec pak ne pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jímž obviněný operuje. Ten totiž, jak již bylo řečeno, umožňuje napadnout rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni výlučně pro pochybení hmotně právní povahy. Navíc je uvedená námitka obviněného zcela zjevně neopodstatněná i po věcné stránce. Posuzovaná trestní věc totiž nepochybně byla projednána soudy prvního i druhého stupně, a to dokonce dvakrát. Před soud druhého stupně - Vrchní soud v Praze - se v obou případech dostala právě z podnětu odvolání podaného tímto obviněným a tomu také bylo v obou případech vyhověno, poprvé zcela (na jeho základě došlo ke zrušení prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) a podruhé částečně (z jeho podnětu zmírnil soud druhého stupně použitou právní kvalifikaci). Ve druhém případě, kdy byl v rámci odvolacího řízení vynesen dovoláním napadený rozsudek, dospěl soud druhého stupně po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházejícího k závěru, že ve věci byly provedeny všechny dostupné důkazy a na základě jejich náležitého zhodnocení byla soudem prvního stupně učiněna správná skutková zjištění. Soud druhého stupně však dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil při právním posouzení daného skutku, když užil přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného, než bylo namístě. Jediným možným způsobem nápravy této vady bylo zrušení rozsudku soudu prvního stupně a opětovné rozhodnutí o vině, o trestu a o náhradě škody soudem druhého stupně. Soud druhého stupně tak plně v souladu s §259 odst. 1 a 3 trestního řádu také učinil, a to výlučně ve prospěch obviněného. Při nezměněných skutkových zjištěních užil správně mírnější právní kvalifikace jeho jednání a v návaznosti na to nově rozhodl i o trestu a o náhradě škody. Toto rozhodnutí mohl učinit bez jakéhokoliv doplnění dokazování, neboť to dokazování, které provedl soud prvního stupně, shledal úplným a po přezkoumání jeho hodnotících úvah dospěl k závěru, že jeho skutková zjištění jsou správná. Nový výrok o vině, o trestu a o náhradě škody v napadeném rozsudku tedy opřel o stejné skutkové okolnosti jako soud prvního stupně. Ze zákona přitom proti jeho rozhodnutí, jakožto rozhodnutí odvolacího soudu, nebyl přípustný žádný řádný opravný prostředek. Za těchto okolností rozhodně nelze souhlasit s obviněným D. G., že mu bylo fakticky odejmuto právo na dvoustupňové projednání jeho věci, a už vůbec pak není možné stavět do role soudu druhého stupně Nejvyšší soud, jak se o to svým dovoláním obviněný pokouší. Dovolání je, jak již bylo řečeno, mimořádným opravným prostředkem, který Nejvyššímu soudu umožňuje přezkoumat rozhodnutí vydané soudem druhého stupně a řízení mu předcházející výlučně z důvodů specifikovaných v §265b trestního řádu. Žádné takové dovolací důvody však obviněný D. G. ve svém dovolání věcně neuplatňuje, byť formálně odkazuje na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, s jejichž podstatou se ve svém dovolání argumentačně zcela rozchází.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. G. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným D. G. ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu druhého stupně a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář