ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.938.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 938/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2004 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných J. B. a R. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 7 To 266/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 181/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 3 T 181/2001, byli obvinění J. B. a R. B. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák., a obviněný J. B. sám trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění tohoto soudu společně dopustili tím, že
I. 1) dne 28. 6. 2001 kolem 18.00 hodin v P. v prostoru čerpací stanice v ulici N., společně prodali za částku 10.000,- Kč J. V. (§55/2 tr. ř.) látku zvanou heroin o celkové hmotnosti 11,26 gramů, zabalenou v igelitovém sáčku, a to tak, že R. B. sjednala po předchozí dohodě nákup a prodej heroinu mezi J. V. a J. B., přičemž J. B. na uvedené místo přivezl požadované množství heroinu osobním automobilem zn. BMW černé barvy, SPZ AKT 64-56, předal jej R. B. a ta jej předala J. V. oproti zaplacení požadované finanční hotovosti,
2) dne 10. 7. 2001 kolem 14.00 hodin v P., na rohu ulic J. Ž. a N. P. v blízkosti cukrárny S. společně prodali za předem dohodnutou částku 65.000,- Kč J. V. (§55/2 tr. ř.) látku zvanou heroin o celkové hmotnosti 98,68 gramů, zabalenou v alobalu a dvou igelitových sáčcích, a to tak, že R. B. sjednala po předchozí dohodě nákup a prodej heroinu mezi J. V. a J. B., přičemž J. B. na uvedené místo přivezl požadované množství heroinu osobním vozidlem zn. BMW černé barvy, SPZ AKT 64-56, předal jej R. B. a ta jej donesla do vozidla J. V., kde si jej jmenovaný převzal, zvážil a R. B. předal požadovanou částku, přičemž bezprostředně poté byli R. B. a J. B. zadrženi příslušníky Policie ČR.
Obviněný J. B. pak byl pod bodem II.) uznán vinným na podkladě zjištění, že od přesně nezjištěné doby do 17.25 hodin dne 10. 7. 2001 přechovával v místě svého přechodného bydliště v P., S. 736/1, v bytě, který obýval se svou družkou K. P., revolver zn. KORA B., označený na hlavni 6 mm ME Flobert Court, který byl druhotně domácky sestavený a z původní ráže 6 mm upravený pro náboj ráže 357 Magnum a celkem 34 kusů nábojů ráže 9 mm Luger, přičemž odborným vyjádřením z oboru balistiky bylo zjištěno, že revolver je střelby způsobilý, má statut krátké střelné zbraně a jeho držení podléhá registraci ve smyslu zákona č. 288/1995 Sb.
Obviněnému J. B. byl za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a trest propadnutí věci - revolveru zn. KORA B., 34 ks nábojů ráže 9 mm Luger a digitální váhy zn. Tanita. Obviněné R. B. byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. K odvolání obviněného J. B. rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 7 To 266/2002, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek ohledně tohoto obviněného částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I., jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného J. B. pro tento skutek zprostil obžaloby. Při nezměněném výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s výkonem trestu ve věznici s dozorem. Dále mu uložil trest propadnutí věci - revolveru zn. KORA B. a 34 ks nábojů ráže 9 mm Luger.
S ohledem na ustanovení §261 tr. ř. pak odvolací soud současně postupem podle §258 odst. 1 písm. a ), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně spoluobviněné R. B. a podle §226 písm. b) tr. ř. ji v celém rozsahu zprostil obžaloby pro skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I.), když předtím její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedla v něm, že odvolací soud v napadeném rozsudku vytkl nalézacímu soudu ve vztahu k výroku o vině pod bodem I.) řadu procesních vad, v důsledku kterých pak oba obviněné zprostil obžaloby. První z nich podle odvolacího soudu spočívá v tom, že policisté zúčastnění na kontaktu s obviněnou B. vystupovali v řízení před soudem jako utajení svědci ve smyslu §55 odst. 2 tr. ř. (pod jmény J. V. a J. Z.). Zásadní vadu pak odvolací soud shledává ve způsobu a rozsahu, v němž tito svědci zasáhli do skutkového děje, když jejich zásah pokládá za nepřípustnou policejní provokaci. Podle dovolatelky je aplikace ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. v případech drogové trestné činnosti odvislá od konkrétních okolností jednotlivých případů. Má za to, že v posuzované věci s ohledem na její povahu byly naplněny všechny předpoklady pro použití institutu utajených svědků. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud, ačkoliv v tomto postupu spatřoval vadu, sám tuto vadu neodstranil. Za stěžejní problém vztahující se k otázce správnosti právního posouzení skutku pak pokládá závěr odvolacího soudu, že zásah utajených svědků - policistů V. a Z. - do soudy zjištěného skutkového děje měl údajně povahu nepřípustné policejní provokace.
Má za to, že názor odvolacího soudu ve vztahu k jednání policisty označeného jménem V. a jím realizovaného předstíraného převodu peněz ve smyslu ustanovení §34c zákona o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2001, podle něhož jednání policisty spočívající v zastírání příslušnosti k policii i své skutečné totožnosti, aniž bylo vydáno povolení k jeho působení jako policejního agenta, je vybočením ze stanoveného právního rámce a takto získané důkazy jsou od počátku nezákonné a v trestním řízení nepoužitelné, je nesprávný a k ničemu takovému v daném případě nedošlo.
Nejvyšší státní zástupkyně však především nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že obvinění prodávali drogy i jiným osobám, než uvedenému policistovi vystupujícímu pod jménem V., který měl sám kontaktovat obviněnou B. proto, aby ji požádal o prodej heroinu. Zdůrazňuje, že odvolací soud při hodnocení důkazů nepřihlédl k obsahu zákonným způsobem opatřených odposlechů telefonických rozhovorů mezi obviněnými a dalšími zájmovými osobami, přičemž tyto odposlechy probíhaly již od počátku roku 2001 právě z důvodu podezření, že se J. B. a osoby v jeho okolí dopouštějí trestné činnosti v oblasti distribuce drog. Za této situace policie důvodně vstoupila do sítě dealerů heroinu a její pracovník vystupoval jako kterýkoliv jiný občan, který byl s obviněnou B. zkontaktován osobou z okruhu jejích zákazníků a vztah obviněné k policistovi byl jako ke kterémukoliv jinému zákazníkovi. Skutečnost, že policista se neprohlásil svým pravým jménem a příslušností k policii ještě neznamená, že by se choval a vystupoval jak agent a musel mít ke své činnosti vytvořeny legální předpoklady uvedené v tehdejším ustanovení §34b zákona o Policii České republiky. Extenzivní výklad odvolacího soudu, že každý policista, který zřetelně neproklamuje svou příslušnost k Policii ČR, musí v každém kontaktu s potenciálním obviněným mít postavení agenta podle policejního zákona nebo podle nyní účinného znění §158e tr. ř., považuje nejvyšší státní zástupkyně za naprosto nesprávný. Účastí utajených policistů rozhodně nedošlo k eliminaci objektu žalovaného trestného činu, neboť nenastala situace, že by obvinění, jako bezúhonní občané bez nejmenší vazby na distribuci drog, nemající ani vzdálený úmysl dopustit se trestné činnosti, byli jednáním policie vyprovokováni k porušení zákona, jehož by se jinak nikdy nedopustili, nýbrž naopak. Policie jen vstoupila do sítě drogových dealerů a jednání jejich pracovníků nepřekročilo aktivitu jiných zájemců o drogu. Vytýká odvolacímu soudu, že v této souvislosti sice provedl obšírný výklad právních předpisů a judikatury, avšak bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož obvinění jednali v pozitivním skutkovém omylu spočívajícím v tom, že prodávají drogu běžnému konzumentovi a tím napadají zájem chráněný trestním zákonem, když ve skutečnosti byli k takovému jednání, zcela vybočujícímu z jejich běžného chování, policií vyprovokováni.
Rozhodnutí odvolacího soudu, že jednání obviněných za těchto okolností nenaplnilo všechny znaky žalovaného trestného činu je nejen neopodstatněné, ale též předčasné, neboť v řízení nebyly opatřeny a provedeny všechny dostupné důkazy. V tomto směru soudu vytýká, že nebyla dosud zjištěna totožnost informátora zvaného R. a tento nebyl jako svědek vyslechnut, nebyly řádně a v potřebném rozsahu vyhodnoceny záznamy odposlechů telefonních rozhovorů a nebyl blíže osvětlen průběh sledované akce.
V závěru dovolání se konstatuje, že pokud se zprošťující výrok napadeného rozhodnutí opírá o nedostatek naplnění objektu trestného činu v důsledku údajné policejní provokace, pak toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Rozhodnutí je tedy založeno na nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k jednomu ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu, v čemž se spatřuje vada tohoto rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla svého podkladu, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím obhájce vyjádřil obviněný J. B. Namítá, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro podání dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl zproštěn obžaloby kvůli zásadním procesním pochybením orgánů přípravného řízení, v důsledku čehož nebyla prokázána jeho vina. Ve shodě s napadeným rozsudkem má za to, že v posuzované věci se jednalo o provokaci ze strany policie, když nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící o jeho zapojení do sítě dealerů drog. Obviněný má za to, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je účelové a uplatněný dovolací důvod neodpovídá jeho zákonnému vymezení, neboť zákonodárce jím měl na mysli porušení hmotně právního předpisu, nikoliv porušení procesně právních norem. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a, b) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšší státní zástupkyní uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, anebo naopak, že jde o trestný čin, ačkoliv v napadeném rozhodnutí byl učiněn nesprávný závěr, že skutek není trestným činem.
Z dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní. Tedy takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně ovšem platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.; nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V posuzované věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v zákoně.
Výhrada, zda bylo v řízení před soudem opodstatněné použití ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k policistům, kteří se účastnili kontaktu s obviněnou R. B., představuje toliko námitku týkající se procesního postupu soudu. Tuto námitku procesní povahy nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a v rámci dovolacího řízení k ní nebylo možno přihlížet.
Stejné ovšem platí i ve vztahu k zásadní argumentaci podaného dovolání, že totiž odvolací soud nesprávně učinil rozhodnutí, jímž oba obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný v bodě I.), na základě závěru, že skutek nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1, 2 tr. zák., neboť aktivity policistů V. a Z. představovaly takový zásah do zjištěného skutkového děje, jenž má povahu nepřípustné policejní provokace. V takovém případě nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu pro nedostatek jeho objektu.
V obecné rovině lze uvést, že otázka správnosti posouzení toho, zda čin obviněného byl vyprovokován policií a na základě toho pak učiněný právní závěr o tom, zda skutek vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu, resp. zda v důsledku tzv. policejní provokace chybí objekt trestného činu, skutečně může být namítána prostřednictvím dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z výše podrobně rozvedeného obsahu dovolání je však zřejmé, že východiskem tvrzení o nesprávnosti právního posouzení skutku ze strany odvolacího soudu ve vztahu k učiněnému závěru o policejní provokaci, jsou výhrady, které vycházejí z jiného skutkového zjištění, než ke kterému v tomto směru dospěl odvolací soud. Dovolatelka tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve skutečnosti primárně usiluje o změnu skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem.
Odvolací soud učinil skutkový závěr, že nebylo prokázáno, že by se obvinění podíleli na obchodování s drogami kdykoliv předtím, než obviněná B. byla oslovena policistou „V.“ a jím požádána o prodej heroinu. Odvolací soud vzal za prokázáno, že policista ji sám jako první kontaktoval a sám jí jako první předstíral zájem o koupi heroinu, což o několik dní později opakoval, a za těchto okolností byla k žádosti policisty droga opatřena. Odvolací soud pak v podstatě na tomto základě dovodil, že se jedná o policejní provokaci. Z toho pak vyvodil příslušné právní závěry vedoucí k vydání zprošťujícího výroku.
V podaném dovolání se vytýká odvolacímu soudu, že jednak nepřihlédl k obsahu některých důkazů (odposlechy z telefonických rozhovorů mezi obviněnými a dalšími osobami), jednak nesprávně vyhodnotil důvody, pro které došlo již počátkem roku 2001 k nařízení těchto odposlechů. Dále dovolatelka pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za předčasné, protože k objasnění věci bylo třeba provést další potřebné dokazování. V tomto směru se zejména domáhá objasnění skutečné totožnosti informátora zvaného R. a poté provedení jeho výslechu jako svědka, pořízení překladu všech dialogů vedených romsky do češtiny v rámci vyhodnocení odposlechů telefonních hovorů, opatření odborného vyjádření k výrazům z argotu osob zapojených do distribuce a spotřeby drog, jakož i řádného osvětlení průběhu sledovací akce. Ve světle těchto argumentů jsou napadány právní závěry odvolacího soudu. Z obsahu dovolání také vyplývá, že dovolatelka vychází z jiného skutkového zjištění, než ke kterému dospěl odvolací soud, pokud uvádí, že policie pouze vstoupila do již existující sítě obchodníků s heroinem, do níž byli zapojeni oba obvinění, že za této situace utajený policista s obviněnou B. jednal jako každý jiný zájemce o drogy. Dovolatelka tedy v rozporu se skutkovými závěry odvolacího soudu posuzuje obviněné jako osoby, které byly již zapojeny do obchodování s drogami a hodnotí jejich osoby zcela jinak, než učinil odvolací soud. Obsah dovolacích námitek svědčí o tom, že dovolatelka se domáhá přezkoumání skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem, předkládá výhrady založené jak na odlišném hodnocení provedených důkazů, tak na tvrzení o nedostatečném zjištění skutkového stavu věci.
Dovolání je tak opřeno o námitky skutkové povahy, jejichž prostřednictvím se dovolatelka domáhá změny skutkového zjištění učiněného odvolacím soudem, přičemž uplatněné skutkové výhrady se koncentrují zejména do zjištění, zda a jakým způsobem bylo podloženo podezření, že oba obvinění v době před kontaktem s utajeným policistou obchodovali s drogami, resp. zda naopak oba obvinění jako bezúhonní občané byli vyprovokováni k takovému obchodu, a tedy k trestnému činu, příslušníky policie. Odvolací soud přitom vycházel ze skutkového zjištění, že oba obvinění byli kontaktováni policistou za situace, kdy nebyl doložen žádný poznatek o jejich zapojení do obchodování s drogami a že obviněná B. takto reagovala výlučně na požadavek policisty. Je zřejmé, že z hlediska obsahu podaného dovolání není namítáno nesprávné právní posouzení skutku, nýbrž je vytýkáno nesprávné skutkové zjištění na základě výtek ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení důkazů.
Z výše uvedeného pak Nejvyšší soud vyvodil závěr, že i tyto dovolací námitky nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z taxativně vymezených zákonných důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Proto bylo nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnout, k čemuž došlo v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík