ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.895.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 895/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2004 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 17/2004 - 319 ze dne 26. 2. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 185/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, č. j. 3 T 185/2003-290 ze dne 24. 11. 2003 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 11 To 17/2004 - 319 ze dne 26. 2. 2004 uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona.
Těchto trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 3 T 41/2000 ze dne 25. 1. 2001 odsouzen mimo jiné i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, z jehož výkonu byl dne 31. 8. 2001 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání čtyř let,
1. v obci O. u N. dne 24. 2. 2003 v době od 6:00 hod. do 17:00 hod., po rozbití skleněné výplně okna koupelny, vnikl do rodinného domu čp. 179, kde ke škodě majitelky J. Š., odcizil finanční hotovost ve výši 3.000,- Kč, náušnice ze žlutého kovu s červeným kamenem, náušnice ze žlutého kovu s čtyřlístkem, řetízek ze žlutého kovu, křížek ze žlutého kovu, dámský prsten ze žlutého kovu s grandlí a smaragdem, přívěsek ze žlutého kovu oválného tvaru s vyrytou větvičkou a lístky, řetízek ze žlutého kovu, náramek ze žlutého kovu, plynovou pistoli vykládanou perletí, vše v celkové hodnotě 12.300,- Kč, čímž způsobil poškozené škodu na odcizených věcech v celkové výši 15.300,- Kč a na poškozeném zařízení ve výši 100,- Kč,
2. v obci S. u N. dne 7. 3. 2003 v době od 9:30 hod. do 11:30 hod. po rozbití skleněné výplně balkónových dveří, kam vylezl po nalezeném žebříku, vnikl do obydleného rodinného domu ve stadiu před kolaudací v ulici S., kde po vypáčení příručního trezoru odcizil ke škodě majitele J. Ž., bytem S., N. L. č. 260, finanční hotovost ve výši 260.000,- Kč, 1.500 EUR v různých bankovkách a cestovní pas číslo 2954.. na jméno J. Ž. a odcizením těchto věcí tak způsobil celkovou škodu ve výši 307.783,- Kč a poškozením zařízení další škodu ve výši 2.263,90 Kč,
3. v obci K. u N. dne 7. 4. 2003 v době od 7:10 hod. do 12:20 hod. vnikl po překonání oplocení do domu nezajištěným oknem do sklepa a po vypáčení dveří vedoucích z kotelny do chodby suterénu domu čp. 350, kde ke škodě majitelky M. K., odcizil dva snubní prsteny ze žlutého kovu, prsten ze žlutého kovu s růžovým kamenem, prsten ze žlutého kovu, náušnice ze žlutého kovu s rytím, dětské náušnice ze žlutého kovu, tři náušnice ze žlutého kovu, řetízek ze žlutého kovu se srdíčkem, řetízek ze žlutého kovu, náramek ze žlutého kovu, náušnice ze žlutého kovu ve tvaru šestiúhelníku s kamínkem, náušnice ze žlutého kovu ve tvaru pecičky, prsten ze žlutého kovu s bílým kamínkem ve tvaru čtverce, prsten ze žlutého kovu s jednoduchým zdobením, náušnice z bílého kovu a náramek z bílého kovu, vše v celkové hodnotě 17.550,- Kč, finanční hotovost ve výši 11.000,?Kč a 50 USD a odcizením těchto věcí tak způsobil škodu v celkové výši 30.042,- Kč a poškozením zařízení další škodu ve výši 1.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §238 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázán k povinnosti zaplatit poškozené J. Š. škodu ve výši 15.400,- Kč, poškozenému J. Ž. škodu ve výši 310.047,- Kč a poškozené M. K. škodu ve výši 31.042,- Kč.
Obviněný napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, kterému bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 11 To 17/2004-319 ze dne 26. 2. 2004 částečně vyhověno, když mu tento soud snížil výměru nepodmíněného trestu odnětí svobody na dva roky. Opis tohoto rozsudku byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 18. 3. 2004, obhájci obviněného dne 19. 3. 2003 a obviněnému dne 22. 3. 2004.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolání obviněného směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku soudu druhého stupně i proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, vydaného v předchozím stadiu řízení. V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy obou stupňů jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že je pachatelem stíhaných skutků. Zároveň zdůrazňuje to, že veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení daného případu uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a zapracoval je do svého odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu. Těžištěm jeho dovolací argumentace je přitom tvrzení, že skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru správné ani právní závěry tohoto soudu potvrzené soudem druhého stupně. Pochybení soudů obou stupňů zároveň shledává ve výrocích o trestu a o náhradě škody bezprostředně navazujících na výrok o jeho vině. V tomto kontextu zdůrazňuje, že nadále popírá svou přítomnost na místech jednotlivých činů. Jestliže se nakonec smiřuje s tím, že závěry srovnání daktyloskopických stop svědčí proti němu - nijak ovšem neopouští své přesvědčení, že počet individuálních znaků daktyloskopických stop nutných k provedení individuální identifikace je systémově stanoven příliš nízko a v důsledku toho nemusí být vypovídací hodnota výsledků provedených expertiz vysoká - poukazuje současně na to, že jeho otisky se nevyskytují na žádných nepřenosných nebo těžko přenosných částech bytů (například na zárubních dveří nebo na celých kusech nábytku), nýbrž na drobných předmětech, včetně trezorku, s nímž byl seznamován při úkonech prováděných policií. Tyto předměty byly - ať už z profesní nedbalosti policistů nebo z jiných důvodů - podle jeho názoru nesprávně považovány za předměty, které se nacházely v poškozených bytech kontinuálně. V každém případě však vylučuje, že by k jeho kontaktu s nimi mohlo dojít při páchání předmětné trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že v tomto směru považuje dokazování provedené před soudy obou stupňů za neúplné, navrhuje jeho doplnění o výslechy policistů, kteří prováděli úkony trestního řízení na místech činu, a těch, kteří v jeho přítomnosti manipulovali se zajištěnými věcmi. Za pochybení soudů obou stupňů současně označuje to, že své úvahy o výši škody způsobené vniknutím do domu v obci S. odvinuly od svědectví poškozeného J. Ž. V této souvislosti poukazuje na rozpory v jeho výpovědi a vyslovuje přesvědčení, že výši škody, která mu byla způsobena, vysoce nadhodnotil. Celkově vzato považuje obviněný skutkové závěry soudů obou stupňů za jednostranné, jednoznačně zaměřené proti němu, a opakovaně namítá, že výrok o jeho vině neměl být opřen výlučně o výsledky srovnání daktyloskopických stop.
S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, případně i rozsudek Okresního soudu v Nymburce, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí jednomu z těchto soudů nebo alternativně sám ve věci rozhodl o jeho zproštění obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že obviněný sice ve svém dovolání neuvádí, z jakého důvodu jej podává, nicméně námitkami směřujícími výhradně proti hodnocení provedených důkazů se zjevně domáhá změny skutkových zjištění, která by byla oporou pro zprošťující výrok. Ve svých důsledcích se tedy domáhá jiného právního posouzení stíhaných skutků ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení však podle názoru státní zástupkyně nemůže být jím zvolenou argumentací naplněn. Jeho skutkové námitky jsou totiž právně irelevantní, protože věcně žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Přitom právě na jejich základě se obviněný domáhá příznivějšího právního posouzení stíhaných skutků a zrušení výroků o trestu a o náhradě škody. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného J. D. z rozsudku soudu prvního stupně a nově bylo rozhodnuto o jeho trestu [§265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. V. V.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Nymburce dne 20. 5. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále ve smyslu §265f odst. 1 trestního řádu uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Z podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že v něm obviněný výslovně necituje žádné z těchto ustanovení. Tato okolnost je nepochybně v rozporu s §265f odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení totiž upravuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání s tím, že v něm musí být vedle obecných náležitostí podání (§59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá, a čeho se dovolatel domáhá, včetně již zmíněného konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s citací zákonného ustanovení vymezujícího uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu]. Dovolatel je tedy povinen uvést ve svém dovolání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, a to v zásadě jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen. Jak již bylo řečeno, v posuzovaném případě obviněný, resp. jeho obhájce, tuto povinnost nesplnil. Slovně je však v odůvodnění podaného dovolání zcela jednoznačně formulován dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jelikož nejde o úplnou absenci dovolacího důvodu a s přihlédnutím k tomu, že obviněný svým podáním ze dne 22. 6. 2004 upřesnil v tomto směru své dovolání výslovným poukazem na uvedené ustanovení, vyšel Nejvyšší soud z toho, že opírá své dovolání právě o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení opatřených důkazů soudy obou stupňů a vůči neúplnosti jimi provedeného dokazování. Na základě těchto tvrzených procesních vad zpochybňuje obviněný správnost vymezení jejich klíčových skutkových závěrů a tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona ani trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona, jejichž spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že je mu neprávem kladeno za vinu, že ve dnech 24. 2. 2003, 7. 3. 2003 a 7. 4. 2003 vnikl po překonání oplocení do rodinných domů poškozených J. Š., J. Ž. a M. K. a odcizil v nich nalezené peníze na hotovosti a různé drobné věci. Přitom zpochybňuje pravdivost svědectví poškozeného J. Ž. a vypovídací hodnotu provedených daktyloskopických expertiz. Současně namítá, že soudy obou stupňů pominuly vzít v potaz možnost, že otisky jeho prstů se mohly na některých snadno přenosných věcech v poškozených domech ocitnout díky tomu, že mu je vyšetřující policisté předložili k prohlédnutí, nebo tak, že s nimi přišel do kontaktu již předtím a následně je někdo umístil na místech činu. Celkově vzato poukazuje na to, že uvedené daktyloskopické stopy jsou jedinými důkazy, které proti němu svědčí. Podle jeho mínění však vypovídají pouze o možnosti, že byl v inkriminovanou dobu přítomen na místech činu, nikoliv o tom, že tam zcela nepochybně byl. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedenými trestnými činy, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby.
Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení významu otisků jeho prstů nalezených na různých předmětech na místech činů, o vypovídací hodnotu provedené daktyloskopické expertizy a o věrohodnost výpovědi poškozeného J. Ž. Za pochybení soudů obou stupňů současně označuje to, že neprovedly všechny dostupné důkazy. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v rozsahu jimi provedeného dokazování a v jejich hodnocení opatřených důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutků obsažených ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Nymburce, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaných skutků z hlediska naplnění znaků skutkových podstat určitých trestných činů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný J. D., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného J. D. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž ve dnech 24. 2. 2003, 7. 3. 2003 a 7. 4. 2003 v obcích O., S. a K. poblíž N. vnikl po překonání oplocení do rodinných domů poškozených J. Š., J. Ž. a M. K. a v nich se zmocnil nalezených peněz na hotovosti a různých dalších věcí v celkové hodnotě 353.125,- Kč. Další škodu jmenovaným současně způsobil podle skutkových zjištění soudů obou stupňů poškozením zařízení jejich domů. Otisky svých prstů přitom zanechal na velkém počtu předmětů i uvnitř skříněk, které prohledával, a uvnitř trezoru, v němž se zmocnil finanční hotovosti poškozeného J. Ž. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaných skutků jako dílčích útoků pokračujících trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona, a to jak pokud jde o naplnění objektivní stránky těchto trestných činů, tak i co se týče úmyslné formy zavinění obviněného ve vztahu ke všem znakům jejich skutkových podstat.
Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že na místech činů v inkriminovanou dobu vůbec nebyl, a zcela jednoznačně vylučuje, že by cokoliv poškozeným odcizil. Skutečnost, že na předmětech v domech všech poškozených byly nalezeny otisky jeho prstů, přičítá neopatrné manipulaci policistů s těmito předměty v jeho přítomnosti nebo komplotu vůči němu, který připravil někdo, kdo tam předměty, s nimiž předtím přišel do kontaktu, přinesl, aby od sebe odpoutal pozornost. Soudy obou stupňů přitom v posuzované trestní věci tyto varianty skutkového děje vyloučily. Za prokázané provedenými důkazy - zvláště pak oněmi již zmíněnými daktyloskopickými stopami - naopak vzaly jeho vniknutí do předmětných objektů za účelem odcizení v nich nalezených věcí. Jeho otisky prstů přitom byly nalezeny mimo jiné uvnitř zásuvek, které podle zjištění soudů obou stupňů prohledával, když se snažil najít vhodné věci, a na příručním trezorku poškozeného J. Ž. S ohledem na obhajobu uplatňovanou obviněným věnovaly soudy obou stupňů posouzení věrohodnosti svědectví tohoto poškozeného mimořádnou pozornost a posléze shodně učinily závěr, že jí nic nezpochybňuje. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutky, kterých se nedopustil. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou. Pokud tedy obviněný v posuzované věci zvolil cestu podání dovolání, nebylo to adekvátní uplatněným námitkám. To však pochopitelně neznamená, že nemůže uspět ani s návrhem na obnovu řízení a s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, pokud se pro jejich podání rozhodne.
Lze tedy shrnout, že s přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář