ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.833.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 833/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 4 To 58/2004-288 ze dne 24. 2. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 8 T 277/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný pplk. Ing. Z. Š. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově, č. j. 8 T 277/2003-278 ze dne 19. 11. 2003 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a pokusem téhož trestného činu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Současně byl zavázán k tomu, aby v průběhu této zkušební doby podle svých sil nahradil poškozené V. v. š. p. v. V. způsobenou škodu, jejíž výše byla vyčíslena na částku 75.656,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného činu a jeho pokusu dopustil tím, že
1. dne 17. 2. 1997 ve V., jako příslušník tamního vojenského útvaru č. 7037, podal přihlášku nároku na odlučné, v níž v rozporu se skutečností uvedl bydliště rodiny v O. a v období od ledna 1997 do února 1999 na základě této přihlášky neoprávněně pobíral náhrady jako při služební cestě a náhrady jízdních výdajů podle §25 písm. a), b) vyhlášky ministerstva obrany č. 7/1996 Sb., čímž V. v. š. p. v. ve V. způsobil škodu ve výši 75.656,- Kč,
2. dne 25. 11. 2002 ve V., jako příslušník téhož vojenského útvaru, předložil za období od června 1999 do prosince 1999 a od ledna 2002 do června 2002 vyúčtování náhrady jako při služební cestě a náhrady jízdních výdajů podle §77 odst. 2 a 4 zákona č. 221/1999 Sb., na což neměl nárok, a učinil tak v úmyslu způsobit V. š. p. v. ve V. škodu ve výši 38.338,- Kč, avšak tato částka mu proplacena nebyla.
Citovaný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem, č. j. 4 To 58/2004-288 ze dne 24. 2. 2004 nově rozhodl o jeho vině toliko skutkem pod bodem 2. obžaloby kvalifikovaným jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, zatímco obžaloby pro skutek pod bodem 1. kvalifikovaný jako dokonaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona jej postupem podle §226 písm. b) trestního zákona zprostil. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se uvedeného pokusu trestného činu podvodu dopustil tím, že dne 25. 11. 2002 ve V., jako příslušník tamního vojenského útvaru 7037, předložil za období od června 1999 do prosince 1999 a od ledna 2002 do června 2002 vyúčtování náhrady jako při služební cestě a náhrady jízdních výdajů podle §77 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., na které neměl nárok, neboť s rodinou bydlel nikoliv v místě trvalého bydliště v O., ale v H., a učinil tak v úmyslu způsobit V. š. p. v. ve V. škodu ve výši 38.338,- Kč, k čemuž nedošlo, protože tato částka mu proplacena nebyla. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a půl roku.
Opis tohoto rozsudku byl obviněnému Ing. Z. Š. doručen dne 5. 4. 2004, jeho obhájci dne 29. 3. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 24. 3. 2004.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. Z. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku. Má totiž za to, že jeho jednání nenaplnilo po formální stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, ani k jejich naplnění nesměřovalo. V tomto kontextu obviněný zdůrazňuje, že předmětné náhrady uplatňoval plně v souladu s hlavou třetí zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a připomíná, že podmínky pro vyplacení těchto náhrad stanovené v §77 tohoto zákona se vesměs odvíjí od místa trvalého pobytu vojáka. Tímto místem se přitom ve smyslu §71 odst. 4 tohoto zákona rozumí obec, ve které je hlášen k takovému pobytu. Vzhledem k tomu, že on sám i všichni členové jeho rodiny jsou od 9. 4. 1987 nepřetržitě až doposud úředně přihlášeni k trvalému pobytu v O., na adrese Ř. č. 428/8, vyslovuje přesvědčení, že se nemohl dopustit ani trestného činu podvodu ani jeho pokusu formou zamlčení podstatných skutečností, jak tvrdí soudy obou stupňů, když svůj nárok na předmětné náhrady dokládal právě tím, že tato adresa je místem jeho trvalého pobytu. Tento údaj o místě svého trvalého pobytu totiž uváděl pro potřeby personální evidence i při přihlašování nároků na náhrady spojené s dojížděním do místa výkonu práce plně v souladu se skutečností a s požadavky předtisku na formulářích k vyúčtování předmětných náhrad. Na skutková zjištění soudů obou stupňů v tom smyslu, že v inkriminovanou dobu bydlel s rodinou v H. u V. a nebyl tedy nikterak odloučen od žádného z členů své rodiny, reaguje tvrzením, že v této obci nikdy nebydlel. Připouští sice, že v H. vlastní nemovitost, na které provádí podle svých časových a finančních možností stavební úpravy, upozorňuje však na to, že tato nemovitost nebyla nikdy zkolaudována k trvalému bydlení. Pokud se při provádění uvedených prací občas v H. stýkal s členy své rodiny, tato setkání postrádala charakter trvalého soužití rodiny. Celkově vzato namítá, že se soudy prvního a druhého stupně řádně nevypořádaly se všemi důkazy a náležitě nezjistily skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Specificky pak zpochybňuje výši škody, kterou měl podle těchto soudů v úmyslu způsobit V. v. š. p. v. ve V., a to poukazem na listinné důkazy, z nichž je podle jeho mínění zřejmé, že náhrady za rok 1999 uplatnil pouze za měsíce listopad a prosinec, nikoli za období od června do prosince, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního i druhého stupně. Za nelogickou označuje rovněž hypotézu těchto soudů, podle které měl nároky za poslední měsíce roku 1999 a za počátek roku 2002 požadovat v návaznosti na odchod doc. M. N. z vedení fakulty, neboť předmětné nároky uplatnil s odstupem patnácti měsíců od této události. Samotnou svědeckou výpověď doc. N. pak podle jeho názoru soud druhého stupně nesprávně vzal za základ svých skutkových zjištění. V této souvislosti poukazuje na její neurčitost a za zcela nepravdivé označuje tvrzení jmenovaného o tom, že jej upozornil na nezbytnost dát si do pořádku záležitosti spojené s náhradami podle zákona č. 221/1999 Sb.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a sám jej zprostil obžaloby státního zástupce pro stíhaný skutek.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. Z. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten v odůvodnění svého vyjádření předně poukazuje na to, že dovolání sice bylo podáno výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak zčásti směřuje i proti hodnocení provedených důkazů a napadá tak soudem učiněná skutková zjištění. Nesprávná skutková zjištění přitom podle názoru státního zástupce nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a)-l) trestního řádu. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle jeho mínění odpovídá pouze námitka obviněného, že v posuzovaných případech splňoval veškeré zákonné předpoklady pro přiznání uplatněných náhrad na odlučné. Státní zástupce však má za to, že věcně nemůže tato námitka obstát. V tomto kontextu poukazuje na to, že zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, i vyhláška č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky, shodně stanoví jako základní předpoklad pro přiznání předmětných náhrad skutečné odloučení ženatého vojáka z povolání od rodiny, což podle skutkových zjištění soudů obou stupňů nebyl případ obviněného.
S ohledem na to státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného Ing. Z. Š. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto o vině i o trestu obviněného Ing. Z. Š. [§265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Vyškově dne 7. 6. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným Ing. Z. Š. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, specificky pak to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě částečně nastala.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že nárok na odlučné ve formě náhrady jako při služební cestě a náhrady jízdních výdajů uplatnil plně v souladu s §77 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. V tomto kontextu poukazuje na to, že nároky na tyto náhrady se vesměs odvíjí od toho, že se neshoduje místo výkonu služby a místo, ve kterém je voják hlášen k trvalému pobytu. On sám přitom v inkriminovanou dobu vykonával službu ve V. a k trvalému pobytu byl hlášen v O. Tyto údaje také řádně uváděl do formulářů k vyúčtování předmětných náhrad. Skutkové zjištění soudů obou stupňů v tom směru, že ve skutečnosti bydlel i s rodinou v obci H. u V., označuje za nesprávné. Připouští sice, že v této obci vlastní nemovitost, ale zdůrazňuje, že se tam s manželkou a dětmi setkával pouze příležitostně, když tam prováděl stavební úpravy. Jednoznačně přitom odmítá, že by tato setkání z hlediska své povahy a četnosti odpovídala tomu, čím se vyznačuje trvalé soužití rodiny. To pak tvoří podstatu jeho argumentace o absenci klíčových zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, jehož pokusu se měl podle odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně dopustit. Tvrdí totiž, že v daném kontextu nikdy nikoho neuváděl v omyl a nikomu nezamlčel žádné podstatné skutečnosti. Současně namítá, že se soudy obou stupňů náležitě nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a řádně nezjistily skutkový stav věci. Z provedených důkazů zpochybňuje zejména vypovídací hodnotu svědectví doc. M. N., z něhož vyšel soud druhého stupně. Vedle toho mu vytýká, že v potřebném rozsahu nepřihlédl ke všem skutečnostem vyplývajícím z listin předložených V. v. š. p. v. ve V. V této souvislosti označuje některé jeho skutkové závěry za spekulativní. Celkově vzato se pak domnívá, že měl být v plném rozsahu zproštěn obžaloby, neboť se nedopustil ničeho trestněprávně postižitelného, a pokud jej soudy obou stupňů přesto všechno odsoudily, podle jeho názoru pochybily.
Tento názor obviněného je nepochybně v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho částečně dovozuje z odlišné verze skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů. Ve skutkové rovině se obviněný a oba tyto soudy liší ohledně toho, zda bydlel společně se svou rodinou v obci H. u V., tedy v místě výkonu své vojenské služby, nebo v O., kde byl hlášen k trvalému pobytu. S ohledem na to se pak obviněný a tyto soudy rozchází i v hodnocení té skutkové okolnosti, zda za svou rodinou dojížděl do místa jejího bydliště v O. či nikoliv. Zatímco oba tyto soudy učinily závěr, že tomu tak nebylo, obviněný tvrdí opak. Za skutečné bydliště své rodiny totiž označuje O., zatímco soudy obou stupňů učinily zjištění, že v inkriminovanou dobu bydlel v H., pouhé 4 km od V., kde působil na V. v. š. p. v., a neměl tedy důvod za manželkou a dětmi dojíždět do O., kde nebydlely. Tento skutkový závěr opřely soudy obou stupňů nejen o skutečnost, že v obci H. vlastní rodinný dům, ale i o zjištění, že jeho manželka dlouhodobě pracuje jako učitelka v mateřské škole v blízkém K. a že jejich děti dochází do školy ve V., nikoliv v O. Podstatou tvrzeného dovolacího důvodu v této části dovolací argumentace obviněného – byť nevyjádřenou zcela otevřeně – je tak námitka nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání totiž v tomto ohledu obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku popsaného v rozsudku Krajského soudu v Brně, ale z odlišných skutkových okolností, než jaké soud vzal v úvahu. Současně zpochybňuje i jeho skutková zjištění týkající se výše způsobené škody a napadá jeho hodnocení některých provedených důkazů, zvláště pak svědectví doc. M. N.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění ani hodnocení provedených důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný Ing. Z. Š., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Vyvozování skutkových závěrů z důkazů a ustalování skutkových zjištění ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. Z. Š. ve svém dovolání namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, pak jím v této části nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Z uvedené právní konstrukce zároveň vyplývá, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. Z. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně. To platí i ohledně skutkového zjištění, že obviněný Ing. Z. Š. po celou inkriminovanou dobu bydlel společně s rodinou v místě výkonu své vojenské služby a nedojížděl tedy za ní do O., kde byl hlášen k trvalému pobytu, stejně jako o skutkovém zjištění, že dne 25. 11. 2002 vyúčtoval náhrady jako při služební cestě a náhrady cestovních výdajů podle §77 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, za měsíce červen až prosinec roku 1999 a za měsíce leden až červen roku 2002 a domáhal se na V. v. š. p. v. ve V. z tohoto titulu náhrady v celkové výši 38.338,- Kč.
Celkově vzato lze tedy shrnout, že dovolacími námitkami obviněného Ing. Z. Š. zpochybňujícími v uvedeném směru skutkové závěry soudů obou stupňů ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení předmětného skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto tyto námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž v této části dovolací argumentace v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady zaměřuje proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení daného skutku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. V tom rozsahu, v němž podané dovolání opíralo existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním, bylo přitom podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].
Citovanému dovolacímu důvodu odpovídají jen ty výhrady obviněného Ing. Z. Š., jimiž zpochybňuje závěry soudů obou stupňů o protiprávnosti jeho jednání a ohledně toho, že znak zamlčení podstatné skutečnosti ve smyslu §250 trestního zákona naplnil tvrzením, že s rodinou bydlí v místě trvalého bydliště v O., ačkoliv ve skutečnosti bydlel v H. u V. Nepřímo pak obviněný zpochybňuje i to, že jednal v úmyslu způsobit V. v. š. p. v. ve V. škodu vyčíslenou na částku 38.338,- Kč. Ve svém dovolání totiž namítá, že na požadované náhrady měl nárok, neboť jejich vyplacení bylo ze zákona vázáno na to, že jako ženatý voják z povolání vykonával službu mimo místa, v němž byl hlášen k trvalému pobytu, a zdůrazňuje, že tímto místem bylo město O. a to také správně uvedl do všech předkládaných žádostí.
Nejvyšší soud se s tímto právním názorem obviněného neztotožňuje a ve shodě se soudy prvního a druhého stupně má za to, že nemůže věcně obstát. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného přitom považuje za důležité připomenout následující skutečnosti:
Podmínky pro přiznání nároku na tzv. odlučné – náhradu zvýšených životních nákladů v případě, že musí voják z povolání v důležitém zájmu služby žít odloučeně od své rodiny – upravuje s účinností od 1. 12. 1999 zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Tento zákon v tomto ohledu nahradil vyhlášku č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky, která byla zrušena vyhláškou č. 266/1999 Sb., o zabezpečení bezplatného stravování, výstrojních a přepravních náležitostech a o zabezpečení ubytování vojáků z povolání.
Podle §77 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. náleží vojákovi k náhradě zvýšených životních nákladů náhrada jako při služební cestě po dobu, kdy v důležitém zájmu služby musí žít odloučeně od své rodiny. Denní částka této náhrady (stravné) je stanovena v §73 téhož zákona a v prováděcí vyhlášce k němu. Ve smyslu §77 odst. 4 téhož zákona náleží vojákovi z povolání po dobu, kdy z důležitého zájmu služby denně dojíždí z obce výkonu služby do místa trvalého pobytu, náhrada prokázaných jízdních výdajů, popřípadě náhrada za použití jiného než služebního silničního motorového vozidla za cesty z místa trvalého pobytu do obce výkonu služby a zpět, nejvýše však 75% z denní částky náhrad jako při služební cestě. To ovšem platí pouze v případě, že jeho nepřítomnost v místě trvalého pobytu rodiny trvá minimálně jedenáct hodin v kalendářním dnu. Podle §77 odst. 7 téhož zákona náleží vojákovi z povolání, který vykonává službu mimo místo svého trvalého pobytu a nemůže denně dojíždět, náhrada jízdních výdajů za cesty z místa trvalého pobytu do místa výkonu služby a zpět ve výši jízdného hromadnými dopravními prostředky dálkové přepravy. Náhrada se poskytuje podle §74 odst. 5 téhož zákona. Toto ustanovení upravuje náhradu prokázaných jízdních výdajů při služební cestě, a to tak, že činí v zásadě prokázané jízdní výdaje za druhou vozovou třídu osobního vlaku nebo za autobus. Použije-li voják po předchozím souhlasu nadřízeného k cestě do místa svého trvalého pobytu nebo do jiné obce pobytu jeho rodiny, na kterém se předem s nadřízeným dohodl, a zpět jiné než služební silniční motorové vozidlo, náleží mu náhrada ve výši jízdních výdajů, které by mu náležely při použití vlaku nebo autobusu dálkové přepravy.
Tytéž nároky upravovala do 30. 11. 1999 výše citovaná vyhláška č. 7/1996 Sb., a to zcela identicky jako citovaný zákon ve svých ustanoveních §25, §26 a §27. Podle §25 této vyhlášky ženatému vojákovi z povolání, vykonávajícímu službu v místě pravidelného pracoviště, které nebylo místem trvalého pobytu jeho a jeho rodiny, náležela za splnění stanovených podmínek náhrada jako při služební cestě podle §23 téže vyhlášky (stravné) a náhrada jízdních výdajů podle §27 téže vyhlášky. Z návětí ustanovení §23 odst. 1 této vyhlášky, na něž odkazuje i §24 odst. 1 této vyhlášky, přitom výslovně vyplývá, že obě tyto náhrady „náleží pouze ženatému vojákovi z povolání, který je z důvodu zaměstnání nucen žít odloučeně od své rodiny“. To navíc platí jen v případě, že není možný denní návrat takového vojáka k rodině veřejným hromadným dopravním prostředkem nebo denní návrat vylučuje samotná povaha jeho zaměstnání.
Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný Ing. Z. Š. tvrdí, že citované právní předpisy stanoví jako jediný předpoklad pro vznik nároku na předmětné náhrady to, že voják z povolání vykonává službu mimo místa svého trvalého pobytu, neodpovídá to skutečnosti. V tomto směru mu lze dát za pravdu pouze v tom, že oba uvedené předpisy neadekvátně definují místo trvalého pobytu vojáka jako „obec, v níž je hlášen k trvalému pobytu“ (srov. §71 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a §16 odst. 4 vyhlášky č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky). Mezi další zákonné předpoklady pro vznik těchto nároků výslovně uvedené v těchto předpisech však patří – mimo jiné – to, že voják z povolání žije v zájmu služby odloučeně od své rodiny, že jeho zaměstnání vylučuje denní návrat k rodině a - co se týče náhrady jízdních výdajů – že skutečně za rodinou jezdí. To je zcela jednoznačně řečeno v ustanoveních §77 odst. 2 a 7 a §74 odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a §26 odst. 1 a §27 odst. 1, 4 a 6 vyhlášky č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky, a konec konců to vyplývá ze samotné povahy předmětných náhrad. Z ní také vyplývá, že tyto náhrady vojákovi nenáleží v době dovolené (výslovně to pak stanoví §23 odst. 4 vyhlášky č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky). Přesto však obviněný Ing. Z. Š. požadoval podle skutkových zjištění soudů obou stupňů proplacení těchto náhrad i v době, kdy byl prokazatelně na dovolené (č. l. 282 a 292 trestního spisu). Stejně tak tyto soudy učinily skutkové zjištění, že v inkriminovanou dobu bydlel s rodinou v H. u V., kam mohl bez problémů z V. denně dojíždět (stejně jako odtamtud do V. dojížděly jeho děti) a prokazatelně za rodinou nepodnikal cesty do O. (č. l. 281, 282, 291 a 292 trestního spisu). Přesto však tyto neexistující cesty vyúčtoval a požadoval za ně náhradu. Při podání přihlášky o vyplacení předmětných náhrad navíc výslovně prohlásil, že nemá možnost denního návratu do místa pobytu rodiny. Těmto skutkovým zjištěním soudů obou stupňů plně koresponduje závěr, že v posuzovaných případech zamlčel podstatné skutečnosti významné pro přiznání daných nároků a že to učinil v úmyslu přímém s cílem obohatit se ke škodě V. v. š. p. v. ve V. Jestliže obviněný v tomto kontextu argumentuje tím, že uvedením O. jako místa, v němž je hlášen k trvalému pobytu, nic nezkreslil, nejde o relevantní argumentaci, neboť samotný tento fakt mu není kladen za vinu. Soudy obou stupňů se s ním po skutkové stránce rozchází v zjištění, že ve skutečnosti bydlel společně s rodinou v H. u V. Podle jejich závěru tedy nebyl odloučen od rodiny a nepodnikal za ní cesty do O., za což ovšem požadoval uplatněné náhrady.
To vše v konfrontaci s výše citovanou právní úpravou umožňuje učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti jím podaného dovolání. Tento závěr pak umocňuje to, že soudy obou stupňů – a zvláště pak z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně – se veškerými jeho námitkami důkladně zabývaly a náležitě se vypořádaly se všemi aspekty jeho obhajoby. Z výše uvedeného je navíc zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěl v napadeném rozhodnutí Krajský soud v Brně, a to na otázku, zda obviněný s rodinou bydlel v H. u V. nebo za ní dojížděl do O., by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.
Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k pochybnostem o správnosti závěru Krajského soudu v Brně, který učinil v napadeném rozsudku, a podle něhož obviněný Ing. Z. Š. dne 25. 11. 2002 ve V., jako příslušník tamního vojenského útvaru, předložil za období od června 1999 do prosince 1999 a od ledna 2002 do června 2002 vyúčtování náhrady jako při služební cestě a náhrady jízdních výdajů, na které neměl nárok, neboť s rodinou bydlel nikoliv v místě trvalého bydliště v O., ale v H. u V. Stejně tak směrodatné je pro právní posouzení věci skutkové zjištění tohoto soudu, že se obviněný takto zachoval s cílem obohatit se ke škodě V. v. š. p. v. ve V. o částku 38.338,- Kč, k čemuž nedošlo jen díky tomu, že příslušný pracovník této školy shledal jeho nárok nedůvodným. Takto zjištěnému skutkovému stavu – popsanému rámcově ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně a rozvedenému podrobněji v jeho odůvodnění - pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení daného skutku jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Nemohou tedy obstát námitky obviněného proti takto použité právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. Z. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář