ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1197.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1197/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného P. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. B., zastoupenému advokátkou, pro částku 3,531.720,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. Nc 3739/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 16. prosince 2002, č. j. 9 Co 491/2002-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. června 2002, č.j. Nc 3739/2002-9, jímž okresní soud nařídil exekuci (podle notářského zápisu JUDr. I. Ch. z 22. 3. 2002, sp. zn. NZ 73/2002, N 75/2002) na majetek povinného a jejím provedením pověřil exekutora JUDr. M. R. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že vykonávaný notářský zápis obsahující všechny formální náležitosti požadované ustanovením §274 písm. c/ (správně „písm. d/“) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) je způsobilým exekučním titulem, a k dovolacím námitkám povinného vysvětlil, že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda dohoda obsažená v notářském zápise má podklad v hmotném právu a zda tento zápis odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky, nýbrž pouze to, zda zápis „obsahuje všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje (pouze) z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinný namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v tom, že odvolací soud usnesení o nařízení exekuce potvrdil, ačkoli (jak bylo namítnuto již v odvolání) oprávněný neměl na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, jelikož povinný od nájemní smlouvy, na základě níž vznikl vymáhaný závazek, odstoupil. Kromě toho dovolatel namítl, že vymáhaná částka je pro nedostatek specifikace dílčích složek (nájemné, daň) „nekonkrétní a nejasná“, že si s ohledem na svou tehdejší rodinnou situaci neuvědomoval obsah notářského zápisu, že po 30. 9. 1997 zaplatil oprávněnému ve třech splátkách 33.000,- Kč, dále vznesl námitku promlčení a konečně vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že jeho námitka neexistence právního důvodu pro přijetí vymáhaného plnění a další námitky mohou být předmětem teprve dalšího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle (dovolatelem opomenutého) §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
O žádný z uvedených případů však v souzené věci nejde. Odvolací soud totiž rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou, na niž ostatně (ovšem s jinými z ní dovozenými závěry) poukazuje sám dovolatel. V usnesení z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 15 totiž Nejvyšší soud v právní větě formuluje výslovný závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V odůvodnění svého rozhodnutí pak Nejvyšší soud zevrubně objasňuje důsledky skutečnosti, že notářský zápis není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají např. rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení. Vysvětluje-li si dovolatel větu z odůvodnění citovaného rozhodnutí, podle níž „vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné“, tak, že z tohoto důvodu má být návrh na nařízení exekuce zamítnut, a nikoli tak, že již nařízená exekuce (poté, co soud přezkoumá jediné, co zkoumat může, totiž zda notářský zápis obsahuje všechny formální náležitosti požadované ustanoveními §71a až 71c notářského řádu), má být zastavena, pak se mýlí. Takový závěr by totiž byl v rozporu jak s obecnými judikatorními zásadami, jimiž se soudy řídí při řešení otázky, co je třeba zkoumat při nařízení exekuce, tak se všemi dalšími závěry přijatými ve výše citovaném rozhodnutí, kde Nejvyšší soud mimo jiné výslovně říká, že soud při nařízení exekuce nezkoumá, zda notářský zápis odpovídá skutečným hmotněprávní vztahům, a že se věcnou správností soud při nařízení exekuce nemůže zabývat ani v případě výkonu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti.
Pokud jde o argument „nekonkrétnosti a nejasnosti vyčíslené částky“, ten je pro posouzení způsobilosti notářského zápisu být exekučním titulem bezcenný; podle ustanovení §71b odst. 1 písm. d/ zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu totiž dohoda obsažená v notářském zápise musí obsahovat „předmět plnění“, čímž je nutno rozumět (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4) pouze obsah a rozsah plnění, nikoli však již specifikaci případných dílčích plnění. Byl-li tedy v notářském zápise předmět plnění vymezen (obsahově) tak, že jde o plnění peněžité, a to (co do rozsahu) v částce 3,531.720,- Kč, odpovídá takové vymezení jak výše citovanému ustanovení notářského řádu, tak standardní judikatuře.
Argument povinného, že si „s ohledem na svoji tehdejší rodinnou situaci obsah notářského zápisu neuvědomoval“, je irelevantní (a tedy založit přípustnost dovolání nezpůsobilý), jelikož ani on sám netvrdí (jedinou právně významnou eventualitu), že by při uzavření dohody obsažené v notářském zápise jednal v duševní poruše, činící jej k tomuto právnímu úkonu neschopným (§38 odst. 2 obč. zák.), a že by tedy nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout; ostatně i tvrzení okolností svědčících pro závěr o neplatnosti dohody podle §38 odst. 2 obč. zák. by mohlo být relevantní nikoli již při nařízení exekuce, ale teprve v řízení o jejím zastavení.
V souladu s dosavadní judikaturou je též závěr odvolacího soudu, že námitkou promlčení (stejně jako případným, byť i jen částečným, zánikem pohledávky v důsledku splnění) se soud nezabývá při nařízení exekuce, nýbrž teprve v řízení o jejím zastavení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18.2. 1981, Cpj 159/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod poř. č. 21, str. 187/525).
Jelikož dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v.r.
předseda senátu