ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.871.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 871/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2004 dovolání, které podal obviněný V. K., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 4 T 215/2002-140 ze dne 13. 11. 2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 4 T 215/2002-140 ze dne 13. 11. 2003 byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně byl postupem podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázán k povinnosti uhradit poškozenému V. G. škodu ve výši 825,- Kč s tím, že co do zbytku svého nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadl obviněný V. K. odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 65/2004-161 ze dne 25. 2. 2004 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 5. 4. 2004 a obviněnému a jeho obhájci dne 6. 4. 2004.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný V. K. uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 31. 10. 2001 kolem 14.30 hodin na Č. ulici ve F.-M., před nejméně třemi svědky, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl V. G., kterého v blízkosti plotu oddělujícího jejich pozemky třikrát udeřil lopatou přes hlavu a záda, a způsobil mu tak poranění spočívající v pohmoždění měkkých tkání na pravé tváři, v lehkém pohmoždění měkkých tkání zad v oblasti pravé lopatky na ploše 15x20 cm a pohmoždění měkkých tkání v týlní krajině hlavy, s obvyklou dobou léčení v délce tří dnů, přičemž pracovní neschopnost poškozeného trvala od 1. 11. 2001 do 11. 11. 2001.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání. V něm sice výslovně nespecifikuje, které výroky tohoto rozsudku napadá, z jeho obsahu, zejména z návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, je však zřejmé, že jej směřuje proti všem jeho výrokům. Podané dovolání opírá o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku. Popis tohoto skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně totiž podle jeho názoru neodpovídá použité právní kvalifikaci, neboť je popisem skutkových okolností trestného činu ublížení na zdraví, nikoliv trestného činu výtržnictví, jehož spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu současně obviněný zdůrazňuje, že vzájemná rozepře mezi ním a poškozeným, navíc iniciovaná poškozeným, jenž je odpovědný za jejich dlouhodobě narušené sousedské vztahy, objektivně nemohla být jednáním hrubě narušujícím občanské soužití, klid a pořádek. Navíc má za to, že provedené důkazy neumožňují učinit závěr v tom smyslu, že jeho jednání bylo takové intenzity, jakou zákon požaduje u jednání kvalifikovaných jako trestné činy. Za pochybení soudu prvního stupně vedle toho označuje to, že náležitě neposoudil subjektivní stránku jeho jednání. V této souvislosti zcela jednoznačně vylučuje, že by v inkriminovanou dobu jednal ve snaze narušit veřejný pořádek či se dopustit hrubé neslušnosti. Stíhaný skutek proto podle jeho názoru není možné kvalifikovat jako výtržnictví ve smyslu §202 trestního zákona.
S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 11. 2003 postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu v celém rozsahu zrušil a aby sám rozhodl podle §265m odst. 1 trestního řádu o jeho zproštění obžaloby státního zástupce z důvodu uvedeného v §226 písm. b) trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve svém vyjádření připomíná, že dovolání lze ve smyslu §265a odst. 1 trestního řádu podat pouze proti rozhodnutí soudu druhého stupně, a poukazuje na to, že rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který obviněný napadl svým dovoláním, je rozhodnutím soudu prvního stupně, proti němuž není dovolání přípustné. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného V. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud učinil následující zjištění a závěry:
Obviněný podal v posuzované trestní věci dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. P. P. Bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Frýdku-Mísku dne 26. 4. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) trestního řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím citovaný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako soudu prvního stupně. Tato skutečnost je výslovně uvedena v záhlaví podaného dovolání, jednoznačně vyplývá z celého jeho odůvodnění a zcela nezpochybnitelně je promítnuta i do závěrečného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proti takovému druhu rozhodnutí však není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nelze dovoláním napadnout. Tak je tomu proto, že ustanovení §265a odst. 1 trestního řádu jako jednu ze zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání výslovně stanoví, že musí jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni.
V tomto kontextu je namístě připomenout, že dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, to znamená mezi opravné prostředky, které směřují proti pravomocným rozhodnutím. Z logiky věci plyne, že mimořádným opravným prostředkem lze napadnout jen to rozhodnutí, jímž byla právní moc konstituována. Pokud trestní stíhání proběhlo tak, že právní moc rozsudku soudu prvního stupně byla nastolena rozhodnutím soudu druhého stupně, tj. rozhodnutím odvolacího soudu, musí být mimořádným opravným prostředkem napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, i když je cílem dovolání také zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Na podkladě dovolání musí totiž Nejvyšší soud přezkoumat rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo trestní stíhání ukončeno, přičemž rozsudek soudu prvního stupně přezkoumá v rámci přezkumu řízení, které předcházelo vynesení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Pokud je dovolání důvodné, Nejvyšší soud zruší napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, čímž znovu otevře trestní stíhání obviněného pro daný skutek, a je-li namístě zrušit i rozsudek soudu prvního stupně, zruší jej jako vadnou část řízení předcházejícího vynesení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Tyto zásady týkající se způsobu přezkumu rozhodnutí nižších soudů Nejvyšším soudem na podkladě dovolání a způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání vyplývají z ustanovení §265i odst. 3 trestního řádu a §265k odst. 1 trestního řádu.
Na podporu těchto úvah lze dodat, že podle §265e odst. 1 trestního řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Požadavek zákona podat dovolání u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, ovšem neznamená, že se dovolání podává proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Citované ustanovení v té části, v níž vymezuje lhůtu k podání dovolání slovy „do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje“, zjevně vyjadřuje to, že není shoda mezi soudem, u kterého se dovolání podává, a soudem, jehož rozhodnutí se dovoláním napadá. Ostatně pokud by se mělo dovolání podávat proti rozhodnutí soudu prvního stupně, byla by evidentně nefunkční ta část ustanovení §265e odst. 1 trestního řádu, v níž je zakotvena dvouměsíční lhůta k podání dovolání počítaná od doručení rozhodnutí. Tato nefunkčnost by byla jasně dána tím, že předpokladem podání dovolání je, aby po rozhodnutí soudu prvního stupně následovalo odvolací řízení a rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. §265a odst. 1 trestního řádu).
Jinými slovy řečeno, jestliže dovolatel ve shodě s požadavkem vyplývajícím z ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu podá dovolání výslovně pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv trestní stíhání bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu druhého stupně, pak podá dovolání proti rozhodnutí, proti kterému je zákon nepřipouští [§265i odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Nové podání, kterým by napadl rozhodnutí soudu druhého stupně, může za takové situace učinit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §265e trestního řádu k podání dovolání (v tomto smyslu se Nejvyšší soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, z nichž usnesení sp. zn. 6 Tdo 576/2002 ze dne 5. 9. 2002 bylo v roce 2003 publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25).
Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, proti kterému obviněný V. K. podal v posuzované trestní věci dovolání, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Jako soud druhého stupně rozhodl ve věci Krajský soud v Ostravě, a to usnesením č. j. 7 To 65/2004-161 ze dne 25. 2. 2004, jímž bylo podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného. Proti tomuto usnesení však obviněný dovolání nepodal. Přitom právě toto usnesení je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 písm. h) trestního řádu, proti němuž bylo možné podat dovolání.
Podle §265f odst. 1 trestního řádu je obsahem dovolání mimo jiné uvedení toho, proti kterému rozhodnutí směřuje. Tento požadavek zákona ohledně obsahu dovolání obviněný naplnil výslovnou specifikací toho, že dovolání podává proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 215/2002 ze dne 13. 11. 2003. V návaznosti na to v závěrečném návrhu požádal, aby „Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. 4 T 215/2002 podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil“. Tím však obviněný zvolil dovolání proti rozhodnutí, proti kterému – jak již bylo řečeno - není přípustné. Lze jen dodat, že obviněný se neřídil ani poučením, kterého se mu dostalo v usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť v jeho rámci bylo výslovně uvedeno, že dovolání je přípustné proti tomuto rozhodnutí, tj. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Přitom toto usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému i jeho obhájci doručeno dne 6. 4. 2004.
Protože dvouměsíční lhůta k podání dovolání podle §265e odst. 1, 3 trestního řádu obviněnému V. K. skončila uplynutím dne 6. 6. 2004, nepřichází v současné době již v úvahu podání nového dovolání směřujícího proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 65/2004-161 ze dne 25. 2. 2004 jako rozhodnutí soudu druhého stupně.
Za této situace Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako nepřípustné postupem podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, aniž mohl z jeho podnětu napadený rozsudek přezkoumat z hledisek uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář