ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1362.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1362/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné obce V. K., zastoupené advokátem, proti povinné J. B., zastoupené advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu pro Brno-venkov pod sp. zn. 17 E 1505/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2003, č. j. 20 Co 758/2002-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 705,- Kč k rukám JUDr. J. L.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (vyjma výroku o nákladech výkonu rozhodnutí, jejž změnil) usnesení z 26. 6. 2002, č. j. 17 E 1505/2000-58, kterým okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (svého rozsudku z 23. 6. 2000, č.j. 5 C 752/99-57) vyklizením bytu s bytovou náhradou. Odvolací soud dospěl k závěru, že náhradní byt – byť z hlediska rozlohy podlahové plochy a počtu místností s bytem vyklizovaným zcela rovnocenný není – lze pokládat za přiměřený, jelikož oprávněná neměla za daných místních podmínek možnost zajistit povinné byt, který by požadavkům kladeným ustanovením §712 odst. 2 občanského zákoníku odpovídal spíše.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v řešení otázky přiměřenosti náhradního bytu v rozporu s hmotněprávním ustanovením §712 odst. 2 občanského zákoníku), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. podle ní spočívá v tom, že ačkoli jí vykonávaný titul přiznává přiměřený, tedy rovnocenný náhradní byt, bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí potvrzeno, i když nabízený byt o rozloze 57,605 m2 je o 40,425 m2 menší než byt vyklizovaný (98,03 m2). Plocha obytných místností činí v náhradním bytě pouze 35,57 m2, tedy o 30,03 m2 méně než v bytě vyklizovaném (65,6 m2); ten přitom sestává ze tří pokojů (oproti dvěma v bytě náhradním) a navíc obsahuje další neobytné místnosti a nebytové prostory, takže celkový počet jeho místností (14) je o 7 vyšší než v bytě náhradním (7). Požadavkům kladeným na přiměřený náhradní byt ustanovením §712 odst. 2 obč. zák. podle dovolatelky neodpovídá ani skutečnost, že přístup ke sklepu náhradního bytu je pouze z opačné strany budovy. Dále dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že „svá rozhodnutí neopřely o žádný důkaz o tom, že se oprávněná alespoň pokusila zajistit náhradní byt např. obstaráním nájmu u třetí osoby, případně koupí jiného bytu,“ ačkoli „soud prvního stupně mohl v této věci důkazy sám obstarat postupem dle §343 odst. 3 o.s.ř.,“ a z toho pak dovozuje, že nebyla prokázána existence „nepřekonatelné překážky pro zajištění přiměřeného náhradního bytu a nelze se tedy bez dalšího odvolávat na objektivní okolnosti.“ Nesprávné právní posouzení věci spatřuje též v tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo potvrzeno, ačkoli je podkladový rozsudek nevykonatelný, jelikož pomíjí skutečnost, že předmětný, původně služební byt (přidělený nyní již zemřelému manželovi povinné) obývá jejich zletilý syn, jehož právo bydlení tak není odvozeno od jejího práva ve smyslu §341 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nýbrž existuje samostatně na základě ustanovení §713 obč. zák.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud nejdříve posoudil, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání založit nemohou). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tomuto ustanovení lze z uplatněných dovolacích důvodů podřadit jen ten, jímž povinná brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že předmětný náhradní byt splňuje – podle místních podmínek – požadavky kladené na přiměřený náhradní byt ustanovením §712 odst. 2 obč. zák.
Byt se vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. obsahuje požadavek, aby každý náhradní byt svou velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. §712 odst. 2 větu druhou obč. zák.).
Jak soudní praxe (srov. rozsudek z 31.3.1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 6) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však byl přijat závěr, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (příp. vlastníka) požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998 pod poř. č. 163).
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění (v daném případě přiměřeného) náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozloha, kvalita,vybavenost, počet osob, jež mají byt vyklidit, místní podmínky) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. je tedy napadené rozhodnutí v souladu s dosavadní judikaturou a dovolání tudíž nepřípustné.
Dovolatelčina námitka, že „soudy obou stupňů své rozhodnutí neopřely o žádný důkaz o tom, že se oprávněná alespoň pokusila zajistit náhradní byt např. obstaráním nájmu u třetí osoby, případně koupí jiného bytu,“ a že „soud prvního stupně přitom mohl v této věci důkazy sám obstarat postupem dle §343 odst. 3 o.s.ř.,“ je námitkou nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění (nikoli tedy, jak /viz ohlášení dovolacího důvodu/ dovozuje povinná, nesprávnosti právního posouzení). O nesprávnost skutkových zjištění totiž jde (kromě jiného) tehdy, vzal-li soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, a o jejich neúplnost mj. tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Námitky nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění jsou však uplatnitelné jedině prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Tyto dovolací důvody však (viz výše) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. způsobilé nejsou (pokud jde o tzv. jiné vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., srov. též ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř., podle něhož k těmto vadám sice dovolací soud přihlédne, a to i bez návrhu, tedy z úřední povinnosti, avšak jen za předpokladu – zde ovšem nesplněného – že dovolání je přípustné).
Námitka, že zletilý syn dovolatelky se v bytě nezdržuje na základě jejího práva (§341 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), ale na základě „práva vlastního ve smyslu ustanovení §713 obč. zák.,“ ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí relevantní není; svou váhu může mít teprve v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., resp. v řízení o excindační (vylučovací) žalobě podle §267 o.s.ř.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 630,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1, písm. a/, bod 2., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu