ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1521.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1521/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci žalobce České republiky - Finančního úřadu Plzeň-jih, Františkánská 18, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 233.115,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 146/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2003, č. j. 19 Co 189/2002-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek, jímž okresní soud vyhověl poddlužnické žalobě a žalovaného zavázal k zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto usnesení a k náhradě nákladů řízení. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že všechny potřebné předpoklady pro vyhovění poddlužnické žalobě, zakotvené v ustanovení §315 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) byly splněny, a za správné považoval i závěry okresního soudu o nedůvodnosti námitky promlčení vznesené žalovaným a o jeho pasivní legitimaci.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (soud žalobě vyhověl podle něj „na základě neplatného uznání dluhu, tedy v rozporu s hmotným právem“) žalovaný především namítá (viz bod II. a III. dovolání), že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění tohoto dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud svůj „skutkový a právní závěr“ o existenci pohledávky žalobcova (daňového) dlužníka – společnosti E. Š., a. s. – za žalovaným „opřel o uznávací prohlášení“ žalovaného zachycené v protokole o jednání z 10. 1. 2001 (č. l. 50), žalovaným ovšem nepodepsaném. Další tzv. „jinou“ vadu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. žalovaný spatřuje v tom, že soud poddlužnickou žalobu projednal a rozhodl o ní, aniž vyčkal skončení jiného řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 78/2001 (viz též přednes při jednání 12. 12. 2001 na č. l. 85v), v němž je přezkoumávána pravost pohledávky postižené exekučními příkazy žalobce, a v němž „vyšly najevo skutečnosti zpochybňující existenci pohledávky postižené poddlužnickou žalobou.“ Obě vady řízení pak podle dovolatele vedly k „nesprávnosti právního posouzení věci,“ které podle něj spočívá v závěru soudů obou stupňů, že exekučními příkazy postižená pohledávka žalobcova daňového dlužníka za žalovaným existuje, zatímco dovolatel je přesvědčen o opaku; podle něj je totiž nutno „žalovaným učiněný úkon uznání nároku žalobce právně posoudit jako úkon zcela neúčinný.“ Uvedený závěr žalovaný dovozuje také z toho, že tento úkon „byl realizován ohledně existence dluhu, který je předmětem SJM, takže manželka S. R. by musela k jeho účinnosti rovněž dluh současně uznat nebo alespoň úkon svého manžela ohledně společného dluhu dodatečně schválit, což však nikdy z hlediska procesního jako nerozlučný společník žalovaného neučinila.“ Konečně pak dovolatel uzavírá, že „je vyloučeno, aby byl v řízení účinně uznán nárok, který nemá právní důvod (po právu neexistuje).“
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém rozsudku předchozím, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. v úvahu nepřichází a dovolání tudíž může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel však „využití možnosti podat si mimořádný opravný prostředek“ odůvodňuje pouhým odkazem na ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., aniž konkretizuje, řešení které právní otázky by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a mohlo tak mít vliv na rozhodovací činnost obecně. Jediná pasáž, v níž žalovaný odůvodňuje (jinak než pouhým odkazem na ustanovení občanského soudního řádu) svůj závěr o přípustnosti dovolání, je poslední věta čl. II. dovolání, v níž dovozuje, že rozhodl-li soud „na základě neplatného uznání dluhu,“ je jeho rozhodnutí „v rozporu s hmotným právem.“
Ani o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 in fine o.s.ř. však v dané věci nejde.
Žalovaný, jenž vychází z jediného zásadního – oproti názoru soudu opačného – závěru, že totiž „exekučními příkazy postižená pohledávka daňového dlužníka žalobce vůči žalovanému“ (správně za žalovaným) neexistuje, jinými slovy, že žalovaný společnosti E. Š., a. s., nic nedluží, předně nesprávně zaměňuje skutkové zjištění s právním posouzením věci. Otázka existence (či neexistence) pohledávky povinného (zde společnosti E. Š., a. s., jakožto žalobcova daňového dlužníka) za žalovaným (dlužníkem povinného v daňové exekuci a tedy poddlužníkem žalobce) je totiž otázkou skutkovou, nikoliv právní. Existenci této pohledávky, vzniklé na základě smlouvy o půjčce, vzaly soudy obou stupňů za prokázánu (viz též druhý odstavec třetí strany napadeného rozsudku na č. l. 128) výpovědí žalovaného (č. l. 45), jeho uznávacím prohlášením (č. l. 50) a dalšími, listinnými důkazy (např. dopisy zástupce žalovaného z 11. 9. a 6. 11. 2001 adresovanými společnosti E. Š., a. s., viz č. l. 83, 84). Má-li dovolatel toto skutkové zjištění stran existence uvedené pohledávky za nesprávné (v důsledku čehož pak považuje za nesprávné i právní posouzení věci, tedy důvodnosti poddlužnické žaloby), mohl by se – obecně – nápravy této nesprávnosti skutkového zjištění domáhat jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. Tento důvod však založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. způsobilý není.
Kromě toho – argumentuje-li dovolatel tím, že „uznání dluhu je neplatné,“ případně „neúčinné,“ a že tedy „rozhodnutí vydané na jeho základě je v rozporu s hmotným právem“ – zaměňuje nesprávně hodnocení předpokladů pro vydání rozsudku podle §153a o.s.ř., tedy rozsudku pro uznání (jenž ostatně byl právě pro nedostatek podpisu žalovaného zrušen), s hodnocením jednoho z důkazů, na jejichž základě učinil soud skutkový závěr o existenci pohledávky povinného (daňového dlužníka) za žalovaným.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozích dvou odstavcích, je pro účely posouzení přípustnosti dovolání nadbytečné zabývat se argumenty uvedenými v čl. IV. dovolání, včetně námitky neexistence souhlasu, a to ani dodatečného, manželky žalovaného s uznáním dluhu.
Protože výhrady proti skutkovým zjištěním uplatnitelné prostřednictvím dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo – jak je tomu v souzené věci – odst. 3 o.s.ř., zohlednit v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze, a poněvadž k případným vadám vyjmenovaným v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. (tedy i k „jiným“ vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (tj. pouze za – zde nenaplněného – předpokladu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalobci prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu