ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1142.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1142/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. s. a.s. proti povinné M. H., zastoupené advokátkou, srážkami z důchodu, pro 25.218,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 45 E 1085/2002, o dovolání povinné a Z. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.srpna 2003, č.j. 51 Co 229/2003-14, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá.
II. Řízení o dovolání Z. M. se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud výrokem III. svého usnesení potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí srážkami z důchodu povinné, maje odvolací obranu povinné při nařizování výkonu rozhodnutí za nepodstatnou. Tímtéž rozhodnutím, jeho výrokem I., odmítl odvolání Z. M. jako osoby neoprávněné podat odvolání.
Povinná posléze zastoupena advokátem ve včasném dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Aniž by specifikovala takové zákonné důvody, vyčítá odvolacímu soudu, že ve shodě se soudem I.stupně měl vykonávané rozhodnutí za exekuční titul, podle něhož lze vést výkon proti jediné povinné. Dovolatelka nezpochybňuje své postavení ručitelky vyjádřené ve vykonávaném rozhodnutí; hlavní dlužník z úvěrové smlouvy však nebyl podle jejího přesvědčení k plnění vyzván a na jeho majetek měla být exekuce vedena nejdříve, případně měla oprávněná svoji pohledávku proti němu přihlásit do dědictví a uplatnit ji vůči jeho dědicům; povinná se má proto za pasivně nelegitimovanou. V těchto námitkách spatřuje otázky zásadního právního významu.
Dovolání povinné přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a tím i o přípustnosti dovolání - bezcenné.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde, odvolací soud při přezkumu správnosti rozhodnutí soudu I.stupně k odvolání povinné postupoval dle soudy všeobecně sdíleného a aplikovaného názoru na to, co tvoří předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí, tj. existence vykonatelného rozhodnutí ukládajícího v návrhu na nařízení výkonu označenému povinnému povinnost, o níž oprávněný tvrdí, že nebyla povinným splněna. V daném případě je dovolatelka identická s osobou, která má podle vykonatelného rozsudku soudu – vedle dalších žalovaných – jako povinná plnit oprávněné v rozsahu uplatněném v návrhu, předpoklady nařízení výkonu předmětného rozhodnutí jsou ve vztahu k její osobě splněny.
Rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního, z poměrů řízení o výkon rozhodnutí.
Dovolatelka se mýlí v hodnocení důsledků toho, že byla (pro důvody vyplývající z hmotného práva) vykonávaným rozsudkem zavázána k plnění – byť jako ručitelka - za závazek dlužníka; deklarací její povinnosti k plnění ve vykonávaném rozhodnutí se totiž za splnění (nyní již jen procesních) předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí stala povinnou, aniž jsou ještě významná jí dovolávaná ustanovení hmotného práva upravující postup věřitele vůči dlužníkům a ručitelům; zaměřila-li proto jen na ni oprávněná svůj návrh na výkon rozhodnutí, je ve smyslu povinnosti uložené jí ve vykonávaném rozhodnutí v daném řízení vskutku jedinou povinnou, provádění výkonu rozhodnutí může čelit jen v rozsahu plnění některé z povinných osob (jejich právních nástupců) cestou návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním povinné napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání též Z. M., protože nebyla kvalifikovaně zastoupena, dovolací soud ji vyzval, aby si ve lhůtě do dvou týdnů zvolila zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podala řádné dovolání. Zároveň soud povinnou upozornil, že nevyhoví-li jeho výzvě, dovolací soud dovolací řízení zastaví.
Na výzvu, která jí byla doručena 4.srpna 2004, povinná neodpověděla.
Z ustanovení §241 odst. 1, 2 písm. a/, odst. 4 o.s.ř. plyne, že dovolatel (fyzická osoba) musí být zastoupen advokátem (popř. notářem), jestliže nemá právnické vzdělání, a jím musí být dovolání i sepsáno.
Nedostatek povinného zastoupení dovolatelky Z. M. ve smyslu citovaného ustanovení je nedostatkem podmínky řízení, jenž se týká účastníka řízení, a který je svou povahou odstranitelný. Podle §243c odst. 1 , §104 odst. 2 o.s.ř. učiní soud k jeho odstranění vhodná opatření, nezdaří-li se jej odstranit, řízení zastaví. Jelikož splnění podmínky řízení podle §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. Z. M. – navzdory takovému opatření – ani dodatečně nedoložila, Nejvyšší soud řízení o jejím dovolání zastavil.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první a odst. 3, o.s.ř: oprávněné však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.
předseda senátu