ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1490.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1490/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) J. H. a B) Z. H., zastoupených advokátem, proti povinné C. B., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 22 E 677/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2003, č.j. 10 Co 469/2003-15, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud „změnil“ usnesení soudu prvního stupně jen tak, že namísto 50.000,- Kč pokuty nařídil výkon rozhodnutí (podle §351 o.s.ř.) uložením pokuty povinné ve výši 20.000,- Kč. Přisvědčil soudu prvního stupně, že povinná nerespektovala povinnost stanovenou vykonávaným soudním rozhodnutím (zdržet se určitých zásahů do práv oprávněných), a ve výkonu těchto práv (z věcného břemene) oprávněným nadále bránila. Pokutu ve výši 20.000,- Kč pak pokládal (oproti pokutě uložené soudem prvního stupně) za přiměřenou.
Povinná (zastoupena advokátem) napadla usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, v němž namítla, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že oprávněné ve výkonu jejich práva „v žádném případě neruší“, neboť výkonem práv z věcného břemene (tak jako tak) nemohou „nikam dojít, projet, nic odvézt ani dovézt“; podle názoru dovolatelky lze mít i za to, že věcné břemeno „via facti“ zaniklo, jelikož „jeho praktický význam a ekonomický přínos pro užívání nemovitostí ve vlastnictví oprávněných je nulový“.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není (co do nařízení výkonu rozhodnutí) měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) usnesení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Bezcenné jsou naopak výhrady proti skutkovým zjištěním, ať by byly jinak podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu nezdůvodnila; ze samotného hodnocení námitek, obsažených v dovolání, k takovému závěru dospět nelze.
O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v daném případě nejde ani ve vztahu k těm právním námitkám, jež jsou v dovolání obsaženy. Odvolací soud totiž dospěl k výsledku, který je v souladu se zásadami, jež ovládají standardní soudní praxi.
Naopak dovolatelka přehlíží, že při nařízení výkonu rozhodnutí jsou nevýznamné námitky proti správnosti (a zásadně i účinnosti) vykonávaného titulu, a není prostor ani pro námitku, že uložená povinnost byla plněna dobrovolně (resp. nebyla porušena). Argument, že titulem uloženou povinnost neporušila, resp. že vykonávané právo zaniklo, případně titul pozbyl účinnosti, lze uplatnit toliko návrhem na zastavení již nařízeného výkonu.
Nesprávnost názorů, vyslovených v dovolání, úsudek, že jím napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, jen posiluje.
Nelze-li však dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí naopak zásadního významu po právní stránce je, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněným, jimž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.
předseda senátu