ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1060.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1060/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. p. h. m. P., a. s., proti povinnému R. Ch., srážkami z pracovní odměny, pro 39.952,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 93 E 155/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27. února 2002, č. j. 10 Co 1063/2001-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 11. 5. 2001, č. j. 93 E 155/2001-7, okresní soud nařídil výkon rozhodnutí k vydobytí přisouzené pohledávky s příslušenstvím, náhrady nákladů předchozího (nalézacího) řízení a nákladů předmětného výkonu v částce 400,- Kč, a dále zamítl návrh oprávněného, aby exekuce byla nařízena i k vymožení nákladů předcházejícího výkonu rozhodnutí (dosud vedeného pro stejnou pohledávku u téhož soudu pod sp. zn. 93 E 59/2000 prodejem movitých věcí) v částce 800,- Kč.
K odvolání obou účastníků (povinného proti vyhovujícímu a oprávněného proti zamítavému výroku) krajský soud usnesení okresního soudu v plném rozsahu potvrdil a své rozhodnutí stran zamítavého výroku – shodně se soudem prvního stupně – odůvodnil závěrem, že vykonávací řízení vedené pod sp. zn. 93 E 59/2000 „nebylo skončeno uspokojením pohledávky ani jinak, například zastavením“, že tedy „stále pokračuje“, pročež se oprávněný vymožení nákladů tohoto předchozího výkonu „může domáhat prozatím pouze ve věci 93 E 59/2000.“
V dovolání – aniž uvádí, ze kterého ustanovení občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) dovozuje jeho přípustnost – oprávněný, posuzováno podle obsahu jeho podání, namítá nesprávné právní posouzení věci a vyjadřuje „přesvědčení, že lze veškeré účelně vynaložené náklady přiznat v jakémkoli usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, stejně jako je tomu u jistiny s příslušenstvím.“ Podle jeho názoru „mohou navíc v praxi nastat situace, kdy je např. nejdříve nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, z dávek sociálního zabezpečení apod., avšak nedlouho před skončením promlčecích lhůt vyjde najevo, že povinný zakoupil nemovitosti, jejichž prodejem by bylo možné pokrýt celý dluh i s veškerým příslušenstvím. Z různých důvodů může výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí skončit až po uplynutí promlčecích lhůt. Za takového stavu již třeba nebude možné náklady předchozí exekuce uplatňovat a důsledkem může být i nemalá škoda.“ V závěru dovolání pak povinný s poukazem na ustanovení §271 o.s.ř. vyjadřuje názor, že „je tedy možné shora uvedené náklady ve sporné exekuci přiznat, a pokud by ze zákonných důvodů došlo k jejich zrušení v předešlé exekuci, nic nebrání tomu, aby se tak stalo i v exekuci následující.“
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel (jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepředložil; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož dovoláním je namítáno nesprávné posouzení věci z hlediska §270 a §271 o.s.ř., tedy ustanovení práva procesního.
Podle §270 odst. 1 o.s.ř. spolu s nařízením výkonu rozhodnutí uloží soud i povinnost k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí, aniž stanovil lhůtu k jejich zaplacení. Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady.
Jak vyplývá z druhé věty citovaného ustanovení, je usnesení ve výroku o nákladech exekuce – i když neobsahuje lhůtu k plnění – titulem pro nařízení exekuce též k vymožení těchto nákladů. Protože exekucí sp. zn. 93 E 59/2000 se vykonává rozhodnutí ukládající zaplacení peněžité částky (§258 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se její nařízení (bez dalšího, viz §258 odst. 2 ve spojení s 339 odst. 2 a contr. o.s.ř.) i na její náklady; tyto náklady jsou tedy v dosud trvajícím řízení stále vymáhány a ani samotný oprávněný netvrdí, že výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení této jeho pohledávky (tj. pohledávky z titulu náhrady nákladů prvně nařízené exekuce) nepostačí. Za tohoto stavu ovšem není důvodu, aby k vymožení náhrady nákladů oné dříve nařízené, dosud však neskončené exekuce byl nařízen další výkon rozhodnutí (srov. ustanovení §263 odst. 2 o.s.ř.). Argumentace „situacemi, jež v praxi mohou nastat“ (o něž však v souzené věci, a to ani podle dovolatele, nejde), nemá pro svou obecnost v dovolacím řízení svého místa, jelikož způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je pouze důvod, jímž dovolatel namítá, že na nesprávném právním posouzení věci spočívá napadené, tedy konkrétní rozhodnutí (byť další podmínkou přípustnosti dovolání je, aby v takovém rozhodnutí byla řešena otázka významná pro soudní praxi obecně). Pokud jde o poukaz na §271 o.s.ř., ten je nepřípadný již proto, že tímto ustanovením je upraven režim náhrady nákladů řízení při zastavení výkonu, zatímco v souzené věci jde o jeho nařízení (takže na aplikaci ani výkladu tohoto ustanovení napadené rozhodnutí nespočívá).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených v úvahu připadajících ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn tím, že povinnému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu