Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003 [ usnesení / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.107.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.107.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 107/2003 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce C. o. V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 19, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 143/2002, o dovolání Podniku bytového hospodářství M. „v likvidaci“, zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10.2002, č.j. 22 Co 2401/2002-144, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně připustil záměnu účastníků na procesní straně žalované tak, že z řízení vystupuje Česká republika - Ministerstvo financí, a na její místo vstupuje Podnik bytového hospodářství M., státní podnik „v likvidaci“. Návrh žalobce a souhlas původního žalovaného byl dán, pročež podle odvolací soudu byly splněny podmínky ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř.; námitky Podniku bytového hospodářství M. „v likvidaci“ pokládal za nevýznamné proto, že mají podepřít jen názor, že není subjektem v daném sporu pasivně legitimovaným, který však ve vztahu k rozhodnutí podle uvedeného ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. rozhodný není. Podnik bytového hospodářství M. „v likvidaci“ (zastoupen advokátem) odvolacímu soudu ve včasném dovolání vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť, jak uvedl, je otázka pasivní věcné legitimace „jednou z podmínek řízení“ k jejímuž splnění soud přihlíží kdykoliv za řízení; dalším důvodem, pro který záměna účastníků připuštěna být neměla, je podle dovolatele okolnost, že mezi ním a žalobcem bylo o tomtéž určení již pravomocně rozhodnuto (rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31.8.1998, sp. zn. 6 C 53/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.11.1998, č.j. 8 Co 2650/98-59). Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o záměně účastníka (§239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Otázka, zda rozhodnutí vydané podle §92 odst. 2 o.s.ř. obstojí či nikoliv, se z pohledu přípustných hledisek přezkumu (viz §241a odst. 2, §242 odst. 3 o.s.ř.) klade v rovině zákonnosti, tj., zda byly - či nikoli - dány podmínky pro jeho vydání, pročež nezbývá, než ji podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Správnost napadeného rozhodnutí dovolací soud posuzuje z hlediska dovolatelem uplatněných námitek, při respektu k zásadě, že - není-li zde vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. - je vázán dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Ve smyslu §92 odst. 2 o.s.ř. může soud na návrh žalobce a se souhlasem žalovaného připustit, aby dosavadní žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný; souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba jen tehdy, má-li být takto zaměněn žalobce. Soud o záměně účastníků rozhoduje usnesením, proti němuž je odvolání objektivně přípustné (§201, §202 odst. 1, 2 a contrario o.s.ř.). Odvolání subjektu, který se účastníkem řízení stává jeho vykonatelností (§171 odst. 2 o.s.ř.) nelze odmítnout jako podané někým, kdo nedisponuje odvolací legitimací (§218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); je tomu tak proto, že občanský soudní řád do řízení přistoupivšího účastníka z možnosti podat odvolání výslovně nevylučuje a nelze ani argumentovat tím, že mu nebyla v jeho právech způsobena újma (odčinitelná tím, že napadené usnesení odvolací soud zruší, resp. změní a rozhodne, že se přistoupení do řízení nepřipouští); takovou újmu lze z hlediska toho, o jehož přistoupení do řízení bylo rozhodnuto, založit tehdy, vydá-li soud rozhodnutí podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř., ačkoli pro ně nebyly splněny předpoklady, např. proto, že žalobce takový postup nenavrhl, chyběl souhlas původního žalovaného, byly zaměněny důvody postupu podle §92 o.s.ř. s důvody procesního nástupnictvím podle §107, §107a o.s.ř., jestliže by záměnou účastníka nastal stav nedostatku tzv. podmínek řízení, případně proto, že jde o postup zjevně procesně neekonomický. Tyto zásady, které Nejvyšší soud vyslovil již dříve ve vztahu k odvolání (srov. kupř. usnesení ze dne 27.4.2000, sp. zn. 20 Cdo 511/2000, uveřejněné pod č. 114/2000 v časopisu Soudní judikatura, nebo usnesení ze dne 29.5.2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), se přirozeně uplatní i při posouzení správnosti rozhodnutí, kterým o odvolání proti usnesení podle §92 odst. 2 o.s.ř. rozhodl odvolací soud, k němuž dochází v řízení dovolacím. V souladu s dispoziční zásadou je na žalobci, aby určil, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesl za toto určení (okruh účastníků) procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, již z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě jiné), ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se projeví tím, že jeho žalobu soud zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že - oproti situaci při zahájení řízení - se později, v jeho průběhu, již projevuje (a to právě v rámci institutů podle §91 odst. 1, 2 o.s.ř.) specifická ingerence soudu; jejím účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž zajistit, aby řízení proběhlo - z hlediska daných procesních pravidel - korektně a hospodárně. Pokud tedy dovolatel dovozoval, že nemohl postupem dle §92 odst. 2 o.s.ř. nahradit původně žalovanou Českou republiku – Ministerstvo financí (a stát se tak účastníkem řízení namísto ní) z toho důvodu, že není ve sporu pasivně věcně legitimován, je jeho názor nesprávný, a naopak třeba přisvědčit právnímu závěru, k němuž dospěl soudu odvolací. Úvaha, zda tomu, kdo má do řízení vstoupit jako žalovaný, svědčí nebo nesvědčí pasivní věcná legitimace, se promítá, jak bylo řečeno, až do výsledku sporu, a v rámci vymezeném ustanovením §92 odst. 2 o.s.ř. místa nemá. Ani kdyby námitka nedostatku pasivní věcné legitimace na straně dovolatele byla zcela zjevně správná, není překážkou, aby - byly-li jinak splněny zákonem stanovené podmínky - soud návrhu žalobce nevyhověl, a dovolatelův vstup do řízení nepřipustil. Že nedostatek pasivní věcné legitimace nezakládá nedostatek tzv. podmínek řízení ve smyslu §103 a násl. o.s.ř. (jak se domnívá dovolatel), je nabíledni. Ohledně druhé námitky, vycházející z argumentu překážkou rozsouzené věci, je situace jiná potud, že nedostatek této překážky mezi podmínky řízení patří (§159a odst. 5 o.s.ř.). Z obsahu spisu se však podává, že existence této překážky se mezi účastníky zjevuje v poloze sporné; žalobce návrh na účastnickou záměnu učinil přesto, že je mu existence předchozího sporu samozřejmě známa, vycházeje zjevně z předpokladu, že následná právní úprava (jejíž účinnost zasáhla do průběhu řízení) se jednak dotkla právního postavení původní žalované a jednak vybavila státní podnik dovolatelův jinými právními dispozicemi, než kterými byl nadán dříve, přičemž jen nedostatek některých byl důvodem, pro který v původním řízení neměl proti žalovanému úspěch. Oproti pravidlu (srov. výše označené rozhodnutí ze dne 29.5.2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001) se tedy jeví být procesně přiléhavé ponechat hodnocení těchto sporných názorů vlastnímu řízení, a nelimitovat je mezemi rozhodnutí pouze procesní povahy, jímž rozhodnutí podle §92 odst. 2 o.s.ř. je. Na straně jedné dovolatel zahájení (případně jiného) řízení proti sobě zabránit nemůže, na straně druhé námitka překážkou rozsouzené věci mu přirozeně zůstává i nadále, a princip procesní ekonomie dotčen nebude. Též se zřetelem k dispoziční zásadě je namístě úsudek, že v mezích dovoláním založeného přezkumu dostatečného důvodu pro závěr, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je nesprávné, není; pročež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl. O nákladech dovolacího řízení - mezi původními účastníky - bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšnému žalobci, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. února 2004 JUDr. Vladimír Kurka, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2004
Spisová značka:20 Cdo 107/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.107.2003.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§92 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20