ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1099.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1099/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobce R. ř. k s č. h., zastoupenému advokátem, proti žalovanému Státnímu statku m. P. – v likvidaci, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 29/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.3.2003, č.j. 16 Co 387/2002-156, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku specifikované nemovitosti, zamítl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1060/2001 uvedl, že poté, co došlo k zápisu poznámky zamýšleného převzetí nemovitostí ohledně nemovitostí, jež byly předmětem revize dle zákona č. 142/1947 Sb., „nebylo k přechodu vlastnictví k předmětné nemovitosti po 1.1.1951 třeba návrhu na zápis ani zápisu v pozemkové knize, ale ani žádného jiného rozhodnutí správního úřadu“. Odvolací soud pak dovodil, že k „právnímu převzetí, tj. nabytí zabranému majetku státem“, mělo dojít postupem dle §26 zák. č. 329/1920 Sb., dle kterého tam, kde bylo podle zákona poznamenáno zamýšlené převzetí zabraného majetku státem, provedl soud na návrh pozemkového úřadu vklad práva vlastnického pro stát s odvoláním právě na toto ustanovení a ustanovení §1 zákona č. 215/1919 Sb. Za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 uvedený návrh podán nebyl, nicméně intabulační princip byl s účinností od 1.1.1951 opuštěn a zápis v pozemkové knize pozbyl konstitutivní povahu. Jestliže tedy poznámka zamýšleného převzetí dotčené nemovitosti nebyla vymazána, je podle názoru odvolacího soudu „nutno mít za to“, že k přechodu vlastnictví na stát došlo účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.; stát dotčené nemovitosti též nesporně převzal, o čemž svědčí výměr zemědělské správy a administrativní dohoda z roku 1956, na které odvolací soud odkázal.
Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) otázky přechodu vlastnictví na stát, k němuž docházelo na základě zákona č. 142/1947 Sb., jestliže okamžik uvedeného přechodu spojoval po účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. pouze s existencí poznámky zamyšleného převzetí revizí dotčených nemovitostí. Zde dovolatel namítl, že nebyla doložena existence výpovědi, jež dle §13 zákona č. 215/1919 Sb. měla být před skutečným převzetím dána osobám do té doby hospodařícím na půdě, stejně jako nebylo prokázáno, že by došlo k jejich „dobrovolnému odevzdání“ vlastníkem a převzetí státem, kterýžto úkon měl být dle dobových názorů vtělen do příslušného protokolu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím výslovně uplatnil (ohlásil) dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). S tímto důvodem však lze identifikovat jen v dovolání projevený názor, že existence poznámky zamýšleného převzetí postačovala po 1.1.1951 k přechodu vlastnictví na stát; jinak uplatnil dovolatel námitky, podřaditelné dovolacím důvodům podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. argumentem existence jiné vady řízení, resp. argumentem, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz tvrzený nedostatek průkazu výpovědi z hospodaření, event. protokolu o dobrovolném odevzdání).
Co do právního posouzení věci lze všeobecně říci, že odvolací soud uplatnil názory, jež se identifikují s těmi, jež zastává Nejvyšší soud; odvolací soud je zná, a v napadeném rozhodnutí na ně odkázal. Nejvyšší soud pro stručnost na ně odkazuje rovněž; rozsudek ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 2165/2001, se týká nadto coby žalobce dovolatele, a rozsudek ze dne 26.09.2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001 byl uveřejněn v časopisu Soudní judikatura pod č. 186/2002.
Právní námitka, již jakožto jedinou dovolatel vznesl, proti výkladu důsledků poznámky zamýšleného převzetí, je však lichá potud, že vytýkaný právní závěr odvolací soud nevyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se totiž zjevně podává, že – kromě této poznámky – pokládá za potřebné, aby stát revizí pozemkové reformy dotčený majetek převzal.
Dovolatel žalobu opřel o tvrzení, že k řádnému přechodu nemovitostí na stát bylo zapotřebí za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, výroku orgánu veřejné správy, jenž však mu nebyl doručen. Jestliže v dovolání argumentuje tvrzením o nedostatku doložení výpovědi podle §13 zákona č. 215/1919 Sb., resp. nedostatku protokolu o dobrovolném odevzdání nemovitostí, uplatňuje nový argument skutkový, což však v dovolacím řízení není přípustné (srov. nyní §241a odst. 4 o.s.ř., ve znění účinném od 1.1.2001).
Tato skutková námitka by neobstála ani jinak, měřena ustanoveními §241 odst. 3 písm. b/, c/ o.s.ř., neboť na existenci potřebného (faktického) převzetí usuzoval odvolací soud nepřímo, se zřetelem k jiným skutečnostem (viz jím zmiňovaný výměr zemědělské správy, administrativní dohoda, nedostatek výmazu poznámky zamýšleného převzetí), a není spolehlivého důvodu, aby této konstrukci byla upřena přiléhavost. Jinými slovy, odvolací soud založil rozhodný závěr, že nastaly důsledky účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. na okolnostech odlišných od těch, existenci kterých dovolatel nyní zpochybnil.
Uplatněné dovolací důvody tedy neobstály, v důsledku čehož nelze dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl právo na jejich náhradu, však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu