ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1461.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1461/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v R., proti povinné Ž. – D., a.s. - v likvidaci, prodejem movitých věcí, pro 4.111.115,49 Kč, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. E 1245/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7.10.2002, č.j. 12 Co 580/2002-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné, aby nařízený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí byl zastaven. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že předpoklady pro zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. splněny nebyly, neboť výkon rozhodnutí nepostihuje věci (sepsaná motorová vozidla), jež jsou z něj podle §322 o.s.ř. vyloučeny. Jejich prodejem, uvedl odvolací soud, „sice dojde k určitému omezení … podnikatelské činnosti, nikoliv však k likvidaci“ podnikání povinné, a povinná ani nenabídla jiný vhodný způsob výkonu, v jehož rámci by mohla být vymáhaná pohledávka uspokojena šetrněji.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) včasným dovoláním; odvolacímu soudu vytkla, že věc posoudil v právu nesprávně, neboť sepsané dopravní prostředky „nezbytně nutně“ potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Vadná úvaha obou soudů (o opaku) má podle dovolatelky původ v tom, že blíže nezkoumaly „kvalitu … a množství výkonů, které sepsané dopravní prostředky vykazují“ (ve vztahu k dopravním prostředkům ostatním), a soustředily se výlučně na hledisko kvantitativní (kolik dopravních prostředků zůstává výkonem rozhodnutí nedotčeno). Za nepřípadnou má dovolatelka i výtku, že nenavrhla jiné možnosti uspokojení pohledávky oprávněné, neboť s povinným o těchto možnostech jednala.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) usnesení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Bezcenné jsou naopak výhrady proti skutkovým zjištěním, ať by byly jinak podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu nezdůvodnila; ze samotného hodnocení námitek, obsažených v dovolání, k takovému závěru dospět nelze.
O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v daném případě nejde ani ve vztahu k té (jediné) právní otázce, k níž dovolání směřuje.
Za součást konstantní soudní praxe je namístě totiž mít i názor, že \"z výkonu rozhodnutí jsou ve smyslu ustanovení §322 odst. 1 o.s.ř. vyloučeny jen movité nebo nemovité věci, popřípadě spoluvlastnický podíl k nim, které povinný nezbytně potřebuje ke svému podnikání, vymezenému jeho předmětem (činností); ku svému podnikání povinný nezbytně potřebuje jen takové věci, popřípadě spoluvlastnický podíl k nim, které mu umožní alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předmětem jeho podnikatelské činnosti\" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2000, sp. zn. 21 Cdo 698/2000, uveřejněné pod č. 140/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 19.6.2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, uveřejněné pod č. 33/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další).
Uvedený názor je použitelný i v daném případě; je zjevné, že oba soudy z něj vycházely, a napadené rozhodnutí je s ním v souladu.
O rozpor s hmotným právem ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. zde rovněž nejde, neboť námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Úvahy na téma možných jiných způsobů výkonu jsou nadbytečné, neboť o zastavení výkonu rozhodnutí z jiného důvodu než vyjádřeného v ustanovení §268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. podle návrhu (příp. i jiných podání) povinné zde nešlo.
Argument, že se odvolací soud nezabýval „kvalitativní“ stránkou podnikání, jež se spojuje s konkrétními podnikatelskými přínosy sepsaných vozidel, je nepřípadný již proto, že jej dovolatelka dosud neuplatnila. Bylo na povinné, aby (už v návrhu na zastavení výkonu) tvrdila skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, jaký konkrétní podnikatelský důsledek nastane, budou-li sepsané věci ve výkonu rozhodnutí prodány. Povinná to nejen neučinila, nýbrž - dokonce - ani netvrdila, že prodej těchto věcí jí znemožní podnikat i „v minimálním rozsahu“. Soudům proto nelze vytýkat, že se uchýlily k hodnocení důsledků provedení výkonu rozhodnutí z hlediska „kvantitativního“, neboť za této situace ani k této vyhledávací aktivitě procesní důvod neměly.
Pokud tuto výtku povinná uplatňuje až v dovolání, otevírá nepřípustně prostor pro námitku skutkovou (viz shora), a to nejen ve vztahu k dovolacímu přezkumu, jejž lze založit jen na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nýbrž i se zřetelem k zásadě, že skutkové novoty jsou v dovolacím řízení neuplatnitelné vůbec (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Nesprávnost názorů, vyslovených v dovolání, úsudek, že jím napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, jen posiluje.
Nelze-li však dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí naopak zásadního významu po právní stránce je, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu