ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1356.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1356/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. T. proti povinným 1) P. S. a 2) Ing. M. S., vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. E 767/96, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 58 Co 141/01-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinní jsou povinni zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 705,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil (vyjma výroku o nákladech výkonu rozhodnutí, jejž zrušil) usnesení ze 6. 12. 2000, č. j. E 767/96-66, kterým obvodní soud nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu a přestěhováním povinných do bytu náhradního; podmínku zakotvenou v ustanovení §340 odst. 2 větě druhé občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (viz bod 27. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) měl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za splněnu s odůvodněním, že oprávněný zajištění bytové náhrady určené ve vykonávaném rozsudku prokázal nájemní smlouvou uzavřenou ve prospěch povinných ve smyslu §50 občanského zákoníku 10. 5. 2000 hlavním městem Prahou a manželi F., dosavadními společnými nájemci bytu, do něhož se mají povinní přestěhovat (vykonávaným rozsudkem soud s poukazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. vyhověl žalobě o přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu povinných s odůvodněním, že oprávněný byt ve svém domě potřebuje pro svou vdanou dceru K. F. a její rodinu). Návrh povinných na připuštění dovolání proti svému rozhodnutí odvolací soud – s odůvodněním, že v něm nebyla řešena judikaturou dosud nevyřešená otázka – zamítl.
V dovolání povinní namítají, že usnesení odvolacího soudu (v napadeném potvrzujícím výroku) vychází ze skutkového zjištění, které „nemá oporu v dokazování,“ a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejich názoru totiž byt nabízený jako náhradní „nejenže není rovnocenný bytu vyklizovanému, ale nezajišťuje ani jen lidsky důstojné ubytování dovolatelů a členů jejich domácnosti, tj. čtyřčlenné rodiny s nezletilými dětmi.“ Dále pak s poukazem na body 2. a 8. článku XI. smlouvy podle §50 obč. zák. (viz č.l. 62 versa) dovozují, že náhradní byt pro ně „ve smyslu ustanovení právních předpisů a judikatury vůbec není zajištěn,“ jelikož „pronajímatel může od nájemní smlouvy kdykoli odstoupit,“ a dále proto, že „…za jistých okolností by nájem povinných mohl zaniknout s tím, že znovu vznikne nájem manželů F.“ Konečně pak, dovolávajíce se publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1401/97, povinní vyslovují „pochybnost o tom, zda je smlouva dávající pronajímateli právo odstoupit od smlouvy platná s ohledem na kogentní ustanovení §710 odst. 1 obč. zák. a na zásadu, podle níž musí být bytová náhrada zajištěna na dobu neurčitou.“
Oprávněný – kromě jiného s odůvodněním, že nesouhlas povinných (ve vykonávacím řízení trvajícím přes 7 let) s přestěhováním „je založen na asociální a arogantní představě, že je pro ně nedůstojné bydlení v nově vybudovaném bytě o velikosti 3+1 I. kategorie ve 4. patře v P. o celkové výměře 78,24 m2, protože si přejí zůstat ve vile se zahradou v P.,“ kde svémocně zabrali i nebytový prostor, užívají altán oprávněného, jeho zahradu (na níž parkují se svým vozidlem) apod. – navrhl odmítnutí dovolání.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (viz body 17. a 27. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku (usnesení o věci samé) po stránce právní, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat pouze o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), který vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné; navrhl-li účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky v úplném výčtu konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně žádné z právních otázek, na jejichž posouzení své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených (je-li dovolání přípustné) - uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho skutkového vymezení vázán, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu - právě pro otázky přezkumu objektivně otevřené, jež dovolatel fakticky napadl - je rozhodnutím ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení předpokládá, že posouzení určité právní otázky se promítne nejen do výsledku konkrétního sporu, ale také do soudní praxe obecně. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy má po právní stránce zásadní význam tehdy, zahrnuje-li posouzení právní otázky relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních vztahů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
V souzené věci však o žádný z uvedených případů nejde, jelikož odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 19. 8. 1994, 2 Cdo 102/94, rozsudek Nejvyššího soudu v Brně z 28. 11. 1996, 2 Cdon 138/96 a usnesení Městského soudu v Praze ze 17. 5. 1967, 11 Co 254/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1996, č. 3/1998 a č. 1/1969 pod poř. č. 41, 15 a 7). V těchto rozhodnutích soudy dospěly k závěru, že zajištění odpovídající bytové náhrady podle §340 odst. 2 věty druhé o.s.ř. lze prokázat smlouvou ve prospěch třetího podle §50 obč. zák., případně prohlášením vlastníka domu, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu; požadavek, aby šlo o byt právně volný (byl-li fakticky užíván oprávněným), měly soudy v těchto rozhodnutích za splněný např. dohodou o skončení nájmu oprávněného s odkládací podmínkou podle §36 obč. zák. Takovému způsobu doložení bytové náhrady odpovídá v souzené věci ujednání pod bodem 1. článku XI. smlouvy podle §50 obč. zák. z 10. 5. 2000, že smlouva nabývá účinnosti dnem provedení výkonu rozhodnutí sp. zn. E 767/96 Obvodním soudem pro Prahu 6, tj. přestěhováním manželů S. do náhradního bytu, vykládané v souvislosti s potvrzením magistrátu, podle něhož může být předmětný byt obývaný manželi F. použit jako bytová náhrada pro povinné, a dále ve spojení s bodem 1. článku IX. smlouvy, podle něhož nájem dosavadních nájemců, tj. manželů F. zanikne dohodou (v daném případě /ve spise založenou/ dohodou pronajímatele s manželi F. z 25. 3. 1998, ve které je zánik jejich společného nájmu bytu na D. ulici vázán na odkládací podmínku, jíž je provedení exekuce vyklizením povinných z bytu na ulici K.).
Námitka povinných, že nabízený náhradní byt není rovnocenný bytu vyklizovanému, je nepřípadná (a tedy založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. nezpůsobilá), jelikož vykonávaný rozsudek povinnost k vyklizení bytu nevázal na zajištění bytu přiměřeného, ale – prostě – náhradního, tedy nikoli přiměřeného (ke srovnání obou druhů bytových náhrad viz rozsudek Vrchního soudu z 31. 3. 1994, 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 6). Jestliže povinní měli za to, že jejich povinnost byt vyklidit měla být vázána na zajištění náhradního bytu rovnocenného, tedy – řečeno slovy ustanovení §712 odst. 2 ve spojení s §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. – přiměřeného, měli možnost o zlepšení svého postavení usilovat v nalézacím řízení prostřednictvím odvolání; ve vykonávacím řízení však již případnou věcnou nesprávnost exekučního titulu v tomto směru napravit nelze, jelikož pro exekuci relevantní není údaj plynoucí z odůvodnění vykonávaného rozsudku (že totiž soud přivolil k výpovědi podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.), nýbrž pouze a jedině to, na jaký druh bytové náhrady soud povinnost k vyklizení vázal ve výroku svého rozsudku.
Způsobilou založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. není ani námitka, že nabízený náhradní byt nezajišťuje lidsky důstojné ubytování dovolatelů a členů jejich domácnosti. Činí-li totiž ustanovení §340 odst. 2 o.s.ř. ve větě druhé podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu (jak jej vymezuje ustanovení §712 odst. 2 obč. zák.), jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozloha, kvalita,vybavenost, počet osob, jež mají byt vyklidit) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolateli hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu (že nově postavený třípokojový dálkově vytápěný byt první kategorie o rozloze 78,24 m2, v němž také bydlí /tehdy/ čtyřčlenná rodina s dvěma nezletilými dětmi, je bytovou náhradou svým vybavením i velikostí zajišťující lidsky důstojné ubytování pro povinné) nemohou – vůbec – obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je tedy napadené rozhodnutí v souladu s dosavadní judikaturou a dovolání tudíž přípustné není.
Pochybnosti dovolatelů (nehledě již k tomu, že vyjádření pochybností není uplatněním dovolacího důvodu) o platnosti smlouvy o nájmu náhradního bytu (uzavřené v jejich prospěch) z pohledu zásady, že bytová náhrada musí být zajištěna vždy na dobu určitou, nemají oporu ve spise, jelikož v článku II. smlouvy je výslovně dohodnuto, že nájem je sjednán na dobu neurčitou. Stejně tak nemají podklad ve spise závěry dovolatelů, že pronajímatel, tj. hlavní město Praha může od nájemní smlouvy odstoupit kdykoli, a že „za jistých okolností“ (dovoláním, na rozdíl od smlouvy, nespecifikovaných) by nájem povinných mohl zaniknout s tím, že znovu vznikne nájem manželů F. V bodě 2. článku XI. totiž bylo ujednáno právo pronajímatele od smlouvy odstoupit pro jedinou alternativu, a to pro případ, kdy „nájemce“, tj. v daném případě povinní, nepodepíší protokol o převzetí náhradního bytu. Pokud pak jde o zánik práva nájmu povinných, ten byl sjednán také pro jedinou možnost, a to pro případ, že „výkon rozhodnutí přestěhováním manželů S. do bytu podle této smlouvy nebude realizován,“ (čímž ovšem bylo ve skutečnosti sjednáno /viz též bod 1. článku XI. smlouvy/, že nepřestěhují-li se povinní do náhradního bytu, právo nájmu k tomuto bytu jim nevznikne). Z obsahu ujednání pod body 2. a 8. článku XI. smlouvy tedy nevyplývá nic jiného (co by mělo, jak v dovolání dovozují povinní, činit jejich právní pozici nejistou), než to, že zhoršit své právní postavení (jež dovolatelé pro případ vyhovění návrhu na provedení exekuce kvalifikují jako „chatrné“) mohou – nesplní-li svou povinnost vyplývající jim ze všech dosavadních rozhodnutí soudu v nalézacím i vykonávacím řízení – jen povinní sami. V závěru této části odůvodnění ovšem (i při odhlédnutí od toho, zda výhrady dovolatelů ke zjištěním odvolacího soudu oporu ve spise mají či nikoli) Nejvyšší soud – při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od vadného skutkového zjištění – připomíná obecnou zásadu, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jedná se (a o takový případ jde v souzené věci) o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, 2 Cdon 1548/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2000 pod poř. č. 73). Jestliže tudíž dovolatelé namítají (pokud jde o obsah smlouvy) nesprávnost takovýchto skutkových zjištění, pak uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.; ten však založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. nemůže.
Protože, jak plyne z uvedeného, z dovolacích námitek nebyla žádná způsobilá vést k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení §146 odst. 2 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 630,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1, písm. a/, bod 2., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu