ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.977.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 977/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2004 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 5 To 83/2004-148 ze dne 17. 3. 2004 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 19/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, č. j. 4 T 19/2003-129 ze dne 8. 12. 2003 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona a za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání podaného obviněným M. K. přezkoumal tento rozsudek Krajský soud v Ostravě a svým usnesením, č. j. 5 To 83/2004-148 ze dne 17. 3. 2004 postupem podle §256 trestního řádu podané odvolání zamítl jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný M. K. uvedeného trestného činu dopustil tím, že v době od 1. 1. 2002 do 5. 12. 2002 ve V. P. u B. a jinde úmyslně ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery K. J., ač mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 5 Nc 34/94 ze dne 21. 11. 1994 tak, že s účinností od 1. 3. 1994 je povinen na její výživu přispívat měsíčně částkou 500,- Kč, vždy každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky V. J., čímž za uvedenou dobu zapříčinil vznik dluhu na výživném v celkové výši 6.000,- Kč, a to vůči Okresnímu úřadu v K. a Magistrátu města K.
Opis usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2004 byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 8. 4. 2004 a obviněnému M. K. a jeho obhájci dne 9. 4. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by zjištěné skutečnosti opodstatňovaly závěr, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Těžištěm jeho dovolací argumentace je tvrzení, že rozhodnutí soudu druhého stupně napadené dovoláním a výrok o jeho vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona rozsudku soudu prvního stupně spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení předběžné otázky, zda byl v inkriminované době povinen platit výživné na nezletilou K. J. a případně v jaké výši. V tomto kontextu obviněný zdůrazňuje, že soudy obou stupňů dostatečně nezjišťovaly jeho majetkové poměry a pominuly provedení některých podstatných důkazů, současně však vyslovuje přesvědčení, že i při neúplně objasněném skutkovém stavu lze z provedených důkazů učinit jednoznačný závěr, že v inkriminované době neměl dostatek finančních prostředků k placení výživného a tudíž neměl ani povinnost plnit vyživovací povinnost vůči jmenované. Opačný závěr soudů obou stupňů označuje za nesprávný. Stejně tak podle jeho mínění nemůže obstát jejich tvrzení o tom, že pokud se chtěl vyhnout trestnímu postihu, měl v občanskoprávním řízení docílit zrušení dané vyživovací povinnosti. Za rozhodující v této souvislosti považuje to, že nemohl přispívat na ničí výživu, neboť byl dlouhodobě nezaměstnaný, pobíral toliko sociální dávky, měl značné výdaje ve spojitosti se svým léčením a jen s obtížemi byl schopen pokrýt své vlastní životní náklady. V návaznosti na to připomíná, že od vynesení občanskoprávního rozsudku Okresního soudu v Bruntále, jímž byla stanovena výše jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilé K. J. na částku 500,- Kč měsíčně, uplynula velice dlouhá doba téměř deseti let, během níž se značně změnily jeho osobní poměry. Soudům obou stupňů činným v trestním řízení přitom vytýká, že automaticky převzaly závěry tohoto občanskoprávního rozhodnutí, aniž by - jak bylo jejich povinností - při rozhodování o jeho vině samostatně posoudily existenci a rozsah jeho vyživovací povinnosti a opatřily si k tomu potřebné důkazy. V této souvislosti zdůrazňuje, že právě hmotně právní posouzení této předběžné otázky, odvíjející se od aplikace §85 zákona o rodině, bylo stěžejní pro trestněprávní kvalifikaci stíhaného skutku, a zcela jednoznačně odmítá závěr soudů obou stupňů o tom, že v inkriminovaném období měl dostatek prostředků, aby dostál své vyživovací povinnosti, a úmyslně jí neplnil. Podle jeho názoru byl tedy neprávem uznán vinným stíhaným skutkem, ačkoliv bylo na místě jej zprostit podané obžaloby.
S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího a aby věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve svém vyjádření poukazuje na to, že vztah obviněného k plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilé K. J. je dlouhodobě liknavý a proto také byl v minulosti za zanedbání její výživy několikrát odsouzen. Současně vyslovuje přesvědčení, že soudy obou stupňů věnovaly náležitou pozornost všem skutkovým i právním aspektům daného případu a všem okolnostem významným z hlediska posouzení existence a výše jeho vyživovací povinnosti k jmenované a učinily správný závěr, že v inkriminovaném období byl schopen a povinen přispívat na její výživu částkou 500,- Kč, a to i za situace, kdy byly výlučným zdrojem jeho příjmů dávky sociální péče. V tomto kontextu státní zástupkyně připomíná, že argumentace obviněného, o níž opírá své dovolání, je víceméně opakováním stěžejních námitek, kterými operoval již ve svém odvolání. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se přitom podle jejího mínění těmito otázkami a specificky pak rozsahem jeho vyživovací povinnosti v dostatečné míře zabývaly a o důvodnosti jejich závěru v tom smyslu, že po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona, není důvod pochybovat. S ohledem na to státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. P. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Karviné dne 18. 5. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným M. K. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný opírá své dovolání o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona, neboť v inkriminované době nebyl schopen platit výživné na nezletilou K. J. S ohledem na to mu nelze podle jeho názoru přičíst ve vztahu k této okolnosti žádnou formu zavinění v trestněprávním smyslu. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Za zásadní pochybení soudů obou stupňů přitom označuje nesprávné vyřešení předběžné otázky, zda v daném období trvala jeho vyživovací povinnost vůči jmenované, a pokud ano, jakou částkou měl na její výživu přispívat. V té souvislosti oběma soudům vytýká nedostatečný rozsah provedeného dokazování, jednostranné hodnocení provedených důkazů a nesprávné právní posouzení rozhodných skutkových okolností z hlediska toho, zda mu jeho majetkové poměry umožňovaly dostát předmětné vyživovací povinnosti. Obviněný totiž namítá, že soudy obou stupňů v rozporu s platnou právní úpravou vzaly za základ svých skutkových zjištění rozsudek opatrovnického soudu vynesený v občanskoprávním řízení před téměř deseti lety, ačkoliv bylo jejich povinností posoudit existenci a výši jeho vyživovací povinnosti samostatně, a to na základě principů vymezených v §85 zákona o rodině.
Tyto názory obviněného jsou sice v obecné rovině právními závěry, avšak obviněný je zčásti opírá o odlišné hodnocení provedených důkazů a následně o odlišná skutková zjištění, než k jakým dospěly soudy činné ve věci dříve. Současně namítá pominutí některých podstatných důkazů vypovídajících o jeho majetkové situaci. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává nejen v chybném právním posouzení skutkových okolností zjištěných soudy obou stupňů, ale i v jejich nesprávných skutkových zjištěních, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu jimi provedeného dokazování. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy v tomto ohledu zčásti dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Karviné, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný M. K., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný M. K. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje zčásti z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací rozhodných skutkových okolností po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným, příp. že soudy prvního a druhého stupně na základě zjištěných skutkových okolností nesprávně posoudily určitou dílčí hmotně právní otázku. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním, resp. zda zjištěné skutkové okolnosti byly náležitě zhodnoceny z hlediska aplikace příslušných hmotně právních norem. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v době od ledna roku 2002 do prosince téhož roku ničím nepřispěl na výživu nezletilé K. J., ačkoliv mu vyživovací povinnost k ní jako k jeho dceři vyplývala ze zákona o rodině a výše příspěvku na její výživu mu byla s účinností od 1. 3. 1994 stanovena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, sp.zn. 5 Nc 34/94 ze dne 21. 11. 1994 na částku 500,- Kč měsíčně. Tuto částku měl podle zjištění soudů obou stupňů obviněný hradit vždy každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky V. J., avšak úmyslně tak nečinil, i když měl prostředky k její úhradě. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků v rodině matky musel být na výživu nezletilé poskytován opakovaný státní příspěvek, a to nejdříve Okresním úřadem v K. a poté Magistrátem města K., přičemž celkový dluh na výživném za uvedenou dobu dosáhl výše 6.000,- Kč.
Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání klíčovou část citovaných skutkových zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními totiž tvrdí, že v inkriminovanou dobu neměl k dispozici dostatek finančních prostředků k úhradě příspěvku na výživu nezletilé K. J. Za rozhodující v této souvislosti označuje to, že byl dlouhodobě nezaměstnaný, pobíral toliko sociální dávky, měl značné výdaje ve spojitosti se svým léčením a jen s obtížemi byl schopen pokrýt své vlastní životní náklady, takže mu nic nezbývalo na úhradu závazků vůči jiným osobám. Soudům obou stupňů současně vytýká, že dostatečně nezjišťovaly jeho majetkové poměry. Opak je však pravdou. Soudy obou stupňů právě těmto skutečnostem věnovaly v reakci na jím uplatněnou obhajobu mimořádnou pozornost. Přitom z opatřených lékařských zpráv zjistily, že byl schopen práce, vyjma práce v noci a v prašném prostředí, a v souvislosti se svým zdravotním stavem neměl žádné zvýšené náklady. Nicméně podle sdělení Úřadu práce v B. byl do jeho evidence zapsán až dne 27. 2. 2002. V následujícím období pak pobíral hmotné zabezpečení, nejdříve v době od 27. 2. 2002 do 26. 5. 2002 ve výši 2.103,- Kč měsíčně a následně v době od 27. 5. 2002 do 18. 9. 2002 ve výši 1.683,- Kč měsíčně. Vedle toho mu byly Městským úřadem města A. poskytovány dávky sociální péče. Ty v měsíci březnu 2002 činily částku 2.720,- Kč, v dubnu 2002 částku 476, ? Kč, v květnu a červnu 2002 částku 617,- Kč a v době od července do prosince 2002 částku 2.720,- Kč měsíčně. Na počátku roku 2002 navíc pobíral nemocenské dávky, a to v měsíci lednu ve výši 3.658,- Kč a v měsíci únoru ve výši 2.478,- Kč. Na základě těchto údajů soud prvního stupně učinil jednoznačný závěr, že obviněný mohl v inkriminovanou dobu ze svých příjmů hradit výživné ve výši 500,- Kč měsíčně, tedy ve výši, která mu byla stanovena výše citovaným občanskoprávním rozsudkem (č. l. 131 trestního spisu). Navíc mu nic nebránilo tomu, aby se zapojil do pracovního procesu. Jeho výpověď v průběhu hlavního líčení, v níž tvrdil, že dlužné výživné uhradil prostřednictvím svého bratra, vyhodnotil soud prvního stupně jako zcela účelovou, učiněnou v rozporu se svědectvím V. J. i s jeho vlastními tvrzeními z přípravného řízení. Tehdy totiž uvedl, že výživné neplatil proto, že byl přesvědčen o tom, že nezletilá K. není jeho dcerou. To vedlo soud prvního stupně k tomu, že si opatřil její rodný list a zprávu matriky. Z nich pak vzal za prokázané, že obviněný je otcem jmenované na základě prohlášení, které sám učinil před matričním úřadem. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný staví svou dovolací argumentaci ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že nesprávně posoudily jeho vyživovací povinnost k nezletilé K. J., že nepodloženě dovodily jeho úmysl vyhýbat se úhradě jejího výživného a že jimi byl odsouzen za skutek, který nevykazuje znaky žádného trestného činu. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
Celkově vzato lze tedy shrnout, že dovolání obviněného M. K. v tom rozsahu, v němž opírá existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, je podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Citovanému dovolacímu důvodu naopak odpovídají ty výhrady obviněného, jimiž namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §85 zákona o rodině v souvislosti s řešením předběžné otázky, zda v inkriminované době trvala jeho vyživovací povinnost k nezletilé K. J., a pokud ano, v jaké výši byl povinen přispívat na její výživu. V návaznosti na to obviněný zpochybňuje závěry soudů obou stupňů ohledně toho, že svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona. Obviněný totiž ve svém dovolání namítá, že soudy obou stupňů činné v trestním řízení převzaly bez dalšího závěry obsažené v občanskoprávním rozsudku Okresního soudu v Bruntále, jímž byla stanovena výše jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilé K. J. na částku 500,- Kč měsíčně. Soudům obou stupňů tedy vytýká, že při rozhodování o jeho vině samostatně neposoudily existenci a rozsah jeho vyživovací povinnosti a neopatřily si k tomu potřebné důkazy, ačkoliv to bylo jejich povinností a výsledky občanskoprávního řízení o výchově a výživě nezletilé K. J. pro ně nebyly závazné. V této souvislosti zdůrazňuje, že právě hmotně právní posouzení této předběžné otázky, odvíjející se od aplikace §85 zákona o rodině, bylo stěžejní pro trestněprávní kvalifikaci stíhaného skutku, a současně zcela jednoznačně odmítá - jak již bylo řečeno - závěr soudů obou stupňů o tom, že v inkriminovaném období měl dostatek prostředků, aby dostál své vyživovací povinnosti, a úmyslně jí neplnil.
V tomto kontextu lze připustit, že popis daného skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Karviné není úplně přesný pokud jde o vymezení skutečností charakterizujících rozsah vyživovací povinnosti obviněného vůči nezletilé dceři K. J. V tomto případě však jde jen o procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (§120 odst. 3 trestního řádu), nikoli o nesprávné právní posouzení skutku, protože příslušná skutková zjištění jsou detailněji specifikována v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i v usnesení odvolacího soudu a tím pokrývají všechny zákonné znaky použité právní kvalifikace, včetně úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k neplnění předmětné vyživovací povinnosti. Jak již bylo výše rozvedeno, soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil (a odvolací soud se s tímto jeho zjištěním plně ztotožnil), že obviněný v době od 1. ledna 2002 do 5. prosince 2002 úmyslně ničím nepřispěl na výživu nezletilé K. J., ačkoliv šlo o jeho dceru, vyživovací povinnost k ní mu vyplývala ze zákona o rodině a výše příspěvku na její výživu činila částku 500,- Kč měsíčně, splatnou k rukám matky nezletilé V. J. Celkový dluh na výživném za uvedenou dobu tak dosáhl výše 6.000,- Kč. Všechny tyto rozhodné skutkové okolnosti jsou výslovně vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jediné, co v tomto výroku není jednoznačně specifikováno, je to, zda byl obviněný vzhledem ke svým majetkovým poměrům uvedenou částku schopen v inkriminované době skutečně platit, tedy zda tato odpovídala jeho reálně dosahovaným příjmům a jeho majetkovým poměrům. V citovaném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je totiž pouze stručně řečeno, že \"výše výživného na nezletilou K. J. byla s účinností od 1. 3. 1994 stanovena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 5 Nc 34/94 ze dne 21. 11. 1994\". To by samo o sobě mohlo nasvědčovat pravdivosti tvrzení obviněného v podaném dovolání, že soudy obou stupňů činné v trestním řízení paušálně převzaly skutečnosti vyplývající z tohoto občanskoprávního rozsudku a v tomto směru nedostály své povinnosti zabývat se výší jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilé K. J. samostatně jako specifickou trestněprávní předběžnou otázkou. Obecný závěr o výši jeho vyživovací povinnosti vůči jmenované v částce 500,- Kč měsíčně však soud prvního stupně konkretizuje v odůvodnění svého rozsudku tím, že právě touto částkou mohl ze svých příjmů v inkriminovaném období na její výživu přispívat a zcela cíleně - tedy v přímém úmyslu - tak nečinil. Tento skutkový závěr činí soud prvního stupně na základě výše zmíněných důkazů a odvolací soud se s ním ve svém rozhodnutí ztotožňuje. Je tedy zřejmé, že ve skutečnosti ze strany těchto soudů nedošlo k převzetí závěrů uvedeného občanskoprávního rozhodnutí bez provedení náležitého dokazování a bez komplexního zhodnocení učiněných skutkových zjištění po právní stránce, jak namítá obviněný. Jejich skutkovým zjištěním, která jsou z výše rozvedených důvodů pro dovolací soud rozhodující, pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona. Pokud pak obviněný ve svém dovolání brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako tohoto trestného činu prostřednictvím toho, že zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, uplatňuje ve skutečnosti skutkové námitky, které nespadají - jak již bylo podrobně rozvedeno - pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž odkazuje.
Pod tento dovolací důvod by mohla spadat pouze jím namítaná nesprávná aplikace §85 zákona o rodině. Obviněnému je totiž třeba obecně přisvědčit v tom, že otázku rozsahu vyživovací povinnosti je třeba v trestním řízení řešit samostatně, a to na základě zásad rámcově vymezených v citovaném ustanovení, aniž by byly soudy činné v tomto řízení vázány výsledky předchozích občanskoprávních řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte. Podle §85 odst. 1 zákona o rodině přitom platí, že vyživovací povinnost rodičů k dítěti trvá do té doby, pokud dítě není schopno se samo živit. Ve smyslu §85 odst. 2 téhož zákona pak jsou rodiče povinni přispívat na výživu svého dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti je současně třeba přihlédnout k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a k odůvodněným potřebám dítěte. Vyživovací povinnost rodičů k nezajištěnému dítěti tedy vyplývá přímo ze zákona, avšak její rozsah je věcí individuálního posouzení schopností, možností a majetkových poměrů rodičů a potřeb dítěte. Otázku, v jaké výši byl ten který rodič schopen platit výživné na své nezletilé dítě, je přitom nezbytné v trestním řízení posoudit jako předběžnou otázku a od ní pak odvíjet úvahy o naplnění znaků trestného činu zanedbání povinné výživy. Tohoto trestného činu se totiž ve smyslu §213 trestního zákona dopustí pouze ten, kdo zaviněně - ať už úmyslně nebo z nedbalosti ? neplní svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Z logiky věci vyplývá, že nezbytným předpokladem zaviněného neplnění této povinnosti je schopnost povinného rodiče tuto povinnost plnit.
V posuzovaném případě obviněný M. K. v rozporu se skutečností tvrdí, že soudy obou stupňů této otázce nevěnovaly žádnou pozornost. Navíc trvá na tom, že v inkriminovaném období nebyl s ohledem na své majetkové poměry schopen přispívat na výživu nezletilé K. J. žádnou částkou. Tím se dostává do příkrého rozporu s citovanými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, učiněnými na základě vyhodnocení provedených důkazů.
Z výše uvedeného je navíc zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěly ve svých rozhodnutích soudy prvního a druhého stupně, a to na otázky, zda byl obviněný v roce 2002 schopen platit výživné na nezletilou K. J. ve výši 500,- Kč měsíčně a zda jej úmyslně neplatil, by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.
Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k pochybnostem o správnosti právních závěrů Okresního soudu v Karviné, které učinil ve svém odsuzujícím rozsudku. Krajskému soudu v Ostravě pak nelze vytknout žádné pochybení, jestliže svým usnesením nevyhověl odvolání obviněného M. K. a ponechal nedotčen výrok o jeho vině stíhaným skutkem, když ve shodě s Okresním soudem v Karviné dospěl k závěru, že jím naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud shledal z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář