ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.831.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 831/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2004 o dovolání, které podala obviněná L. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 10 To 334/2003-303 ze dne 13. 1. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 4 T 3/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná L. P. byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, č. j. 4 T 3/2002-294 ze dne 12. 5. 2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 10 To 334/2003-303 ze dne 13. 1. 2004 uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustila tím, že v době od června 1999 do 17. dubna 2000 v Č. T., soudní okres Ú. n. O., kdy společně s J. P. vedla sklad firmy G. B. - Ing. D. K., O., neodvedla tržby za prodané zboží ve výši 51.199,10 Kč a po ukončení spolupráce nevrátila zboží v hodnotě 20.886,- Kč, které pro tento sklad převzala od firmy Ing. D. K., čímž způsobila Ing. D. K. škodu v celkové výši 72.085,10 Kč. Za to byla podle §248 odst. 2 trestního zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně byla podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázána k povinnosti zaplatit poškozené Ing. D. K. škodu ve výši 72.085,10 Kč, přičemž co do zbytku svého nároku na náhradu škody byla poškozená postupem podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná napadla odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové s odkazem na ustanovení §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl obviněné a její obhájkyni doručen dne 5. 2. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 2. 2004.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná L. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázala přitom prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněná namítá, že soudy prvního i druhého stupně jí neprávem shledaly vinnou a odsoudily jí, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení daného případu uplatnila již v rámci své obhajoby před soudem prvního a druhého stupně. Těžištěm její dovolací argumentace je přitom tvrzení, že skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jejího názoru správné ani právní závěry tohoto soudu potvrzené soudem druhého stupně. Obviněná má za to, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně právně posoudily stíhaný skutek jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona a zdůrazňuje, že po dobu celého trestního řízení popírala, že by se předmětné trestné činnosti dopustila. V této souvislosti poukazuje na to, že s poškozenou Ing. D. K. udržovala pouze obchodní vztahy a pokud mezi nimi došlo k určitým neshodám, jednalo se o záležitosti obchodně právní. Zcela jednoznačně vylučuje, že by jednala v úmyslu Ing. D. K. poškodit. Věděla však, že tato je v platební neschopnosti, a proto si úhradu pohledávek, které vůči ní měla, kompenzovala jejich započtením proti svěřenému zboží a tržbám za jeho prodej. Pochybení soudů obou stupňů přitom shledává v tom, že tuto zcela běžnou obchodní praxi kriminalizovaly. Další námitky obviněné směřují proti soudy obou stupňů zjištěné výši způsobené škody, a to jak na neodevzdaných tržbách, tak i na nevráceném zboží. V tomto kontextu obviněná předně namítá, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně vzaly za prokázané, že ke dni 30. 6. 1999 byla ve skladu v Č. T. provedena inventura a že hodnota zboží na skladě činila 219.745,- Kč. Současně zdůrazňuje, že ve skutečnosti si ke dni 30. 6. 1999 pouze pro svoji vlastní potřebu provedla soupis nikoliv fyzicky drženého zboží, ale zboží, které obdržela na základě dodacích listů. Takovýto soupis bez porovnání fyzicky drženého zboží s účetním stavem není podle jejího názoru možné považovat za řádně provedenou inventuru. Navíc, jak připomíná, do tohoto soupisu zahrnula i zboží v hodnotě 22.950,- Kč, které bylo prokazatelně prodáno již v listopadu 1998. Soudy, vycházeje z nesprávně provedené inventury, nezapočetly podle jejího mínění do odevzdaných tržeb všechny odvedené částky, stejně tak jako neuznaly, že ona sama má pohledávku vůči poškozené ve výši 16.500,- Kč z titulu nevyplacené provize za měsíc červen 1998 za vedení skladu v P. Za další pochybení soudů obou stupňů označuje to, že k výši dluhu poškozené vůči ní nezapočetly nevyplacené bonusy a provize v celkové částce 27.562,10 Kč a neuznaly fakt, že jí náležela provize za část měsíce prosince roku 1999 ve výši 1.989,? Kč a za měsíc leden a únor 2000, tj. za měsíce, kdy fakticky neodváděla tržbu z toho důvodu, že si jí započetla na pohledávky vůči poškozené. Za nesprávný považuje i závěr soudů prvního a druhého stupně o zpronevěře zboží v hodnotě 12.457,- Kč, které ponechala svědkyni R. M. na pokrytí jejích pohledávek vůči poškozené z titulu neuhrazených bonusů a provizí. Svědkyni M. totiž, jak zdůrazňuje, zcela důvěřovala a spoléhala se na to, že si celou věc s poškozenou vyřídí osobně. Celkově vzato pak vyslovuje přesvědčení, že její jednání spočívající v ponechání si tržeb a zboží patřících poškozené Ing. D. K. nebylo pro společnost nebezpečné. Reagovala totiž pouze na vzniklou situaci, kdy se poškozená dostala do problémů a ona viděla, že pokud její pohledávky vůči ní nezaniknou vzájemným zápočtem, poškozená na jejich úhradu nebude mít dostatek finančních prostředků a tyto jí v brzké době neuhradí. V tomto ohledu poukazuje obviněná též na to, že všechny nyní namítané vady a nesprávné použití právní kvalifikace svého jednání soudem prvního stupně uplatnila již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání je sice formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však z větší části napadá soudem učiněná skutková zjištění a zcela se míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je totiž dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávná skutková zjištění však podle názoru státní zástupkyně důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ale ani podle ostatních ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu) nemohou být. Namítá-li přitom obviněná, že stíhaným jednáním provedla pouze kompenzaci svých pohledávek vůči poškozené jejich započtením proti tržbám z prodeje zboží, které jí poškozená svěřila, jde podle názoru státní zástupkyně o právně irelevantní argumentaci a uváděné skutečnosti nemohou být důvodem pro vyloučení její trestní odpovědnosti. Navíc bližší odůvodnění těchto námitek vztahující se k otázce naplnění podmínek uplatnění institutu započtení citelně zasahuje do oblasti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a nakonec ústí v zpochybňování jejich celkové správnosti. Za dané situace pak podle přesvědčení státní zástupkyně nemůže obstát ani argumentace obviněné založená na tvrzení o nízké míře společenské nebezpečnosti jejího jednání. Státní zástupkyně připomíná, že této otázce - materiální stránce daného trestného činu ? věnovaly soudy obou stupňů mimořádnou pozornost a podle jejího názoru důvodně dospěly k závěru, že zjištěná míra společenské nebezpečnosti stíhaného jednání plně postačuje nejen z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona, ale i z hlediska podmínek vymezených v §88 odst. 1 trestního zákona pro uplatnění kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu podle §248 odst. 2 trestního zákona. Pokud se obviněná v této souvislosti domáhá revize účetní inventury svěřeného zboží a zpochybňuje správnost vyčíslení způsobené škody soudy obou stupňů, pak tak činí nepřípustným způsobem. Brojí totiž proti učiněným skutkovým zjištěním. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněné L. P. a trest uložený jí rozsudkem soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. S. P.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 31. 3. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněnou L. P. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Činí tak prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnila. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněné jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení opatřených důkazů soudy obou stupňů. Na základě těchto tvrzených procesních vad zpochybňuje obviněná správnost vymezení klíčových skutkových závěrů a tvrdí, že se nedopustila žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, jehož spácháním byla uznána vinnou. Naopak má za to, že jednala zcela v souladu s platnými obchodněprávními předpisy. Z toho pak dovozuje, že neměla být uznána vinnou žádným trestným činem. Tento názor obviněné je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněná ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněná jednoznačně shledává ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, a v jejich hodnocení opatřených důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněnou zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze namítat, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnila obviněná L. P., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozovala jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněná neuplatnila. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněná nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jí deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jí uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byla obviněná osoba uznána vinnou. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněné L. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila stíhaného skutku tak, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ve vztahu k argumentaci obviněné uplatněné v jejím dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž bylo obviněné v inkriminovanou dobu na základě smlouvy o obchodním zastoupení dodáváno poškozenou Ing. D. K. zboží značky G. B. do skladu v Č. T. Toto zboží jí bylo svěřeno za účelem jeho prodeje, přičemž bylo dohodnuto, že tržby za jeho prodej bude měsíčně odvádět poškozené, jejímž jménem jednala. Tento svůj závazek obviněná podle zjištění soudů obou stupňů plnila až do června roku 1999. Za následující měsíce červenec až prosinec roku 1999 a leden a únor roku 2000 však odvedla pouze část tržeb, a to ve výši 138.819,- Kč, ačkoliv za prodané zboží obdržela celkem 216.905,20 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami ve výši 76.086,20 Kč si ponechala pro svou potřebu. Při ukončení spolupráce pak vrátila poškozené zboží v hodnotě 88.097,- Kč, přestože měla v té době svěřeno zboží v hodnotě 108.983,- Kč. Další zboží v hodnotě 25.000,- Kč měla podle vlastního tvrzení \"mezi lidmi\" a slíbila poškozené, že ho dodatečně vrátí, což se nestalo. Část z tohoto zboží svěřila do \"komise\" R. M. (ta měla ke dni 17. 4. 2000 takové zboží v hodnotě 12.457,- Kč) a J. V. (ta měla ke dni 14. 3. 2000 u sebe zboží v hodnotě 13.311,-Kč) a od nich následně převzala platby za jeho prodej. Tyto platby však neodevzdala poškozené, přestože R. M. tvrdila opak.
Soudy prvního a druhého stupně vyšly z toho, že nic nevylučovalo zápočet vzájemných pohledávek mezi obviněnou a poškozenou. Proto od celkové sumy, kterou měla obviněná odvést na tržbách poškozené, odečetly řádně vyčíslené bonusy za měsíce květen 1999 až leden 2000 ve výši celkem 12.603,- Kč, které poškozená dlužila obviněné, a provizi za vedení skladu v Č. T. v celkové výši 5.964,- Kč, kterou poškozená obviněné rovněž nevyplatila. Stejně tak neshledaly zavinění obviněné ve vztahu k zboží, které si ponechala J. V. na pokrytí nedoplatku za bonusy, které jí poškozená dlužila, a od celkové výše tržeb, které měla obviněná odvést poškozené, odečetly též náhradu za její zničený počítač ve výši 7.320,- Kč. Soudy obou stupňů tedy učinily skutkový závěr, že obviněná svým jednáním - a to v nepřímém úmyslu - způsobila poškozené škodu na neodvedených tržbách ve výši 51.199,10 Kč a na nevráceném svěřeném zboží ve výši 20.886,- Kč, tedy škodu v celkové výši 72.085,10 Kč. Jako její účelové a věcně nepodložené tvrzení přitom vyhodnotily její tvrzení o tom, že jí poškozená dluží provizi za vedení skladu v P. Tuto pohledávku - jako jedinou z těch, které vůči poškozené uplatnila - tedy nezohlednily v její prospěch. Stejně tak neuvěřily jejímu tvrzení, že neobdržela tržby od R. M. a od J. V. Úmysl způsobit jí škodu v určité výši dovodily s ohledem na právní konstrukci skutkové podstaty trestného činu zpronevěry obsaženou v §248 trestního zákona z toho, že ponecháním si části svěřeného zboží poškozené a části peněz získaných jeho prodejem si úmyslně přisvojila tyto cizí svěřené věci. Těmto skutkovým zjištěním plně odpovídá právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, a to jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce.
Sama obviněná v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky všechna uvedená skutková zjištění soudů obou stupňů. Svou dovolací argumentaci přitom staví na tom, že hodnocení provedených důkazů oběma soudy bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Specificky pak zpochybňuje vyčíslenou výši způsobené škody. Namítá, že skutečnosti neodpovídá hodnota zboží, které jí bylo v inkriminovanou dobu svěřeno poškozenou, ani výše neodvedených tržeb. Za nesprávný označuje rovněž propočet \"bonusů\" (zprostředkovatelských odměn), které jí poškozená nevyplatila, a pochybení soudů obou stupňů spatřuje i v tom, že jí nepřiznaly nárok na provizi za vedení skladu v P. Současně odmítá, že by od R. M. a J. V. převzala a neodevzdala částku utrženou za prodej zboží, které jim svěřila do \"komise\". Celkově vzato pak vylučuje, že by svým jednáním chtěla způsobit poškozené škodu a zdůrazňuje, že jí nic nedluží. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak namítá nesprávnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byla odsouzena za skutek, který nevykazuje znaky žádného trestného činu a tudíž ani potřebnou společenskou nebezpečnost. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. V právním posuzování rozhodných otázek se naopak v zásadě shoduje se soudy obou stupňů. Za reálně namítanou vadu v právním posouzení stíhaného skutku totiž nelze považovat ani její obecné tvrzení o tom, že soudy obou stupňů náležitě nezohlednily obchodněprávní povahu celého případu a kriminalizovaly běžnou obchodní praxi. Tak je tomu proto, že pokud v této souvislosti obviněná argumentuje tím, že z její strany bylo zcela legitimní započítat si proti svěřenému zboží a proti tržbám získaným jeho prodejem pohledávky vůči poškozené a v tomto ohledu považuje celou záležitost za věc obchodněprávních vztahů, činí tak plně v souladu s právním názorem soudů obou stupňů, které výši jejích pohledávek vůči poškozené prokázaných dokazováním provedeným v hlavním líčení odečetly od celkové hodnoty neodvedených tržeb a nevráceného svěřeného zboží. Neodpovídá tedy skutečnosti, že by se v tomto směru lišily právní názory obviněné a soudů obou stupňů. Odlišnosti mezi nimi jsou v tom, jak vysokých tržeb obviněná v daném období dosáhla, jaké zboží jí bylo poškozenou svěřeno, jaké částky jí odvedla, jaké pohledávky vůči ní měla, co se stalo s tržbami za zboží, které sama svěřila R. M. a J. V., zda si chtěla přisvojit část svěřeného zboží a výtěžku z jeho prodeje a zda tak také učinila tím, že si jej ponechala pro svou potřebu. Tyto odlišnosti však mají - jak již bylo řečeno - skutkovou povahu a z podnětu podaného odvolání nejsou přezkoumatelné. Ve své podstatě navíc obviněná ve svém dovolání toliko opakuje námitky, na nichž založila svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích důkladně vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Jen na okraj a nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za důležité uvést k použité právní argumentaci soudů obou stupňů následující skutečnosti:
Zpronevěry ve smyslu §248 trestního zákona se dopustí ten, kdo disponuje ke škodě cizího majetku s cizí svěřenou věcí tak, jako by byla jeho vlastní, a přisvojí si jí. Po subjektivní stránce se přitom vyžaduje úmyslné zavinění ve vztahu ke všem těmto znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obecným předpokladem toho, aby šlo o zpronevěru v uvedeném smyslu je to, aby úmysl pachatele přisvojit si cizí svěřenou věc vznikl až poté, co mu byla taková věc svěřena. Vyloučeno však není, aby existoval již při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu. Předmětem útoku je v tomto případě cizí věc, která byla pachateli svěřena. O přisvojení si takové věci pak jde v případě, že s ní pachatel nakládá jako s vlastním majetkem.
Takovou svěřenou věcí může být i zboží svěřené pachateli jeho majitelem na základě smlouvy o obchodním zastoupení za tím účelem, aby jej jeho jménem na jeho účet prodal (§652 a násl. obchodního zákoníku). Za věc svěřenou ve smyslu §248 trestního zákona je přitom nutno pokládat i výtěžek - peníze - které byly za svěřenou věc - zboží - získány pachatelem podle smlouvy mezi ním a majitelem svěřené věci (srov. rozhodnutí publikované pod č. 21/2002-I. Sb.rozh.tr.). Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a je v majetku toho, jenž za účelem prodeje věc svěřil pachateli, nikoliv v majetku pachatele. Takto utržené peníze totiž nejsou příjmem pachatele, ale příjmem původního majitele svěřené věci. Dokud nebyly předány osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívají stejné právní ochrany. K naplnění znaku \"přisvojí si cizí věc, která mu byla svěřena\" v podobě neoprávněného přisvojení si výtěžku z prodeje svěřené věci je ale nezbytné, aby došlo k zaplacení za prodanou svěřenou věc konečným odběratelem (kupujícím), tedy aby se výtěžek dostal do dispozice pachatele. Ten je pak povinen jej vydat tomu, jenž mu věc za účelem prodeje svěřil, stejně jako je mu povinen vydat samotnou věc svěřenou k prodeji, jestliže se mu jí nepodaří v souladu s uzavřenou smlouvou prodat.
S takto svěřenou věcí a s výtěžkem z ní není ten, jemuž byla věc za přesně stanoveným účelem svěřena, oprávněn naložit jako s vlastní věci a užít jí pro vlastní potřebu. Učiní-li to a přivlastní si svěřenou věc nebo výtěžek z ní, dopustí se za splnění dalších zákonných předpokladů upravených v §248 trestního zákona trestného činu zpronevěry. Ten, jemuž byla věc za uvedených okolností za stanoveným účelem svěřena, přitom nemůže využít ani právo zadržovací. Toto právo totiž nenáleží tomu, jemuž majitel při předání věci uložil, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva; nemá jej tedy ani obchodní zástupce zajišťující pro majitele takové věci jeho jménem její prodej. Navíc má zadržovací právo jen zajišťovací funkci, nikoliv funkci uhrazovací (§151s až §151v občanského zákoníku), proto jeho uplatněním nepřechází vlastnictví zadržené věci na toho, kdo jí zadržel.
Škoda na majetku majitele zpronevěřené věci vzniká přisvojením si této věci osobou, které byla svěřena. Z hlediska zavinění tedy po skutkové stránce plně postačí prokázat úmysl této osoby přisvojit si takovou věc, která jí nepatří. Samotná škoda na majetku majitele zpronevěřené věci se rovná tržní hodnotě této věci. Není proto od ní možné odečíst hodnotu závazků, které má poškozený vůči pachateli z jiných závazkových vztahů. Stejně tak je vyloučen zápočet pohledávek peněžní povahy pachatele vůči poškozenému proti pohledávce na vydání svěřené věci (§580 a násl. občanského zákoníku a §358 a násl. obchodního zákoníku). Takový zápočet by byl neúčinný, neboť by šlo o zápočet pohledávek na druhově odlišná plnění a navíc by byl v rozporu se smluvně sjednaným účelem svěření věci (ze stejného důvodu není možný například ani zápočet vůči věci svěřené jinému k přepravě). K zániku vzájemných pohledávek poškozeného a pachatele jejich započtením by tedy nedošlo vzhledem k tomu, že by se nesetkaly pohledávky způsobilé k započtení ve smyslu §580 občanského zákoníku.
Poněkud jinak tomu může být v případě k nakládání s výtěžkem získaným prodejem svěřené věci. Pohledávka na vydání takového výtěžku jeho majiteli totiž má peněžitou povahu a obecně není vyloučen její zápočet proti jiné pohledávce na peněžité plnění, tedy ani proti pohledávce na vyplacení zprostředkovatelské odměny (\"bonusů\") a odměny za správu určitých prostor (\"provizí\"). Faktem také je, že vzájemný zápočet pohledávek je možný jak dohodou, tak i jednostranným úkonem jednoho z účastníků závazkového vztahu (§580 a §581 občanského zákoníku). Samotné započtení (kompenzace) pohledávek je svou podstatou způsobem zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele. Z povahy věci přitom vyplývá, že kompenzační projev lze učinit až poté, co se pohledávky setkaly, to je od okamžiku splatnosti té pohledávky, která se stala splatnou později. Jeho uplatněním - ať už jednostranným úkonem nebo dohodou - odpadá dvojí splnění takových vzájemných pohledávek. Z uvedeného ovšem současně vyplývá, že k zániku závazku započtením nedochází automaticky, když se pohledávky setkaly, ale výlučně na základě jednostranného nebo dvoustranného právního úkonu směřujícího k započtení. I takovýto jednostranný úkon jednoho z účastníků daných závazkových vztahů musí přitom směřovat vůči druhému z jeho účastníků (§580 věta první občanského zákoníku). Forma pro tento právní úkon není zákonem předepsána, postačí tedy ústní projev, avšak z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele.
V posuzovaném případě tedy mohla obviněná učinit takovýto jednostranný právní úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek s poškozenou i proti její vůli. Předpokladem účinnosti takového úkonu však bylo, aby jej obviněná učinila vůči poškozené. Nic takového však ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud druhého stupně, nevyplývá. Z nich se podává toliko to, že \"obviněná v řízení tvrdila, že měla za poškozenou pohledávky, které si odečetla od tržby za prodané zboží. Soud proto odečetl od celkové částky, kterou měla obviněná odvést, bonusy, které poškozená dlužila obviněné, i když byly formálně vedeny na manžela obviněné J. P. Soud vedle toho odečetl provizi za vedení skladu v Č. T., kterou poškozená obviněné rovněž nevyplatila. Tyto peníze náležely obviněné, neboť tato fakticky vedla sklad a vyvíjela činnost pro poškozenou, i když účetně to byl její manžel. V pochybnostech soud uznal též požadavek obviněné na náhradu za zničený počítač, kterou si vyčíslila, a i o něj ponížil způsobenou škodu.\" Současně soudy obou stupňů učinily závěr, že si obviněná v inkriminovanou dobu ponechala zboží jí svěřené k prodeji poškozenou v hodnotě 20.886,- Kč a výtěžek z prodeje svěřeného zboží ve výši 76.086,20 Kč. Od takto vyčíslené škody pak odečetly částku vyjadřující výše uvedené pohledávky obviněné vůči poškozené, a to s argumentem, že si je obviněná mohla započíst proti pohledávkám poškozené vůči ní. Tím fakticky akceptovaly obhajobu obviněné.
Použitý argument však nemůže obstát. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že prostým ponecháním si cizí věci - v daném případě svěřeného zboží a výtěžku z jeho prodeje - nemůže dojít k zápočtu vzájemných pohledávek. Zvolila-li obviněná danou obhajobu až v průběhu trestního řízení a v souvislosti s ním učinila úkon směřující k započtení daných pohledávek, pak za popsaných okolností mohl být účinný pouze pokud byl adresován poškozené. Došlo-li k tomu - nic takového však není zahrnuto v skutkových zjištěních soudů obou stupňů - snížil se o výši závazku obviněné vůči poškozené, jenž zanikl vzájemným započtením pohledávek mezi nimi, nárok poškozené na náhradu škody. To však nic nemohlo změnit na tom, že samotným přisvojením si daných svěřených věcí v době předcházející právnímu úkonu, směřujícímu k započtení vzájemných pohledávek mezi obviněnou a poškozenou, došlo k zpronevěře všech těchto svěřených věcí ve smyslu §248 trestního zákona. Od škody představující jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry tedy nebyl důvod odečítat při úvaze o vině obviněné její pohledávky vůči poškozené. Na tom z hlediska trestněprávního posouzení jednání obviněné nemohlo nic změnit ani to, že případný dodatečný účinně provedený úkon směřující k započtení předmětných pohledávek měl z občanskoprávního hlediska účinky zpětně (ex tunc) k okamžiku setkání těchto pohledávek (tedy ke dni splatnosti té z nich, která se stala splatnou později). Ve chvíli rozhodné pro právní kvalifikaci stíhaného skutku totiž i v takovém případě obviněná jednala způsobem předpokládaným ustanovením §248 trestního zákona a naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Ta okolnost, že za této situace dodatečně - byť se zpětnými účinky - došlo k zániku části jejího závazku vůči poškozené, mohla mít význam jen z hlediska rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení a z hlediska posouzení společenské nebezpečnosti jejího jednání.
Navíc ve vztahu k posuzované trestní věci je na místě uvést, že započtení vzájemných pohledávek mezi obviněnou a poškozenou, ať už dohodou nebo jednostranným úkonem, vůbec nepřicházelo v úvahu v reakci na situaci, kterou argumentuje obviněná L. P., tedy v době dlouhodobé platební neschopnosti poškozené. Ta by totiž u ní zakládala úpadkový stav a úplným vyrovnáním pohledávek obviněné vůči ní jejich vzájemným započtením - jestliže by bylo možné - by došlo k zvýhodnění obviněné jako jednoho z jejích věřitelů na úkor ostatních, které by bylo trestněprávně postižitelné podle §256a trestního zákona.
Celkově vzato lze v tomto kontextu uvést, že motiv obviněné domoci se svého práva na vyrovnání svých pohledávek vůči poškozené jakožto majitelce svěřených věcí a výtěžku z nich přisvojením si těchto věcí a výtěžku z nich nic nemění na protiprávnosti takového jednání a sám o sobě nečiní toto jednání beztrestným. S přihlédnutím k dalším okolnostem případu však mohl snížit nebezpečnost jejího činu pro společnost a mít význam při úvaze o trestu. Těmto aspektům přitom v posuzované trestní věci věnovaly soudy obou stupňů velkou pozornost, a to i z hlediska aplikace §88 odst. 1 trestního zákona ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 2 trestního zákona. Neobstojí tedy obecné - ničím nedoložené - tvrzení obviněné, že tak neučinily. Jen z celkového kontextu podaného dovolání lze usuzovat na to, že obviněná se ani v tomto směru neshoduje s jejich hodnocením rozhodných skutkových okolností, významných pro posouzení této otázky, čímž se argumentačně dostává, jak již bylo řečeno, mimo uplatněný dovolací důvod.
Z uvedeného je však zřejmé, že v posuzovaném případě nebylo vůbec na místě odečítat od hodnoty nevrácených svěřených věcí a od neodvedených tržeb z jejich prodeje žádné uplatněné pohledávky obviněné vůči poškozené. Zpronevěřeny ve smyslu §248 trestního zákona byly veškeré svěřené věci - zboží předané poškozenou obviněné za účelem jeho prodeje i peníze získané jeho prodejem - které si obviněná přisvojila. V tomto ohledu soudy obou stupňů, které akceptovaly argumentaci obviněné, pochybily. Toto jejich pochybení nicméně v současné době s ohledem na platný zákaz reformationis in peius již nelze z podnětu dovolání podaného obviněnou napravit, neboť by šlo o nepřípustnou změnu v její neprospěch. Navíc by se vzhledem k výši způsobené škody nijak nepromítla do samotné právní kvalifikace stíhaného skutku.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněnou ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení usnesení soudu druhého stupně a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatelky za nezbytnou.
Uvedené rozhodnutí o odmítnutí podaného dovolání mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář