ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1122.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1122/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. P., s. r. o., proti povinné M. Ž., pro 129.500,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 E 13/97, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2001, č.j. 11 Co 298/2001-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 5. 1997, č.j. 53 E 13/97-7, kterým Okresní soud v Ostravě nařídil podle svého rozsudku ze dne 17. 7. 1995, sp. zn. 27 C 609/93, k vydobytí pohledávky ve výši 129.500,- Kč, nákladů předcházejícího řízení a exekučních nákladů výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Odvolací soud zjistil, že v nalézacím řízení byl povinné ustanoven podle §29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, opatrovník, jemuž byl stejnopis rozsudku řádně doručen. O vykonatelnosti podkladového rozhodnutí proto neměl pochybnosti a rovněž další – pro nařízení exekuce nezbytné – předpoklady byly podle jeho názoru splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem) dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu. Konkrétně namítá, že v řízení, jež vydání vykonávaného rozsudku předcházelo, jí soud – jako účastníku neznámého pobytu – ustanovil opatrovníka, aniž byly splněny předpoklady, které pro takové opatření stanoví §29 odst. 2 občanského soudního řádu (nebyly vyčerpány všechny dostupné možnosti ke zjištění místa jejího pobytu, popř. místa určeného pro doručování). Tímto (nesprávným) postupem v nalézacím řízení – argumentuje dovolatelka – jí byla odňata možnost jednat před soudem. Rozsudek, jehož výkon byl navržen, se proto podle jejího názoru nemohl stát vykonatelným
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené věci jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 12. 5. 1997 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud jako s účastnicí na straně oprávněné jednal s obchodní společností R. P., s. r. o., která se stala právní nástupkyní společnosti O. T., s. r. o. (dříve O. T., a. s.).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde zmíněných však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila (odstavec 2/).
Zbývá posoudit splnění podmínek přípustnosti v intencích ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které přípustnost (a tím i důvodnost) dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojuje s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (k těmto vadám je ostatně dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti /srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř./). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou zmatečnostní vadu tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. dovoláním namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, je závěr o přípustnosti dovolání závislý již pouze na zhodnocení námitky, že řízení, jež předcházelo vydání vykonávaného rozhodnutí, je postiženo vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jejímž důsledkem ve vykonávacím řízení je podle dovolatelky nevykonatelnost exekučního titulu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje (např. práva účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při vlastním rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod č. 27, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod č. 49).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř., nebo „jinou“ vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí (do řízení o výkon rozhodnutí se takové vady – byť by nalézací řízení zatěžovaly – nepřenášejí). Námitka dovolatelky, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 609/93 jí byl ustanoven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v §29 odst. 2 o.s.ř., a z tohoto důvodu s ní soud nejednal (ani jí nedoručil rozsudek), může být relevantní toliko v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku, jehož výkon oprávněná navrhla; při řešení včasnosti odvolání bude posouzení účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu splnění předpokladů pro jeho ustanovení klíčové (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2003 pod č. 16).
Při posuzování otázky vykonatelnosti k výkonu navrženého rozsudku by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatelka neuplatnila.
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) dovolání odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy oprávněné, která by na jejich náhradu měla právo, prokazatelné náklady (podle obsahu spisu) nevznikly (§243b odst. 4, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 2, věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu