ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1435.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1435/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Mgr. P. K. proti povinnému M. T., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitosti pro částku 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 E 632/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č. j. 20 Co 12/2003-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud jednak potvrdil usnesení, jímž okresní soud podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), tedy pro zánik práva splněním, zastavil výkon rozhodnutí vedený pro částku 433.684,- Kč představující pohledávku v částce 200.000,- Kč, úrok z prodlení do 21. 9. 2001 a náklady předchozího nalézacího (8.000,- Kč) a vykonávacího (4.000,- Kč) řízení, a jednak usnesení okresního soudu, pokud jím byl výkon rozhodnutí zastaven i pro částku 5.121,- Kč představující úrok z prodlení za další dobu od 22. 9. 2001 do 29. 10. 2001, změnil tak, že v této části návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. Svůj potvrzující výrok odvolací soud odůvodnil závěrem, že se oprávněná nepřijetím nabídnutého plnění ocitla v prodlení věřitele, a že tak povinný oprávněně svůj závazek splnil složením peněz do soudní úschovy (§185a odst. 1, 2 o.s.ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadla v jeho potvrzující části oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. ze zásadního právního významu rozhodnutí, který spatřuje v tom, že dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že dluh mohl být – a byl – splněn „postupem podle §41 odst. 3 o.s.ř.,“ totiž „prvním zaplacením do pokladny soudu“ (soud prvního stupně), resp. „složením peněz do pokladny soudu“ (soud odvolací), pak vyřešily tuto – dovolacím soudem navíc dosud neřešenou – právní otázku v rozporu s hmotným právem. Takovéto právní posouzení věci je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jelikož – podle dovolatelky – má ustanovení §41 odst. 3 o.s.ř. „nepochybně na mysli takové právní úkony, které lze učinit pouhým slovním projevem vůle, jako jsou námitky promlčení, započtení, výpověď, výzva k plnění a podobně. Musí jít o takové hmotněprávní úkony, které jsou vůči jinému účastníkovi hmotněprávního vztahu perfektní už tím, že se dozví o jejich obsahu, ať už přímo od účastníka takového vztahu nebo (na základě §41 odst. 3 o.s.ř.) od soudu, kterému byl takový hmotněprávní úkon adresován. Nemůže jít o takový právní úkon, ke kterému je třeba fyzického předání movité věci, včetně peněz, popř. jiné součinnosti.“ Ustanovení §41 odst. 3 o.s.ř., vztahující účinky k okamžiku, kdy se účastníci o úkonu dozvěděli, podle oprávněné neukládá soudu, aby vůči účastníkovi provedl jiné kroky, kterých je třeba k úplnému provedení zamýšleného právního úkonu (např. předání peněz), a „dluh by tak mohl být splněn i v případě, že věřitel plnění dosud nemá a pouze se dozví, že dlužník plnil soudu.“ Dovolatelka tedy uzavírá, že dluh nelze plnit postupem podle §41 odst. 3 o.s.ř., jelikož opačný názor by vedl k absurdním situacím při plnění dluhu s předmětem plnění, který se nehodí k úschově, bez možnosti soudu takové plnění odmítnout.
V další části dovolání pak oprávněná namítá existenci vad řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jež spatřuje v tom, že okresní ani krajský soud nerespektovaly právní závěr obsažený ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 8. 2. 2002, č. j. 20 Co 42/2002-78, že „zákon nezná způsob plnění dluhu zaplacením prostřednictvím soudu s tím, že by soud dluh zaslal oprávněnému vlastním jménem.“ Vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je podle ní i to, že soud prvního stupně – v rozporu s ustanovením §269 dost. 2 o.s.ř. – rozhodl bez jednání, ač bylo z průběhu řízení zřejmé, že otázka splnění dluhu je mezi účastníky sporná.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém usnesení předchozím, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. v úvahu nepřichází a dovolání tudíž může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Má-li být dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněn úspěšně (a má-li tak být založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nestačí, aby některá z právních otázek řešených v napadeném rozhodnutí byla posouzena nesprávně, nýbrž je nutné, aby na tomto nesprávném posouzení takové otázky napadené rozhodnutí spočívalo.
O takovýto případ však v souzené věci nejde. Rozhodnutí odvolacího soudu ani jím potvrzené usnesení soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. totiž není odůvodněno závěrem (a tedy, řečeno dikcí ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., na takovém závěru „nespočívá“), že pohledávka, jak uvádí dovolatelka, „byla splněna prvním zaplacením do pokladny soudu,“ resp. že „složením peněz do pokladny soudu byl učiněn hmotněprávní úkon povinného podle §41 odst. 3 o.s.ř.“ (v tom směru tedy přednes oprávněné učiněný ve druhém odstavci druhé strany dovolání na č.l. 121 nemá oporu ve znění rozhodnutí soudů), nýbrž – prostě – zjištěním učiněným z usnesení okresního soudu ze 17. 7. 2002, č. j. Sd 2/2002-8, pravomocného 9. 8. 2002 (viz č.l. 98), že soud přijal od povinného do úschovy částku 433.684,- Kč ve prospěch oprávněné ve smyslu ustanovení §185a odst. 1,2 o.s.ř., a z toho dovozeným závěrem, že povinný svůj závazek tímto způsobem, podle obou soudů oprávněně, splnil.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani nekonzistentní závěr odvolacího soudu přijatý též pro účel posouzení, odkdy je oprávněná v prodlení věřitele (podle odvolacího soudu ode dne následujícího po 29. 10. 2001, kdy se o „plnění“ měla dovědět, ačkoli adekvátní názoru, že dluh byl splněn nikoli, řečeno slovy dovolatelky, „prvním složením peněz do pokladny soudu,“ tedy v říjnu 2001, ale teprve přijetím peněz do úřední úschovy podle 185a odst. 1, 2 o.s.ř., měl být závěr, že prodlení oprávněné nastalo přinejmenším teprve od dubna 2002, jelikož částku 433.683,- Kč, poukázanou 19. 4. 2002 na její účet /č.l. 88, 89/, oprávněná 17. 5. 2002 vrátila advokátovi povinného /č.l. 90/). Závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno zánikem práva podle §268 odst. 1 písm. g) ve spojení právě se složením peněz do úřední úschovy podle §185a odst. 1,2 o.s.ř., nikoli tedy s „prvním zaplacením do pokladny soudu“, je podložen též obsahem potvrzeného usnesení soudu prvního stupně, jakož i předchozím kasačním usnesením (č.l. 78), v němž odvolací soud sám zdůraznil, že „zákon nezná způsob splnění dluhu zaplacením prostřednictvím soudu s tím, že by soud dluh zaslal oprávněnému vlastním jménem.“
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolatelka, brojí-li proti aplikaci ustanovení §41 odst. 3 o.s.ř. (a nesprávnému výkladu tohoto ustanovení), napadá posouzení, na němž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá; naopak právní závěr, jímž odvolací soud odůvodnil svůj úsudek o tom, že povinný splnil svůj závazek složením peněz do úřední úschovy (§185a odst. 1, 2 o.s.ř.) oprávněně, totiž proto, že se oprávněná – nepřijetím plnění – vskutku ocitla v prodlení věřitele, a že takovýmto způsobem plnění právo ve smyslu §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. zaniklo, pročež je nutno výkon rozhodnutí zastavit, zůstal – na rozdíl od odvolání – dovoláním (jehož důvody, včetně jejich obsahového vymezení, je dovolací soud podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán) – nenapaden.
Protože tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jež předpokládá, aby dovoláním napadené rozhodnutí na vytýkaném nesprávném právním posouzení věci spočívalo, uplatněn nebyl (resp. byla vytčena nesprávnost právního posouzení, na němž však napadené rozhodnutí nespočívá), nebylo ani možno dospět k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí, a poněvadž k případným vadám vyjmenovaným v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. (tedy i k dovolatelkou vytýkaným „jiným“ vadám řízení /§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu