ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1331.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1331/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. k. a. proti povinnému Ing. Z. M., zastoupenému advokátem, pro 3.300.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. E 763/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, č.j. 20 Co 23/2003-77, takto:
I. Dovolání proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, č.j. 20 Co 23/2003-77, jímž se mění usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 7. 2001, č.j. E 763/2001-26, tak, že se výkon nařizuje pro 1.000,- Kč, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ nařídil usnesením ze dne 13. 7. 2001, č.j. E 763/2001-26, podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. Sm 64/98, k vydobytí pohledávky ve výši 3.300.000,- Kč s 6 % úroky od 11. 4. 1997 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení (137.732,- Kč) a exekučních nákladů (50.000,- Kč) výkon rozhodnutí prodejem pozemku parc. č. 153/21-orná půda o výměře 607 m2.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání povinného změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výkon nařídil i pro částku 1.000,- Kč a návrh na nařízení výkonu pro náklady předcházejícího řízení (137.732,- Kč) zamítl, jinak je potvrdil s tím, že výkon rozhodnutí se vztahuje na pozemky parc. č. 153/21-orná půda o výměře 414 m2, parc. č. 596-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 141 m2 a parc. č. 597-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 52 m2 (dříve pozemek parc. č. 153/21-orná půda o výměře 607 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 490 pro katastrální území S. (výrok I.); změnu návrhu – aby byly postiženy i stavby stojící na pozemcích (objekt bydlení č.p. 223 a garáž) – nepřipustil (výrok II.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků (výrok III.).
Odvolací soud – ve vztahu k výroku I. – uzavřel, že oprávněná doložila, že nemovitosti, jejichž prodej navrhuje, byly v době zahájení řízení ve vlastnictví povinného
(§335 odst. 1, věta první, §335a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), ke změnám ve vlastnictví, jež nastaly po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nepřihlédl, a protože z parcely č. 153/21 vznikly rozdělením tří nové parcely, upřesnil předmět výkonu. Změnu usnesení soudu prvního stupně zdůvodnil tím, že přechod pohledávky spočívající v nákladech předcházejícího řízení (137.732,- Kč) na právní předchůdkyni oprávněné (K. b. P., s. p. ú.) nebyl ve smyslu §256 odst. 2 o.s.ř. prokázán, a – v souladu s návrhem – nařízení výkonu vztáhl i na částku 1.000,- Kč (útraty protestu).
Rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně výrok I., napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že řízení je postiženo vadami (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že věc byla nesprávně právně posouzena (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění prvního z dovolacích důvodů spatřuje v tom, že odvolací soud nezrušil usnesení, kterým soud prvního stupně po nařízení výkonu připustil změnu návrhu. Druhý dovolací důvod vystihuje argumentem, že „v době, kdy katastrální úřad obdržel sdělení soudu o podání exekučního návrhu, již byl vlastníkem pozemku pan A. A. M. (účinky vkladu dne 15. 5. 2001),“ proti němuž návrh nesměřoval. Z uvedených důvodů povinný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti části výroku I. rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně (s upřesněním označení nemovitostí), přípustné není.
Nevyplývá-li přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/, ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o ní uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po stránce právní. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž dovolatel (mimo jiné) správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatel netvrdí, že odvolací soud řešil otázku zásadního právního významu, a samotným hodnocením námitky, týkající se vlastnictví postižených nemovitostí, k závěru, že potvrzující výrok napadeného rozhodnutí je zásadního právního významu, dospět nelze (odvolací soud vyložil §335a odst. 1 o.s.ř. v souladu s ustálenou soudní praxí, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/2001 pod č. 55).
Rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Dovolání proti části výroku I. rozhodnutí, jíž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výkon nařídil i pro vymožení částky 1.000,- Kč, je přípustné (§238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Jak již bylo uvedeno shora, byla věc posouzena souladně s judikaturou Nejvyššího soudu, takže důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve vztahu k otázce, kterou dovolatel nabídl k přezkumu, nebyl uplatněn opodstatněně. Jelikož vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolatel nevytýká a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, zabýval se dovolací soud tím, zda „jinou“ vadou (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) je neodstranění usnesení ze dne 8. 11. 2002, č.j. E 763/2001-70, kterým soud prvního stupně po nařízení výkonu rozhodnutí připustil změnu návrhu (§95, §254 odst. 1 o.s.ř.).
Ustanovení §206 odst. 1 o.s.ř. zakotvuje tzv. devolutivní účinek odvolání, který spočívá v tom, že oprávnění projednat odvolání a tedy pokračovat v řízení přechází ze soudu prvního stupně na soud odvolací. Pokud po podání odvolání oprávněný změnil návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (srov. §95, §211, §216 odst. 1 a contr. o.s.ř.), byl oprávněn rozhodnout podle §95 odst. 2 o.s.ř. výlučně odvolací soud. Jestliže tedy tak učinil, aniž zrušil usnesení soudu prvního stupně připouštějící změnu návrhu (ostatně k tomu ani neměl vytvořeny procesní předpoklady), řízení vytýkanou vadou nezatížil.
Dovolání proti části výroku I. rozhodnutí, jíž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí co do částky 137.732,- Kč zamítl, není subjektivně přípustné (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/ o.s.ř.); dovolateli takovým rozhodnutím nebyla způsobena újma, jeho situace se naopak zlepšila, neboť pohledávka nákladů nalézacího řízení – oproti výsledku nastolenému rozhodnutím soudu prvního stupně – vymáhána nebude (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2000 pod č. 138, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 553/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2001 pod č. 28).
Nejvyšší soud proto – bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.), resp. odmítl (§243b odst. 5, věta první,
§218 písm. b/, c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, resp. 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné, která má právo na náhradu nákladů řízení, náklady /podle obsahu spisu/ nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. května. 2004
JUDr. Pavel K r b e k, v.r.
předseda senátu