ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.837.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 837/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2004 o dovolání obviněných J. F. a obviněné M. F. - dříve S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2002, č. j. 11 To 179/2002-226, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 161/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. února 2002 byli obvinění uznáni vinnými, a to
· obviněný J. F. jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
· obviněná M. F. - dříve S., jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni, a to
· obviněný J. F. podle §221 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku,
· obviněná M. F. - dříve S., podle §221 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu jim byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně zdravotní pojišťovně MV ČR škodu ve výši 7.192,- Kč, přičemž poškození I. S. a Ing. I. S. byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na občanskoprávní řízení.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění takto kvalifikované trestné činnosti měli dopustit tak, že dne 12. února 2000 kolem 18:45 hod. na pozemku rekreačních chat č. p. 294E a 035l v obci L. i na místní komunikaci obviněný F. nejprve údery pěstí do obličeje fyzicky napadl I. S., srazil ho k zemi, kde do něj společně s obviněnou F. kopali a bili ho pěstmi do hlavy a po celém těle, čímž mu způsobili v rozsudku přesně specifikovaná zranění, přičemž obžalovaná F. též odstrkávala Ing. I. S., která chtěla napadeného manžela bránit a posléze ji obžalovaný F. strčil do bazénu se studenou vodou.
Obžalovaný F. byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit dne 4. prosince 1999 kolem 19:50 hod. tamtéž, když měl skočit na kapotu zde zaparkovaného osobního automobilu poškozeného I. S., nohou prokopnout přední výhledové sklo, a tím mu způsobit škodu ve výši 2.269,- Kč. Poškozený I. S. byl v této souvislosti s nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení (§229 odst. 3 tr. řádu).
Do rozhodnutí nalézacího soudu podali oba obvinění v zákonné lhůtě odvolání, směřující do výroku o vině, který podle jejich názoru nemá v provedených důkazech oporu. Zdůraznili, že od samého počátku vinu popírali a tvrdí, že to byl naopak poškozený S., kdo napadl nejprve obviněnou F. a po příjezdu obžalovaného F. i jeho, a že F. se jeho útokům pouze bránil, o čemž svědčí i zdravotnická dokumentace dokládající, že obviněná byla dne 14. února 2000 lékařem ošetřena. Poukázali na výpověď svědků N. a Č., kteří potvrdili sklony poškozeného S. k agresivnímu jednání a k aroganci a za zásadní důkaz považují znalecký posudek, z něhož vyplývá, že zjištěná poranění poškozeného neodpovídají vždy jeho tvrzení o způsobu útoku a jeho intenzitě a svědčí o nevěrohodnosti poškozeného. Žádný z provedených důkazů podle jejich názoru neprokázal, že by se útoku jakkoli zúčastnila i obžalovaná F., neboť pokud jde o odhození brýlí poškozené S. a o strkání, nemohlo se jednat o trestný čin i kdyby k takovému jednání z její strany došlo a totéž platí o údajném vhození poškozené do bazénu. Dle tvrzení obviněných, obsaženého v odvolání do rozsudku nalézacího soudu, existuje tedy přinejmenším důvodná pochybnost o jejich vině, neboť všechny okolnosti napovídají tomu, že šlo o nutnou obranu, přičemž obviněná F. výše uvedeným jednáním, i kdyby bylo prokázáno, zákonné znaky trestného činu nenaplnila. Obvinění se domáhali zrušení odsuzující části napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. září 2002, č. j. 11 To 179/2002-226, podle §265 tr. řádu odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání formálně opřená o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná F. ve svém dovolání namítla, že oba soudy nesprávně právně posoudily skutek, pro jehož spáchání byla odsouzena. Potvrdila, že obviněný F. v rámci obrany několikrát poškozeného udeřil pěstí, ale popřela svou aktivní účast na celé věci. Podle jejího názoru soud vycházel při hodnocení její účasti na skutkovém ději pouze z tvrzení poškozeného a jeho současné manželky. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví dovolatelka poukázala na skutečnost, že poškozený je konfliktní osobou, což podle jejího mínění mělo vést k závěru, že konflikt byl vyvolán právě poškozeným. Dovolatelka se domnívá, že i v případě, kdyby prvním, kdo útočil, byli obvinění, by při dodržení zákonných mezí mohlo jít o nutnou obranu, neboť byl odvrácen přímo hrozící útok.
Obviněný F. ve svém dovolání namítl, že oba soudy nesprávně právně posoudily skutek, pro jehož spáchání byl odsouzen. Dovolatel uvedl, že poškozeného asi čtyřikrát či pětkrát udeřil pěstí, to ovšem pouze jako obranu proti jeho fyzickému útoku, a že jeho jednání žádným způsobem nepřekročilo zákonný rámec nutné obrany. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §202 tr. zák. vznesl námitky obdobné jako dovolatelka - obviněná F.
V petitu dovolání dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K obsahu podaného dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje v něm, že z rekapitulace dovolacích námitek obou obviněných vyplývá, že dovolatelé napadají především hodnocení důkazů soudy a prosazují vlastní skutkovou verzi průběhu incidentu mezi nimi a poškozenými, která je podstatně odlišná od skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. To platí i o námitkách týkajících se problematiky nutné obrany. O námitku hmotně právní povahy by se jednalo pouze tehdy, kdyby dovolatelé při nezpochybněném skutkovém stavu polemizovali se závěrem soudu o tom, zda tento skutkový stav zakládá podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. Tak tomu v předmětné věci není, neboť dovolatelé brojí proti té části skutkových zjištění, podle kterých oni sami poškozeného fyzicky napadli a v útocích pokračovali i po jeho sražení na zem. Podle státního zástupce námitky dovolatelů směřují výlučně proti skutkovému základu, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, a proto námitky tohoto druhu se obsahově nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani s dovolacím důvodem jiným.
Pro úplnost státní zástupce uvedl, že z hmotně právního hlediska vznikají určité pochybnosti, pokud jednání obviněných bylo kvalifikováno též jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Dle státního zástupce z hlediska formálních znaků tohoto trestného činu není ze soudních rozhodnutí zřejmé, zda soudy považovaly za „místo veřejnosti přístupné“ pouze místní komunikaci nebo i „pozemky rekreačních chat“. Navíc každé fyzické napadení občana, i když k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Výtržností je pouze jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského spolužití (např. R 40/1977, R 44/1990). Státní zástupce podotýká, že soudní rozhodnutí v tomto směru prakticky žádnou argumentaci neobsahují. Dovolatelé však žádné hmotně právní námitky vůči použité právní argumentaci neuplatnili, pročež s ohledem na značně formalizovaný charakter dovolání a omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu se proto nelze rozhodnutím odvolacího soudu z tohoto hlediska v rámci dovolacího řízení zabývat.
Státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. řádu, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná (§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu), neboť napadají pravomocné usnesení soudu druhého stupně, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest; dále shledal, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. řádu) a že byla podána oprávněnými osobami (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných je podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily, nebo že je potřeba provést důkazy další.
Obě dovolání vycházejí z tvrzení, dle něhož útok obviněných proti poškozenému byl toliko obranou vůči jeho fyzickému útoku, přičemž jejich jednání žádným způsobem nepřekročilo zákonný rámec nutné obrany. Obviněný F. argumentaci obsaženou ve svém dovolání uzavírá konstatováním, dle něhož „nelze tedy jednoznačně tvrdit, že obžalovaný napadl poškozeného, když tuto skutečnost tvrdí pouze poškozený a Ing. S. a oproti tomu oba obžalovaní tvrdí opak“. Obviněná F. pak ve svém dovolání uvádí, že soud „vycházel pouze z tvrzení poškozeného a jeho současné manželky“ a „je tedy zřejmé, že soud skutek, tedy jednání obžalované, zhodnotil nesprávně“. Nalézací soud ale ve své reprodukci skutkového děje tato tvrzení obviněných považoval „za zcela jednoznačně vyvrácená“, kdy v důsledku provedeného hodnocení důkazů měl za prokázané, že obviněný F. „nejprve údery pěstmi do obličeje napadl svědka I. S. a po jeho pádu na zem společně s obžalovanou F. ho dále pěstmi bili a kopali do hrudníku a hlavy“, přičemž „zároveň přítomnou svědkyni Ing. S. při nastalém zápase obžalovaná F. srazila k zemi a obžalovaný F. ji uchopil a hodil do bazénu napuštěného studenou vodou“. Na základě provedených důkazů a po jejich zhodnocení nalézací ani odvolací soud v předmětném skutkovém ději neshledaly, že by útoku obviněného F. a obviněné F. předcházel „přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem“ (§13 tr. zák). Z obsahu podaných dovolání je tedy zjevné, že prostřednictvím uplatněných námitek se obvinění snaží dosáhnout změny ve zjištění skutkového stavu a zpochybnit způsob, jakým nalézací soud (a ostatně i soud odvolací) hodnotil provedené důkazy. Důsledkem této změny by dle jejich přesvědčení pak bylo jiné právní posouzení věci, spočívající v hodnocení předmětného skutku obviněného F. jako nutné obrany, obviněné F. pak jako jednání, jež nenaplňuje znaky trestného činu.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl k závěru, že obviněnými byl v dovoláních uplatněn zcela jiný důvod, než který má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman