ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.138.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 138/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné H. D., zastoupené advokátem, proti povinnému A. D., zastoupenému advokátem, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 5729/2001, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 24. března 2003, č.j. 54 Co 63/2003-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 700,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. R. B.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 18. 10. 2002, č. j. E 5729/2001–61, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu „…a přestěhováním povinného do zajištěného náhradního bytu…“. S odvolací námitkou povinného, že s ním ve společné domácnosti žije zletilý syn účastníků, se odvolací soud vypořádal závěrem, že ten není osobou, jež by se ve vyklizovaném bytě zdržovala na základě práva povinného (§341 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a že mu tedy žádná povinnost z vykonávaného rozsudku nevyplývá. Vzhledem k tomu (a tedy i k závěru, že náhradní byt je určen pro jedinou osobu, a to povinného) pak podle městského soudu neobstojí ani další odvolací argument, že náhradní byt je nepřiměřeně malý. Povinným namítané závady v technickém stavu bytu odvolací soud zhodnotil jako dílčí, „adekvátní stavu po běžném užívání“, nečinící byt neobyvatelným z hlediska kriterií zakotvených v ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a zdůraznil, že kvalita náhradního bytu nemusí v daném případě být rovnocenná kvalitě bytu vyklizovaného, jelikož povinnému podle vykonávaného rozsudku nepřísluší přiměřený náhradní, nýbrž (pouze) náhradní byt. Pokud jde o věci spadající do dosud nevypořádaného společného jmění účastníků, ty „nebudou výkonem rozhodnutí dotčeny“, takže, jak uzavřel odvolací soud, tu není žádná překážka bránící provedení výkonu.
V dovolání, aniž uvádí, ze kterého ustanovení občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) dovozuje jeho přípustnost, povinný namítá především nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení §115 a §712 odst. 2 obč. zák. ( bod II.- IV.), a dále existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Oprávněná navrhla „odmítnutí, popřípadě zamítnutí“ dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že se také dovolací přezkum otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc jen zásadního významu (tedy významným pro soudní praxi obecně). Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel však, byť s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., sice výslovně namítá „nesprávný výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku, týkajících se vedení společné domácnosti“, ve skutečnosti ovšem kritizuje jednotlivá dílčí skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr soudů obou stupňů (z něhož pak byl vyvozen závěr právní, že totiž zletilý syn účastníků nevede společnou domácnost výhradně se žádným z nich, a tedy ani s povinným, nýbrž s nimi oběma), který podle něj nemá oporu v provedeném dokazování, zejména ve svědecké výpovědi samotného syna. Nesprávnost skutkových zjištění lze ale úspěšně napadnout jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. způsobilý není.
Týž závěr platí o dovolacím důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož prostřednictvím povinný namítá další vadu ve zjištění skutkového stavu, a to jeho neúplnost (viz článek V. dovolání /včetně jeho bodů 5 – 13, týkajících se společného jmění účastníků/, v němž povinný uvádí, že soud některým jeho důkazním návrhům nevyhověl, jako nadbytečné je odmítl a rozhodl v jeho neprospěch). K vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž soud přihlédne, a to i z úřední povinnosti, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Pokud dovolatel (viz bod IV. dovolání) – opět s poukazem na §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nyní ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 obč. zák. – namítá, že „má-li bytová náhrada zajistit povinnému a členům jeho rodiny lidsky důstojné ubytování, za dané situace tyto zákonné podmínky splněny nejsou …“, napadá právní závěr odvolacího soudu, že oprávněná prokázala zajištění takové bytové náhrady, jaká je určena ve vykonávaném rozhodnutí (§343 odst. 1, 2 o.s.ř). Při kritice tohoto závěru však vychází z předpokladu – zde ovšem (viz výše) nenaplněného – že náhradní byt měl být zajištěn k bydlení nikoli jediné osoby (jež, jak plyne ze spisu, také jako jediná vystupuje jakožto žalovaný a posléze povinný), ale i osoby další, o níž dovolatel tvrdí, že je „členem jeho rodiny“, tedy členem jeho domácnosti (řečeno správně, slovy ustanovení §712 odst. 2 obč. zák.), o níž však odvolací soud po dokazování dospěl ke skutkovému (jímž je dovolací soud podle §242 odst. 4 a §243a odst. 1, 2 o.s.ř. vázán) a poté i k právnímu závěru, že takovouto osobou není.
Již proto (kromě jiného, zejména nedostatku potřebného judikatorního přesahu napadeného rozhodnutí z hlediska §712 odst. 2 obč. zák., byl-li náhradní byt zhodnocen jako odpovídající potřebám jediného povinného, jakož i vzhledem k charakteru tohoto ustanovení, jež je svou povahou normou s relativně neurčitou hypotézou) dospívá dovolací soud k závěru, že ani takto obsahově vymezený dovolací důvod (byť podřazený pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), spatřuje-li tedy dovolatel nesprávnost právního posouzení věci v nesprávném výkladu ustanovení §712 odst. 2 obč. zák., není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Tyto náklady spočívají v částce 625,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – §1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1, bod 2., §14 odst. 3, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1. ledna 2001 – sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu