ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1188.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1188/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. G., I. S. – u. T., GmbH & CO. KG, zastoupené advokátem, proti povinnému P. Z., zastoupenému advokátem, pro 68.380,87- DEM s příslušenstvím přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 1085/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2002, č.j. 20 Co 401/2002-24, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2002, č.j. 20 Co 401/2002-24, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2001, č.j. 26 E 1085/99-12, se zrušují a věc se Městskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 10. 2001, č.j. 26 E 1085/99-12, jímž Městský soud v Brně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (rozsudku Zemského soudu v Hamburku ze dne 16. 1. 1996, č. 402 0 113/94, a usnesení téhož soudu o stanovení nákladů ze dne 11. 6. 1996) k vydobytí pohledávky oprávněné ve výši 68.380,87- DEM s příslušenstvím přikázáním pohledávky povinného z označeného účtu u banky, a. s. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí, jejichž výkon oprávněná navrhla, vymezují povinný subjekt jako „firmu,“ tj. akciovou společnost; není jím tedy povinný - fyzická osoba, i když „v protokole z 8. 6. 1995, tedy předtím, než byl vynesen rozsudek, bylo usneseno, že se na žádost žalobkyně opravuje pasivní rubrum tak, že druhým žalovaným má být P. Z.“ I kdyby byl osobou povinnou P. Z., argumentuje dále odvolací soud, „bylo by velmi těžko dovodit,“ že rozhodnutí jsou vykonatelná; v době vydání titulů totiž žil v tomtéž bydlišti stejnojmenný syn povinného, který rovněž podnikal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, kterým prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), zpochybňuje závěr, že povinný není tím, jemuž podkladová rozhodnutí ukládají povinnost plnit; opak podle dovolatelky vyplývá nejen z dodatku v označení žalovaného v titulech („majitel P. Z.“), ale i z dalších listin (žaloby, protokolu o ústním jednání z 6. 6. 1995).
Povinný ve vyjádření trvá na tom, že není subjektem, jehož podkladová rozhodnutí zavázala k plnění; na podporu toho tvrdí, že mu „oprávněný nikdy nezadal přepravní zakázku na cca 572 kartonů vitamínu C z Ruska do Hamburku.“ Podle povinného je pravděpodobné, že zakázku realizoval jeho syn, který podnikal samostatně.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť otázku, jejíž řešení dovolatel napadl (zda podle podkladových rozhodnutí má povinnost plnit „firma P. Z. Akciová společnost,“ tedy právnická osoba, anebo P. Z. jako fyzická osoba) odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; z toho pak plyne, že dovolání je i důvodné.
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §261a odst. 1 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
Konstantní soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62) zastává názor, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Uvedené se uplatní nejen ve vztahu k exekučním titulům vydaným českými úřady, ale i v poměru k rozhodnutím justičních orgánů cizích států, jež jsou soudy České republiky vykonávány (srov. §63 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů).
Z podkladových titulů, kterými jsou rozhodnutí soudu Spolkové republiky Německo, vyplývá, že (druhý) žalovaný, jemuž byla uložena povinnost plnit, byl označen jako „firma P. Z. Akciová společnost, majitel P. Z“ Z protokolu o veřejném zasedání z 6. 6. 1995 se podává, že – na žádost oprávněné – má být (druhým) žalovaným „pan P. Z.;“ soud k této opravě přistoupil se zdůvodněním, že – jak ostatně lze dovodit i z žaloby – (druhým) žalovaným je P. Z. a nikoliv akciová společnost. Tato okolnost je zdůrazněna i v důvodech rozsudku, kde se výslovně uvádí, že oprávněná nežalovala „neexistující akciovou společnost, nýbrž osobu P. Z.,“ a že identifikace (druhého) žalovaného v nalézacím řízení byla objasněna „usnesením ze dne 6. června 1995 BL 38/39.“
V projednávaném případě z rozhodnutí, jejichž výkon oprávněná navrhla, vyplývá, že (druhým) žalovaným nebyla právnická osoba (akciová společnost), nýbrž fyzická osoba (P. Z.), jež byla – tedy ve shodě s podkladovými rozhodnutími – v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jako povinná označena. O (žalované) fyzické osobě svědčí samotný dovětek, že majitelem „firmy … Akciové společnosti“ je P. Z., jehož postavení (druhého) žalovaného se zdůrazňuje i v odůvodnění rozsudku. Pochybnosti stran jeho označení byly v řízení, které vydání titulů předcházelo, odstraněny (i) tím, že Zemský soud v Hamburku vydal při veřejném zasedání usnesení, podle něhož (druhým) žalovaným není akciová společnost, nýbrž P. Z. (uvedený pod firemním označením).
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, lze vztáhnout i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Otázka zaměnitelnosti povinného s jeho synem předmětem dovolacího přezkumu být nemohla; na této úvaze napadené rozhodnutí totiž není založeno, přičemž současně platí, že skutková zjištění v tomto směru odvolací soud učinil procesně neregulérním způsobem (nejsou výsledkem hodnocení provedených důkazů), čímž řízení zatížil „jinou“ vadou ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu